Plav
archiv


<< 2/2 >>

Marta Nováková: A jaké možnosti z toho podle vás vyplývají pro práci na seminářích?

Jiří Rambousek: Já jsem měl teď například jeden seminář zaměřený na překládání hesel z Wikipedie. Byl to pokus udělat něco v tomto veřejném prostoru, přičemž obrovskou výhodou byl okamžitý výstup, protože to, co studenti udělali, začalo hned sloužit veřejnosti a oni sami mohli hned srovnávat kvalitu. Navíc ve Wikipedii je možné jednotlivé verze, které tam vznikají, kdykoliv porovnat, protože se tam skladují.

Martina Loučková: V souvislosti s internetem bych se ráda zeptala, jaký máte názor na jeho používání při překladu a také, zda učíte studenty, jak s ním správně pracovat. Často se totiž setkávám s tím, že studenti si myslí, že „Google is the God“ a nejsou schopni posoudit míru spolehlivosti tohoto zdroje. Učíte studenty kritickému přístupu k internetu?

Jiří Rambousek: Samozřejmě, že se snažíme je tohle naučit, ale ne vždy se to daří. Myslím, že to souvisí s tím, že se u nás nezačíná dost včas. Totiž dobré školy ve světě učí děti doslova od první třídy, že ne všechno, co někde slyším, je informace, které můžu věřit, že musím od začátku vyhodnocovat prameny, zvažovat, co kdo řekl, proč to řekl, o co mu jde, jakou má kvalifikaci atd. Tohle je důležitá součást vzdělání, která je u nás ještě pořád velmi podceňována.

Alexandra Andreasová: Důležitým aspektem výuky je hodnocení. Jak je to s hodnocením studentských překladů?

Miluše Juříčková: Já se vyhýbám tomu, abych překlady známkovala. Mnohem důležitější se mi zdají být rozhovory na seminářích a v konzultacích. Takovýto typ semináře je ideální inspirací pro to, aby studenti na ty konzultace přišli, obzvlášť když mají naději, že jejich překlad bude někde publikován. Studenti si zpětně nejvíce váží právě těchto osobních rozhovorů, toho času, který jim učitel věnoval. Vůbec není důležité, jaký z toho byl závěr, ale ten čas, ten si studenti zapamatují: „Ano, tehdy jsme zůstali o hodinu déle. Prostě jsme od toho nemohli jít.“

Jiří Rambousek: U nás se překladatelské semináře hodnotí jako každý jiný předmět – někdy také známkou. Důležitější než samotná známka je však opravdu způsob zpětné vazby, pro kterou máme různé strategie. Například se zveřejní několik jejich vlastních řešení a jejich porovnáním se naléhá na to, aby si studenti sami vyvodili závěry, protože učitel se brání tomu, aby řekl „tohle je špatně“. Snažím se však jasně oddělit případy, kdy se někdo dopustí chyby z nedbalosti, kdy vůbec nepronikne k samotnému sdělení textu. V těchto případech se to musí říct jednoznačně a důrazně. Ale není možné někoho „trestat“ jenom proto, že si našel jiný způsob, jak to vyjádřit, i když mě osobně to řešení neuspokojuje. To prostě nejde.

Martina Loučková: Moje osobní zkušenost z vašich hodin je, že pokud jde o překlad, tak jde vždycky o velkou vášeň. Na hodinách probíhaly strašné boje, vnitřní, ale i vzájemné, protože překlad je něco velmi osobního a nějakým způsobem niterného.

Renata Kamenická: Já někdy se studenty o těchto pocitech mluvím, ptám se jich, zda jsem nebyla příliš kritická, zda jim daný způsob zpětné vazby vyhovoval. Zpětná vazba podle mne přítomná být musí, i za cenu případného záporného hodnocení. Pamatuji si na překladatelský seminář, který jsem navštěvovala jako studentka, kdy učitel zadal text a studenti přinesli svá řešení a mluvili o nich a učitel do toho vstupoval minimálně a snad ani na konci hodiny nebyl náznak toho, jakým směrem se ubírat. Z toho jsme byli všichni trochu zmatení, otevřela se spousta otázek, ale nikdo z nás netušil, kdo měl pravdu víc a kdo míň. Proto se sama kritice nevyhýbám, ale také se neváhám studentů zeptat na to, jaký z ní mají pocit.

Miluše Juříčková: Zajímavou metodou je také srovnání několika překladů, které v češtině vyšly, ale tato zkušenost nebyla natolik motivující, abych se jí věnovala i dále. Myslím, že to není úplně optimální cesta. Kritizovat překlad a obzvlášť překlad starší, překlad někoho, s kým studenti nemohou komunikovat, je trošku slepá ulička. Rozdrtit něčí překlad je to nejjednodušší na světě a této činnosti se nechci věnovat.

Jiří Rambousek: Lepší je, když studenty vtáhneme do srovnávání cizích překladů tím, že je nějakou pasáž necháme samotné přeložit. Pouhé srovnávání by možná vyznělo sterilně, ale ve chvíli, kdy si studenti sami zkusí tu stejnou pasáž přeložit, kdy se díváme na to, kterému překladu se přiblížili, jak to samé udělali překladatelé před nimi, to začíná být docela zajímavé. Samozřejmě, že starším překladům je možné se někdy smát, ale zase je to příležitost si ukázat, že ve skutečnosti jde o něco jiného.

Renata Kamenická: Nebo je možné nenechat studenty přeložit celou pasáž, ale jenom ta místa, která se nám úplně nelíbí a která bychom rádi viděli nějak jinak. V takovém případě řeknu studentům: přineste jinou verzi, ale tohoto překladu. To znamená, nepřekládejte úplně sami, ale zapracujte na těch místech, kde si myslíte, že by ten překlad mohl být i lepší.

Alexandra Andreasová: Další učitelskou frustraci zažívám, když mám pocit, že studenti jsou málo tvořiví, že mají příliš málo tvořivý přístup ke své mateřštině. Jak naučit studenty více tvořivosti?

Jiří Rambousek: Tato otázka hodně souvisí s problémem, jak naučit studenty číst, a to v češtině. Je to těžké, když někdo studuje dva obory a očekává se od něj, že bude číst horu knih anglicky a další horu knih například nizozemsky. On potom jednoduše nemá čas na rozsáhlou čtenářskou zkušenost v češtině a ta je pro překládání nevyhnutelná. A navíc to nesmí být překlady. Měly by to být původní texty. Někdy studentům dáváme také malý testík z češtiny, abychom je upozornili na to, že si člověk svým jazykem nemá být jist.

Miluše Juříčková: Ano, i když se doporučuje pořád číst v mateřštině, i tak se mi zdá být problém češtiny pro překladatele palčivý a nedořešený. Pořád mně připadá, že ten cizí jazyk je při vší nepřehlédnutelnosti svých problémů menším oříškem než mateřština.

Alexandra Andreasová: V Plavu 11/2006 je rozhovor „O překladatelských soutěžích a cenách“ a v něm se říká:
Překlad v současnosti utváří jazykový cit čtenářů mnohem víc než původní tvorba, ale neuvědomujeme si to, protože nenahlížíme do tiráží, kde je uvedeno, že jde o přeloženou knihu. Toto by mohla říkat právě kritika překladu, kdyby se u nás pěstovala. […] Srovnávací analýzy dají docela dost práce […] a snad nejvíc by mohly přispět ke kultivaci překladatelského prostředí. V rámci soutěže Jiřího Levého je vypisována i samostatná kategorie kritika překladu, tam nám ovšem chodí maximálně tři čtyři příspěvky.
Snad by právě kritika překladu mohla být cestou pro studenty, kteří se chtějí zabývat literaturou, ale nemají ambice překládat. Máte zkušenosti s vedením studentů tímto směrem?

Miluše Juříčková: Jako čtenářka si uvědomuji, že kritika překladu velice citelně trpí. Ve své výuce jsem se jí zatím sice nevěnovala, ale vím, že studenti se pokoušejí tuto mezeru zaplnit například tím, že píší kritiky překladu třeba na www.iliteratura.cz.

Jiří Rambousek: V některých seminářích je to třeba závěrečná práce. Není to snadné, protože to chce nějakou větší průpravu, aby to nebyl jenom katalog kiksů. Recenze se často, když už si překladů všímají, zaměřují jenom na jakýsi výčet chyb, což je sice dobrý začátek, ale není to ještě kritika překladu.

Martina Loučková: A to souvisí s teorií překladu – jak dalece se o ni studenti zajímají? Jsou semináře zaměřeny spíš prakticky, nebo nabízí i dostatečné množství teorie překladu?

Renata Kamenická: Já teorii čtu a mám ráda, takže se snažím ji do seminářů propašovávat, ale zase to spojuji s prací na překladech, prostě tam, kde si myslím, že je to zajímavé, ji v tom praktickém semináři uvedu.

Jiří Rambousek: Je to také odpověď na otázku zpětné vazby. Než říkat „toto se mi nelíbí, nezní to dobře“, je účinnější odkázat na nějaké konkrétní kritérium nebo na nějaký teoretický nástroj.



<< 2/2 >>




© 2005 občanské sdružení Splav!