Plav
archiv


ALMODÓVAR, Pedro (24. 9. 1951, Calzada de Calatrava)
Almodóvarova bohatá filmografie (25 snímků) zahrnuje tituly jako Spoutej mě, Vzdálené podpatky, Ženy na pokraji nervového zhroucení, Kika, Vše o mé matce (Oscar za nejlepší neanglicky mluvený film, 1999), Mluv s ní (Oscar za scénář, 2003), Špatná výchova nebo Volver (Hlavní cena v Cannes za scénář, 2006; Cena kritiků v San Sebastiánu, 2006; Evropská filmová cena ze nejlepší režii, 2007; nominace na Zlatý glóbus 2007 v kategorii Nejlepší cizojazyčný film). Kontroverzní, nonkonformní, provokující režisér se dnes obecně považuje za jednoho z nejvýznamnějších tvůrců v současném španělském filmu. Bilingvní komentovaná edice scénáře Almodóvarova filmu Vše o mé matce je již druhou autorovou knihou přeloženou do češtiny; poprvé ho jako spisovatele poznali čeští čtenáři roku 2004, kdy vyšel soubor jeho časopiseckých sloupků, psaných fiktivních pornoherečkou: Patty Diphusa, Venuše záchodků (v překladu ). Bilingvní scénář k filmu Vše o mé matce je určen jak čtenářům s dobrými znalostmi španělštiny, tak vážným zájemcům o dílo výjimečného filmaře, který každým svým novým dílem vyvolává potlesk a chválu, ale též pochybnosti, kritiku a odpor.

CALDERÓN DE LA BARCA, Pedro (17. 1. 1600 Madrid – 25. 5. 1681 Madrid)
Nejvýznamnější dramatik španělského baroka, autor asi 120 veršovaných her a 80 „autos sacramentales“, jednoaktovek s náboženskou tematikou. Na rozdíl od svého velkého předchůdce Lope de Vegy (1562–1635), který klad důraz na zápletku, Calderón zvýraznil psychologii postav a z dnešního hlediska přetěžoval děj dlouhými filosofickými a teologickými úvahami. K jeho nejznámějším hrám patří Život je sen (česky 1870 – J. J. Stankovský; 1900 – J. Vrchlický; 1958 – J. Hořejší; 1981 – V. Mikeš), Soudce zalamejský (česky 1899; 1946; 1953; 1959), veselohry Láska v nárožním domě (adaptace J. K. Tyla z r. 1841) nebo Dáma skřítek (česky poprvé 1899). Z „autos“ bývá vysoko ceněna jednoaktovka Veliké divadlo světa (česky 1868 a 1903). – Znamení kříže bylo do češtiny přeloženo vůbec poprvé, Vytrvalý princ je druhým českým překladem po verzi Vrchlického. V. Mikeš v něm překvapivě opustil v dlouhých pasážích psaných romancovým veršem svou dosavadní praxi, kdy za španělské asonance dosazoval ekvivalentní asonance české. – Překladům Calderónových dramat se u nás nejvíce věnovali J. Vrchlický (15 her) a právě V. Mikeš.

FERNÁNDEZ URRESTI, Mariano (1962 Santander)
Geograf a historik, futurolog, autor několika knih o záhadách, např. Podívejme se spolu na záhady, Skrytá tvář Ježíšova, Templáři a ztracené slovo. Ve španělském rozhlase uvádí program Alchymistova věž. S Fernándezem Buenem napsal další knihy, např. Oběti záhady o tragickém konci vymítání ďábla v granadském kraji počátkem roku 1990.

FERNÁNDEZ BUENO, Lorenzo (datum narození nezjištěno)
Novinář a rozhlasový reportér. Jeden ze zakladatelů časopisu Záhady člověka a vesmíru. Kniha Tajemství šifry Mistra Leonarda, společné dílo obou „záhadologů“, je na rozdíl od knih Španělky Julie Navarrové a španělské dvojice David Zurdo – Ángel Gutiérrez, a samozřejmě oproti produkci Dana Browna, evidentně málo konzistentní. Oba Fernándezové rezignovali na fabuli a vydali pod vlivem „leonardovského šílení“ poslední doby a ve stopách Danikenových jakousi směsici, ba snůšku různorodého, mnohdy málo přesvědčivého materiálu. Také český překlad je šitý horkou jehlou.

GARCÍA LORCA, Federico (5. 6. 1898 Fuente Vaqueros /Granada/ – asi 19. 8. 1936 Víznar /Granada/)
Jeden z nejvýznamnějších španělských, ale i světových básníků a dramatiků první poloviny 20. století se stal obětí občanské války ve své vlasti. Do češtiny uváděli jeho poezii (Básně k andaluskému zpěvu; Cikánské romance; Písně aj.) postupně Ilja Bart, František Nechvátal a Lumír Čivrný; nejnověji vydal své verze Lorcovy poezie v několika výborech Miloslav Uličný. Z Lorcových her je nejznámější tragická trilogie Krvavá svatba – Pláňka – Dům Bernardy Albové. První český překlad Krvavé svatby z pera Jindřicha Hořejšího (1946) je rozsáhlou adaptací pod zatím neprozkoumaným vlivem francouzského převodu. Další překlady (L. Čivrný – 1957; A. Přidal – 1986) již zohledňují formální rysy originálu, ač cele nepostihují rurální charakter prostředí a dialogů. Nevydaná (a dosud nehraná) verze M. Uličného pochází z roku 1998 (viz agentura DILIA).

GÓMEZ DE LA SERNA, Ramón (3. 7. 1888 Madrid – 12. 1. 1963 Buenos Aires)
Bohémsky založený spisovatel se realizoval v mnohosti literárních, dramatických i novinářských žánrů. Byl též znám jako organizátor setkání uměleckých osobností v madridských debatních kroužcích, tzv. tertulias. Svůj nezaměnitelný aforistický styl plný humoru a metaforické deformace slov nazval greguerías. Po vypuknutí občanské války (1936) odjel se svou manželkou do její rodné země Argentiny, a setrval tam ve stesku po vlasti až do smrti. O uvedení jeho děl do češtiny se zasloužili J. Skalický (1926, 1996 – Zázračný lékař), V. Jiřina (1927 – Černá a bílá vdova; 1931 – Torero Caracho, přeloženo s R. J. Slabým), F. Serrano (1975 – Torero) a J. Forbelský (1969, 1985, 2005).

GOYTISOLO, Juan (5. 2. 1931 Barcelona)
Prostřední ze tří bratří – spisovatelů (vedle staršího José Agustína a mladšího Luise), prozaik a esejista, jeden z významných představitelů španělského sociálního románu (Cirkus, Svátky, Spodina; všechny byly přeloženy do češtiny koncem padesátých a počátkem šedesátých let). Od poloviny padesátých let žil ve Francii, později se usadil v severní Africe a konvertoval k islámu. Islámské kultuře se věnuje i v knize Za Gaudím v Kappadokii; jednu z mezinárodních literárních cen dostal za podporu dialogu mezi arabskou, křesťanskou a židovskou kulturou.

GRACIÁN, Baltasar (8. 1. 1601 Belmonte – 6. 12. 1658 Tarazona)
Proslulý jezuitský kazatel, autor děl Kritikon a Příruční orákulum (obě česky 1981 v převodu J. Forbelského). Editoři vydání v ELKu v jedné knize spojili a zároveň postavili proti sobě návodné sentence o životě a alegorická přirovnání španělského jezuity Graciána a českého protestantského exulanta Komenského (1592–1670). Tato reedice Graciánova Příručního orákula světské chytrosti ve 300 přikázáních, jež podle editora Huga Schreibera vyšlo nákladem „Nové české myšlenky“ poprvé v Králově Poli u Brna v roce 1912 péčí Josefa Jaruška, je pro dějiny českého překladu objevná, avšak nový údaj bohužel neobsahuje informaci o překladateli (je jím J. Jaruška?) ani o jazyce, z něhož bylo překládáno.

GUTIÉRREZ TAPIA, Ángel (1972 Madrid)
Vystudoval stejný obor jako David Zurdo, s nímž napsal výše zmíněné „leonardovské“ romány. Je stálým spolupracovníkem deníku El Mundo, působí v komisi pro reprografická práva a je členem předsednictva Společnosti autorů vědeckotechnické literatury. V současnosti sídlí v Lisabonu. Poslední tajemství Leonarda da Vinciho je román střídající perspektivy 16. a 19. století s nedávnou i dávnou minulostí (španělská občanská válka vedle posledních dnů Ježíšových). Předpokládaná záměna pravého Ježíšova rubáše za jeho nápodobu namalovanou na objednávku Leonardem vytváří rozvětvenou zápletku sahající až do současnosti. Konstrukce románu je místy nepevná a občas málo věrohodná; oba autoři-fyzici sice prokázali mnohé znalosti starých technologií i historie, ale jejich filologické spekulace ohledně významu Leonardova přídomku da Vinci, mající podat jedno z vysvětlení „tajemství“, jsou na úrovni lidové etymologie (s. 247). Nesporně náročný překlad vykazuje často špatné aktuální členění větné (syntax je nejednou kalkem originálu) a objevují se i nevhodné stylistické ekvivalenty. Pro opravdu odpovědného redaktora by úprava jinak slušné české verze neměla být problém; ponechané tiskové chyby, zvláště v samém závěru textu, však naznačují, že v tiráži měl být dotyčný redaktor uveden spíše jako „neodpovědný“.

HEROLDOVÉ JASU je antologie obsahující ve výběru tvorbu a bio-bibliografické medailony deseti španělských básníků a dramatiků 18. století. Zatímco D. de Torres Villarroel a J. F. de Isla ještě tkvěli v národní tradici, ostatní autoři již náleží k novému proudu spojenému s vlivem francouzského klasicismu po nástupu Bourbonů na španělský trůn (1713). U několika později narozených autorů se pak již projevují tendence k preromantickému a romantickému vidění světa. Nekritické přimknutí některých z nich k francouzské kultuře a politice jim po porážce Napoleona vyneslo vyhnanství. První český výběr španělských literátů daného období doprovází závěrečná studie pořadatele a překladatele M. Uličného.

CHANDELLE, René (datum narození nezjištěno)
Poselství Da Vinciho kódu je z rodu knih, které vznikly jako pěna na vlně širokého zájmu o nevyjasněné okolnosti života Ježíšova a o různé tajné společnosti a esoterické nauky, jež se údajně prolínají s nejnovějšími vědeckými poznatky. Podobně jako kniha Fernándeze Urrestiho a Fernándeze Buena je tato práce souborem vedle sebe položených informací, které mají čtenáři sugerovat vzájemnou souvztažnost a autorovu vysokou informovanost. Obě knihy jsou doprovázeny černobílými snímky; k dílku R. Chandella je pak připojen čtyřicetistránkový slovníček. Chandelle dále vydal knihy Mezi Da Vincimi a Luciferem, Poselství andělů a démonů, Zrádci Krista aj. Překladatelka Poselství Da Vinciho kódu (jde o její první vydaný překlad) bohužel místy kalkuje syntax originálu a nejednou se dopustila věcných chyb.

JIMÉNEZ LOZANO, José (13. 5. 1930 Langa u Ávily)
Jeden z nejvýznamnějších španělských vypravěčů a esejistů rozpracovává ve svých dílech tematiku španělského křesťanství, přičemž klade důraz na tradici spolužití různých kultur na Pyrenejském poloostrově v minulosti. Vystudoval práva, filosofii a novinářství. Jako pozvaný novinář se zúčastnil II. Vatikánského koncilu. Z mnoha ocenění je třeba zmínit udělení Cervantesovy ceny za literaturu v roce 2002. Do češtiny přeložil dvě z jeho knih J. Forbelský (Historie jednoho podzimu, Jan od Kříže); překlad Podobenství a nápovědí Izáka ben Jehudy je dílem Jiřího Kasla. Oči ikony, náročný soubor esejů o estetických i obecně kulturních otázkách, přeložila specialistka na žánr eseje Anna Tkáčová s potřebnou pozorností věnovanou českým ekvivalentům reálií a četným citátům, typickým pro intertextualitu daného stylu.

LEGENDY ZE ŠPANĚL obsahují výběr pověstí ze čtyř významných oblastí Španělska: z Katalánska, Galicie, Asturie a Andalusie. Legendu jako prozaický útvar zná španělské písemnictví z díla pozdního romantika Gustava Adolfa Bécquera (1836–1871) a jako žánrovou formu básnickou z mnohdy dlouhých, avšak bravurně zveršovaných příběhů romantika Josého Zorrilly (1817–1893). Jelikož překladatelka v tiráži knihy pouze uvádí, že legendy vybrala „ze španělských originálů“, lze se podle stylu pouze dohadovat, že v originální verzi jde ve většině případů o umělé převyprávění lidových anonymních pověstí.

NAVARROVÁ, Julia (1953 Madrid)
Působila jako novinářka v různých časopisech i v rozhlasu a televizi. Napsala několik knih s politickou tematikou (1982–1996, mezi Felipem a Aznarem, Levice na postupu, Nový socialismus – vize José Luise Rodrígueze Zapatera). Detektivka Bratrstvo turínského plátna se odehrává v současnosti, ale zápletka má historické pozadí; série vražd kolem starobylého náboženského bratrstva, jež se snaží znovu získat pověstný Ježíšův rubáš, vyústí v přestřelku v podzemí… – Autorka užila historické pozadí a moderní zápletku s obchodníky s uměleckými předměty, nájemnými vrahy, politikařícími kněžími i mocnými tohoto světa rovněž ve své druhé detektivce, v Hliněné bibli (2005). Spolehlivý překlad Bratrstva turínského plátna z pera Vladimíra Medka má jen jediný kaz – přebírá španělskou ortografii italského výrazu pro Ježíšův rubáš, tedy nenáležitě Síndone.

PÉREZ-REVERTE, Arturo (25. 11. 1951 Cartagena)
Původně novinář a zpravodaj španělské televize, dnes zřejmě nejproslulejší španělský spisovatel detektivních románů, pro které volí atraktivní prostřední a témata a složité zápletky. Po skvělých detektivkách Vlámský obraz a Šermířský mistr (1997 a 1998, překlad Bronislava Skalická) dostal český čtenář další pamlsky, rovněž v mistrovských převodech: Dumasův klub (2000 – Anežka Charvátová) a napínavé příběhy Hřbitov bezejmenných lodí, Kůže na buben a Královna jihu (2002, 2004 a 2005 – všechny Vladimír Medek).

RUIZ ZAFÓN, Carlos (1964)
Katalánský prozaik adresoval své první vydané dílo Kníže mlhy, jakož i další dva romány, mládeži. V současnosti pracuje jako filmový scénárista v Los Angeles. Jeho pátý román, Stín větru (2001), měl úspěch ve Španělsku i v zahraničí, i když výstavba textu je víceméně tradiční. Také motiv nalezení knihy neznámého (zde: zapomenutého) autora je ve španělské literatuře tradiční – vždyť již Cervantes ve svém Donu Quijotovi tvrdí, že kdysi nalezl rukopis jakéhosi Maura jménem Cide Hamete Benengeli a že jej dále pouze překládá. Zafónův román zobrazuje mj. španělské (a katalánské) trauma občanské války bez tezovitosti starších ztvárnění přívrženci té či oné strany konfliktu. Je to vyvážený text, kde se pásmo dialogů citlivě střídá s pasážemi vypravěče a kde se čtenář na 450 stranách nikdy nenudí. Překladatelka, k jejímuž kultivovanému stylu by případný kritik mohl mít jen pár drobných poznámek, připojila k českému textu čtyři desítky poznámek a krátký doslov; jejich užitečnost pro běžného čtenáře je nepochybná.

SÁNCHEZ PIŇOL, Albert (1965 v Barceloně)
Katalánský antropolog se jako spisovatel uvedl esejí Šašci a obludy (2000) o afrických diktátorech. Povídky Obtížná přátelství (2000) napsal a vydal s přítelem M. Foisem, další knížku povídek (Zlatý věk) vydal v roce 2001. Studená kůže (2002), román z Antarktidy, byl přeložen již do několika světových jazyků. Ač bez znalosti originálu nelze zevrubně posoudit žádný překlad, česká verze Studené kůže místy prozrazuje, že Vít Klouček je přece jen teprve na začátku své překladatelské kariéry.

SIERRA, Javier (v srpnu 1971 v Teruelu)
Jako zázračné dítě měl už ve dvanácti vlastní rozhlasový pořad a v šestnácti pravidelně publikoval v novinách. V osmnácti spoluzakládal časopis Aňo Cero (Rok nula) a v šestadvacíti se stal šéfredaktorem měsíčníku Más Allá de la Ciencia (Za obzorem vědy). Často vystupuje v rozhlasových a televizních pořadech o nejrůznějších záhadách. Od roku 1997 vydal knihy Tajuplné Španělsko, Modrá dáma, Templářské brány, Napoleonovo egyptské tajemství a Tajemství Poslední večeře. Rozepsáno má několik dalších knih – však také nejraději píše (a cestuje). Jak sám uvádí na svých oficiálních webových stránkách, žije střídavě v Madridu, v Málaze a v nekonečnu. Tajemství Poslední večeře je zajímavější než jiná díla vzniklá v důsledku čtenářského zájmu o leonardovskou problematiku, vyvolaného Danem Brownem, ale pracuje s podobnými premisami. Český text místy prozrazuje, že překladatelka, která se musela vyrovnat s nejednou obtíží originálu, stále ještě sbírá zkušenosti, jež zřejmě scházejí i redaktorovi publikace.

TŘI ŠPANĚLSKÉ PIKARESKNÍ ROMÁNY jsou reedicí souborného odeonského vydání z roku 1980. Anonymní novelka Život Lazarilla z Tormesu (první dochované vydání pochází z r. 1554) se původně přisuzovala renesančnímu diplomatu, básníkovi a historikovi Diegu Huratovi de Mendoza (asi 1500–1575); do češtiny ji poprvé (1898) uvedl Antonín Pikhart. Druhý díl jako pokračování anonymního dílka sepsal španělsky a vydal r. 1620 v Paříži tlumočník Juan de Luna (nar. asi 1575). O. Bělič poprvé přeložil druhý díl z francouzštiny (1953), podruhé ze španělského originálu (1980). První české vydání Života rošťáka od F. de Queveda (1580–1645) pochází z r. 1957; je to jeden z nejlepších „šibalských“ románů, které se ve Španělsku psaly od poloviny 16. století zhruba do konce století sedmnáctého a získaly si líčením strastí i slastí života šejdířů, podvodníků a lehkých ženštin (později i lupičů a vůbec zločineckých vrstev) velkou oblibu čtenářstva. Vedle dalšího románu, Života a skutků Estebanilla Gonzáleze, díla zřejmě autobiografického z období Třicetileté války, můžeme číst česky ještě čtvrté pikareskní dílo, Dobrodružný život Gurmána z Alfarache, vydaný roku 1962 v převodu Václava Cibuly.

VEGA CARPIO, Lope Félix de (25. 11. 1562 Madrid – 27. 8. 1635 Madrid)
Dramatik a básník nazývaný „div přírody“ kanonizoval některé typické vlastnosti dramatu španělského „zlatého věku“: mísení tragického s komickým, rozvolnění aristotelské jednoty času a ustálení počtu jednání (závazně na třech), jakož i zavedení veršové polymetričnosti; dramatik přitom doporučuje, jaký rozměr je vhodný k replikám té či oné jednající osoby (tak pro vyprávění se hodí romancový verš, ke vzdychání zamilovaných sonet…). Z 1500 her, které podle vlastních slov napsal, se zachovaly přes tři stovky. Z nich nejznámější (i českému divákovi) jsou Ovčí pramen, Učitel tance, Sedlák svým pánem, Svůdná Fenisa a mnoho dalších. Jeho hry překládali a adaptovali J. Vrchlický, O. Fischer, J. Hořejší, K. M. Walló, F. Hrubín, L. Cvak aj. Zahradníkův pes je komedie se šťastným koncem, plná zapírané touhy, převleků a úskoků. Poprvé ji do češtiny převedl zřejmě z ruského překladu Ota Ornest (1952), jenž svou adaptaci zakončil scénou „třídního boje“ mezi zamilovanou hraběnkou a „odmilovaným“ sekretářem. Překlad Emanuela Frynty (1962, 1977), respektující zápletku originálu, posílil směřování českého překladatelství k převádění španělských asonancí asonancemi českými.

VILA-MATAS, Enrique (1948 Barcelona)
Ve dvaceti odešel znechucený Francovým režimem do Paříže, kde se živil jako novinář. Jeho prvotina Osvícená vražedkyně vyšla roku 1977; do současnosti vydal dvacítku titulů, např. Příkladné sebevraždy, Bezdětné děti, Vertikální cesta, Stručné dějiny přenosné literatury, Bartleby a spol., Montanova nemoc ad. V roce 2001 získal hispanoamerickou Cenu Rómula Gallegose. Mezi spisovateli, kteří ho nejvíce ovlivnili, jmenuje speciálně Witolda Gombrowitze. Vila-Matasovým posledním vydaným dílem je Doktor Pasavento, kde se stírají hranice mezi žánry a mezi uvěřitelnou skutečností a fiktivním světem literatury. Bartleby a spol. obsahuje 86 číslovaných krátkých, ironicky komentovaných příběhů známých i méně známých existujících spisovatelů i fiktivních autorů, kteří se z nejrůznějších důvodů po jistém údobí tvorby definitivně odmlčeli nebo prostě z vlastního rozhodnutí nikdy nenapsali dílo, jež nosili v sobě. Na překladatelku kladla mimořádné nároky bohatá intertextualita plná citátů a narážek, jakož i reálie všeho druhu.

ZURDO, David (1971 Madrid)
Vystudoval fyziku a vydal řadu knih technického rázu. Byl poradcem i scénáristou madridského televizního pořadu Odvrácená strana skutečnosti a rozhlasového pořadu Sůl života. Spolupracoval s Á. Gutiérrezem Tapiou na románech Poslední tajemství Leonarda da Vinciho (ve Španělsku se ho prodalo na 100.000 výtisků) a Ježíšův odkaz. Tajný deník da Vinciho.






© 2005 občanské sdružení Splav!