Výsledky soutěže Jiřího Levého a expresivum na trávení

Matouš Jaluška

Ve čtvrtek 12. června byly v Divadelním klubu Na prádle vyhlášeny výsledky 16. ročníku Překladatelské soutěže Jiřího Levého. Kategorii poezie, v níž byla udělena pouze první a třetí cena (Mikuláš Bryan, resp. Barbora Hartigová), kralovala francouzština. V kategorii prózy už byl rozptyl oceněných tradičně pestřejší a jejich počet vzrostl na tucet: porota udělila jednu první cenu (Dominika Kovářová), tři druhé ceny, čtyři třetí ceny a taktéž čtyři čestná uznání. Více než v jiných letech dominovala angličtina, ale porota ocenila i překlady z francouzštiny, nizozemštiny, galicijštiny a ukrajinštiny. Detailní výsledky najdou zájemci na stránkách Obce překladatelů http://obecprekladatelu.cz/levy.htm, na tomto místě upozorněme jen na čestné uznání za překlad z ukrajinštiny pro Jana Jeništu, který byl oceněn již před dvěma lety za překlad z polštiny (ukázku jsme přinesli v Plavu 11/2006).
Po vyhlášení výsledků se lidé nerozprchli, naopak. Možná, že ještě někdo přišel. Měl proč, v červenooranžovém klubu se totiž od 17 hodin dle programu konal seminář o překládání vulgarismů, řízený trojicí na stupínek vyzdvižených, Anežkou Charvátovou, Liborem Dvořákem a Richardem Podaným. Poměrně početnému a prostorově ideálně rozvrženému publiku (každý stůl byl obsazen) se na něm dostalo bezmála půldruhé hodiny kvalitní verbální zábavy formálně oscilující mezi diskusí a vyprávěním. Seminář odstartoval ukázkou z románu Vladimíra Sorokina Třicátá Marinina láska v bilingvním podání Hany Kofránkové a Libora Dvořáka, který jako autor překladu zakončil své úvodní vystoupení tezí, že „vulgarismy nelze potřít“ a mají se tlumočit pokud možno opět pomocí vulgarismů, především tam, kde slouží emoci. A ony slouží emoci ve většině případů, v této své roli jsou nenahraditelné, jejich vyřazení by hraničilo s překladatelskou počestností. Překladatel má tedy přímo povinnost udržovat a setrvale rozšiřovat svůj expresivní tesaurus, příležitostí není málo. Je-li kdo příliš cudný, ať toho nechá!
Odtud se odvíjela diskuse. Zprvu se hovořilo o odlišných povahách vulgarity v různých jazycích, o rozdílech v příznakovosti sprostých slov a o jejich únosnosti v běžné mluvě. Ladislav Šenkyřík například upozornil na jejich něžnost u Charlese Bukowského, Anežka Charvátová na dilema zachování exprese běžných oslovení, neboť české „vole“ těžko někoho pobouří; hispánské ekvivalenty jdou mnohem dál, aniž by přitom ztrácely na banalitě. Při překladu vulgarismů a expresivních termínů vůbec je především zapotřebí vyhýbat se kalkům, a to i těm zavedeným, jako je například „zkurvysyn“ s pachutí šestákových románů; „son of a bitch“ může být docela dobře „hajzl“ a my si povšimněme, jak komicky by dokonalý otisk do jiného jazyka působil právě v případě tohoto českého slova.
Přes poetičnost výrazů, které může užít žena o svém vlastním těle, přistupujeme k další zauzlině hovoru, k rozdílnému užití vulgarit v závislosti na pohlaví. Tehdy zazněl z pódia názor, že při práci s expresivním textem je obzvláště vhodné, aby měla žena překladatelka k ruce muže redaktora a naopak, údy této smíšené dvojice se mohou navzájem obohatit o slova a způsoby druhému pohlaví cizí. Bára Gregorová následně upozornila na fakt, že rozdíl pohlaví ustupuje, alespoň co se produkce a recepce vulgarit týče, diferenci věkové, čímž se ohnisko přesunulo k otázce, zda má překladatel čerpat expresiva z mluvy nejsoučasnější, tedy například z internetových diskusí, či zda se má spíše držet zavedené „střední cesty slangu“. Argumentace vyzněla spíše ve prospěch druhé možnosti, neboť tyto výrazy stárnou v překladu možná ještě rychleji nežli humor; ty, které pevně zakotví v jazyce, nelze bez časového odstupu rozpoznat od módních slůvek a slepých uliček. Efemérní literaturu však překládejme efemérními slovy, tam patrně nelze jinak.
Seminář se klidným tempem ubíral k závěru, tok hovoru meandroval do příhod, příkladů z praxe, podotknutí a dovětků, týkajících se nejen vulgarity a expresivního vyjadřování obecně (tyto dva módy se po celou dobu prostupovaly), ale i oblastí vzdálenějších, s tématem spojených pohříchu jen asociačně. Těžko je abstrahovat a těžko o nich svědčit jinak, než jejich převyprávěním, od čehož zde upustíme. V divadelní osvěžovně vedli milí lidé milé řeči a víc nebylo potřeba. Měl-li seminář sloužit jako posoutěžní digestiv, splnil svou úlohu dokonale.