Životy plné dam a mužů

Josef Šlerka

Pierre de Bourdeille zvaný Brantôme: Životy záletných dam
Z francouzského originálu Vies des dames galantes přeložil Ladislav Matějka.
1. vyd. Praha: Dybbuk 2007, 336 s.

„Pravým způsobem, jak rozšířit a znásobit svoje touhy, je chtíti jim vnutit hranice.“ markýz de Sade

Vydávání klasických erotických textů se mimo jiné věnuje nakladatelství Dybbuk. Mezi jeho dosud publikovanými tituly nalezneme Sadeho Juliettu či dekadentní pornoromán s příznačným názvem Tři dcery a matka od Pierra Louyse. Opravdovou perlu ale představuje manýristický román – rozprava Životy záletných dam. Kniha francouzského vojáka, životopisce a spisovatele Pierra de Bourdeille zvaného Brantôme (cca 1540– 1614) totiž patří k základním dílům evropské erotiky.
Francouzská erotická literatura má bohatou tradici. Brantôme navazuje na texty francouzského středověku a renesance zastoupené řadou děl s erotickým a sexuálním tématem. Mezi jejími autory nalezneme Pierra Abélarda (1079–1142), Françoise Rabelaise (1494–1553) či Françoise Villona (1431–1463) a mnohé další. Především stopu rabelaisovské bezbřehé radosti ze života můžeme v Brantômeho vyprávěních sledovat od prvních stránek. Samotný jeho styl ale vyrůstá i z jiného zdroje – jeho síla spočívá v ohlašující se ideologii osvícenství a racionalismu. Členění textu do rozprav, výčty sexuálních praktik a otevřenost podobná textům markýze de Sade dávají vzniknout praktické encyklopedii lidské erotiky. Nechybí zde nic z kompletního přehledu tradiční sexuality, homosexuality, onanie i sodomie, incestu a řady dalších záhybů lidské erotické touhy. Vše je zdokumentováno „důvěryhodnými“ historkami a pokud možno propojeno s odkazem historie nedávné či antické. Nepřekvapí tedy, že Brantôme je podle některých pramenů autorem pojmu „lesbička“.
Je až zarážející, jak moderně působí manýristický výčet všech možných i nemožných sexuálních praktik, erotických nástrah i tělesných detailů. Právě estetika manýrismu je pro Brantômeho dílo klíčová. Nachází výraz dokonce i v autorově nejoblíbenějším druhu sexuálního spojení, totiž v rychlém sexu v oblečení, kdy je ženské i mužské tělo vymodelováno oblečením a funkční zůstávají jen sexuální partie.
Kořeny Brantômeho přístupu ale sahají ještě dále do historie, až k renesanci, která přináší zájem o lidské tělo nejen v rovině teoretické, ale také praktické. Ať už se myslí na tělo ženské, nebo mužské, obojí je předmětem zájmu, dokumentace a hlavně zušlechtění. Manýrismus, jenž je formován zhroucením renesančního ideálu harmonie, však přidává k svěžímu duchu renesance neúprosný výčet deformací jednotlivých částí lidského těla a další bizarnosti. Tělo samo ale kvůli nim neztrácí nic ze své sexuální funkce, ba ani přitažlivosti. „Když sestoupíme ještě níž, najdeme i jiné ženy, které mají ošklivá a málo příjemná přirození. Některé tam nemají ochlupení vůbec kudrnaté, ale naopak dlouhé a dolů visící, takže byste řekli, že jsou to vousiska nějakého Saracéna. Přesto si to své rouno nikdy nestříhají a nosí je s potěšením, snad proto, že se říká ,Posypaná cesta a chlupatá k…a se náramně hodí k projížďce‘. O jedné vysoce postavené dámě jsem slyšel, že takovou chlupatici má.“ (s. 111)
Zasazení sexu do kontextu pořekadel, přísloví či paramytologických příběhů tvoří další rys Brantômeho postupu. Pro jeho živelné psaní, při kterém vyjmenovává desítky a desítky zaručených příkladů a vypráví stovky mikropříběhů ze života Francie konce 16. století, je typická živelná láska k životu a k sexu jako jeho neoddělitelné součásti. Sex tak proniká všude, kde je život; a obráceně – tam, kde je život, je i sex a erotika. Díky tomu se v Brantômeho textech objevuje řada drobných postřehů, které anticipují myšlenky Sigmunda Freuda, jako když ukazuje, jak často sexuální myšlenky proniknou do přeřeknutí nebo chybných úkonů.
Podle francouzského literárního historika a kritika Marca Girardina (1801–1873) stojí Životy záletných dam na indiferentnosti dobra a zla. Není to úplně tak. Brantômeho libertinství má charakter satirické analýzy skutečného stavu morálky. Stojí sice mimo dobro a zlo, avšak při vědomém rozdílu mezi nimi. Je zkrátka pragmatikem života, jako ona žena, která se úspěšně prosouložila všemi svými soudními spory. „Taková dáma nosí právo v kráse své prsničky, jako Caesar nosil své právo na jílci a hrotu svého meče,“ píše o ní Brantôme bez předsudků.
S určitou dávkou imorality však souvisí samotné téma textů: erotika. Její podstatou zůstává totiž vědomé překračování zákazu, aniž by ovšem samotný zákaz měl být zrušen. Už první rozprava nazvaná „O dámách, které se oddávají lásce a dělají ze svých manželů paroháče“ obsahuje takřka nekonečný výčet případů zapovězeného mimomanželského styku. Ve všech těchto příbězích se ale jedná o transgresi, jejímž smyslem není zákaz zrušit, ale potvrdit. Přesně tak, jak původ erotiky definuje o několik století později francouzský myslitel Georges Bataille (1897–1962), podle nějž právě ze hry zákazu a jeho transgrese vzniká touha.
Brantômeho text tak tvoří jedinečný doplněk Bataillovy teorie. Nejen že totiž ukazuje, jak zákaz činí erotickou a sexuální touhu možnou. Nýbrž také dokládá fakt, že se nemusí jednat jen o nejrůznější zapovězené perverze, které jsou takzvaně proti přírodě. Často jde o věci tak běžné, jako je sexuální láska mezi mladými stejně jako v křesťanské společnosti sexuální radovánky manželů bez účelu plození dětí; případně jde o sex mezi osobami stejného pohlaví nebo nerovného sociálního postavení či sex mimomanželský. Formy zákazu a s nimi spojené pocity rozkoše z jejich překračování jsou určeny časem a místem, erotismus ale podmiňují vždy stejně. Proto stále dobře rozumíme Životům záletných dam, i když nás od jejich sepsání dělí již více než čtyři sta let.