Plav
archiv


Nepsané pohádky

Rozhovor Marie Kantůrkové s Naďou Dingovou

V knihkupectvích najdeme velké množství původních i překladových knížek pro děti. Těch, které by vycházely ze světa neslyšících a respektovaly, že u nás české děti komunikují i jinak než mluvenou češtinou, je však stále nedostatek. Ve snaze vměstnat neslyšící děti do podoby dětí slyšících totiž velmi často nahrazujeme jejich čas pohádek a her návštěvami logopeda, foniatra či psychologa. Nejen tuto skutečnost poodhaluje rozhovor s tlumočnicí českého znakového jazyka Naďou Dingovou.

Marie Kantůrková: Pohádky tvoří podstatnou součást dětství většiny z nás. Jakou roli hrají v životech dětí neslyšících?

Naďa Dingová: Kultura neslyšících, kteří se narodili na českém území a prožijí tu celý život, je ve skutečnosti úplně jiná. Není zdaleka tolik založena na „čtení“ pohádek a na tradičním večerním vyprávění, jako je tomu ve „slyšících“ rodinách. Klasické české pohádky neslyšící děti většinou neznají. Když si neslyšící rodiče povídají se svými neslyšícími dětmi, vycházejí obvykle z každodenních zážitků, ze snahy předat svým dětem vlastní zkušenosti. Pro kulturu už dospělejších neslyšících je pak důležité tzv. storytelling – vyprávění barvitých příběhů, které jsou založeny na jedinečnosti znakového jazyka, na jeho vizuální podobě, na jeho schopnosti vytvořit dokonalý a živý obraz nějaké události nebo snu. Tyto příběhy jsou tak úzce spjaty s kulturou neslyšících a jejich životními osudy, jsou v jazyce tak odlišném od mluvené češtiny, že se jejich obsah velmi těžko zprostředkovává slyšícímu člověku.

MK: Kde a jak se neslyšící děti setkávají s klasickými českými pohádkami? Musí pro ně být docela náročné porozumět pohádkám v jazyce, který není jejich mateřským…

ND: Malé neslyšící děti se většinou s pohádkami v českém jazyce setkávají mnohem později než děti slyšící. Nemají totiž jak se k nim dostat. A to doslova. Stačí si jen představit, kolik slov je v pohádkách založeno na zvuku. Kdybychom tato slova vynechali a snažili se předat jen to, co je v pohádkách „nezvukové“, moc by nám toho nezbylo. Vzhledem k tomu, že se v rodinách neslyšících vyprávějí jiné příběhy než klasické pohádky a že více než devadesát procent neslyšících má slyšící rodiče, kteří většinou neovládají znakový jazyk, seznamují se děti s pohádkami často až na základní škole, někdy i později. Záleží na tom, zda se rodiče rozhodnou pro výuku bilingvní, nebo orální. Pokud jsou děti vystaveny tzv. orální škole, jejímž hlavním cílem je naučit je „mluvit“, nemusejí se s pohádkami v přístupné podobě setkat vůbec – dojdou k nim často až jako dospělí, když se sami stávají rodiči. Pro zdravý vývoj neslyšícího je rozhodně potřeba, aby vyrůstal v kontaktu s neslyšící komunitou, měl přístup ke své vlastní kultuře a byl si vědom plnohodnotnosti svého jazyka ve vztahu k jazykům ostatním.

MK: Mohou se neslyšící děti seznamovat s pohádkami skrze četbu? Jak se vůbec učí ovládat běžnou češtinu?

ND: Kdybychom po předškolních neslyšících dětech chtěli, aby si pohádky četli, vyžadovali bychom po nich něco, co i sami slyšící zvládají až později. Slyšící dítě má přitom navíc výhodu, že si jazyk naposlouchává už od prenatálního věku a se vstupem do školy už češtinu dokonale ovládá a učí se jen její grafickou podobu. Po neslyšících dětech chceme, aby se ve škole učili česky stejnou metodou jako děti slyšící, což není dost dobře možné, protože češtinu v té době jako systém jazyka vůbec neznají, a pravděpodobně ji stejným způsobem jako jejich slyšící vrstevníci ani nikdy nepoznají. Čeština je pro ně druhým jazykem, a musí se ji tedy učit odpovídajícím způsobem – nejlépe na základě jim přístupného českého znakového jazyka. Však si dovedeme představit situaci, kdy se narodí dítě v USA, naučí se mluvit anglicky, a když povyroste, přihlásí se do školy, kde se bude moci naučit třeba francouzštinu. Ale všechno, co se bude z francouzštiny učit, si bude uvědomovat ve srovnání se svým mateřským jazykem, ve kterém má uspořádány všechny informace o světě a ve kterém myslí. Teprve tak může druhý jazyk uchopit. Neslyšící jsou ve velké nevýhodě, kterou si jen málokdy uvědomujeme. Jejich gramotnost se posuzuje měřítky, které jsou nastavené na slyšící lidi, a především na základě výsledků v jejich druhém jazyce (češtině). Jen si zkusme představit, že by tímto způsobem někdo hodnotil nás.

MK: Je vůbec pro neslyšící děti důležité učit se česky?

ND: Čeština je pro neslyšící jazykem důležitým pro získávání vzdělání. Čím dříve se s ní setkají a začnou se ji správně učit, tím lepších výsledků ve vzdělání mohou dosáhnout. Paradoxem je, že lepších studijních výsledků dosahují neslyšící děti neslyšících rodičů než neslyšící děti, které se narodili slyšícím rodičům. Vysvětlení je nasnadě. V neslyšící rodině se neslyšící dítě vyvíjí přirozeně a získává mateřský jazyk. Ve slyšící rodině neslyšící dítě v mnoha případech mateřský jazyk nedostane, protože jeho rodiče neumí ten, který by mu byl jako jediný přístupný. Dostává se do situace, kdy nemá žádný jazyk, a tím pádem ani nástroj na uchopování informací o světě. České prostředí není k chybám, kterých se neslyšící v češtině dopouštějí, příliš tolerantní. Mnoho mých neslyšících přátel má tu zkušenost, že raději s cizími institucemi komunikují třeba v angličtině, protože tam se jejich „nedokonalosti“ omlouvají, přestože je pro ně čeština úplně stejně cizím jazykem jako angličtina.

MK: Jak je tomu s překlady pohádek do znakového jazyka?

ND: Klasických pohádek ve znakovém jazyce je málo. Jednu sadu takových pohádek vytvořili dospělí neslyšící na FF UK, kdy vycházeli z pohádek klasických jako z předloh a převedli je z češtiny do českého znakového jazyka i se zohledněním kulturních odlišností. Velmi přínosná a průkopnická je práce Divadla Neslyším, které mělo ve svém repertoáru pohádky jako Malá mořská víla, Abeceda či O ztracených barvičkách. Dalším zajímavým projektem je divadelní inscenace Trnkovy Zahrady, která vznikla v českém znakové jazyce i v mezinárodním znakovém systému.
Překládat pohádky do českého znakového jazyka je každopádně velmi důležité. Neslyšící děti tím získávají šanci poznat kulturu slyšících, a tak se také v komunikaci s nimi lépe zorientovat. Díky tlumočení se neslyšící dozvídají, co je pro slyšící důležité, čím se baví a proč.

MK: Na inscenaci Trnkovy Zahrady jste se sama podílela. Můžete nám ji trochu přiblížit? Jak ji neslyšící přijali?

ND: Zahrada je ze všech současných projektů pro neslyšící nejkrásnější snad právě proto, že je určena dětem. Neslyšící měli velmi často k divadlu vypěstovaný odpor. Vznikala mnohá nedorozumění mezi slyšícími a neslyšícími právě proto, že jedni očekávali od druhých, že se budou chovat určitým způsobem, ale ono to tak nebylo. Jedni se neoblékli, jak by se do divadla patřilo, v průběhu představení měli potřebu sdělovat si různé svoje zážitky, rozbalovat bonbóny a podobně, a druzí jim za to vytrvale nadávali. K těmto srážkám kultur docházelo mj. proto, že neslyšící neměli příležitost prožít si jako my množství výchovných představení, na která s námi šla paní učitelka, která nám řekla co a jak, a se kterou jsme si potom mohli o divadelním zážitku popovídat. Neslyšící děti zažili maximálně to, že byli odvedeni na tříhodinovou činohru, které ani trochu nerozuměli, protože prostě neslyší. A tak vznikla Zahrada, která má vytvořit příjemnější prožitek pro neslyšící dítě tak, aby zažilo, že je pohádka pro něj a o něm.
V Zahradě je na rozdíl od jiných inscenací použit experimentální přístup k tlumočení: v představení vystupuje pět tlumočníků a dva herci, tři pohádkoví kluci komunikují v českém znakovém jazyce. Jejich promluvy komentuje herec v češtině tak, aby na pohádku mohli přijít i slyšící děti a všemu mohli rozumět. V Zahradě se na nás škaredí ještě vypelichaný kocour, který je ztvárněn dvěma osobami – tlumočníkem a hercem. Zatímco klasické divadelní tlumočení není pro děti nejšťastnější, neboť se při něm střetávají dva různé jazyky a dítě musí dělit pozornost mezi tlumočníka a herce, v případě Zahrady tento problém nenastává. Zahrada je představení, na které se děti mohou těšit.
Režírovala ho Apolena Vynohradnyková a je plné vizuální poezie a metafor. Jakkoli se čeština i znakový jazyk hodně liší, v obou existují nepřímá pojmenování i rýmy. Ve znakovém jazyce vše dostává podobu vizuálních obrazů – pro neslyšící je důležitý příběh, který je nejen obsahově, ale i esteticky krásný. Ve znakovém jazyce existuje poezie, která obsahuje všechny atributy, které má poezie v češtině: má své tempo, rytmus, ale i rým. Jsou pouze založeny na jiných pravidlech: na tvarech ruky, na dynamice pohybu, na opakování rytmu, symetrii, prostoru. Ve znakovém jazyce díky těmto možnostem jazyka vznikají i básničky, jejichž specifičnost jen těžko převedeme do češtiny.

MK: Vznikají také pohádky určené primárně pro neslyšící? Co je pro ně charakteristické?

ND: Takové pohádky samozřejmě také vznikají. Jsou vizuálně zajímavější, barevnější, prostorovější, založené na akci, nic v nich není skryto v pozadí. Souvisí to s povahou znakového jazyka a s kulturou neslyšících. Ti jsou ve své komunikaci přímější, a tak také v pohádkách je vše sdělováno „narovinu“. Zajímavá je publikace Dívej se, povídám s pohádkami neslyšících pro neslyšící – můžete si díky ní udělat trochu představu, jak může běžnou věc vnímat neslyšící, jak se liší jeho pohled na svět. Podobné práce vznikají také na FF UK v Praze a na brněnské JAMU.
Specifický je i způsob vyjadřování neslyšících dětí. Vyprávění typicky se vyvíjejícího neslyšícího dítěte, kterému je mezi třemi a pěti lety, je poměrně nepřesné a není ještě dobře sestavené. Děti se velmi často zaměřují na nějakou událost, která se vztahuje k „tady a teď“ a má pro ně důležitý osobní význam. Pokud děti vyprávějí o lidech a o tom, co dělají, nejsou tyto děje v rámci celého vyprávění propojeny, jedná se o izolované epizody. Dítě popíše každou scénu jako samostatnou jednotku, nezávisle na té předchozí. Ale to pro nás není nic nového, protože podobná specifika má i projev slyšícího dítěte.

MK: Jací jsou typičtí „neslyšící hrdinové“?

ND: Základem konfliktu je v těchto příbězích většinou konfrontace slyšícího a neslyšícího. Klasickou postavou je například Orlík, který se narodil do ptačí rodiny papoušků. Rodiče chtějí Orlíka naučit mluvit a přejí si, aby měl pestré peří stejně jako oni. To ale Orlík nechce, protože ho baví lovit. Rodiče ho vezmou za doktorem Sovou, aby mu napravil zobák, protože to, jak vypadají papoušci, je přece „normální“. Ukáže se tak velmi silně moment vzájemného neporozumění a neochota přijmout odlišnost.

MK: Má znakový jazyk nějaké přednosti oproti běžné češtině?

ND: Neslyšící jazyk nemá psanou podobu, a tak si dědictví neslyšících nemůžeme přečíst. Jedná se spíše o lidovou slovesnost, v rámci níž se příběhy přenášejí z generace na generaci. Příběhy jsou barvité a krásné, ale nikdo už ani neví, kdo je jejich autorem. Znakový jazyk je mladý, český znakový jazyk se například zkoumá až od roku 1993. Je to však jazyk maximálně produktivní, dokáže vyjádřit všechno. Specifické je i pojmenovávání osob. Každý člen komunity má dvě jména, jedno formální (české) a jedno znakové (jedinečné, které patří jen jemu). Velmi často znaková jména vznikají na základě nějakého výrazného fyzického nebo povahového rysu.

MK: Jaké znakové jméno máte vy?

ND: Já jsem Naďa Velká Náušnice

Typická vyprávění ve znakovém jazyce

1. Příběhy o úspěchu (tzv. success story)

Jednoduchá linie příběhů o úspěchu vypráví, jak se neslyšící vzdělávaný orální metodou a utlačovaný slyšícím světem naučí znakový jazyk a setká se s kulturou neslyšících. Postupem času se stane součástí této kultury a po zbytek života se cítí velmi spokojený a šťastný.

O orlíku Petříkovi

Byla jednou jedna rodina Papouškových. Narodilo se jim malinké papouščí mládě. Rodiče se na papouščí miminko moc těšili, ale byli velmi překvapeni, když jejich papoušek nevypadal jako papoušek, a hlavně vůbec neuměl mluvit! Papoušek, jmenoval se Petr, byl velmi smutný, protože si s rodiči nemohl povídat, a rodiče byli také smutní, protože si zase neuměli povídat s Petrem. Zašli tedy s papouškem Petrem k doktorovi. Doktor Sova řekl, že to, že Petr nemluví, je moc vážné, a přikázal rodičům, aby s Petrem denně trénovali mluvení. Rodiče tedy s Petrem pilně trénují a pro samé trénování nemají vůbec čas na nic jiného, ani na obyčejné hraní si. A Petr stále nemluví…
Jednoho dne vidí maminka a tatínek Papouškovi ze svého hnízda velké setkání jiných krásných ptáků. Papouškovi jsou zvědaví a jdou se na setkání podívat. Papouškovi jsou moc překvapení, že jejich Petr vypadá úplně stejně jako tito ptáci – jmenují se Orlovi. Papouškovi ale Orlovým vůbec nerozumí, protože mluví jiným jazykem. Ale k velkému překvapení si Petr s Orlovými rozumí bez problémů. Naštěstí je na setkání Orlových přítomen takový malý ptáček, jmenuje se Vrabeček, který umí oba jazyky, jazyk Papouškových i jazyk Orlových. Všechno Papouškovým přeloží. Maminka a tatínek Papouškovi pochopili, že s Petrem můžou mluvit jazykem stejným, jako mluví Orlovi. Jéé, to bylo radosti! Konečně si mohla maminka a tatínek s Petrem popovídat!
Jednoho dne přišel dopis od pana doktora Sovy. Pan doktor psal rodičům, že má nový speciální přístroj. Tento přístroj se voperuje Petrovi do hlavičky a on bude zase mluvit Papouščí řečí. Stačí jen přijít do ordinace doktora Sovy. Maminka s tatínkem si uvědomili, že od té doby, co se naučili řeč Orlových, vůbec s Petrem necvičili mluvení. Tak a teď všichni, maminka, tatínek a Petr, sedí v kuchyni u horkého čaje a přemýšlejí co dál…

2. Legendy o původu (tzv. legend of origins)

Mezi dvě nejznámější patří legenda o Abbém de l’Epée a jeho setkání s neslyšícími dívkami:
Abbé de l’Epée se v noci procházel po lese. Po několikahodinové cestě se cítil unaven a začal hledat vhodné místo k přespání. V dálce spatřil světlo jednoho domu. Došel až ke zdroji světla a zaťukal na dveře. Nikdo mu nepřišel otevřít, a tak se rozhodl vstoupit bez vyzvání.
Uvnitř spatřil dvě dívky, které seděly u krbu a vyšívaly. Potichu na ně promluvil, ale ony mu neodpověděly. Popošel blíže a znova na ně promluvil. Opět se mu nedostalo žádné odpovědi. Abbé byl velmi zmatený, ale usadil se vedle nich. Dívky si ho všimly, ale nereagovaly a nepromluvily ani slovo. O chvíli později vstoupila do místnosti matka dívek. Byla zvědavá, zda Abbé věděl, že její dcery jsou hluché. Abbé neměl o jejich hluchotě ani tušení, ale nyní pochopil, proč mu neodpověděly. Znovu si prohlédl ty dvě mladé dívky a pochopil své poslání.

3. Povídky založené na znakovém jazyce

a) ABC příběhy (tzv. ABC stories)

Příběh je složen z tolika znaků, kolik je písmen v prstové abecedě. Prvním znakem příběhu je znak s tvarem ruky stejným jako pro písmeno „A“, následuje znak se stejným tvarem ruky jako pro B v jednoruční abecedě. Příběh pokračuje až ke tvaru ruky pro písmeno Z.
ABC příběhy jsou oblíbené v komunitě amerických neslyšících. V českém znakovém jazyce se setkáme převážně s dvouruční prstovou abecedou, a proto si čeští neslyšící ABC příběhy nepředávají, ale rádi se pobaví nad vyprávěním svých zahraničních kolegů.

b) klasifikátorové příběhy (tzv. classifier stories)

Celé vyprávění se skládá pouze z klasifikátorů. Jsou to jazykové prostředky typické pro znakové vizuální jazyky. Jedná se o speciální tvary ruky, které nám zastupují pojmenované osoby, lidi, zvířata. Jiné znaky kromě těchto „zastupujících“ se nepoužívají. Někteří umělci využívají technik klasifikátorových příběhů k přednesu básní.

4. Anekdoty

Anekdoty neslyšících se vztahují především k jejich vztahu ke slyšícím lidem a vzájemným komunikačním problémům a nedorozuměním. Setkáme se i s vtipy, které popisují unikátní kulturu neslyšících a jejich specifika v myšlení a vnímání okolního světa. Neslyšící humorně pohlížejí na své nevýhody ve slyšícím světě, ve kterém se vyskytuje mnoho zvukových podnětů.

5. Humor

Vyprávění vtipů či příběhů založených na jazyce je úzce spjato s kulturou, z níž člověk pochází. Pokud nejsme součástí dané kultury a nemáme dostatečnou znalost příslušného jazyka, jen stěží nám bude připadat anekdota vtipná a zábavná. Asi nejznámější jsou tyto situace pro lidi cestující do Velké Británie, kde se setkají s tzv. „anglickým humorem“. Klasickému anglickému vtipu se Francouz jen stěží zasměje. Tak je tomu i ve znakovém jazyce a v komunitě neslyšících. Humor je určen pro pobavení uvnitř komunity, kde všichni sdílejí kulturu i jazyk.

Příběh o King Kongovi

Na pláži, kde se v horku opaluje mnoho lidí, se objeví King Kong. Když lidé spatří obrovskou opici, všichni začnou křičet a utíkat z pláže pryč; až na jednu krásnou mladou ženu. Žena nevnímá rozruch kolem sebe a v poklidu si užívá vody. Protože všichni ostatní utekli, opice přistoupí ke krásné ženě a vezme ji do svých obrovských tlap. Žena se vyděsí a začne křičet. King Kong se jí snaží říci, jak moc je krásná. Ona kroutí hlavou a ukazuje na své uši, aby opici vysvětlila, že neslyší. King Kong je překvapen, že potkal neslyšící ženu, a tak využívá své zkušenosti, že se kdysi učil znakový jazyk. Podívá se na mladou slečnu a ukazuje: „Jste tak krásná. Chci si Vás vzít!“ Ale v průběhu znaku „vzít si někoho za manžela/manželku“ King Kong svou milou rozmáčkne na několik kousků.






© 2005 občanské sdružení Splav!