Plav
archiv


Středoevropský literární prostor už neexistuje

Korespondenční rozhovor s Tomášem Glancem a Michaelem Špiritem o české literatuře ve světě, o slavistice na zahraničních univerzitách i o tom, zda spisovatelé rozumějí literatuře.

<< 1/3 >>

Jan Hon: Časopis Plav nese podtitul „měsíčník pro světovou literaturu“ – v tomto čísle se chceme zaměřit na otázku, jak si v kontextu světové literatury stojí literatura česká. Oba jste strávili delší dobu v zahraničí – Tomáš Glanc v New Yorku, Berlíně a v Moskvě, Michael Špirit v Heidelberku. Pro začátek se zeptám jednoduše: Má současná česká literatura německé, americké a ruské čtenáře? Kteří čeští autoři „se čtou“, a proč právě oni?

Tomáš Glanc: Nejdřív bychom museli upřesnit, co znamená, že „se čtou“. Nevím, kolik z pěti tisíc exemplářů Vieweghových Báječných let pod psa se prodalo, ale tento autor je asi v Rusku ze současných českých autorů „nejčtenější“, což ovšem neznamená, že by pár jeho knížek představovalo na ruském trhu nějaké bestsellery. Ani se nedá říct, že by o něm vědělo hodně lidí kromě bohemistické komunity a několika recenzentů, ačkoliv se distribuuje na ruské poměry dost dobře, nakladatelství Inostranka má solidní pověst. Je přijímán vlídně, srovnávají ho s raným Kunderou a vyzdvihují „český humor“. V reklamním sloganu se (dvojznačně) uvádí: lehká próza, téměř nic neváží (nevesomaja). Loni vyšlo bez výraznějšího ohlasu Sedmikostelí Miloše Urbana, připravuje se Jiří Kratochvil. Uvidí se, jak dopadne Europeana Patrika Ouředníka, která vyšla v prosinci 2006 v prestižním petrohradském nakladatelství Ivana Limbacha. Za největší problém vydávání českých autorů v Rusku považuju volbu nakladatelství – ta je důležitá všude, ale v Rusku ještě mnohem víc, protože jen nemnozí nakladatelé mají spolehlivou distribuci, o obrovské části vydaných knih skoro nikdo neví a obtížně se shánějí. Stručná odpověď by zněla: současná česká literatura má v současném Rusku velmi málo čtenářů.

Michael Špirit: Mohu odpovídat jen na základě osobní zkušenosti, nikoli vědeckého šetření – s touto rezervou je třeba vnímat to, co budu říkat. Česká literatura má hlavně ty německé čtenáře, kteří se s češtinou nebo s Českem setkali osobně nebo profesně, tj. při studiu nebo v rodině. Mezi cca osmdesáti milióny německy čtoucích čtenářů je to neviditelná hrstka. Současně bych se tím neznepokojoval, protože Němci, a určitě nejen oni, čtou obecně méně a méně, a proč by měli číst zrovna českou literaturu?
Je obtížné říct, kdo z českých autorů „se čte“, ale vydávají se ti, kdo mají dobré agenty, tj. německé překladatele a lektory. S pomyslnou kvalitou překládaných autorů a s úrovní překladů to vůbec nesouvisí, stejně jako s literárněhistorickým rozhledem a kritickým úsudkem lektorů. Jde o pragmatická nakladatelská rozhodnutí, zda investovat peníze do propagace knižního titulu s tím, že se prodejem možná vrátí, nebo raději neinvestovat. Kromě jistot, jako je Milan Kundera nebo Bohumil Hrabal, se vydává pár autorů, kteří v očích německého publika ztělesňují spisovatelská pokolení etablující se v české literatuře až v devadesátých letech dvacátého století a přinášející tedy domněle něco nového. Nezáleží moc na tom, jak píší, ale na tom, zda jsou mladí nebo maximálně ve středním věku a mají chuť absolvovat čtenářská turné. Nic proti tomu. Je ale prakticky vyloučené vydat autora nad padesát nebo dokonce nebožtíka.
Existují výjimky, jako jsou třeba Zahradníčkovy Jeřáby nebo Hejdovy sbírky Lady Felthamová a Valse mélancolique. U obou autorů bylo důležité osobní nasazení překladatelů (Urs Heftrich v prvním a Christa Rothmeierová v druhém případě) a malotirážních nakladatelů, vydávajících poezii navíc dvojjazyčně (Vitalis a vzorné vídeňské Edition Korrespondenzen). Celostnější podnik, edici Tschechische Bibliothek vycházející v letech 1999–2007, do níž byly zařazeny například knihy Jana Čepa, Jiřího Weila, Josefa Jedličky nebo Milady Součkové a která přinesla i tituly nově komponované německými a českými bohemisty (výbory z Weinera, Havlíčka, českých filosofů, básnické antologie apod.), umožnila subvence Nadace Roberta Bosche a pracovní výdrž editora a koordinátora projektu Eckharda Thieleho. Myslím, že se dalších cca padesát let nic podobného opakovat nebude.

JH: Bez ohledu na problematičnost pojmu „národní literatura“ mám za to, že si všichni jako čtenáři neseme jistou představu o každé z národních literatur; cosi neurčitého, a přece charakteristického od ní očekáváme – velmi hrubě řečeno: Francouzi jsou avantgardní, Němci měšťanští a sociálně kritičtí, od Rusů zas čekáme příslovečnou „ruskou duši“. Vzbuzuje česká literatura u „světových“ čtenářů také nějaké takové očekávání? Kteří autoři jsou v očích cizích čtenářů pro českou literaturu „charakterističtí“?

MŠ: Zase – odpovědět lze jen za cenu nutných zjednodušení. U německých čtenářů je nezničitelný Hašek, tedy jeho Osudy dobrého vojáka Švejka, a asi i Karel Čapek a Bohumil Hrabal. Čtenář-třicátník čtyřicátník možná bude znát Jáchyma Topola. Milan Kundera je v perspektivě Nečechů myslím v ranku Witolda Gombrowicze nebo Vladimira Nabokova, tedy mezi Evropany nebo Světoobčany s nějakým marginálním, v jeho případě českým původem. O Gellnerovi, Ladislavu Klímovi, Demlovi, Josefu Čapkovi, Kolářovi-spisovateli, Hančovi, Zábranovi, Haukové nebo o Matouškovi, Třešňákovi, Janu Novákovi či Jaroslavu Formánkovi němečtí čtenáři nic nevědí, neboť dotyční překládáni nejsou (výbor z Demla ovšem vyšel v Tschechische Bibliothek).

TG: V Rusku je tímto předsudkem směs z Haška a Kundery, kteří jsou známí ve vzdělanějších kruzích téměř notoricky. Očekává se tedy humorná ironie a suverénní styl. V Německu a v Americe je podle mých zkušeností situace diferencovanější, pestřejší, a Švejka tam ve srovnání s Ruskem zná možná menší část čtoucího obyvatelstva. Do němčiny bylo přeloženo snad sedm knih básníka Petra Borkovce, což mimo jiné svědčí o velmi kultivovaném zájmu o českou slovesnost. To v Rusku zatím neplatí, ačkoliv se začínají překládat i autoři, které vinou sovětské kulturní politiky neznají ani ruští bohemisté: Josef Váchal a Ladislav Klíma.

JH: V předchozích otázkách jsme se věnovali čtenářskému pohledu na naši literaturu. Vy oba se ale literatuře věnujete také jako akademičtí pracovníci. Dá se podle vás současná česká literatura zařadit do nějakých proudů světové literatury? Hraje vůbec ještě roli geopolitický prostor, ve kterém vzniká – tj. lze dnes např. ještě mluvit o něčem jako středoevropská tradice, které se s oblibou dovolává třeba Jiří Gruša? A co si v tom případě máme představit jako tmel tohoto prostoru?

TG: Domnívám se, že geopolitická identifikace je dnes záležitostí stylu a volby spíš než vnější determinace. Třeba Iva Pekárková, Lubor Martínek, Michal Ajvaz nebo Petra Hůlová mi připadají jako dost takříkajíc „deteritorializovaní“ vypravěči, zatímco dejme tomu Jáchym Topol, Jiří Kratochvil nebo Miloš Urban víc tematizují určitou paměť a rysy místa, kde se formoval jejich talent a kde jejich knihy vycházejí v originále. Ten tmel je sporná virtuální hmota, lze si snad představit nějakou sběrnu útržků a imaginace, vycházející částečně z toho, kam se jezdilo v dětství na výlety, co se četlo, o čem vyprávěli rodiče a známí, jak se interpretovaly dějiny, v jakých městech a vesnicích autor žil, co tam viděl a zakusil, kudy chodil. Pozitivistům se nelze jen vysmívat, když mluví o vlivu místa na beletrii, ale nelze to chápat jako primitivní kauzalitu, tím spíš, že obzvlášť v posledních desetiletích je planetární mobilita některých lidí včetně spisovatelů úplně běžná.

MŠ: V německé jazykové oblasti nebo možná šířeji v západní Evropě byla středoevropská loci communes rozpracována a frekventována zvláště od padesátých do osmdesátých let dvacátého století, Kundera to ještě stihl, v poslední chvíli, a jeho vystoupení nebylo z politického hlediska nevýznamné. Tmelem byla na jedné straně antropologická a lingvistická rezidua rakousko-uherské monarchie, na druhé pak aktuální komunizace nebo balkanizace středoevropského prostoru. Diplomat Jiří Gruša jistě ví, proč tuto tradici připomínat. V dnešní literatuře myslím nic takového nereflektovaně už neexistuje a prostor ovládají turisté, kteří píší o svých zájezdových zážitcích. Někteří už ani necestují, stačí jim rajzování ve virtuálním prostředí.



<< 1/3 >>




© 2005 občanské sdružení Splav!