Plav
archiv


<< 2/3 >>

JH: Padlo tu jméno Jiřího Gruši. Dala by se jmenovat celá řada dalších příkladů prolínání české a světové literatury – Ota Filip, Josefa Škvorecký, Milan Kundera… Do jaké míry určovali či určují naši emigranti představu o české literatuře v zahraničí? A naopak – do jaké míry vzala světová literatura tyto autory za své? Změnila se jejich recepce s pádem železné opony?

TG: Řekl bych, že z mezinárodního hlediska hraje dost malou roli, zda někdo žil nebo žije v zahraničí, z české perspektivy se to pociťuje výrazněji. Ve specifických případech to může fungovat jinak: o Kunderovi třeba každý ví, že je to globální prozaik českého původu, němečtí čtenáři Oty Filipa, kterého zmiňujete, ho zase budou znát primárně z jeho novinových článků, takže asi nepochybují o jeho německém angažmá. Žádná světová literatura už od druhé poloviny 20. století, myslím, neexistuje. Lze jen evidovat nebo nějak interpretovat různou míru překládanosti a recepce jednotlivých autorů a příčiny nebo okolnosti takového (ne)úspěchu.

MŠ: Do zhroucení komunismu určovali čeští exulanti představu o české literatuře v západním světě naštěstí podstatně, a to tím, že k vydání doporučovali, propagovali či přímo svými komentáři doprovázeli vesměs důležitá a výrazná díla. Pokud se tamější nakladatelé o českou literaturu vůbec zajímali, pak hlavně díky událostem kolem roku 1968, které jistou dobu působily jako popularizační koeficient – a nejpovolanějšími referencemi byli přirozeně lidé, kteří pád Pražského jara nějak odnesli, nikoli tajemníci Kozákova Svazu českých spisovatelů. Myslím, že zásluhy českého kulturního exilu, jakkoli jeho možnosti byly omezené a výsledky neveliké vzhledem k tomu, čeho dosáhli Rusové a Poláci, nebyly v tomto ohledu dosud náležitě zhodnoceny. Přirozeně že i tehdy dominovaly v překladatelské politice osobní vztahy (v Německu to měli třeba přátelé Oty Filipa, který lektoroval u Fischer Verlag, snazší než ti, kdo byli mladší nebo se pohybovali vně Edice Petlice), ale řekl bych, že takhle je to všude. – Opravdu „světovým“ autorem, v tom smyslu, že je vydáván a znám ve velké části světa, se stal jen Kundera, který se proto ocitá v každé z mých dosavadních odpovědí. Škvorecký a Ivan Klíma se prosadili v anglosaském prostoru, přičemž ta dvě jména vedle sebe kladu jen statisticky, Klímův úspěch, pomyslím-li na uměleckou hodnotu jeho prací, je pro mě záhadou – snad je to těmi tématy. Hrabal má dodnes výborné jméno v Itálii a v Německu.
Ohlas děl těchto autorů se s pádem komunismu podle mého soudu nezměnil, všichni byli ve „svých“ zemích, kde vycházeli v překladech, už do té míry etablováni, že vydávání jejich dalších titulů na zájmu o Československo roku 1968 – který ve světě s jeho novými katastrofami posledních čtyřiceti let ostatně nevydržel dlouho – tolik nezáviselo.

JH: Oba máte za sebou zkušenost se zahraničními slavistickými ústavy. Jaké místo má bohemistika v evropské slavistice?

TG: Evropská i americká slavistika se z pochopitelných důvodů často redukuje na rusistiku. Potom následuje četností a významem polonistika, takže numerická odpověď by asi zněla, že bohemistika má ve slavistice místo třetí – tam, kde existuje. Axiologicky je to přirozeně okrajový miniaturní obor, na který se moc nedaří obstarávat finance. Problém „místa“ bohemistiky spočívá také v tom, že se v ní často angažují, tak jako je tomu i v jiných malých slavistických oborech, lidé rodinnými vazbami nebo mateřským jazykem související s Českou republikou; může to zvyšovat uzavřenost oboru.

MŠ: Snad lze v odpovědi společně pojednat jak zájem o obor, tak dosažené výsledky, tj. výzkum a produkci. Odhadoval bych to podle své dílčí zkušenosti také na čestné třetí až čtvrté místo (za nedostižnými ruštinou a polštinou), podle toho, jak silná je momentálně srbština respektive chorvatština. Není to ale nic předplaceného, na vzestupu je v posledních letech též ukrajinština. – Vážnější je, že celá slavistika jako obor je dnes vnímána vágněji, a to nejen slavisty samými, ale – a to je pro financování oboru rozhodující – především mimo univerzitní prostředí, a výsledkem je postupné rozpouštění slavistů – a tedy i bohemistů – do jiných oborů. Na jedné straně je to zarmucující, na druhé se v tom skrývá spousta slibných možností. Připouštím, že spíše pro bohemisty v Čechách než v Evropě.

JH: Předchozí otázku jsem kladl mimo jiné proto, že mám po několika letech strávených na pražské bohemistice pocit, jako by se tu česká literatura často ocitala mimo světový kontext. Česká literatura je zkrátka to, co bylo napsáno česky, a vývoj takto pojatého českého písemnictví se na pražské bohemistice zdá být také velmi jasný, lineární: nejdřív si odbudeme 19. stol., potom 20., potom tzv. starší českou literaturu, všechno v přehledových seminářích. Nemáte po letech strávených na zahraničních univerzitách pocit, že by se dějiny literatury daly, respektive měly učit jinak? Máme se od zahraničních slavistů-bohemistů co učit?

TG: Na mnoha zahraničních univerzitách neexistuje chronologicky vývojový absolutismus a podle mých zkušeností to nevede k tomu, že by na tom absolventi byli hůř než ti z literárněhistoricky konzervativních škol. Ten diachronický koncept se utvářel v 19. století a je založený na utopii úplného poznání a na předpokladu kauzality, který dnes působí přinejmenším jako sporný. V době historiků literatury v 19. století navíc jednotlivé dějiny byly individuálními díly autorit, zastávajících určitá ideová stanoviska. Dnes existují k dějinám literatur většinou nesčetné prameny, které mohou zprostředkovat základní přehled. Univerzita by měla studentům nabídnout určitý intelektuálně tvořivý a přitom zodpovědný, kompetentní způsob myšlení. Jsou samozřejmě profesoři, kteří tvrdí, že je to možné i v klasických chronologických kurzech – a mohou mít pravdu.

MŠ: Že by se dějiny literatury daly učit jinak, je elementární. Model, který se udržuje v Praze a který koncipoval nebo se na něm podílel Felix Vodička, má zajisté řadu úskalí, ale nemluvil bych o něm tak sarkasticky. Jeho největším deficitem je, že trvá příliš dlouho. Se zavedením bakalářského studia bohemistiky se ale neodvratně blíží jeho konec. Těším se na to, ale nepochybuji, že občas budu propadat hezkým vzpomínkám. Navíc bych řekl, že posledních sedm osm let nespočívá těžiště studia v základních, nýbrž ve volitelných seminářích, kde se čte možná víc jinojazyčných nebo přeložených textů než primárního českého materiálu. Zároveň k některým tématům nebo obdobím neexistuje lepší sekundární literatura než ta česky psaná. Evropský nebo světový kontext může být ve výuce dějin české literatury přítomen tvůrčím a nápaditým způsobem, ale lze jej také přibližovat mechanicky a úmorně. Vše záleží na osobnostech či neosobnostech a přítomnosti nějakého konsensu či přiznaného odborného konfliktu.
Od zahraničních slavistů-bohemistů se můžeme naučit spoustu věcí, stejně jako oni od nás. To je tak samozřejmé, že se to snad ani nemusí říkat. Současně jde ale v rámci jednoho oboru o dvě naprosto odlišné perspektivy dané tím, že bohemistika v Čechách je situačně totéž jako například anglistika v Londýně: univerzitní slavistka v Paříži nebo ve Vídni má výzkumné a pedagogické starosti srovnatelné spíš s těmi, které má – velikostí oboru, jeho uplatněním a zájmem o něj – řekněme zdejší hungaristka, zatímco pražský nebo budějovický bohemista by se mohl inspirovat řekněme v Tübingenu nejen bádáním, provozem a produkcí na slavistice, ale také na tamní germanistice.



<< 2/3 >>




© 2005 občanské sdružení Splav!