Plav
archiv


<< 2/2 >>

Sestavitel a překladatel výboru si zjevně předsevzal předložit českému čtenáři v jediném svazku co nejširší přehled vývoje staroindické vyprávěcí literatury v celé tematické šíři a časovém rozpětí bezmála dvou tisíc let, od nejstarších památek vypravěčského umění, reprezentovaných džátakami či bajkami Paňčatantry, až po kratochvilné historie z pozdější doby, pro něž je příznačný poutavý děj, zábavná zápletka a humorné vyznění. Jak napovídá název knížky, autor do ní zařadil hlavně ukázky zpracovávající témata ze života, s humornou nadsázkou a shovívavým nadhledem líčící milostné úklady svůdců a přelétavost žen, rozmarné kousky šprýmařů, vynalézavost podvodníků a lidskou hloupost, již stíhá zasloužený trest.
Část textů autor převzal v mírně upravené podobě ze svých dříve publikovaných překladů, některá díla představuje naší veřejnosti vůbec poprvé, další – již dříve přeložená jako celek – předkládá ve vlastní verzi oproštěné od čtenářsky únavných rámcových vyprávění, odboček či odkazů na další příběhy. Z již vydaných ukázek lze zmínit úvodní příběh celé sbírky „O ženě střežené od dětství“ (viz Příběh č. 62, Jak šibal svedl bráhmanovu manželku, in: Džátaky 1992, s. 21–25), a zejména výbor vyprávění ze Zbavitelova monumentálního překladu Oceánu příběhů (sv. 1: Jak Upakóša vytrestala svůdce, s. 45–48; Jak dva šibalové napálili obětníka, s. 219–226; Jak chytrá žena zahnala démona, s. 277–279; O šťastných náhodách, s. 293–296; Jak holič vyléčil krále ze záletnictví, s. 310–311; sv. 2: O potrestané kurtizáně, s. 10–17; O falešném ministrovi, s. 121–122; O hlupácích, s. 60, 62–65).
Mezi vyprávění, jež dosud nebyla k dispozici v českém překladu, patří moralita „O lidských mravech“ (s. 15–16) z pálijského souboru džátak (ve většině edic řazená pod č. 219: Garahitadžátaka; v recenzované knížce se v poznámkovém aparátu na s. 207 objevuje z ne zcela jasných důvodů č. 123), a zejména ukázky z dosud překladateli poměrně zanedbávaných povídkových sbírek Dharmakalpadruma („Zázračný strom řádu“), Purušaparíkšá („Zkouška člověka“) a Katháratnákara („Démantový důl vyprávění“). Z první z nich, připisované džinistickému tvůrci Udajadharmovi z přelomu 15.–16. století, náš výbor obsahuje humorný příběh „O zbabělém Rádžpútovi“ (s. 67–70), doposud známý jen z německého překladu Johannese Hertela (Indische Märchen. Jena: Eugen Diederichs 1921, s. 126–130); jedinou ukázkou (Zloděj a král, s. 93–96) je zastoupena rovněž druhá zmíněná skladba z pera mithilského básníka Vidjápatiho z 15. století. Naproti tomu z 258 příběhů obsažených v „démantovém dole“ či (podle Hertela) „pohádkovém“ nebo „perlovém moři“ džinistického vypravěče Hémavidžaji Dušan Zbavitel vybral a skvěle přeložil plnou desítku (O duchapřítomné nevěrnici, O svěřených drahokamech, O chytré dceři, O nakrmených špercích, O manželské oddanosti aj., s. 71–96).
Jako českou novinku je třeba ocenit též dvojici „démonových povídek“ (Zkouška chytrosti, Co dokázal Múladéva, s. 39–52), neboť jsou převzaty z Džambhaladattovy recenze, takže ve Frišově ani Zbavitelově překladu, založených na Sómadévově Oceánu příběhů, nejsou zahrnuty. Také dva příběhy z Dvaatřiceti povídek trůnu (O rozmarech lásky, O moudrém učiteli a pošetilém králi, s. 53–66) mají v recenzovaném svazku českou premiéru.
Mnoho nového překladatel nabízí rovněž mezi ukázkami z rozličných verzí Paňčatantry. Vedle známé historky, jak šejdíři „Bráhmana ošálili o kozla“ (v Jílkově překladu$^5$ na s. 125), jejíž nové znění Dušan Zbavitel pořídil podle Hitópadéši (O oklamaném bráhmanovi, s. 155), anebo bajky „Myš v dívku proměněná“ (u Jílka na s. 132–133), kterou převzal a přeložil z Tantrákhjájiky (O dívce proměněné v myš, s. 151–152), působí povědomě i příběh „Slepec, hrbáč a tříprsá princezna“ a na něj navazující vyprávění „Rákšas a bráhman“ (Jílek, s. 184–187), v nové verzi propojený v jediný plynulý text (O princezně s třemi prsy, s. 140–144); zbývající ukázky jsou u nás ze sanskrtu přeloženy poprvé.
Zajímavý experiment představuje překlad výboru ze Sedmdesáti papouškových povídek (s. 165–199). Jako podklad, z něhož převzal rámcový příběh a většinu povídek, si Dušan Zbavitel méně obvykle zvolil tzv. zdobnější text (textus ornatior), obohacený o popisné pasáže a ozdoby v dvorském kávjovém stylu, který doplnil o některé příběhy obsažené v tzv. prostší verzi (textus simplicior). Nepočítáme-li drobné časopisecké ukázky zveřejňované pod názvem Z příběhů papouškových (ze sanskrtu přel. Stanislava Štruncová, Nový Orient 29/1974, č. 1–3, 6), nemá Zbavitelův překlad u nás zatím obdoby.
K posouzení překladatelských postupů použitých při přípravě recenzované antologie možná bude užitečné srovnání dvou českých verzí sbírky Bharatakadvátrinšiká, staršího překladu Ivo Fišera (1967) a současného výboru (Z Dvaatřiceti vyprávění o copatých mniších, s. 17–38). Zatímco první z autorů se rozhodl přetlumočit text v úplnosti, zachovat jeho strukturu a původní, často naivní kolorit originálu, Dušan Zbavitel uplatnil translatologický princip dynamické ekvivalence, který mu umožnil bezprostředněji zasadit děje vzdálené Indie do českého kulturního prostředí, bez nutnosti zdlouhavě osvětlovat indické reálie, specifický způsob vyjadřování, nezvyklé slovní hříčky a metafory. Oba přístupy jsou opodstatněné: Fišerův filologicky přesný a odborně komentovaný překlad čtenáři dává představu o díle jako celku, aniž by se pokoušel obrušovat hrany a vyplňovat mezery, Zbavitelův výbor – neméně věrný a odborně fundovaný – zase potěší melodickými verši (ve Fišerově verzi jsou přeloženy prózou) a hladce plynoucím líčením. To je ostatně dojem, který si odnášíme z celé antologie: prozrazuje Zbavitelovo básnické nadání, smysl pro uměřené vyjadřování a důvěrnou znalost staroindické vyprávěcí literatury, jíž se odborně zabývá po většinu své vědecké a překladatelské kariéry.
Poněkud zklamán může být studijně založený zájemce, chce-li se dopídit originálních předloh, z nichž překladatel vycházel. Zasvěcený doslov (s. 201–205), stejně jako nezbytné poznámky a vysvětlivky (s. 207–214) sice obsahují základní informace o překládaných textech, vlastních jménech a nezvyklých pojmech, avšak snaha nezatížit publikaci přílišným poznámkovým aparátem zjevně vedla k vypuštění většiny bibliografických a textologických údajů. Zato ale knížka skýtá příjemné počtení a jako uvedení do dosud málo známých vyprávění staré Indie má přirozeně i nemalou poznávací hodnotu.

O copatých mniších, šibalech a nevěrných manželkách. Příběhy ze staré Indie. Ze sanskrtských a pálijských originálů vybral, přeložil a doslovem doprovodil Dušan Zbavitel. Praha: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub 2007, 214 s.



<< 2/2 >>




© 2005 občanské sdružení Splav!