Plav
archiv


Státní cena za překlad 2007

Lukáš Novosad

V neděli 28. října byly uděleny výroční státní ceny za literaturu a překlad, literární byla udělena Milanu Kunderovi, překladatelská profesorovi brněnské JAMU, letos dvaasedmdesátiletému Antonínu Přidalovi. (V tomto čísle podotkněme, že u Přidalových překladatelských začátků stál Jiří Levý: „Mezi ty, kteří mě ovlivnili nejvíc, patřil jeden z našich nejlepších anglistů Jiří Levý, tenkrát přednášel ještě v Olomouci, ale věnoval mnoho sobotních odpolední hovorům se mnou, nad mými texty a překlady. To on mě podnítil, abych se dal do překladu španělské středověké Knihy pravé lásky, ačkoli se mohlo zdát, že se svými studentskými zkušenostmi tak nesnadnou práci nezvládnu.“ – Z rozhovoru pro časopis Národní divadlo v březnu roku 1993; Ruizovu knihu nakonec Přidal překládal deset let.)
Nacházení pojítek mezi letošními nositeli obou ocenění přineslo v českých médiích několikrát zdůrazněný, přitom naprosto podružný fakt, že oba autoři souvisejí s Brnem. Podstatný je ale myslím odměněný způsob práce. Jak Antonín Přidal, tak Milan Kundera totiž představují podobný typ racionálního a všestranně literárně nadaného autora, jenž ve svých textech opakovaně řeší otázku, jakou hodnotu má slovo. Rozdíl je v přístupu: Zatímco Kundera se postupně specializoval jen na žánry románu a eseje, kde na hodnotu slova upozorňuje zvěcněním jazyka, znakem Přidalovy tvorby je trvalé doplňování žánrů a literárních druhů a důraz na jazyk – děj (prostředí) je, alespoň ve většině Přidalových dramat a v řadě jeho překladů, často podkladem pro jazyk, čili centrum dění. Slovo u Přidala má být sice též věcné, ale i (a snad za to může Přidalovo velké téma: sny) básnické (Kundera na toto myslím rezignoval, respektive nejde mu o to v prvním plánu). Jako příklad Přidalova uvažování tu uveďme úryvek z dialogu jeho hry Komedie s Quijotem:

Sancho: Hlavně že si rozumíme.
Quijote: Jak můžeš vědět, že si rozumíme, když říkáme každý něco jiného a správné slovo nám uniká?
Sancho: Pane, na světě je slov jak drůbeže. Černá, bílá, kropenatá, jedno kdáká přes druhé, kykyrydák, kykyrydák, a každý v tom křiku musí slyšet svoje.

Sancho tu říká, že každý člověk je odpovědný právě za svá slova, tj. slova, která považuje za ta hodnotná. To je i připodobnění překladatelské práce. Když Přidal při převzetí státní ceny mluvil o tom, jak pro něho překládaní autoři představovali výzvu, protože ho „převyšovali duchem a vzděláním, a přesto potřebovali, abych se jim přiblížil“, definoval v podstatě totéž, neboť výběr překládaných autorů je vlastně utváření osobního slovníku.
Jaké tedy je Přidalovo vidění světa, jakými slovy ho hodnotí? Jako publicista si nutně vybíral autory současné, jako autor rád tíhnul k tématům z minulosti. Tyto texty, např. dramata Sáňky se zvonci, Pěnkava s Loutnou, Sudičky či Komedie s Quijotem, jsou mnohem povedenější než Přidalovy hry ze současnosti (např. vyložený omyl Noc potom či dramatické cvičení Šedesát vteřin). Může za to opět jazyk. Jako překladatel vedle sebe řadí jak klasiky Lorku, Molièra (jehož Tartuffe je jediným Přidalovým překladem z francouzštiny; překladatel text hry převedl volným veršem, aby tak oslabil deklamační stereotypy alexandrinu) a Shakespeara (bylo by milé, kdyby se v době neustálého srovnávání Joskových a Hilského překladů našel autor, jenž by k nim vztáhnul interpretace Přidalovy a popsal, v čem je jejich specifikum), tak autory současné a třeba populární a oddechové – viz např. báječný thriller Den pro Šakala. Z Přidalovy práce je českému čtenáři bezesporu nejznámější právě jeho tvorba překladatelská, neboť si vybíral autory, kteří se během trvání 20. století stali novými světovými klasiky, ať už to byli Updike, Singer, Lodge, Heller nebo Dylan Thomas. Přidalovo odvážné rozhodnutí vypořádat se s Edwardem Learem z něj udělalo překladatele de facto lidového, protože zpopularizoval českému čtenáři žánr žertovné říkačky – limericku. Ocitujme alespoň jeden:

Jeden staroch z Ameriky
říkal stále: „Tiky tiky,
čikabé, čikebó“
a už nic jiného,
ten starý lakonik z Ameriky.

Nedá mi to v časopise zaměřeném na překlad nepřipomenout jednu Přidalovu nesmírně podstatnou knihu. Jde o titul Zamlčovaní překladatelé. Bibliografie 1948–1989 (Praha: Obec překladatelů a Ivo Železný, 1992), jehož autorkou je sice Zdeňka Rachůnková, ale Přidal je iniciátorem celého projektu. Čtenáři, který tuto knížku nezná, patří se ji přiblížit: pod tiráž beletristické knihy jsou tučně připojeny opravy, tj. správná jména. Ve své předmluvě Přidal píše o „pokrývačích“, lidech ochotných vzít na sebe cizí práci a s tím spojená rizika nejen občanská, ale i umělecká (překlad se mohl nepovést a člověk byl znemožněn za někoho jiného). A toto „pokrývání“, spojené v podstatě se všemi uměleckými obory, se dle Přidala nejvíce rozmohlo právě mezi překladateli, rozrostlými o zamlčované básníky a spisovatele – a tak je výsledný „soupis daleko rozsáhlejší, než jsme si zpočátku troufli předpokládat“. Bibliografie čítá 531 knižních překladů, 41 časopiseckých, 75 divadelních a televizních inscenací, 58 záznamů o zamlčených editorech nebo autorech předmluv a doslovů. Zařazeny jsou do ní jen oficiálně vydané knihy, exilové a samizdatové ne. Většina opravovaných údajů se týká 70. a 80. let, celkem je tu 126 autorů. Přidal sám tu má celkem devět opravených položek: Jan Zábrana mu podepsal překlad Priestleyho románu Dobří kamarádi a Mirek Čejka překlady Lodgeových Hostujících profesorůDne zkázy v Britském muzeu, Whitova Oka uragánu, Chestertonovy Létající hospodyNapoleona z Notting Hillu (vyšlo v jednom svazku), Forsythova Dne pro Šakala, Grossmithova Deníku pana Nuly, Hazlittových Myšlenek lehkých jako vzduch a Hellerova Něco se stalo.
Je dobře, že státní ceny dnes dostávají „pokrývaní“. Ale stojí za to připomínat si i jména „pokrývačů“.






© 2005 občanské sdružení Splav!