Plav
archiv


<< 2/2 >>

MU: V polovině šedesátých let jste se Sylvou Pavlíkovou (nyní Hamplovou) přeložili a vydali Dějiny literatur Španělské Ameriky. Boom hispanoamerické literatury v českých překladech nezastavilo ani dvacet let normalizace a zájem o ni neopadl ani po změně režimu u nás. Na druhé straně počet česky vydaných děl španělských autorů není při větší orientaci České republiky na Španělsko nijak vysoký, uvážíme-li, jak velkoryse napomáhá jejich vydávání grantový systém španělského ministerstva kultury. Je to podle Vašeho názoru pouze důsledek většího zájmu mladších překladatelů, především Anežky Charvátové a okruhu jejích spolupracovníků, ale třeba i brněnského nakladatele Jana Mattuše, o literaturu Hispánské Ameriky?

JF: Přeložit obsáhlé dějiny literatur Španělské Ameriky od Andersona Imberta byl plán Odeonu a doc. Kamila Uhlíře. Ten se v kabinetu ČSAV, nežli byl vyloučen z KSČ a musel v roce 1970 odejít z Akademie „do výroby“, dělat skladníka, orientoval na latinskoamerickou slovesnost. V případě překladatelské nabídky šlo o Uhlířovu osobní nápravu politicky motivovaných zákroků, jejichž terčem byli začátkem 50. let někteří studenti-hispanisti a v jejichž důsledku obor ztratil například kolegy Rybáka a Rosenzweiga.
Rozmach překladové iberoamerikanistiky „za komunismu“ byl podporovaný strategickým zájmem „tábora míru“ o Latinskou Ameriku, o Guatemalu, Kubu, Chile, Nicaraguu, El Salvador, případně Mexiko. Dnes je zdejší interes ideologicky „přeznačený“, souladný s členstvím České republiky v severoatlantické soustavě. Sledujeme, že trvá a nevymizel, ba dokonce se rozšířil a má nové výrazné univerzitní a překladatelské reprezentanty. Zároveň je zřetelné, jak na území severně od Río Grande probíhá demografická a kulturně-jazyková expanze, která ho pobízí. Nelze přitom ztrácet ze zřetele, že americká španělština má prostřednictvím románského odkazu vstřebanou antiku. Mexičan Alfonso Reyes spolu s Viděním Anahuacu tlumočil Homéra a Vergilia. Americká španělština obsahuje cervantesovský věk a katalyzuje ho předkolumbovskými kulturami. Naproti tomu literatura vytvořená v Evropě, na Pyrenejském poloostrově, je se svým středozemským vkladem klasičtější, spočívá na půdě antiky a křesťanství, i kordobského kalifátu a s ním tehdy sblíženého Sefaradu.

MU: Vím, jak vysoko oceňujete španělskou a hispanoamerickou produkci kvalitní literatury a kulturních statků vůbec a že ji považujete za významnou protiváhu globalizačního efektu kultury anglosaské. Mohl byste tuto svou tezi nějak rozvést?

JF: K této otázce uvedu pouze ilustraci. Všechny kliniky jsou vybaveny počítači, hbitě pracujícími s americko-asijskými technologiemi. Avšak anamnézy a diagnózy v nich uložené jsou formulovány řecko-latinsky. Obdobně španělština se svými substráty je stále funkčním kódem současného světa. A to kódem globálním, zároveň středozemním, atlantickým a pacifickým. Nehrozí, že svět by se v ní odlidštil a ztratil. Naopak, přes španělštinu může nahlížet do vlastních kulturních dálek.

MU: U spisovatelů se až donedávna zcela samozřejmě mluvilo o „generačních vlnách“. Jak je to podle Vás v případě překladatelů? Jsou mezi nimi, jde-li o věkovou diferenci řekněme 15–20 let, což dříve stačívalo k definování generace, rozdíly hluboké, či spíše nepatrné? Nebo se střída překladatelských generací řídí spíše vnějšími, historickými milníky?

JF: Překladatelský (spisovatelský) sled („roj“, seskupení, individuální výskyt) může být předurčený vnějšími okolnostmi. Viz (amatérský) zájem o španělskou poezii a literaturu vyvolaný španělskou občanskou válkou 1936–1939. Nebo zájem o románsko-americkou literaturu vyvolaný kubánskou revolucí v roce 1959. V 60. letech se jako důsledek seskupila univerzitně vzdělaná generace pozdějších svobodomyslných intelektuálů-překladatelů a odborníků.
Avšak závažnější nežli vnější podnět, ovlivňující potom témata, je v překladech odlišnost zjistitelná v použitém jazyku. Kralická bible hovoří o tomtéž, ale jinak nežli ekumenická moderní verze. Mění se „dobový vkus“ a jeho jazykové zprostředkování.

MU: Domníváte se, že čeští překladatelé jsou si vědomi významu teoretické přípravy, jak ji vždy zdůrazňoval Jiří Levý, vedle praktické znalosti jazyků, z nichž překládají?

JF: O teoretickou přípravu a vzdělanost má překladatel vytrvale usilovat. Zvláště v překladu klasické a odborné literatury je nezbytná. Přiměřené lexikální a gramatické uchopení jazyka je výchozím předpokladem. Za užitečné považuji studovat historii toho kterého jazyka, jeho zrod a cestu dějinami. Jeho vtělování se do literatury.

MU: Jaký názor máte na význam a funkci kritiky překladu?

JF: Funkce překladatele se leckdy ve svém účinku vytrácí obdobně jako funkce okenního skla, jímž hledíme do okolí a poznáváme ho. Překladatel je ručitelem individuální a společenské (národní) vzdělanosti. Jestliže kritika nešetří slovy věnovanými gestům zábavy, tím spíše by se měla obírat díly překladatelství. Poctivý překladatel je v národě ten nejvzácnější šperkař.

MU: Je známo, že nerad hovoříte o díle, které máte teprve rozpracováno. Přesto si dovolím zeptat se, v jakém stadiu se nachází Váš překlad Dona Quijota. Vždyť poslední česká verze z pera Zdeňka Šmída je stará už přes půl století…

JF: Mám za velmi pravděpodobné, že nebýt roku 1989, existovala by novější, „pošmídovská“ verze Dona Quijota. Zaneprazdňoval bych se Quijotem, jako Quijote se obíral četbou rytířské literatury. Rok 1989 nás však vyhnal za humna. Bylo nutné pokusit se konat to dosud nevykonané nebo přerušené. Téměř deset let jsem se ke své újmě zaneprazdňoval otázkou, jak Cervantesovi krajané padesát let po bitvě u Lepanta (1571) ovlivnili osudy našich zemí a Evropy. Vznikla kniha Španělé, Říše a Čechy, zůstal nedopřeložený Důmyslný rytíř…

MU: Lze předběžně vytyčit nějaké urgentní úkoly pro českou hispanistiku a české překládání ze španělštiny? Existují konkrétní témata a konkrétní díla, jimž by se měla věnovat přednostně zvláštní pozornost?

JF: Z mé předchozí odpovědi vyplynulo, že úkoly nám leckdy zadává očekávaná, a přesto překvapivá budoucnost. V 20. století žily evropské, natož mimoevropské národní kultury dosud ve značné odlehlosti. Zásluhou překladatelství se sblížily a umocnily. Evropa se nakonec setkala v bohaté jazykově-kulturní polyfonii. O možnosti jejího přetrvání bude rozhodovat také české překladatelství.



<< 2/2 >>




© 2005 občanské sdružení Splav!