Plav
archiv


<< 3/4 >>

JŠ: Není trik v tom, že hodnota Masłowské spočívá ve hře s jazykem a polské reálie nebo spíš „surreálie“ jsou jenom záminkou? Že ten text stojí daleko víc na struktuře, na hře s psaním, zatímco Děněžkinová je pokusem o další generační výpověď?

BG: Určitě. Dorota se taky netají tím, že knihu napsala v určitém transu. Myslím, že je to z ní docela cítit, že si její autorka nebyla plně vědoma toho, co dělá. Prostě psala, psala a psala a to, že byla v předmaturitním stresu, na tom taky určitě svým způsobem zapracovalo. Vydavatel Dunin mi přeposlal několik mailů, které mu Dorota během psaní Červené a bílé posílala, ze kterých by mohl být klidně další román... Jsou to hodně zajímavé věci, jak o knize v průběhu jejího vzniku přemýšlela, a už jenom hláška: „Ta knížka musí co nejdřív skončit, mám pocit, že už o ní sama nerozhoduju, ale že mě ovládá...“ vypovídá o mnohém. A mimochodem – zajímavé jsou i návrhy na úplný závěr knihy – pokud mě paměť neklame, podle jednoho z nich se měl psát rok 2015, Silnej měl mít obchod se džínama a knihu měl náhodně objevit jeho syn...

JŠ: Hravost Masłowské má v polském kontextu široké zázemí tvořené velkými postavami polské literatury, ať už to je Mrožek nebo Witkiewicz. Nevím ale, do jakého proudu zařadit Děněžkinovou. Není tak intelektuálně hravá jako Pelevin a další současní ruští autoři.

BG: Takt třeba povídka Vasja, která vyšla v Labyrint revue, mi připadá hodně stylizovaná do Charmse nebo do Mamlejeva. Nějak mě to nad tím textem napadlo. Ale s těmi ostatními si taky nevím moc rady. Ona sama tvrdí, že dala nějaké svoje povídky na internet a následně ji oslovilo samo nakladatelství. V Limbus Pressu asi cítili potřebu vydat nějakou mladou literární hvězdičku.

LD: Souhlasím s tím, že Děněžkinová nalézá oporu v literární tradici, v Charmsovi i Mamlejevovi. Je vidět, že tradice v Rusku žije. Ve srovnání s porevolučním, předrevolučním i totalitním obdobím tam ale dnes neexistují žádné směry a školy. Autoři – nechci říkat velcí, avšak známí, jako je například zmiňovaný Pelevin, jako je fenomén Děněžkinová nebo jako je dnešní Sorokin – fungují víceméně jako solitéři. To je můj pocit, který ale může plynout z toho, že současné ruské literární dění nesleduji dost soustavně. Z toho, co o tom vím a co jsem se dočetl po časopisech, ať ruských nebo cizích, na mě dnešní ruská literatura tak působí. Takové tendence jako na přelomu 19. a 20. století, kdy se generace dávaly dohromady, dnes nevidíme. Vlastně to odpovídá ruské realitě, která je v současné době hodně atomizovaná, je to přirozená reakce na z části přirozený a z části nucený kolektivismus.

JŠ: Zaujalo mě, že v dnešní středoevropské literatuře se největší pozornost soustřeďuje na autorky-ženy. Ať je to Petra Hůlová u nás nebo Tanja Dückersová a Juli Zehová v Německu, Masłowská v Polsku nebo Děněžkinová v Rusku. Jako by byl mužský autor, dnes tak charakteristický znechucením, vytlačován výrazně radostnějšími autorkami ženskými. Je to koincidence, nebo se něco v literárním prostoru mění?

BG: Radim Kopáč se na to při rozhovoru do UNI Doroty taky ptal, a ta byla docela upřímně překvapená, že v Německu takováhle vlna autorek existuje. Já teď právě píšu diplomovou práci o polských autorkách v 90. letech. V rámci krátkého exkurzu do polského feminismu jsem se dívala také na laureáty Nobelovy ceny – za celých 100 let jsem v onom seznamu našla pouhých deset autorek, což je podle mě dost málo. Čtyři z toho byly navíc až za posledních 15 let, takže jistá emancipační vlna určitě existuje i v literatuře.

<< 3/4 >>




© 2005 občanské sdružení Splav!