Plav
aktuální číslo


Chybí vůdčí osobnost

Číslo ve vaší ruce nemá tradiční podobu Plavu. Od původního plánu představit čtenáři co nejvíce lužických autorů a jejich soudobých českých překladatelů redakce upustila, protože uvěřila, že platnější bude představit vám autorů méně, zato důkladněji. Jestliže tedy úvodník připomněl, co také můžete během své četby najít, tento komentář přináší opak, vždyť by bylo neslušné cokoli zamlčovat.
Při zaměření na současné autory jsme z těch důležitých vynechali z prozaiků Jurije Kocha, Měrku Mětovou nebo Jěwu-Marju Čornakovou, z lyriků chybí Měrana Cušková, Timo Meškank nebo Beno Budar. Ještě více chybí ti, kteří už dnes tvořit nemohou, a zcela jsme pominuli autory píšící v dolní lužické srbštině. Původně zvažovaný oddíl autorů, kteří, ač Češi a Slováci, se plně sorabizovali a publikují či publikovali lužickosrbsky, chybí též.
Z překladatelů nejsou v našem čísle zastoupeni Vladimíra Šatavová, Zuzana Sklenářová nebo Leoš Šatava. Chybí také Václav Daněk, zaneprázdněný překládáním ruských autorů, či nestoři Josef Vlášek a Jiří Mudra. S posledně jmenovaným vám přinášíme alespoň následující rozhovor – o české sorabistice kdysi a dnes, o profesoru Petrovi a nakonec i o tom překládání.
 

František Martínek: Jak jste se dostal k sorabistice a kdo vás k ní přivedl?

Jiří Mudra: Narodil jsem se v roce 1921. Koncem třicátých let už člověk začínal mít tak trošku svůj vlastní názor. Jednak v rodině bylo slovanské smýšlení a o Lužických Srbech se něco vědělo, i když nijak zvlášť podrobně, a jednak vycházely v denním tisku sem tam nějaké článečky. V mládí jsem ani nevěděl, že existuje nějaká Společnost přátel Lužice, pídil jsem se po knihovnách. Teprve po válce, když byla činnost Společnosti obnovena, jsem se přihlásil za člena.

Lukáš Novosad: Zažil jste ve Společnosti Josefa Pátu a Vladimíra Zmeškala?

JM: S Pátou jsem se nikdy nesetkal. Se Zmeškalem ano. Nebyl vědec, ale byl vynikající organizátor. Vedl po válce Společnost, i když to nebylo lehké. Předsedou byl až do převratu v roce čtyřicátém osmém, kdy byl vyloučen, nebo, jak se říkalo, vyakčněn. Poté se aktivita společnosti utlumovala.

FM: Mohl byste porovnat česko-lužické a lužicko-české vztahy před sametovou revolucí a po ní? Jsme v jiné době a určitě se obrovsky proměnily.

JM: Teď se to víc zdemokratizovalo. Ale ono to ani jinak nemohlo být. V padesátých letech platilo nařízení, že nesmějí být žádné spolky. A senior Lanštják, který tehdy SPL vedl, dosáhl toho, že se Společnost přátel Lužice připojila ke Společnosti Národního muzea, později Společnosti přátel Národního muzea, což byl takový sbor dobrovolných pracovníků pro muzeum. Měla řadu sekcí a jedna z nich se jmenovala Sbor pro studium lužickosrbské kultury. Zmeškal, který se v 50. letech do Sboru vrátil, začal vydávat Přehled lužickosrbského kulturního života -- vycházel jeden nebo dva sešitky za rok a bylo v nich hodně informací z Lužice. A tam jsem jednou četl, že Sbor bude pořádat kurz lužické srbštiny. Krátkou dobu ho vedl Mikławš Krječmar, pak profesorka Lorencová. Já jsem tam přišel, když to jelo, ale bez jakékoli metodiky. A pak se z Polska vrátil profesor, nebo tenkrát magistr Petr, který tam studoval čtyři roky a měl tedy polské školení, a zavedl na filozofické fakultě kurz pro pracující. Měl všechno velmi metodicky připravené. Ona tenkrát nebyla možná taková činnost jako dnes, kdy může kdokoliv cokoliv kdekoliv říct. Jednou za měsíc se například pořádaly večery s přednáškami. Po osmačtyřicátém roce se vždy úzkostlivě dbalo, aby po přednáškách nedošlo k diskusi. Předpokládalo se, že by tam někdo něco řekl a že by to ohrozilo celou Společnost. A když se někdo do Společnosti přihlašoval, musel vyplnit dvojí přihlášku. Dlouho poté jsem se dozvěděl, že jedna kopie šla na nějaké stranické instituce.

LN: Ale v literárním a jiném bádání to tehdy možná bylo jednodušší, protože bylo nakázáno, co vše se musí vypracovat…

JM: V rámci styků československo-endéráckých bylo leccos možné, ale všechno bylo řízeno jaksi stranicky, ideologicky. Mám takový dojem, že existovala nepsaná dohoda „nepleťte se nám do Lužických Srbů, my se vám nebudeme plést do Sudeťáků“. Styky na univerzitě, na vědeckém poli, omezovány nebyly, ze Srbů do Prahy jezdili přednášet například Kurt Krjeńc nebo Jurij Grós, který při výkladech vždycky zdůrazňoval, jak to má být, aby to politicky vyhovovalo.

FM: To bylo tehdy. Co dnes? Jaké jsou dnešní možnosti a perspektivy česko-lužických a lužicko-českých vztahů a výuky srbštiny v Praze?

JM: Vidím velký nedostatek v tom, že na fakultě není žádná vůdčí osobnost, která by měla takový univerzálnější zájem. Přednášející jsou dost specializovaní na určitá odvětví, na literaturu, na jazyk a další, kdežto před převratem to všechno měl Petr.

FM: Takže profesor Petr vyučoval jazyk, literaturu i kulturu?

JM: Ano, všechno. Radil mi, abych sorabistiku vystudoval externě a rozšířil si aprobaci k češtině a ruštině. Musel jsem přitom dělat marxistický základ, dějiny dělnického hnutí a vědecký komunismus. Tyhle věci dělala Šiklová, ale velmi šikovně, vzpomínám si, jak probírala Marxovy práce z mládí a jak to odporovalo pozdějšímu učení. Prolezl jsem čtyři ročníky politického školení a pak jsem dělal státnice u Petra a profesora Dolanského.

FM: Jan Petr určitě nebyl jednoduchá osobnost. Byl zapojen do předlistopadových struktur…

LN: O jeho kontroverzní osobě se nikdo nechce moc vyjadřovat, ale byli bychom rádi, kdybyste nám o něm něco řekl. Napsali jste spolu učebnici lužické srbštiny, byli jste tedy profesní kolegové…

JM: Já ho pamatuji jako svého učitele a vděčím mu za všechno. Dovedl u studia člověka udržet, povzbudit ho. Učil jsem na gymnáziu a nebyla maličkost dvakrát týdně chodit na dvě hodiny na filozofickou fakultu na přednášky. Petr se samozřejmě musel držet oficiální linie. Ale vzpomínám si, že asi v roce 1968, kdy to tu vřelo, se zúčastnil nějakého protiendéráckého průvodu. Ale když se všechno utlumilo, byl toho názoru, že není možné se stavět proti generálnímu tajemníku komunistické strany Husákovi a že ho – to vím jen tak mlhavě od něj – na nějakém shromáždění na fakultě obhajoval. Na druhou stranu v šedesátých letech vyjel studovat němčinu do Západního Německa. Pak mu to strašně vyčítali. I když on by tam určitě byl mohl, kdyby byl chtěl, zůstat a uplatnit se na univerzitě. Byl na vědecké úrovni Františka Václava Mareše nebo Konstantina Konstantinoviče Trofimoviče.

LN: A jeho konec?

JM: To bylo velice tragické, spáchal sebevraždu. Kromě ředitele Slovanského ústavu byl také ředitelem Ústavu pro jazyk český. Tam ho neměli rádi a jak už to tady spělo ke konci, ozývaly se proti němu velmi kritické hlasy. Já sám si vzpomínám, že mi už jako ředitel ÚJČ povídal, že tam jedna kolegyně měla dvě dcery a že druhá dcera se dostala do Západního Německa. Matka žádala Petra jako ředitele ústavu, aby ji tam směla navštívit. On jaksi měl instrukce, že ne. Myslím, že leckdy by se byl mohl plastičtěji vyjadřovat. Říkal jí, víte, mně se to nelíbí. Myslím, že nakonec tu všechnu kritiku neunesl. Já sám jsem nečetl jeho práce Marxismus a jazykověda a další, taky se to překládalo do ruštiny, ale on sám to nepovažoval za žádný vrchol, říkal: „Až tohle dodělám, začnu zase dělat vědu.“

LN: A dnes sorabistice chybí iniciační osobnost…

JM: Petr byl nenahraditelný. Po jeho smrti to vzal do ruky profesor Urban. Srbsky nemluvil a sorabistikou se zabýval jen v rámci slavistiky, ale měl dobrý přehled. Pak zemřel a teď, mám dojem, nikdo není.

FM: Připravujete česko-lužický slovník. Takové dílo chybí. Mohl byste nám o něm něco říct?

JM: Slovník jsme chtěli dělat s profesorem Petrem. Kdyby byl živ, jistě už by byl slovník hotový, s jeho znalostmi sorabistickými i lingvistickými… Je to slovník lužickosrbsko-český pro Čechy. Dlouho jsem excerpoval texty a na jedné konferenci v Budyšíně mi profesor Šewc poradil, abych si k tomu našel nějakého Srba, že takhle by tam mohly být sémantické chyby. Obrátil jsem se na profesora Fasku. Nechtěl být spoluautorem, ale říkal, že mi s tím musí pomoci. Takže nevím, jestli to považoval za povinnost, nebo jestli to dělal ochotně. Posílám mu úseky k opravě. Slovník teď bohužel nemůžu dělat dost intenzivně.

FM: Co jste naposledy četl z lužické literatury?

JM: Moc toho nečtu, teď vyšla kniha Tež ja mějach zbožo (česky „I já jsem měl štěstí“) od Bena Budara, ale to jsou spíše vzpomínky pamětníků než krásná literatura…

LN: Nedávno zemřel Jurij Brězan, znali jste se spolu nějak blíž?

JM: Jenom velmi málo. Brězan jistě byl čelný spisovatel a reprezentant Lužických Srbů. Teď je to Jurij Koch.

FM: Máte k nějakému lužickému spisovateli blízký vztah?

JM: Nejvíc asi k Juriji Łušćanskému. V sedmdesátých letech jsem se pokoušel propagovat Lužici na škole a jel jsem například s několika zájemci na velikonoční jízdy „křižáků“. Jurij nám tenkrát ještě jako student pomáhal s noclehy. Na křižáky jsem později jezdíval vlakem do Drážďan a odtamtud jsem za nimi šlapal na kole. To je velmi výhodné, protože na kole stihnete čtyři nebo pět procesí za den.

LN: Když jsme si tento rozhovor domlouvali, říkal jste mi, že jako překladatel jste moc nepůsobil. Vy jste ale přeložil Kochův román Sestup z hor snů, což je mezi českými překlady z lužické prózy velice významný počin, a byl jste jedním ze tří překladatelů Kantora Serbina

JM: V případě Bosćije Serbina se obrátil Ivo Železný na fakultu, tedy na Petra, že by stál o nějaký překlad. Nevím určitě, jestli tuto knihu také sám navrhl. Petr doporučil mě, ale pan Železný přišel s nápadem, že by možná bylo zajímavější, a to snad i pro mě, kdyby každý díl románu překládal někdo jiný. Souhlasil jsem a sehnal jsem k tomu Leoše Šatavu. Petr se ještě nějakou náhodou sešel s Vlastou Strakovou, zmínil se jí o tom a ona do toho taky vstoupila. Nakonec to stejně někdo kritizoval ve smyslu, že je vidět, že to dělali tři lidé. No, asi je. Ale snažím se pracovat vždycky dost důkladně. (I v češtině, víte. Když někdo napíše, že něco není k mání, tak úplně nadskakuju, ale možná že vy už to dnes tolerujete.) V Serbinovi je scéna, a to už asi zabíhám do podrobností, kdy jedou Lužičtí Srbové do Prahy do Lužického semináře, protože do něj vezou z Lužice dříví a jiné věci, a jedou přes velké hory takzvanou Královskou cestou, což bylo nebezpečné, protože na ní byli zloději a tak. Přidruží se k nim jeden Srb, který z té oblasti měl matku. A když jedou přes vesnici, kde v originále místní obyvatelé mluví česky, snažil jsem se těch pár vět převést do východočeského nebo podkrkonošského nářečí. O překladu Sestupu z hor snů jsem napsal do Přehledu. V roce devadesát jsem vedl kurz lužické srbštiny ve Sdružení přátel Lužice, v bývalé Společnosti, a doktorka Koubová uložila mým studentům (tehdy tam začali chodit Bígl, Mikula, Sklenářová a další, ale tihle tři u lužické srbštiny zůstali), aby zjistili, proč jsem překladu dal tento název, který originálu neodpovídá. Tak jsem o tom napsal. A také vůbec o Kochově jazyku, protože Koch si libuje ve slovních hříčkách, které prostě nelze převést. Abych to vystihl, dával jsem na jiná místa překladu hříčky, které byly v duchu Kochově. V románu jsou tři kluci, každý má svůj charakter a Jan je takový drsnější. Měl jsem spory s redaktorem, protože jsem tam použil oslovení „vole“, a redaktor to vůbec nechtěl připustit. Takhle mluvit, študent! Navrhoval „blázne“ a tak. Ale myslím, že to tam nakonec je. S redaktorem jsem se potom dohadoval i kvůli zakončení románu, se kterým jsem si opravdu nevěděl rady. Nepomohlo mi ani německé znění knihy, tam je to stejné. Když redaktor viděl konec Kochova románu, říkal, to je nemožný, tohleto! Ale musel jej ponechat. – Vůbec je to zajímavé, že lužičtí spisovatelé nepovažují německá znění svých textů za překlad, ale za jiné dílo. Neplatí to ovšem úplně u Brězana, protože on někdy psal jenom německy a do srbštiny to přeložil někdo jiný.






© 2005 občanské sdružení Splav!