Plav
archiv


Arnošt Procházka překladatel

Lucie Koryntová

Arnošt Procházka (1869–1925), básník, kritik, překladatel, zakladatel časopisu Moderní revue, redaktor knižnice Moderní revue, spoluredaktor knižnice Knihy dobrých autorů Kamilly Neumannové, bibliofil a sběratel grafik, byl jedním z vůdčích duchů kulturního života na počátku 20. století. V našem příspěvku se zaměříme na jeho činnost překladatelskou.
Arnošt Procházka překládal z ohromujícího počtu jazyků. Nejvíce z francouzštiny, dále pak z angličtiny, němčiny, italštiny, portugalštiny, polštiny, ruštiny, norštiny, švédštiny, holandštiny a vlámštiny. V holandském čísle se musíme zmínit o jeho překladech právě z holandštiny. Přeložil z ní román Malý Jeník od Frederika van Eedena a několik básní od autorů Frederika van Eedena, Betsy Juta, Jacquese Perka, Hélène Swarthové. Tyto překlady básní čtenář najde v antologii tehdejších moderních básníků Cizí básníci, kterou Procházka sám sestavil a vydal ji ve dvou svazcích v Knihovně dobrých autorů Kamilly Neumannové (1. 1916, 2. 1919). V této antologii Procházka dále představil své překlady z Baudelaira, Mallarméa, Verlaina, d’Annunzia, Poea a z mnohých dalších. Procházkova zásluha na poli překladatelském spočívá především v tom, že do českého prostředí uvedl takové klasiky světové literatury jako J. K. Huysmanse, od něhož přeložil dekadentní román Naruby (1905), A. Gida (např. Prométheus špatně připoutaný, 1904), F. Nietzscheho (např. Antikrist, 1905). Rovněž přeložil celý Boccacciův Dekameron (ve čtyřech svazcích, 1923–26). Výčet dalších překládaných autorů se již nevejde na stránky tohoto medailonu, připomeňme jen namátkou G. Flauberta, Stendhala, A. France, M. Maeterlincka, O. Wilda, J. Keatse, R. Browninga…
Vida takové množství jazyků, z kterých Procházka překládal, člověka napadá, zda jazyky ovládal natolik dobře, aby i překlady byly dobré. Zodpovědět tuto otázku není v našich možnostech. Avšak měli bychom se na tomto místě zmínit o vlně kritiky, která se v desátých a dvacátých letech 20. století snesla na Procházkovy překlady a jeho překladatelskou metodu. F. Chudoba v kritice dvou překladů R. Browning: Na balkoně a J. Keats: Hyperion (Novina 1911/12) Procházkovi vyčítá neznalost anglického jazyka a doporučuje mu opatřit si anglickou mluvnici. V Naší řeči Václav Ertl polemizuje s Procházkou o podobě literární češtiny. Ertl v příspěvku H. Serre: Ghetto v mešitě (Naše řeč 1924) kritizuje Procházkovu češtinu, která podle něj oplývá archaismy, brusičskými strojenostmi a „individuálními libůstkami“, a vykládá jejich původ „sklonem překladatele k výrazu nevšednímu a originálnímu“. (Pro ilustraci uvedu jeden z Ertlových příkladů: nahrazení předložky „s“ předložkou „o“ ve vazbě: „umouněnec o černých očích“ místo „umouněnec s černýma očima“.) Musíme ale na tomto místě poznamenat, že Václav Ertl byl zastáncem velmi moderní podoby češtiny.
Je všeobecně známá překladatelská metoda, kterou prosazovali Arnošt Procházka spolu s Jiřím Karáskem ze Lvovic. Jejich překladatelským cílem bylo být co nejvěrnější vnitřní formě originálu, tj. hře obrazů a významů, a nepodřizovat se vnější formě, tj. metru a rýmovému schématu. Z těchto důvodů upřednostňovali prozaický převod básně. Ale „v praxi i oni překládali veršem“, píše Jiří Pelán a dodává: „ale veršem, který pod vlivem jejich teoretických postulátů podivně zešedl.“ (Jiří Pelán a Baudelaire. Via http://literatura.pise.cz/15363-jiri-pelan-a-baudelaire.html) Nechť toto posoudí čtenář sám. Uvádíme pro srovnání Procházkův překlad známé Baudelairovy básně z Correspondances a překlad téže básně od Karla Čapka z antologie Francouzská poezie nové doby. Čapkova antologie vyšla v roce 1920 a je považována za průkopnické dílo moderního překladu. Překladu, který upustil od doslovnosti a strojeností a přiblížil se mluvenému jazyku.

Charles Baudelaire: Correspondances

Shody

přeložil Arnošt Procházka

Je chrámem Příroda, kde sloupy živé
nejasná slova někdy vydávají;
tu člověk kráčí ze symbolů háji,
jež na něj hledí, přátelské a snivé.

Jak dlouhý ohlas, který splývá z dáli
a v jednotě hluboké, temné zmírá,
jež jako noc a jako jas je širá,
zde vůně, barva, zvuk se v soulad halí.

Jsou parfumy, svěží jak těla dětí,
jak oboj sladké, jako zeleň snětí,
– a jiné zkažené a triumfálné,

jež bezmezně se šíří v světy dálné,
jak ambry, pižma vůně opojivá,
jež ducha vznět a smyslů rozkoš zpívá.

Vztahy

přeložil Karel Čapek

Je chrámem příroda s živými pilíři,
jež slovy zmatenými někdy zahovoří;
v symbolů černé hvozdy se tu člověk noří,
jež na něj důvěrně svůj pohled míří.

Jak táhlé ozvěny, jež zdaleka se mísí
v jednotě hluboké, dálné a temnotné,
rozsáhlé jako noc a jako světlo dne,
tak vůně, barvy, zvuky odpovídají si.

Jsou vůně některé svěží jak dětská těla,
jak louky zelené, sladké jak oboe,
bohaté, vítězné či porušené zcela,

v nichž nekonečných věcí rozpětí se skrývá,
jak ambra, kadidlo, mošus a benzoe,
ze kterých extáze smyslů i ducha zpívá.

Ať už přijmeme Procházkovo konzervativní pojetí jazyka, nebo ne, nemůžeme mu upřít zásluhy, které má pro českou kulturu. Jako by svým překladatelským záběrem Arnošt Procházka nastoupil na místo Jaroslava Vrchlického a sehrál na počátku 20. století stejnou roli jako Vrchlický koncem 19. století – roli zprostředkovatele se světovou literaturou. Arnošt Procházka se dokonce na Jaroslava Vrchlického odvolává v Poznámce překladatele v prvním svazku antologie Cizí básníci: „Snad budou dnes [Procházkovy překlady básní], kdy po smrti Jaroslava Vrchlického tak málo se překládá z velikých nebo význačných cizích básníků, popudem, by zdatnější se chopili práce na tomto poli – práce nad jiné těžší a nevděčnější.“






© 2005 občanské sdružení Splav!