Zemřel spisovatel a překladatel Zdeněk Urbánek

Jan Zelenka

Ve čtvrtek 12. června zemřel ve věku 90 let významný český spisovatel, překladatel z angličtiny, kritik a esejista Zdeněk Urbánek. Do české literatury vstoupil téměř před sedmdesáti roky lyrickými básněmi v próze Jitřenka smutku (1939), v témže roce jako jeho tehdejší blízký přítel, básník Jiří Orten. O dva roky později vydal svůj generační román Příběh bledého Dominika a v roce 1945 sbírku povídek Životy a svědomí. Své literární juvenilie Urbánek uzavřel historickým románem Cestou za Quijotem (1949), který se s výjimkou útlé dětské knížky Rychle vpřed (1951) stal na dlouhých čtyřicet let jeho posledním titulem vydaným v oficiálním nakladatelství! Urbánek spisovatel nemínil přistoupit na jakýkoli kompromis s vládnoucí komunistickou ideologií a svou aktivitu od konce čtyřicátých let přesunul do méně střežené oblasti literárních překladů z angličtiny. Nadále samozřejmě pokračoval ve vlastní tvorbě, psané však zatím jen do šuplíku.
Urbánek patřil v padesátých letech vedle Kamila Lhotáka, Jana Hanče, Jana Rychlíka, Emanuela Frynty, Vladimíra a Evy Fukových či Josefa Schwarze-Červinky do skupiny literátů a malířů, jejíž vůdčí osobností byl Jiří Kolář. Ten od členů skupiny požadoval, aby na jejich pravidelných schůzkách mimo jiné předčítali texty, na kterých právě pracovali. Tak se začal rodit Urbánkův výbor z Whitmanových Stébel trávy, vydaný v roce 1955 (soubor veškeré Whitmanovy poezie a výbor z jeho próz pak v roce 1969), a o něco později jeho překlad Spoonriverské antologie Edgara Lee Masterse. I když u obou těchto básnických převodů je uvedeno také jméno Jiřího Koláře, u Masterse navíc jméno Emanuela Frynty, podle Urbánkových slov byl skutečný podíl obou přátel na konečné podobě překladu minimální: „Kolář občas změnil nějaké slovo, které jsem pak stejně většinou vrátil do původní verze“. Whitmanův a Mastersův volný verš, konkrétnost jejich poezie a hovorovost slov měly prostřednictvím Urbánkových překladů inspirující vliv i na původní českou poezii, především na básnický jazyk Jiřího Koláře.
V roce 1959 uvedlo Národní divadlo premiéru Urbánkova Hamleta. Již to, že Urbánek narušil hegemonii oficiálního překladatele Shakespearových her na českých jevištích E. A. Saudka, byla svého druhu troufalost. Čeho se Urbánek „dopustil“? „Zcivilnil a přiblížil Shakespeara nové senzibilitě těch, kdo byli přesyceni patetickou a rétorickou interpretací převládající u nás v padesátých letech,“ zhodnotil později přínos Urbánkova překladu shakespearolog Zdeněk Stříbrný. Urbánek se tak průkopnicky zasloužil o to, že Shakespearovy postavy začaly k divákům hovořit přirozenějším a mluvnějším jazykem než v Saudkově barokizující podobě. Hamlet v podání Radovana Lukavského se hrál v Národním divadle šest let. Z dramat „našeho současníka“ Urbánek postupně ještě přeložil Richarda Třetího, Romea a Julii, Julia Caesara, Richarda Druhého a dva díly Jindřicha Čtvrtého. Mimochodem, oba díly Jindřicha vyšly prvně roku 1982 v samizdatové „Edici Svíce“ Gabriela Gessela, který se tak podle Urbánka „ujal prvního a doufejme i posledního samizdatového Shakespeara v dějinách literatury a dramatu“.
Zdeněk Urbánek zprostředkoval českému čtenáři téměř padesát děl, převážně z klasické angloamerické literatury 19. a 20. století. Mimo již zmíněné to byli Angličané Charles Dickens, John Galsworthy, Thomas Stearns Eliot, James Joyce a Američané Theodore Dreiser, William Faulkner, Francis Scott Fitzgerald, Henry James, Herman Melville, Eugene O’Neill, William Saroyan a Mark Twain. Již několik let předtím, než jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, se ocitl na indexu i jako překladatel. Stal se tak jedním z mnoha „zamlčovaných překladatelů“, které svým jménem „pokrývali“ jejich přátelé. V té době však už pomalu s překládáním končil, jeho posledním titulem byl v roce 1979 Skákavý žabák a jiné prózy od Marka Twaina.
Po celá sedmdesátá a osmdesátá léta Urbánek pilně psal a redakčně se podílel na knižních i periodických samizdatech (přispíval zvláště do časopisů Obsah a O divadle), některé jeho texty vycházely v exilových nakladatelstvích, později byl členem redakční rady samizdatových Lidových novin. Oficiálních vydání svých knih se dočkal až po listopadu 1989. Kniha próz Ztracená země (1992) shrnula jeho rukopisné texty z let 1947–1963, po ní následoval soubor osobních vzpomínek a literárních esejů Zvláštní případy (1993) a devět esejů o divadle a dramatu s názvem Domovy plné událostí (1995). V druhé polovině devadesátých let uveřejnil tři svazky autobiografických či vzpomínkových příběhů a portrétů Stvořitelé světa, Stvořitelé světa pokračují a Stvořitelé světa, díl třetí. Jeho poslední knihou byly deníkové záznamy z let 1986–1999, publikované roku 2003 pod názvem Stránky z deníků.
V osobě Zdeňka Urbánka odešel muž pevných morálních zásad, neúhybný, jakých v jeho generaci, těžce zkoušené dobou, nebylo mnoho. Odešel poslední významný příslušník silné umělecké generace, který si přes nepřízeň čtyř desetiletí komunistické moci dokázal vždy uhájit svou osobní integritu a tvůrčí svobodu. Odešel vzácný člověk a ryzí gentleman.

Bibliografii překladů Zdeňka Urbánka nabízí na svých webových stránkách Obec překladatelů,
viz <http://obecprekladatelu.cz/U/UrbanekZdenek.htm>.
Slovníková hesla o Urbánkovi spisovateli jsou k nahlédnutí v druhém díle Slovníku českých spisovatelů po roce 1945 (Praha: Brána, 1998) a ve Slovníku českých spisovatelů (Praha: Libri, 2000) na stranách 576–579, respektive 679–680.