Plav
archiv


<< 3/3 >>

JH: Bavíme-li se už o literatuře na akademické půdě – jak si na tom ve světovém kontextu stojí naše literární teorie? Nezdá se vám, že se u nás zastavila kdesi u (pozdního) strukturalismu? Má po Mukařovském, Doleželovi, Červenkovi… ještě co nabídnout?

TG: Moc toho, pokud vím, není.

MŠ: Chápu otázku polemicky a na rozdíl od kolegy Glance na ni taky polemicky odpovím. V humanitních vědách je bádání založeno na jiném principu než ve vědách přírodních. Rozdíl mezi českou a vněčeskou literární teorií není podle mě v novosti a pronikavosti myšlenek, nýbrž v mnohosti a pestrosti konceptů. Tyto koncepty se ale stále, a zřejmě navždy, přiznaně i nepřiznaně, zakládají na stavu poznání z třicátých a čtyřicátých let. Komunismus ničil všechno, tedy i literární teorii, ale nechtěně přitom způsobil mimořádnou věc: v plánovaném národním hospodářství nenutil vědce tohoto oboru publikovat každé řekněme čtyři roky novou knihu. Vyloučíme-li hlavní ideology, jejich poskoky a loajální nejpočetnější průměr, mohli čeští badatelé pracovat soustředěně na svém, což znamenalo: při nemožnosti cestovat, nedostatku cizojazyčné literatury, všeobecném policejním ohrožení a existenčních svízelích mohli svobodně, bez grantových uzávěrek a tlaku konkursních řízení promýšlet problémy, které pociťovali jako palčivé. Na Západě takový luxus (a zároveň „luxus“, vezmeme-li v úvahu výše zmíněné stísňující podmínky), jako možnost pracovat deset let třeba na jednom projektu, tamní vědci neměli. Kvůli místu na univerzitě, které dodnes v Americe a v západní Evropě patří k nejlépe placeným, se museli vesměs pořádně ohánět, mohu-li se vyjádřit i trochu expresivně, tedy publikovat stůj co stůj. Že v takovém množství vznikly a vznikají převážně disertační nebo habilitační práce průměrné, variující, kompilující dosavadní výzkum a zavádějící ad hoc odlišnou terminologii, to je snad nabíledni.
Na základě své dílčí zkušenosti s německým jazykovým prostředím jsem přesvědčen, že práce Růženy Grebeníčkové, Milana Jankoviče, Jiřího Brabce, Jiřího Opelíka, Jana Lehára, Přemysla Blažíčka, Jana Lopatky, a vezmeme-li v úvahu i myšlení zaměřené přes hranice teorie literatury (včetně historie a kritiky), pak i Jana Grossmana, Jiřího Němce, Zdeňka Vašíčka nebo Pavla Kouby, tedy práce těchto lidí nepochybně obstojí v silné evropské a anglosaské konkurenci. Problém je, že tamní vědci nečtou česky a že zahraniční bohemisté česky psanou literárněvědnou produkci vesměs nepřekládají. Jsou přirozeně výjimky, jako v němčině publikující a mezi tamními filosofy respektovaný Kouba, nebo třeba italská řada Lezioni e letture, vydávaná v Udine, která publikuje dvojjazyčně pohostinské přednášky; vyšly zde mj. texty Jana Lehára, Tomáše Glance a Jana Wiendla. Ale to je právě výjimka. Proč se české literárněvědné myšlení nedostává na stránky anglických, francouzských, německých a dalších, primárně neslavistických periodik nebo sborníků, to nevím. Nejpravděpodobnějším důvodem bude nejspíše přebytek původních anglických, francouzských, německých atd. materiálů a nepřítomnost potřeby číst věci odjinud. Překladatelská práce Marka Vajchra nebo Petra Onufera, přibližující v posledních pěti letech u nás německé a angloamerické myšlení o literatuře, v Německu nebo v Anglii v takové soustavnosti a kriticismu žádný protějšek nemá.
Tzv. druhá generace českého strukturalismu měla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v německé jazykové oblasti štěstí na to, že její produkce přicházela paralelně se zájmem o ruský formalismus 20. let a o soudobé strukturální myšlení. Tento zájem, jehož výsledkem byly překlady některých Mukařovského, Vodičkových, Chvatíkových nebo Červenkových prací a citace pod čarou u podobně orientovaných německých badatelů, bohužel nevydržel dlouho a byl rychle vystřídán vlnami, které přinášela literárněvědná postmoderna.
Neříkám, že všechno, co se v zahraničí opublikuje, je stejně špatné nebo stejně dobré jako u nás, nýbrž tvrdím, že kdybychom měli k práci jakžtakž srovnatelné podmínky, vzniklo by – při vědomí, že Čechů je prostě x-krát méně než Němců nebo Italů – srovnatelně bohaté, pružné, ale současně i uniformní prostředí, v němž by každá univerzitní bohemistika nebo literární věda měla svůj „úvod do literární teorie“ nebo svou koncepci „dějin literatury“ a ty by se s proměňujícími se badatelskými generacemi na každém pracovišti doplňovaly, proměňovaly nebo popíraly – a to je ten největší rozdíl. Doba univerzálně vlivných vzdělanců, jako byl Wellek, Jakobson, Čyževskij nebo Staiger, je ve světě nenávratně pryč – stejně jako u nás už nebude nikdo požívat tak obecné autority jako Pavel Trost, Růžena Grebeníčková nebo Karel Hausenblas. Oproti jazykově „velkým“ zemím máme pořád velké dluhy, ale na druhé straně jsme v překladech a kritických pojednáních o jejich produkci obeznámeni sice výběrově, ale rozhodně lépe než oni o naší. Jsem zvědav, kdy v naší literární vědě zavládne konceptuálně podobně pestrá a soběstačná atmosféra. Obávám se ale, že to bude zcela jistě bez onoho finančního zázemí, kterým vzhledem k jiným profesím disponují tamní literární vědci.

JH: Obraz literatury a kulturu „literárního dění“ utváří do značné míry také kritika. K její nevalné úrovni v Česku se zejména Michael Špirit vyjádřil mnohokrát. V čem se liší současná německá, ruská a česká literární kritika? Stává se, že jsou čeští autoři kritizováni poctivěji v zahraničním tisku než u nás?

TG: V předních německojazyčných a amerických novinách existují fejetonistické přílohy s recenzními rubrikami, které jsou převážně důkladné, kvalitní, srozumitelně napsané a obsahující zřetelný názor doložený důvody, je to velká úleva číst takové články, nezávisle na tom, nakolik se identifikujeme s jejich hodnocením. V Rusku existují vedle erudovaných vynikajících recenzí i celé rozsáhlé kontexty, jak tištěné, tak (hlavně) na internetu, kde se rafinovaně a s bezpočtem vtipných narážek o předmětu žvaní a spekuluje, aniž by se ukázalo, o čem a jak dílo pojednává a co si o tom kritik myslí. V české kritice se mi zdá skličující, že mnoho důležitých knih se serióznější recenze, která by jen zběžně nepřibližovala „obsah“, vůbec nedočká.

MŠ: Podobně jako u předchozí otázky: literární kritika v Německu se od české liší v zásadě nejvíce podmínkami, které pro svou práci má, tj. hlavně prostorem v jednotlivých periodikách, přítomností vícera myšlenkových „center“, danou spolkově-republikovým uspořádáním, pestřejším odborným školením a zřetelnějším rozlišováním mezi jednotlivými kritickými žánry. Zároveň jsou tu mnohá „ale“. V poměru k Česku existuje v Německu méně kulturně-kritických časopisů typu Revolver Revue nebo Souvislostí (novější periodika jako Literaturen nebo Du provádějí spíše reklamu než kritiku), a proto se jen vzácně lze setkat se zaujatými, a přitom fundovanými texty, jaké píší třeba Marek Vajchr, Martin Hybler, nebo Martin Pokorný či Jiří Zizler. V Německu jsou, zjednodušeně řečeno, na jedné straně oborové časopisy jako Merkur nebo Deutsche Vierteljahrsschrift für Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte se spíše odbornickým nebo referativním formátem recenzí, který lze přirovnat k těm, jež vycházejí v Českém časopise historickém nebo v České literatuře, na druhé pak publicističtější nebo esejističtější recenze v denících a týdenících v nejrůznějších žánrech a rozsazích, o jakých se nám v českých denících ani nezdá. Musím však bohužel říci, že mě překvapilo tempo, jakým se podmínky pro kritiku v německých novinách zhoršují (s výjimkou snad švýcarských Neue Zürcher Zeitung). Co do rozsahu, kritičnosti a serióznosti je menší rozdíl mezi Spiegelem či Frankfurter Allgemeine Zeitung z let 1955 a 1995 než z let 2000 a 2006. Navzdory propadu ve všech směrech je však stav kulturních rubrik velkých německých periodik oproti českým novinám stále ještě nedostižný ideál. – Pokud se někde náhodou recenzuje knížka českého autora, je úroveň recenze podle mého letmého úsudku horší než u původní německé literatury, neboť práce je obvykle zadávána specialistovi-slavistovi, a ne primárně literárnímu kritikovi. Slavisté-bohemisté se mezi sebou v Německu, podobně jako bohemisté v Čechách, skoro všichni znají a je obtížné nepropadat osobním favorizacím nebo idiosynkrasiím. Současně lze ale říci, že čeští autoři jsou zde kritizováni rozhodně poctivěji než třeba rumunští literáti v českém tisku.

JH: Na českou literaturu se v tomto čísle Plavu díváme především prostřednictvím esejů zahraničních autorů. Thomas Mann kdesi říká, že považovat autora samotného za nejlepšího znalce svého díla je omyl. Myslíte si však, že je spisovatel už díky svému povolání lepším interpretem děl kolegů?

TG: To nemyslím. Spisovatelé s oblibou označují kritiky za impotentní parazity, obzvlášť píší-li o nich nepříznivě (a nejednou jsou asi celkem v právu), ale sami jsou obvykle příliš ponořeni do vlastního tvůrčího prizmatu, než aby mohli o textech kolegů napsat něco, co by nesvědčilo především o nich samých a jejich vlastní poetice. Z tohoto pravidla ovšem existuje spousta skvělých výjimek.

MŠ: Není. Pokud je jeho interpretace přínosnější než výklad jiného kritika-nespisovatele, pak ne proto, že je spisovatelem, nýbrž proto, že je „jen“ nápaditější a vzdělanější. Je třeba říci, že ve srovnání s anglosaským nebo německým jazykovým prostředím, kde je běžné, že autoři ve volnějších pojednáních píší také o svých kolezích, jsou čeští spisovatelé zatím velkou neznámou. Bojím se, co se dozvíme, až se uvolní i v tomto směru.



<< 3/3 >>




© 2005 občanské sdružení Splav!