O překládání z indických jazyků

Rozhovor Dagmar Markové a Blanky Knotkové-Čapkové

Překlad literárního díla otvírá lidem okno do života lidí v jiné části světa i jiné kulturní oblasti. Z okna obvykle nevidíme celý širý kraj. Může vést do úzké uličky, na volné prostranství, do krajiny romantické nebo jednotvárné. Z každého okna bývá pohled trochu jiný. A někdy se to okénko otvírá trochu ztuha.

Co bylo přeloženo z moderní hindské prózy?

Dagmar Marková: První byla Déobála, kterou napsal Ajódhjásinh Upádhjáj Hariaudh a v roce 1911 přeložil Vincenc Lesný. Lesný zachoval autorův styl, který se nám dnes jeví hodně starobylý. Déobála je na tehdejší Indii velmi odvážná novela o lásce dvou mladých lidí, kteří se nemohli vzít kvůli kastovnímu rozdílu. Oba situaci pokorně přijímají. V závěru novely, který je nesmírně smutný – jejich životy nedopadly dobře, – je vyslovena kritika systému sňatků aranžovaných rodiči, jež jsou v Indii dodnes nejběžnější. Tento systém si mnozí autoři nedovolují kritizovat ani dnes, protože sňatky dohozené rodiči a příbuznými patří pevně k indické tradici.
Pak se z hindské literatury neobjevilo dlouho nic, až roku 1953 vyšel sborník povídek autorů píšících v různých indických jazycích Pohádka o písni. Na překladech se podíleli naši tehdy začínající překladatelé, někteří z nich později renomovaní. Celý sborník je v duchu doby zaměřen na sociální prózu. Z hindštiny je v něm povídka Trojbarevné rubáše od Amrita Ráje, což je typická povídka směru progresivismu, který ve třicátých až padesátých letech dominoval hindské literární scéně.
Roku 1957 přeložil Odolen Smékal Prémčandův román pod názvem Oběť; to je stěžejní dílo hindské literatury z roku 1936. V padesátých letech začal překládat Jan Marek z urdštiny prózu i poezii, Milena Hübschmannová lyriku.
V 70. letech přeložil Smékal množství hindské poezie a další román. Já sama jsem začala překládat prózu koncem šedesátých let, během deseti let mi vyšly tři knihy.
Ze starší hindské literatury si zaslouží pozornost zejména Krišna a Osm pečetí, půvabná středověká poezie, přeložená Vladimírem Miltnerem počátkem devadesátých let.
V současnosti můžeme za vydávání překladů moderních orientálních literatur děkovat zejména činnosti sdružení Kontinenty. Roku 2005 vyšel jeho zásluhou sborník povídek hindských spisovatelek Jednadvacáté století v nakladatelství DharmaGaia. V posledních desetiletích se objevila na hindské literární scéně řada úspěšných spisovatelek, a tak jsem se na ně zaměřila. Auž po celé desítky let průběžně vycházejí překlady povídek, básní a ukázek z románů v časopise Nový Orient.

A překlady z moderní bengálské prózy?

Blanka Knotková-Čapková: Bengálské překlady do češtiny mají dlouhou tradici. Čeština byla mimo angličtinu  prvním evropským jazykem, do něhož se překládalo přímo z bengálských originálů. Již zmíněný Vincenc Lesný byl nejen zakladatelem české bengalistiky, ale i osobním přítelem snad nejproslulejšího indického autora za hranicemi Indie, nositele Nobelovy ceny za literaturu Rabíndranátha Thákura. Lesný přeložil některé z jeho kratších textů pod názvem Črty. Velkou část Thákurovy tvorby přeložil a překládá dodnes Dušan Zbavitel, a to prózu, poesii, drama i eseje. Zbavitel je také jedním z mála badatelů ne-Indů, kterým byla udělena prestižní cena Rabíndranátha Thákura („rabíndrapuraškár“). Zbavitel překládal i povídky a básně mladších autorů z po-thákurovské generace (časopisecky např. Premendra Mitra a další), především však romány Samareše Basua, bangladéšského autora Sajjida Valíulláha a vynikajícího prozaika Mánika Bandjopádhjáje (Plavec na řece Padmě a Tanec loutek).
Na moderní bengálskou povídku se překladatelsky zaměřila Hana Preinhaelterová – např. výbor různých autorů s názvem Lásky nelaskavé. Soustředila se především na prozaickou tvorbu Suníla Gangopádhjáje a na reprezentaci proměn sociálních a rodinných vztahů v próze kalkatské autorky Ašapúrny Debí.
Já jsem se připojila k překladům z bengálštiny zpočátku poesií (výbor poesie 20. století Na prahu štěstí). V současné době se zaměřuji především na básnickou tvorbu Suníla Gangopádhjáje a Malliky Sengupty a na povídky Mahášvety Debí.

Jak postupujete při výběru knih pro překlad?

DM: Výběr knih k překladu bývá někdy náročný. Začínající překladatel by nejraději přeložil všechno, co ho zaujme. Časem zjistí, že to prostě nejde a že je nutno dívat se na četbu zejména z tak vzdáleného kulturního okruhu očima potenciálního čtenáře. Existují vynikající romány a povídky, které by evropský čtenář těžko pochopil, a proto by je nedocenil, a to právě ty, které vypovídají o typicky indických problémech celospolečenských i nejsoukromějších, jako vztahy mezi náboženskými komunitami, kastami, dodržování tradic v každodenním životě. V hindské povídce bývá jen naznačeno, oč jde, a pak se vypráví, jak to osoby prožívají. Evropský čtenář například těžko pochopí, proč je indický otec tak utrápený, když se mu nedaří provdat dceru. Proč to vlastně nenechá na ní? Proč si mladí lidé nechávají ochotně vybrat životního partnera rodiči? Proč se mladší bratr staršího vždycky tak trochu bojí a přitom je soudržnost bratrů taková, že jejich manželky nemají šanci? Nebo jiný příklad: v povídce debatují tři intelektuálové z různých náboženských komunit o rovnosti lidí a docela se shodnou na tom, že lidé si mají být rovni. Tu přijde domovní uklízečka a celá šťastná jim oznámí, že se její dcera bude vdávat. Přijmou ji chladně a po jejím odchodu jeden z nich, hinduista, hněvivě prohodí: „Ještě by snad přinesla cukroví!“ Ostatní s jeho ironií ve vzácné shodě vřele souhlasí. Oč jde? Uklízečka je z komunity dalitů, dřívějších „nedotýkatelných“, kterým ústava sice zaručila rovnoprávnost, ale něco k jídlu by od ní „lepší“ člověk nepřijal, i když řeční o rovnosti všech lidí.
Stále jde o tradici, živou i v nejmodernějším prostředí. Indický autor tuto situaci nijak nekomentuje, protože jeho čtenářům je samozřejmá.

BKČ: Ano, Dr. Marková to vyjádřila velmi výstižně. I moje zkušenost je taková, že někdy je třeba vybírat s ohledem na to, aby byl vybraný text v českém prostředí srozumitelný bez komentáře a vysvětlivek, které by možná ještě přesáhly délku básně či povídky.

Ale co čtenář na druhém konci světa?

DM: Překladatel narazí na drobné problémy jako třeba rozvětvená příbuzenská terminologie a různé názvy pro různé typy sešvagřenosti, které mají svůj význam. Například se mlčky předpokládá, že mezi manželkami staršího a mladšího bratra nebývá zrovna nejlepší vztah, takže stačí uvést příbuzenské názvya indickému čtenáři je vše jasné. Mladší bratr vždy poslechne staršího, protože se ho bojí. Není-li tomu tak, je cosi v nepořádku. To opět pro indického čtenáře není třeba rozvádět. Starším sourozencům se vyká a nejsou oslovováni pouhým jménem. To vše se někdy do češtiny špatně převádí. Názvy je třeba vyjádřit několika slovy, čímž text ztrácí na původnosti a získává na těžkopádnosti.
Každý překlad je svým způsobem i reportáž, přináší informace o jiné zemi, jiném národu. Nejzasvěcenější informace ovšem podá právě spisovatel, který ji podává „zevnitř“. Ale někdy je právě toto „zevnitř“ na překážku: čtenář překladu se dívá zdaleka, a tak by mu mohlo mnohé uniknout.
Přiznejme si, že úvod, ve kterém by se tyto reálie objasnily předem, zpravidla nikdo nečte. Vyšperkovat text poznámkami pod čarou je pro čtenáře zatěžující, a tak nám nezbývá než zaměřit pozornost jinam, hledat dál a najít dílo, které by bylo pochopitelné i bez těchto doplňků. A tak se někdy vybírá i dost těžko, ale kdo hledá, najde.

Je srozumitelnost pro českou čtenářskou obec jediným kritériem výběru?

BKČ: Často se hovoří o tom, co je z dané literatury reprezentativní. Jsou to texty, které jsou v zemi původu nejčtenější, nejvíce ceněné kritikou, které představují dominantní literární proud či proudy, anebo naopak ty, které jsou experimentální, nové, kontroverzní, a tudíž dosud třeba neprorazily? I když se člověk může snažit, zejména např. ve výborech básní či povídek, uvést autory a autorky „typické“, je přesto každý výběr do značné míry subjektivní volbou.
Navíc, kdo rozhoduje, co je typické? Současný dominantní proud v literární kritice či historii, který se může během několika let změnit? Kteří autoři a autorky jsou typičtí, která témata či která hodnocení? Kteří hrdinové a které hrdinky – z města, z venkova, z vyšších či nižších vrstev, z většinových či menšinových etnik? Jak říká buddholožka Rita Gross ve své knize Buddhism after Patriarchy – každý výběr vždy svědčí nejen o tom, co bylo uvedeno, ale i o tom, co bylo vynecháno. A to zase vypovídá o zájmu, zaměření a hodnotících východiscích překladatele či překladatelky.

Co vás osobně zajímá na Indii a na indické literatuře?

DM: Mne osobně přitahuje ta živá Indie, kterou vidíme na ulicích měst, v dopravních prostředcích, v domácnostech velice různé úrovně – Indie, která se rodí, žije a umírá miliardami svých obyvatel. Přitahuje mě to, jak o ní Indové píší. Je pravda, že to často není veselé ani líbivé. Domnívám se, že není na škodu, když si náš čtenář právě o této Indii něco přečte. Dnes jezdí od nás do Indie mnoho lidí a někteří tam prožívají kulturní šok. Pravda, číst a vědět není totéž co vidět, ale přec jen možná nemusí kulturní šok tak tvrdě dopadnout na ty, kteří předem už něco vědí, jako na ty, pro které Indie představuje pouze klasické tance a vonné tyčinky.

BKČ: S tím se úplně ztotožňuji, představování Indie jako nadýchané exotiky přímo nesnáším. Dodala bych, že mě také vždy velmi zajímala právě otázka vzájemného vnímání a porozumění (či neporozumění) dvou vzdálených prostředí. Jak klouže význam obrazů, jak se promítá do myslí příjemců? Překládání je součástí tohoto cestování obrazností. Jako překladatelka jsem ovšem v příliš snadné mocenské pozici vůči čtenářům a čtenářkám – já svým výběrem rozhodnu, co budou (nebo nebudou) číst. Velmi podnětné proto je pro překladatele i čtenáře vyzkoušet si i druhou, odvrácenou stranu moci. Jak říká dr. Marková, konfrontovat se s živou Indií a nemyslet si přitom, že jen já zkoumám Indii. Indie zároveň zkoumá mě a já zkoumám sama sebe. Občas je nejen poučné, ale téměř bolestné, nakolik vykonstruované ideály o literatuře a indologii v této konfrontaci obstojí – či neobstojí.