Plav
archiv


Polistopadová trpělivost dona Quijota

Josef Forbelský, překladatel, publicista a vysokoškolský pedagog, je jistě jednou z nejvýraznějších osobností současné české hispanistiky. Korespondenční rozhovor s ním vedl hispanista a historik překladu Miloslav Uličný.

<< 1/2 >>

Miloslav Uličný: Pane docente, patříte k několika nejvýznamnějším českým hispanistům a překladatelům druhé poloviny 20. století a počátku třetího tisíciletí. Studoval jste na univerzitě v padesátých letech a zažil všechny peripetie doby po druhé světové válce. Během svého působení na středních a vysokých školách a při své překladatelské práci jste nepochybně poznal mnoho zajímavých osobností. Mohl byste připomenout ty, které Vás ovlivnily, i další, na které nevzpomínáte rád?

Josef Forbelský: Svou profesí nejsem překladatel, nýbrž učitel. V 50. letech, v měsících kádrové nezaměstnanosti, jsem zastoupil učitelku, která na smíchovské devítiletce ztratila hlas. Ve sborovně tam seděl, místo na univerzitě, a tedy za trest, profesor Josef Klik, Pekařův žák. Jemná, vzdělaná osobnost. Neměl jsem tenkrát potuchy, kým je. Totéž prostředí mě seznámilo s Věrou Sýkorovou, manželkou surrealisty Karla Maryska. Oba byli intimními Hrabalovými přáteli, již v době, kdy byl inkognito. O pár let později, na obchodní škole v Resslově ulici, jsem našel útulek v ústavní knihovně s dr. Schautou, neoficiálním překladatelem francouzského filozofa Maritaina. Z okna jsme hleděli na kostelní skrýš parašutistů. Navštívili nás tam Ivan Slavík s Ivanem Divišem. Ke Slavíkovi do Hořovic mě přivedl Patočkův náročný žák a spolupracovník Jiří Němec. S Ivanem Slavíkem, jenž mě varoval před nebeletristickými texty, jsme se potom setkávali nad Cervantesovou Numancií a nad hispanoamerickým modernistou Rubénem Daríem nebo Chilankou Gabrielou Mistralovou. Náš vztah byl dlouhodobý, vzdor všemu přátelský. Vyvrcholil v překladu mexické barokní básnířky Juany Inés de la Cruz, vydaném Vyšehradem v r. 1989.
Slavík byl založením baudelairovec. Martin C. Putna a Josef Mlejnek st. mu křivdí svými polistopadovými negacemi. Nebyl to heroický typ, nemoc své osoby i doby žil úzkostně. Byl však jako překladatel vybavený osobitým instinktem pro „poiésis“. Podobně jako Josef Hiršal. V roce 1969 mě dr. Josef Čermák z Odeonu vybídl, abych Hiršalovi, postiženému politickými poměry, poskytl překladatelské jméno. Josefa Hiršala, uznávaného předtím za překlad Morgensterna, oslnil Góngora a zaujal ho Lope de Vega. Téměř týden co týden jsme v 70. a 80. letech spolu přátelsky vysedávali. V jeho okolí jsem blíže poznal paní Bohunku Grögerovou, Jiřího Koláře a řadu dalších umělců a vzdělanců z této opakovaně zbité generace, předurčené ideály první republiky. Když jsem pár měsíců pracoval v redakci Odeonu, chodíval tam za posrpnové restaurace (1969) besedovat Václav Černý, v údobí francouzského kulturního nástupu zjev v Čechách výjimečný, čelný, který si za svou názorovou troufalost vysloužil nevděk. Setkání s Vladimírem Holanem v Praze a s José Lezamou Limou v Havaně bylo pro mne sice ojedinělé, ale prožitkem trvalé. Takové osobnosti představují univerzálně nastavenou míru.

MU: Přeložil jste téměř tři desítky knih, mimo jiné díla Cervantese, Lope de Vegy, Graciána, Gómeze de la Serny, Garcíi Márqueze či Ortegy y Gasseta. Na druhé straně jste publikoval řadu politologických článků a statí v časopisech Střední Evropa a Prostor. Nedávno jste vydal sedmisetstránkové shrnutí svého historiografického bádání pod názvem Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století. Nebyl byste se stal za jiných poměrů spíše historikem nežli překladatelem?

JF: Umělecké a odborné překladatelství je rozprava vedená přes čas a vzdálenost s výjimečnými bytostmi. Není divu, že se k ní v 50. letech uchylovaly generace nucené svými univerzitními profesory obírat se „Třemi statěmi J. V. Stalina o jazykovědě“. Překlad je rovněž polem kulturní konfrontace, doteku různě vyspělých jazyků a estetických hodnot. V oněch letech to byl opak ideologického čeledínství, jaké se otvíralo společnosti žijící s básníky za mřížemi a oslovované ječivým jazykem prokurátorů. Zájem o dějiny, a především o kulturní dějiny, se mně a mým současníkům vnutil již tím, že nás během jednoho života (od třicátých let) dobrovolně nebo násilím ozářil vliv francouzské, německé, ruské a severoamerické kultury. Každá tlumila nebo popírala tu předchozí. Mně profesionálně příslušel zájem o iberoamerický svět.

MU: Jste spoluautorem Dějin španělské literatury (1984) a autorem jedinečného díla Španělská literatura 20. století (1999). V prvním případě jste zmíněnou příručku zpracoval s profesorem Oldřichem Běličem (1920–1982). Neměli jste při známém Běličově prosazování „realismu“ a zdůrazňování „demokratismu“ španělské literatury metodologické neshody nebo problémy, zvláště při hodnocení literatury 20. století?

JF: V 50. a 60. letech jsem podrobněji sledoval současnou španělskou literaturu. Prof. Oldřich Bělič, DrSc., se zmínil o možnosti habilitovat se. Odmítl jsem tuto kontradikci s poukazem na posrpnovou situaci a na masakr, k němuž (po r. 1969) na romanistice FF UK došlo. Ale poskytl jsem mu do Dějin španělské literatury dvacet stran přehledu o současných autorech. Nemusel jsem přitom dbát o zřetele, jichž se ze strany akademika J. O. Fischera obával hlavní autor, pracující na katedře FF jako vyškrtnutý člen KSČ. Když začátkem 90. let, v novém režimu, ředitelka Ústavu románských studií paní doc. Hedvika Vydrová pomohla romanistické spolupráci mezi Karlovou univerzitou a madridskou Universidad Complutense, vypracoval jsem v jejím rámci a s výhodou polistopadové svobody Španělskou literaturu 20. století.



<< 1/2 >>




© 2005 občanské sdružení Splav!