Plav
archiv


Překladatel Antonín Pikhart

Miloslav Uličný

Sto let od prvních českých převodů hispanoamerické poezie

I když se zájem Čechů o Ameriku obecně a o její hispanofonní oblast zvláště datuje již od dob prvních zámořských objevů, Češi jako autoři cestopisných nebo populárněvědných spisů z jihoamerických a středoamerických končin i z karibské oblasti se projevují ve větší míře od druhé poloviny 19. století. Mezi nejvýznamnější patřil i dramatik, spisovatel a cestovatel Josef Štolba (1846–1930), překladatel Nového dramatu Španěla Tamaya y Bause, píšícího pod pseudonymem Joaquín Estébanez. Drama se hrálo v Praze roku 1877 a vyšlo tiskem u I. L. Kobera o rok později. Představení této hry v originále zhlédl J. Štolba na počátku sedmdesátých let v Havaně a v návalu nadšení je přeložil pro své krajany. Z pobytu v Americe španělské, anglofonní i frankofonní vytěžil třídílný cestopis Za oceánem (V Západní Indii, V Mexiku, V severní Americe), vydaný v Praze u Grégra a Dattla v letech 1874–1876, i sbírku vlastních Amerických povídek (Praha, 1882), jež se roku 1921 dočkaly třetího vydání.
O tom, že Češi byli informováni o událostech v Latinské Americe bez většího zpoždění, svědčí například fakt, že již roku 1868, tedy krátce po popravě mexického císaře Maxmiliána Habsburského v červnu roku 1867, vychází v Praze čtyřdílný román Arthura Storcha Mexiko čili republika a císařství. Historický a sociální román z nejnovější doby, přeložený z němčiny V. Bambasem. K románu je připojeno několik krátkých – dnes bychom řekli historicko-politologických – pojednání o okolnostech zahraniční intervence v Mexiku a o životě císaře Maxmiliána, bratra rakouského a později rakousko-uherského císaře Františka Josefa. Rovněž již rok po Maxmiliánově smrti vyšel ve Vídni komentovaný deník Geschichte des oesterreichisch-belgischen Freikorps in Mexiko, jehož autor Julius Uliczny líčí na 218 stranách život rakouských (z valné části českých) dobrovolníků, doprovázejících Maxmiliána za jeho několikaleté císařské anabáze v Mexiku. Později vydává F. Kytka na Malé Straně ve své Bibliotéce zábavných spisův jako č. 1 „dějepisnou povídku“ o 62 stranách, „již dospělejší mládeži upravil J. K.“, nazvanou Maxmilián, císař mexický, a to s barvotiskovou ilustrací na obálce, kde Maxmilián s dvěma mexickými generály stojí před popravčí četou.
Také události kolem španělsko-americké války (1898) znali čeští čtenáři nejen z novinových zpráv, ale mohli je (byť s jistým zpožděním) spoluprožívat v epické šíři s hrdiny knihy Hořící ostrov Francouze Louise Boussenarda, který dal svému dílku podtitul Román z posledních událostí na Kubě. Vyšlo roku 1904 v Praze u Beauforta v překladu Jos. Rychnovského.
Z českých cestovatelů a publicistů, kteří seznamovali se Španělskou Amerikou dospělé i mládež koncem 19. a počátkem 20. století, jsou asi nejznámější Enrique Stanko Vráz (1860–1932) a Alberto Vojtěch Frič (1882–1944).
Českému čtenáři však až do počátku 20. století chyběl kontakt s literaturou hispanofonní Ameriky. Zakladatelská role v objevování autorů píšících v Americe španělsky připadla tehdy Antonínu Pikhartovi, narozenému roku 1861 v česko-německé rodině hostinského v Třebíči. V Praze vystudoval práva a pracoval jako soudce a později rada městského soudu. Pikhart se během devadesátých let 19. století a v prvním desetiletí 20. století stal nejpilnějším českým překladatelem ze španělštiny, ač jeho první knižní publikací je převod Knihy písní Heinricha Heina (1893). Jak píše v předmluvě A. Kraus, „Heinovy písně […] objevují se zde podruhé v českém rouše, byvše již r. 1873 přeloženy E. Špindlerem“. Není bez zajímavosti, že na titulní straně knihy je překladatel uveden jako A. Pikhart, neužívá tedy plného křestního jména, které původně znělo Alfred. Tímto jménem podepisoval některé své překlady i vlastní fejetony, verše a črty v časopisech. Zdá se, že později zvolil jméno Antonín z vlasteneckých důvodů. V této souvislosti je zvláštní, že v obsáhlém díle „Jsem disgustován…“ Vzájemná korespondence Sigismunda Ludvíka Boušky a Karla Dostála-Lutinova (Olomouc – Rosice: Gloria, 2002) se v „Rejstříku osobním“ objevuje Pikhart pouze s křestním jménem Alfred, ač je v pouhých čtyřech dopisech zmiňován vždy jen příjmením.
Do své předčasné smrti – roku 1909 zemřel na otravu krve po dovolené strávené v Itálii – přeložil Pikhart ze španělštiny dvě desítky knih a mnoho jednotlivých povídek, črt a fejetonů v různých časopisech a souborech. Od počátku devadesátých let publikoval v Lumíru, v Květech, v Máji, Zvonu, Zlaté Praze, Osvětě i jinde. Jediným souputníkem či vážným konkurentem v překládání ze španělštiny mu byl vážně churavý básník Jan Červenka, první překladatel Legend (1882) a ukázek z veršů (Květy 1881) pozdního romantika Gustava Adolfa Bécquera (1836–1870), ale i Calderónova Soudce zalamejského (premiéra 1887, tiskem 1899). Pikhart byl navíc jedním z mála našich znalců katalánské literatury; kromě něj to byli už jen duchovní S. L. Bouška a O. S. Vetti (Alois Koudelka), oba shodou okolností narození téhož roku jako Pikhart.
Antonín Pikhart převedl do češtiny jak prózy svých španělských současníků (Benito Pérez Galdós, Emilia Pardo Bazánová, Vicente Blasco Ibáñez), tak klasiků (například Lazárka z Tormesu, který se tehdy připisoval Hurtadovi de Mendoza). Ze Cervantesova díla pak pořídil – po zakladatelské edici J. B. Pichla a K. Stefana z let 1866 a 1868 – první moderní překlad Dona Quijota (1899/1900), kde jsme si jisti, že bylo překládáno přímo ze španělštiny, jakož i první úplný převod osmi z dvanácti Poučných povídek, dnes známých spíše jako Příkladné novely, přičemž ze zbývajících čtyř povídek připravil stručné výtahy. Přeložil též dvě dramata Katalánce Àngela Guimerà. Se španělskými i katalánskými spisovateli vedl čilou korespondenci a za své zásluhy byl zvolen členem barcelonské Akademie.
V roce 1908 vydal překlad poněkud sladkobolného románu María od Kolumbijce Jorge Isaacse (1837–1895), což je počin hodný obdivu, protože jde o první česky tištěnou knihu hispanoamerického autora u nás. Věnoval se též překladům španělské a hispanoamerické poezie. Ze svých překladů španělských veršů z 15. až 17. století uspořádal Starošpanělský zpěvník (1908), k němuž napsal předmluvu s literárněhistorickým shrnutím i s výkladem svých překladatelských postupů.
Náběh k vydání podobného sborníku z veršů hispanoamerických autorů představují dva Pikhartovy soubory vydané v Květech. V roce 1907 to byl výběr Z nové literatury mexické, do něhož pojal verše 10 mexických básníků 19. století, mezi nimi významných tvůrců, jakými byli Salvador Díaz Mirón (1853–1928) a Manuel Gutiérrez Nájera (1859–1895). V roce 1909 pak vychází v Květech monograficky pojatý soubor 17 sonetů a jedné delší básně peruánského modernisty José Santose Chocana (1875–1934) pod názvem Z nové poesie peruánské. Pro zainteresovaného čtenáře je zajímavé, že – podobně jako ve svém Starošpanělském zpěvníku – zde Pikhart uvádí kromě přeložených názvů básní i názvy původní.
Odhlédneme-li od projevů dobové normy (občasný genitiv plurálu mužského rodu na –ův, přemíra přechodníků, vyšší frekvence poetismů, apokopy, místy inverze a poznámky pod čarou), jsou Pikhartovy překlady formálně pečlivě vypracované, pro milovníka poezie i dnes čitelné a – to hlavně – nesmírně záslužné, neboť poprvé otevřely českému čtenáři obzory poezie teprve nedávno vzniklých nových národů v dalekém zámoří. Antonín Pikhart, od jehož tragické smrti uplyne příští rok již celé století, je i po tak dlouhé době živou součástí české tradice uměleckého překladu.

Salvador Díaz Mirón: El desertor

Allí junto al viejo muro
entre la hierba escondido…
¡Y el campo, alegre y florido,
y el cielo, impasible y puro!

Cuadro que tuve delante
y que hoy como entonces veo.
Ante un pelotón el reo,
en un flanco el comandante.

– ¡Cesen tus ruegos prolijos!
¿Por qué huiste a la montaña?
– Señor, porque en mi cabaña
estaban sin pan mis hijos.
– ¿Por qué trocaste el arado
por el fusil? Fue imprudencia.
– Señor, ha sido violencia:
la leva me hizo soldado.

– ¡Basta! ¡Arrodíllate luego!
La disciplina es un yugo.
Yo no soy más que el verdugo…
¡Preparen! ¡Apunten! ¡Fuego!

Allí, junto al viejo muro
entre la hierba escondido…
¡Y el campo, alegre y florido,
y el cielo, impasible y puro!

1886? – Poesías, 1895
 

Salvador Díaz Mirón: Sběh

přeložil Antonín Pikhart

Tam u zdi staré leží
pod bujným bejlím skryt,
a kolem pláň jen svěží,
a nad ním chladný svit.

Již uplynula léta,
leč jak bych dnes to zřel:
stál – před ním vojska četa,
a stranou velitel.

„Už nepros! Zemři tiše!
Proč uprchl jsi z řad?“
„Ó pane, moje chýše…
a děti měly hlad…“

„Proč od pluhu jsi utek´,
když meč ti zdál se zlým?“
„To, pane, je ten smutek:
mne vzali násilím!“

„Nu, dost již! Zanech strachu…
já cítím s tebou žal,
však marně… Klekni, brachu.
Teď pozor! Zaměř! Pal!“

Tam u zdi staré leží
pod bujným bejlím skryt,
a kolem pláň jen svěží,
a nad ním chladný svit.

(Květy, I. pololetí 1907: 369)






© 2005 občanské sdružení Splav!