Plav
archiv


Možnosti jazyka

Rozhovor překladatele Libora Dvořáka a překladatelky Barbory Gregorové, s občasnými vstupy Josefa Šlerky, v autorizované podobě

<< 1/4 >>

Libor Dvořák: Jak jste se dostala ke studiu ruštiny a polštiny?

Barbora Gregorová: Studovala jsem češtinu a občanskou výchovu na pražské Pedagogické fakultě. Během prvního roku mě ale opustilo osobní přesvědčení a dá se říci, že jsem taky trochu ztratila iluze, takže už jsem dál nechtěla v tomto studiu pokračovat. Ale chtěla jsem zůstat u nějakého slovanského jazyka. Tehdy jsme jeli na výlet do Krakova, kde mě nadchlo všechno včetně polštiny, líbila se mi její melodie. Začala jsem se zajímat o tamní kulturu, začala jsem číst polské autory, hlavně ze 20. století – Gombrowicze, Schulze a další. Na FF UK tenkrát polštinu otevírali, tak jsem se přihlásila. S ruštinou jsem začala v tom samém roce. Nebyla jsem jí ovlivněna, nikdy jsem se ji nemusela učit, a tak, když se mi přestala plést a s polštinou a jakmile jsem se přestala ztrácet v „bukvách“, rozhodla jsem se zvolit si ruštinu jako druhý jazyk. Navíc jsem se v létě vrátila pozitivně naladěná a rozmluvená z letní školy v Moskvě a libozvučnost ruštiny mi přirostla k srdci. A asi to tak všechno mělo být, tehdy už jsem totiž měla podanou přihlášku na hungaristiku a na poslední chvíli jsem ještě stihla zaměnit obor. Za tuhle dvojí volbu, v obou případech vlastně intuitivní, jsem ale dodnes ráda.

LD: Proč jste o pedagogické fakultě ztratila iluze? Pamatuji se, že o ní všichni ztráceli iluze už za mého studia. Jaký byl tedy Váš důvod tuto fakultu opustit?

BG: Můj důvod byl docela prostý. Zjistila jsem, že jednotlivec nezmůže nic proti davu. A hlavně jsem si uvědomila, že bych asi nebyla příliš dobrý pedagog.

LD: Tahle otázka vypadá možná nadbytečně, ale pro překladatele je důležitá – s jakým cílem jste na filozofickou fakultu šla? Studenti ji většinou volí proto, aby se zabývali kulturními, filosofickými fenomény – jazyk přitom zůstává obvykle stranou jejich zájmu. Jak to tedy bylo u Vás?

BG: Já jsem se polštinu učila především „v terénu“. Už tři roky v Polsku s přestávkami pobývám, chodím s tamními kamarády do hospod, do kina, čtu polské knihy a poslouchám polskou hudbu – jazyk se učím vlastně mimoděk. Horší je to s ruštinou, protože Rusko nemám možnost navštěvovat tak často. Můj zájem o Polsko a polštinu byl primárně kulturní a literární, až zpětně jsem se dostala k jazyku a přes něj dál.

LD: Jenom bych podotkl, že praktická jazyková zkušenost je podle mého názoru pro literární překlad nenahraditelná. Připadá mi až obdivuhodné, že se tu před rokem 1989 našli lidi, kteří překládali jazykově velice obtížné věci, aniž měli takovou možnost jazykové praxe, jaká je dnes.

Josef Šlerka: Jsi z Turnova, pokud se nepletu. Ze zkušenosti vím, že v severovýchodních Čechách bylo možné chytit polskou televizi a dostat se tak do kontaktu s polskou kulturou. Měla jsi tuhle možnost?

BG: Nepleteš se... Ale my jsme Poláky nikdy nechytali a polské rádio jsem neposlouchala vůbec, jen občas jsem náhodně zachytila jakousi šišlající stanici, které jsem nerozuměla ani slovo. U nás rozhodně není podobná situace jako v Ostravě, kde všichni pasivně polsky umějí. S polštinou jsem se poprvé pořádně setkala až v Krakově po roce studia. Na fakultě jsme sice měli jednoho polského lektora, ale komunikace s ním byla z naší strany dost omezená, protože jsme tehdy ještě skoro nic neuměli.

<< 1/4 >>




© 2005 občanské sdružení Splav!