Plav
archiv


Baťovy africké boty

Rozhovor, tentokrát s bývalým českým velvyslancem v Zimbabwe Jaroslavem Olšou, jr., o česko-českých, česko-afrických a africko-africko vztazích.

<< 1/2 >>

Lukáš Novosad: Na začátek mi prosím povězte, jaký je Váš africký osud. Jak jste se k Africe dostal a jak se Váš vztah k ní proměňoval?

Jaroslav Olša, jr.: Můj otec je specialista na Indonésii, takže vztah k třetímu světu, abych tedy použil tento nevhodný koloniální termín, jsem měl od dětství. Spíš ale čirou náhodou jsem na začátku 80. let začal studovat arabistiku a chvilku také afrikanistiku, ale ta mě nikdy nezajímala tolik jako třetí svět jako celek. Současně jsme v 80. letech vydávali časopisy z oblasti sci-fi, věci na hraně – něco byly čisté samizdaty, něco šedá zóna –, a plno z nás, i já, jsme publikovali ve Světové literatuře. Zmiňuji to kvůli zajímavosti, že právě oblast sci-fi byla lidsky velmi kombinovaná; byli tam lidé velmi úzce spjatí s režimem, stejně jako lidé žijící hluboko v disentu. Docházelo ke kuriózním situacím, kdy např. režimní časopis Tvorba publikoval článek polemizující se samizdatovým periodikem jménem Interkom! To byla v socialistickém režimu asi naprosto výjimečná událost. Autorovi to přitom vůbec nedošlo, neboť publikoval na obou stranách. Po roce 1989 jsem byl u zrození časopisu, který existuje dodnes a jmenuje se Ikarie, u něhož vždycky upozorňuji, že je to největší český literární časopis, protože z českých literárních časopisů má největší náklad. Přes svá vědeckofantastická osmdesátá léta jsem si zájem o třetí svět podržel, a tak jsem k němu po nástupu na ministerstvo zahraničí v roce 1992 logicky tíhnul. Ale opět byla spíš náhoda, že jsem se v roce 1996 stal ředitelem afrického odboru ministerstva a od té doby se Afrikou více či méně zabývám. Jak jsem však řekl, od dětství mám nejradši Asii, Afrika se mi spíš přihodila.

LN: Ale byl jste přece velvyslancem v Africe?

JO: Ano, šest let jsem působil v Zimbabwe a předtím čtyři roky jako ředitel zmíněného afrického odboru na ministerstvu zahraničí. Asii a Afriku mám spojené.

LN: Říká se, že česko-africké vztahy jsou odjakživa nadstandardní, a to i v literatuře. Je to pravda?

JO: Ano. Afrika je pro nás zajímavá dvěma věcmi. Zaprvé, Československo bylo v 60. letech jednou ze zemí, která se výrazně zabývala studiem africké literatury. V podstatě první kniha ve světovém měřítku, která se snaží zmapovat africkou literaturu jako celek, je kniha z přelomu 60. a 70. let nazvaná Literatury černé Afriky. Dokonce byla vydána i v několika cizích jazycích. Je to opravdu první pokus nezpracovat jenom literaturu nigerijskou nebo jihoafrickou, nýbrž uceleně informovat o vznikající literární tvorbě pokud možno každé africké země. Právě v tom byla tato kniha tolik oceňována. V 60. let tu vůbec vycházelo poměrně velké množství knih, díky čemuž měli čeští čtenáři příležitost seznámit se s klíčovými postavami africké literatury.

LN: Bylo množství překladů z afrických literatur odrazem nějakých osobnějších vztahů? Tehdy u nás přece hodně Afričanů studovalo.

JO: V některých případech ano. Někdo se samozřejmě naučil africké jazyky proto, že se tu setkal s Afričany. Ale důležitější je, že ze států socialistického bloku právě Československo bylo čelnou zemí ve vztahu k Africe. Na počátku to nebyl ani Sovětský svaz, ani NDR, ani Polsko. Československo mělo totiž v Africe své zájmy už v meziválečném období. Měli jsme tam množství firem a dokonce i diplomatická a konzulární zastoupení, což přetrvalo i kritická padesátá léta. V době, kdy my jsme už řadu let měli konzuláty v Jihoafrické unii, v Belgickém Kongu nebo později v Etiopii, tak Sovětský svaz nebo Polsko s jejich budováním teprve začínaly. Šedesátá léta sice vypadala tak, že politiku i studium Afriky řídil SSSR, ale Sověti – byť to nedávali najevo – poslouchali, co jim Čechoslováci o Africe říkali. A možná i proto bylo tehdy Československo na špici afrikanistiky.

LN: Souvisela nějak tehdejší šíře československého diplomatického sboru v Africe i s tradicí českých cestovatelů? Samozřejmě se každému vybaví Emil Holub, ale byli tu i další. Dali cestovatelé základ českému vztahu k Africe?

JO: Ne úplně. Jde spíše o důvody ekonomické a psychologické. I dnes je ČR spolu s Belgií jedna z evropských zemí nejzávislejší na exportu. Závislost české ekonomiky na exportu je tu tradicí od středověku: Češi odjakživa obchodovali a vyváželi sklo, stroje, auta, zbraně, letadla, a proto i hodně cestovali. A funguje to i opačně: Čechy vždycky zajímalo, co cestovatelé píší, protože šlo o základní informační zdroj. Aha, tady můžeme obchodovat, říkali si, když četli o vzdálených krajích. V Čechách tradovaná historka o dvou baťovácích, kteří si v Africe všimli, že lidé chodí bosi – což jeden ocenil tak, že Afrika Baťovi nemá co nabídnout, zatímco druhý v ní viděl obrovský nenasycený trh právě proto, že tam nikdo neměl boty – je snad dokonce pravdivá, protože mi ji vyprávěl i dnešní ředitel Baťovy továrny v Zimbabwe a ten není Čech.
Češi zkrátka chtěli pronikat do světa, tam se dovědět o dalekých zemích a získané informace poslat zpátky domů, kde je našinci nadšeně vstřebávali. Stejné je to i s africkou literaturou. První překladovou knihou z africké literatury jsou údajně převody básníka Senghora. Je to pravda i není. Nedávno můj kolega Pavel Mikeš našel v antikvariátu knihu z druhé světové války Milování pod palmami, kde jsou překlady oromské poezie z dnešní Etiopie. Přiznejme si: Proč by někdo vydával knihu, kterou by nikdo neměl zájem číst? Jiný příklad z neafrické literatury: Existuje kniha o tichomořském ostrově Jap, kde jsou překlady ze středověké japštiny. Proč by asi existovaly, kdyby o ně Češi neprojevili zájem? Češi měli ve světě vždycky zálibu, a platí to i o cestování. Francouzi např. cestují na dovolenou do zahraničí mnohem méně než Holanďané, přestože jich je mnohonásobně víc. Češi cestují víc než Maďaři. Čechy zajímá Papua Nová Guinea mnohem víc než Maďary. Některé národy jsou psychologicky propojenější se svým nejbližším okolím, ne tak Češi.

LN: Ale o Češích se přece říká, že uzavřeni v horách – neboť naše hranice jsou lemovány horami – nikam nejezdíme.

JO: Já si myslím, že Češi naopak cestují a objevují cizí kulturu velmi rádi, ale že se v cizině neusazují. V tom je rozdíl v porovnání s Poláky, kteří se usazují a vytvářejí komunity. Kdežto Češi se podívají, zaobchodují si a vrátí se. Je nám tu dobře, ale máme veliký zájem vědět, co je kde ve světě.



<< 1/2 >>




© 2005 občanské sdružení Splav!