Plav
archiv


Beyond the pale

Viktor Janiš

Několik poznámek k článku Ondřeje Vimra Otevřená kritika překladu (in: Plav 2007/1).

Shodou okolností, dle Vimra „více či méně arbitrárně“, jsem byl vybrán, zvážen a shledán lehkým, dopustiv se údajně dvou ze čtyř kardinálních hříchů kritika překladu: neetické sebestřednosti a neuvědomělé ahistoričnosti. Zašel jsem dál, než jsem zajít měl, ocitl jsem se mimo výseč a slušnou translatologickou společnost, „beyond the pale“, jak říkají Angličané. Jenže já si nejsem jist, zda je o hříchy, a už vůbec si nejsem jist, že jsem se jich dopustil.
Poprvé jsem se měl provinit proti etice: vyzdvihoval jsem prý vlastní dílo, správný překlad, na úkor dvou starších překladů. To není úplně přesné: věnoval jsem se pouze překladu Jarmily Pravcové, hodnocení (ne)kvalit převodu Zuzany Drhové jsem nechal na čtenáři zrcadlových textů. Ondřej Vimr míní, že by se překladatel měl hodnocení konkurenčního překladu zcela vzdát, anebo se aspoň zdržet soudu, že ten jeho je lepší. Já pro to nevidím příliš důvodů. Ruku na srdce: často je takový překladatel jediný člověk, kterého to srovnání zajímá (nebo aspoň natolik, aby dlouhé hodiny porovnával vlastní a konkurenční řešení). Za takovou komparaci a správnost svých soudů pak překladatel ručí svým jménem. I já nesu svou kůži na trh, proto k příkladům uvádím anglický originál. Každý čtenář si může pro sebe přeložit větu „people endure a lot in war“ a rozhodnout se, jestli je to spíš „lid bude intenzivně pokračovat ve válce“, anebo spíš „Lidé toho za války dokážou hodně překousnout“. Je-li Ondřej Vimr tak jako Jarmila Pravcová toho názoru, že se idiom „this isn’t my province“ má překládat „tohle není moje provincie“, pak by to měl jasně říci… Jenže on se hodnocení oprávněnosti mé kritiky předem vzdal. Chápal bych jeho rozpaky u dvou víceméně rovnocenných překladů, dejme tomu překladu Babbitta od Škvoreckého a Hanuše, kde často jde jen o odstíny významů v rámci legitimní interpretace, ale marná sláva: v případě Jarmily Pravcové jde o hrubé chyby.
Čímž se dostáváme k druhé výtce: dovolil jsem si kritizovat překlady více než deset let staré, překlady vydané za určité historické situace a v určitém nakladatelském kontextu. Nevzal jsem prý v potaz, že překlad kvůli užšímu sepětí s dobovým literárním i mimoliterárním kontextem zastarává rychleji než text původní, přičemž každý má své tempo zastarávání a svůj práh zastarání. A nejsem si prý zjevně své ahistoričnosti vědom!
Přiznám se, že jsem si při čtení této pasáže v minulém čísle Plavu málem hlavu ukroutil. Chápu, že při hodnocení překladů z národního obrození či první republiky musí mít člověk na paměti dobový literární a pravopisný úzus, že by ho neměla zarazit frekvence přechodníků nebo nějaká ta „mištička“ namísto mističky, ale tady proboha mluvíme o překladech sedmnáct a šestnáct let starých. Pro osvěžení paměti: v roce 1990 vyšla Rushdieho Hanba, Tolkienův Pán prstenů, v roce 1991 Nabokovova Lolita či Hellerův román Bůh ví. A všechny byly nedávno reeditovány, buď v nezměněné podobě (Rushdie, Heller), nebo jen s kosmetickými úpravami (Tolkien, Nabokov). Že by se vymanily své historické situaci nebo nakladatelskému kontextu? Ale ne, překládaly je skutečné překladatelské osobnosti – Pavel Dominik, Stanislava Pošustová a Antonín Přidal v renomovaných nakladatelstvích, kde jim byla poskytnuta odpovídající redakční péče. Naopak u AG Kultu redakční péče výrazně absentuje a překladatelé žádné osobnosti nejsou: jejich jazyk v překladech Nadace je kostrbatý, neumělý a plný interpretačních chyb. Nikoli však dobově podmíněný, jinak bychom museli dojít k absurdnímu závěru, že byly zastaralé už v okamžiku, kdy vyšly. Redakce Mladé fronty jejich reedici zamítla pro jejich zjevnou, hrubou nedostatečnost, ne kvůli zastaralému jazyku.
Abych to shrnul: nelze dát všem překladům starším deseti let generální pardon s tím, že „tenkrát byla jiná doba“. Platí pravý opak: čím lepší překlad, tím déle vydrží v oběhu, vždyť překlady románů Na Větrné hůrce i Kdo chytá v žitě nám slouží již úctyhodných 47 let a první se dočkal šesti a druhý pěti reedic. Obávám se tedy, že Ondřeje Vimra v jeho kritice zradilo to, co vytýkal ostatním: „především samotná kritická metoda, výchozí přístup kritika, jeho kritický princip“.






© 2005 občanské sdružení Splav!