Plav
archiv


<< 2/4 >>

LD: V těchto týdnech Vám vycházejí dva překlady – román Doroty Masłowské Červená a bílá a povídková sbírka Dej mi od Iriny Děněžkinové. O Masłowské se ví, že to je literární bomba, Děněžkinová tak byla ve své době ostatně chápána také. Proč jste se do takové práce pustila a jak jste se k ní dostala?

BG: Na Masłowskou jsem narazila na podzim roku 2002. Byla jsem na stipendijním pobytu v Krakově a navštívila jsem tam jedno literární setkání, kterého se zúčastnila i Dorota. Pak o jejím románu mluvili moji kamarádi, tak jsem si ho chtěla přečíst také. Nejdřív jsem si v knihkupectví přečetla asi tři stránky a knihu vrátila zpátky do regálu s tím, že jde o nějakou hloupost. Později jsem se k ní ale vrátila, přečetla ji celou a zalíbila se mi. Nějak mi v tu chvíli nedocházelo, že tak třetině textu vlastně nerozumím – to jsem zjistila zpětně až při jejím překládání. Při prvním čtení se mi líbil především jeho rytmus, Dorotin místy drsný a nekompromisní smysl pro humor, a že jsou v něm nepřeložitelné slovní hříčky nebo gramatické chyby, to šlo mimo mě. Přeložila jsem dva úryvky, jeden vyšel v Labyrint revue a druhý v Babylonu. Oba měly kladné ohlasy, tak jsem si řekla, že by asi stálo za to přeložit celou knihu. Cesta byla trnitá – oslovila jsem asi pět nakladatelství a až Odeon byl ochotný se knihy ujmout a „riskovat“. Jiní nakladatelé se obávali, že je to buď příliš drsné, nebo příliš avantgardní. A nebo že nepůjde o „komerční trhák“ a kniha se neprodá.
K Irině jsem se dostala díky kolegyni vydavatele Jindřicha Jůzla, Ivaně Parkmanové, která mi její knížku nabídla. Nejdřív jsem ji nechtěla překládat, protože jsem si svou ruštinou nebyla moc jistá. Paní editorka však byla přesvědčená, že to musí překládat člověk stejné generace. Takže se dá říct, že jsem se nechala tak trošku ukecat. Ale asi je to dobře a vlastně jsem docela ráda.

LD: V čem jsou si podle Vašeho názoru a Vaší překladatelské zkušenosti tyto dvě knížky podobné a v čem se od sebe liší? Nemám tím na mysli literární kvalitu – snad všichni, kteří je drželi v rukou, se shodli, že Masłowská je literárně lepší. Jde mi spíš o schopnost sdělit onu generační zkušenost. Paní editorka má pravdu v tom, že by takovýhle text měl překládat příslušník stejné generace. Umím si představit, že bych to dělal třeba já, neumím si ale představit, že by se mi to povedlo tak dobře jako Vám. A to Vám nechci lichotit.

BG: Když jsem před dvěma roky četla Děněžkinovou v originále, zdálo se mi, že poměrně přesně vystihuje realitu a mentalitu tamní mládeže. Říkala jsem si: „Jo, tohle je klasický realistický popis Ruska, eto Rossija...“. Dorota je podle mě oproti Irině víc univerzální. Její román je možné lépe aplikovat na české poměry a myslím, že její „antipříběh“ by se mohl stát i v jiných středoevropských zemích. Při četbě Děněžkinové si někdo, kdo příliš nezná ruské reálie, může myslet, že chodí její hrdinové na střední školu, v Rusku to ale na vysokých školách opravdu takhle chodí. Studenti tam jdou v 17-18, někteří dokonce v šestnácti, a ve srovnání se svými zahraničními kolegy jsou mentálně ještě tak trochu jinde. Já si tam chvílemi připadala jako ve východoslovanském Beverly Hills (mluvím teď o RGGU a MGU v Moskvě, jiné školy neznám, ale v tom nebude velký rozdíl). Proto si také myslím, že kniha u nás osloví především dívčí středoškolskou populaci, teda, pokud se k ní nějakou cestičkou dostane.

LD: Obě tyto knížky jsou bez děje, jsou to spíš situace a nálady. Nakolik se Vám tenhle princip zamlouvá a nakolik Vám vadí, respektive kde jsou hranice jeho možností?

BG: Nedávno jsem o tom přemýšlela, když mi někdo říkal, že nemá dost času Masłowskou číst. Že si přečte tři stránky, knihu odloží, a pak se do ní nemůže dostat zpátky. Neumím to teď objektivně posoudit, protože jsem v tom překladu ležela přes půl roku dennodenně, ale měla bych s tím asi stejný problém. Myslím, že Irina je víc dějová. Jsou to konec konců povídky, u Doroty jde spíš o abstraktní a hravé „výkřiky do tmy“.

<< 2/4 >>




© 2005 občanské sdružení Splav!