Plav
archiv


Kterak (ne)vychováváme překladatele beletrie

Rozhovor Miloslava Uličného s Annou Houskovou

Španělské (3/2007) i toto aktuální číslo Plavu poskytlo dobrou příležitost k zamyšlení nad minulostí i současností českého překládání ze španělštiny. Zatímco v březnovém „španělském“ čísle rozmlouval Miloslav Uličný o historii české překladové hispanistiky s Josefem Forbelským, tentokrát se v korespondenčním rozhovoru s hispanistkou Annou Houskovou, ředitelkou Ústavu románských studií na pražské Filozofické fakultě, zamýšleli spíše nad současností a porovnávali své pedagogické zkušenosti.

Miloslav Uličný: Oba učíme na stejné fakultě, oba se věnujeme španělsky psané literatuře, a přece se naše práce liší již základním zadáním. Ty se soustřeďuješ na hispanoamerickou literaturu, kdežto budoucí překladatelé a tlumočníci u nás v Ústavu translatologie jsou orientováni hlavně na Španělsko, ač o dějinách a kultuře Hispánské Ameriky dostávají alespoň jisté penzum základních a nepominutelných informací. Ostatně kdo z nich chce, může docházet do tvých seminářů „u nás“ v Hybernské 3 nebo, pokud to stíhá, přebíhat tryskem přes Staroměstské náměstí a Kaprovkou na Palachovo náměstí.
Zatímco z absolventů filologických oborů budou převážně příští učitelé, novináři a vědci, absolventy překladatelství a tlumočnictví čeká obvykle kariéra profesionálních odborných překladatelů a tlumočníků všeho druhu, ty nejlepší a nejpilnější pak lákavé zaměstnání v orgánech Evropské unie.
Semináře uměleckého překladu se přitom realizují jak na filologii, tak na překladatelství, kde jsou povinné (nikoli ovšem pro tlumočníky). A tak se tu a tam stane zázrak a někdo z našich i vašich studentů se dá na překládání beletrie. Jak jsou na to připraveni? Naši studenti dostávají do těla, nebo spíš do mysli a do duše, na seminářích kontrastivní gramatiky, teorie překladu, úvodu do translatologie, metodiky, dějin a kritiky překladu, mají i průpravu v seminářích češtiny pro překladatele a tlumočníky, poslouchají přednášky z dějin českého překladu. O dějinách a kultuře hispanofonních zemí se dozvídají na dalších specializovaných přednáškách a seminářích, zajišťovaných z vlastních pedagogických zdrojů (já například učím španělskou literaturu), ale i z řad vědců Střediska iberoamerických studií…
Vaši studenti ovšem dostávají asi přece jen hlubší poučení o jazyce a kultuře hispanofonních oblastí světa. Jak je to ale na druhé straně s tvými studenty – hispanisty, kteří by chtěli překládat beletrii? Mají k tomu kromě talentu a vůle také dostatečné praktické a teoretické školení v oboru překladu?

Anna Housková: Cestu mezi dvěma budovami pražské Filozofické fakulty přes Staré město mám ráda a myslím, že spíše spojuje. Potkávat na ní studenty z okolních fakult mi připadá jako záchrana před definitivní proměnou staré Prahy ve skanzen, který by ostatně nakonec odradil i turisty; zahraniční kolegové (a já také) jsou už nyní při svých návštěvách z té proměny rozhořčeni. Tato staroměstská cesta jako spojnice mezi hispanistikou a translatologií či dalšími obory je i symbolická. Podle mého názoru zásadnější než odlišnosti jsou hodnoty a problémy, které máme společné. Zdá se mi naléhavá vůbec otázka pojetí studia filologie. Takže odpovím nejdřív poněkud zeširoka.
Filologické obory se v současné době na univerzitách dostávají do napětí různých odstředivých sil, ať je to tlak k praktické užitečnosti („vyšší jazyková škola“), nebo se naopak klade důraz na novinky či módní školy teoretického myšlení, nebo má v tzv. areálovém studiu tendenci převážit politologie, historie, sociologie. Všechny tyto aspekty samozřejmě filologické studium zahrnuje, je otevřené praktické dovednosti, teoretickým průhledům a mezioborovým kontextům, ale má své dostředivé těžiště: jádro moderní filologie a její energie podle mne dnes spočívají v pochopení jazyků a literatur jako základních fenoménů kultury. Různost jazyků ztělesňuje různorodost kultur, jejichž koexistence se stává „úkolem naší doby“.
Ve strukturalismu, s jeho aplikací lingvistických přístupů v literární vědě, byla souvislost zkoumání jazyka a literatury metodologická. Dnes se otevírá společný prostor studia jazyka a literatury právě ve vazbě s kulturou. Tím ztrácí smysl jistá dvoukolejnost – jazyk vedle literatury –, k níž tíhly katedry evropských jazyků. Nejvíc to chápou ti lingvisté a ti literární historici, kteří mají smysl pro překlad. Mluvíme-li o pražské Filozofické fakultě, působí na ní naštěstí skvělá plejáda překladatelských osobností.
Tím se dostávám k tvé otázce. Překlad krásné literatury je řemeslo, které je v bezprostředním dotyku s esencí poezie a s jádrem kultury. Znalosti a podněty, které zájemcům o překlad nabízí obor hispanistika, jsou zaměřené zčásti jinak než při studiu translatologie, ale mít rozhled po literárním a kulturním kontextu je samozřejmě pro překládání stejně důležité jako přímo překladatelské poučení, ba podstatnější. Co i talentovaný překladatel nejtíže sám získá zkušeností, je vzdělanost.

MU: V seznamu diplomových prací z hispanoamerické literatury na vašem ústavu za léta 1952–2005 jsem našel pouze dvě práce věnované problémům překladu nebo jeho recepce z oblasti hispanoamerické literatury a jen šest diplomantů se za více než padesát let zabývalo překladovou problematikou v dílech španělských autorů přeložených do češtiny. Pokud to můžeme zobecnit, zdá se, že témata diplomových prací na filologických oborech zrcadlí jazykovědný, literárněvědný, případně historický nebo sociologický či politický pohled, a reflektují tak zaměření výuky, zatímco v Ústavu translatologie převládají témata, s nimiž operuje věda o překladu. Přesto mám dojem, že více překladatelů (a v posledních deseti–patnácti letech jde hlavně o překladatelky) krásné literatury se rekrutuje ze studentů, kteří mají filologicko-literární školení toho typu, jaké poskytuje například váš Ústav románských studií. A zároveň mám za to, že jim poněkud chybí praktická i teoretická průprava překladatelská. Překladatelsky zaměřenému školení zase chybí hlubší vhled do literárněvědné problematiky, převládá v něm často ryzí prakticismus. Zvláštností je, že literárnímu překladu se věnují na pražské translatologii dva semestry po dvou hodinách týdně a předmět je povinný, ač ve výuce obecně převažuje zaměření na překlad odborný. Ta obligatornost ovšem nebere v potaz druhou významnou podmínku růstu budoucího překladatele beletrie, kterou je samozřejmě evidentní talent. Jenže kde brát a nekrást? Podle mých patnáctiletých zkušeností se mezi studenty s překladatelskou orientací vyskytuje jeden literární talent na každých deset adeptů. Takže pro pedagogicky působícího překladatele krásné literatury spíše důvod k zavzlykání v koutku…

AH: Northrop Frye v jedné úvaze připomíná, že učit literaturu je nemožné: vyučuje se poznání o věcech, kdežto poznání věcí se učit nedá. Při tom prvním nám ale jde o to druhé. Takže přednášky a semináře se zabývají kritikou, teorií, některými praktickými dovednostmi. Dobře překládat nebo dobře psát se tím studenti nenaučí, a přece jim to bude k dobré práci zapotřebí. O překládání beletrie to platí ještě víc než o původní tvorbě: nekultivovaný člověk překládá špatně. Překládat znamená interpretovat a interpretace je porozumění souvislostem, kontextům.
Nevzdělaný překladatel je jako náhodný turista: zajede si například do Peru a hned má na všechno názor, všemu rozumí. Čtu nebo poslouchám v rozhlase ty hotové turistické soudy s úžasem. Sama vím o andské kultuře o něco více, ale čím víc vím, tím spíše vidím, jak je indiánská tradice cizí a těžko srozumitelná.
Pochopit cizost cizího je právě největší hodnotou překládání. Překlad reprezentuje osud filologie i v tom smyslu, že je modelem vůbec našeho vztahu k jiným literaturám a kulturám.
Teorie překladu se tím zabývá od dob Goetha a Schleiermachera. Studium teorie, o němž ses zmínil, vůbec nepodceňuji, naopak ho postrádám. Nejde jen o prakticky využitelné poznatky o kompenzační metodě a podobně. Při vší úctě k Jiřímu Levému, který i na mne za studií silně zapůsobil, se mi zdá, že se povědomí o teorii překladu u nás běžně příliš soustřeďuje na tuto autoritu. Chybí pohled do evropského – i mimoevropského – myšlení, z něhož naposledy v roce 1970 vydal Odeon výborný sborník Překlad literárního díla. V doktorském semináři se letos k některým jeho textům vracíme (Gadamer, Ortega y Gasset, Benjamin) spolu s úvahami o překladu od autorů jako George Steiner, Octavio Paz, Antoine Berman, Paul Ricoeur. Něco z těchto úvah chceme také uveřejnit v časopise Svět literatury, který se – jako každý, kdo se věnuje zahraničním literaturám – i překladem průběžně zabývá.
Snad všichni tito myslitelé se stále nově vracejí k myšlence, kterou rozvinul například Ortega v eseji „Bída a lesk překladu“ (vyšel ve zmíněném sborníku v překladu Josefa Forbelského). Opravdový překlad nepodřizuje cizí jazyk a cizí tradici domácím jazykovým zvyklostem, naopak z nich čtenáře vytrhne a uvede jej do stylu a světa, jaký by v literatuře své vlastní země nenašel. Překladatel tak musí být kreativní ve svém rodném jazyce, aby mohl hledat cestu k cizímu dílu v jeho originalitě a cizosti. To se také vztahuje k tvému postřehu o vzácnosti překladatelského talentu, s nímž souhlasím, mám z redigování přeložených textů stejnou zkušenost.

MU: Jiří Levý je ovšem jen jedním, byť velmi významným referenčním bodem v translatologických přednáškách a seminářích našeho ústavu. Naši angličtináři, němčináři, francouzštináři a ruštináři i hispanisté samozřejmě seznamují studenty s teoretickými pracemi Eugena Nidy, Itamara Evena-Zohara, Katharine Reissové, Jefima Etkinda, Julia-Césara Santoya a dalších. Pokud jde o Ortegu y Gasseta, reakce na jeho přemýšlení o překladu je v poslední době rozporuplná. Například Santoyo ho velmi silně a přesvědčivě kritizuje.
Ale vraťme se k otázce vztahu mezi našimi dvěma pracovišti. Potěšilo mě, že některé studentky vašeho ústavu docházely z vlastní iniciativy k nám do seminářů literárního překladu. Snad se nějak dozvěděly, že to není ztracený čas… Patří k nim dnes již známá mladá překladatelka Lada Hazaiová, jeden semestr si u mě „odkroutila“ i Denisa Kantnerová, právě končící studium na hlavní budově fakulty. Líbilo by se mi třeba, kdyby zájemci z filologických oborů chodili na translatologické přednášky, pokud by to dovolila kapacita učeben, a kdyby filologové zavítali na akce Klubu kultury překladu nejen ve chvíli, kdy se přednáška a beseda týká chytlavých témat, jako jsou vulgarismy v překladu nebo podtitulkování filmů a dabing.
A ovšemže by bylo nádherné, kdyby naši studenti z vlastního zájmu získávali na filologických oborech hlubší znalosti z lingvistiky i literární vědy.

AH: Letos jsme poprvé otevřeli nově pojaté studium hispanistiky, kde je na bakalářském stupni prostor jednak pro překladatelské řemeslo, jednak pro mezioborové přesahy. Zájemci o překlad si tak například můžou zapsat „povinně volitelný“ blok kurzů z translatologie a intenzivněji prošlapávat staroměstskou pěšinu. Ostatně uplatnění se tolik neliší, i naši absolventi pracují například jako překladatelé v institucích Evropské unie. A jména absolventů hispanistiky najdeš nejen u překladů beletrie, ale i esejů a filosofie (letos vyšli Ortega, Monsiváis, Ganivet). Asi společným cílem je nabídnout studentům zážitek profesionality: solidní základy oboru a k tomu zkušenost, že pořádná práce znamená důkladnost a soustředěnost. Trochu quijotismus, ale to máme jako hispanisté v popisu práce.
Pro přístup k jiným literaturám považuji za důležité, aby se studenti překládání věnovali jak v překladatelských seminářích, tak při překladu všech citátů v seminárních a diplomových pracích. Ostatně školní makarónské texty jsou neprofesionální. Někteří studenti by možná preferovali celé studium ve španělštině a mělo by to jisté výhody. Ale kdyby se česká hispanistika tvářila jako španělské studium, oslabil by se právě ten smysl pro českou kulturu, který jí v přímém i přeneseném smyslu dává překlad.






© 2005 občanské sdružení Splav!