Plav
archiv


A tamten odkryl všechny svoje tváře

Lukáš Novosad

Popa, Vasko. Vlčí stín.
Ze srbských originálů vybrali a přeložili Luděk Kubišta a Irena Wenigová.
1. vyd. Praha: Havran, 2008. 164 s.

Z tvorby srbského básníka Vaska Popy vyšel dosud v češtině, vedle časopiseckých ukázek, výbor Vrať mi moje hadříky (1964 v překladu L. Kubišty) a sbírka Vedlejší nebe (1971 v překladu týchž co aktuální výbor – jde tedy zjevně o případ celoživotní služby vyvolenému autorovi). Nejnovější knížka jednak opakuje výběry předchozí, jednak je doplňuje o ukázky z pozdních Popových sbírek.
Podezření, jakou hru si to básník na čtenáře vymýšlí, se dostavuje hned po četbě prvních textů: Popova poezie je každému snadno přístupná, jejími základními vlastnostmi jsou srozumitelnost a chytlavá líbivost. Jelikož knížka poctivě zařazuje texty z celé autorovy tvorby, lze si snadno povšimnout ještě dalšího typického rysu: až na výjimky jde neustále o jednu báseň – naplněnou sice vždy jinými slovy, jinak ale touž. Oceněníhodné je to v jednotlivých oddílech, koncipovaných takto záměrně. Tak jsou „Hry“, celek třinácti básní ze sbírky Upíří pole (1956), nápadem přetvořit text návodu do poetické podoby, rozvíjeným na několik způsobů (stejně pracuje o šestadvacet let později Miroslav Holub v oddíle „Stručné úvahy“ sbírky Naopak tentokrát se zadáním matematických úloh). Vyjma žánrového zařazení jednou k parodii, podruhé k romanci není mezi následujícími básněmi rozdíl:

Na hřebík

Jeden bude hřebík druhý kleště
Ostatní mistři

Kleště popadnou hřebík za hlavu
Popadnou ho zubama rukama
A táhnou ho táhnou
Vytahují z podlahy
Obvykle mu nanejvýš utrhnou hlavu
Když on se hřebík z podlahy těžko vytahuje

Mistři pak říkají
Zatracené kleště
Rozlomí jim čelisti zpřelámou jim ruce
A vyhodí je z okna

Někdo jiný pak bude hřebík
Někdo jiný kleště
Ostatní mistři

Na zloděje růží

Někdo bude růžový keř
Někteří budou větrovy dcery
Někteří zloději růží

Zloději růží se přikradou k růžovému keři
Jeden z nich ukradne růži
A schová si ji do srdce

Větrovy dcery přiletí
Spatří orvanou krásu
A vrhnou se na zloděje růží

Otevřou jim hruď jednomu po druhém
U někoho najdou srdce
U někoho zaboha nenajdou

Otvírají otvírají
Tak dlouho dokud u jednoho neobjeví srdce
A v srdci ukradenou růži

Popovy variace v „Hrách“ vystupují na pozadí docela obyčejného vyprávění o jedné lásce a jednom životě (každá báseň zaznamenává jeden úsek v lidském životě, obvykle nějak přelomový; zde v ukázkách v prvním případě dětství, v druhém čerstvé zamilovanosti, následuje veselka, početí dítěte atp.) a znamenají myslím snahu poukázat, že přes veškerou jedinečnost vlastní osobnosti žijeme všichni v podstatě tentýž příběh, jen v obměnách. Že to básník myslí vážně, ukazuje přeexponovaný úvod (báseň Před hrou), přestávka (Mezi hrou) a závěr (Po hře). Stejnou stavbu oddílu předvede Popa ještě několikrát, byť nikdy už ne tak výrazně.
Básnická totožnost ukázaná na příkladu „Her“ však obtěžuje, stává-li se autorovi zautomatizovaným řešením k vyjádření zájmů. Při náhodném otevření knihy čtu báseň Kosovo pole (oddíl téhož názvu, sbírka Vzpřímená země – 1972): „Pole jako každé jiné / Půldruhé dlaně zeleně // Mladý měsíc kosí / Polétavou pšenici / Dva zkřížené paprsky / Ji skládají do mandelů // Kos nahlas čte / Tajné písmo rozseté po poli // Pivoňky vyrostly až do nebe / Častují čtyři černé větry / Společně prolitou krví bojovníků // Pole jako žádné jiné / Nad ním nebe / Pod ním nebe“. Stejně jako ve dvou výše citovaných textech i zde jde o prosté, návodné předání informace, zdůrazněné užíváním prézentu (včetně veršů, kde zůstal nevyjádřen). Přítomný čas, případně budoucí vyjádřený dokonavými slovesy, lexémy hra, slunce, vlk, krev, kost jsou tím, oč se Popův verš – téměř neustále jednoduchá věta, málokdy souvětí – dokolečka opírá a co výrazně ovlivňuje jeho slovník. Výběr klíčových slov je přitom důvtipný, neboť pokryje jak jazykovou rovinu abstraktní (hra), tak konkrétní (zbylá čtyři slova, přičemž slunce a krev lze podle potřeby užití vykázat i jako zástupce abstraktní roviny, vystupují-li v některé z navyklých metafor) a na vertikále funguje odshora (slunce) dolů (kost). V celku knížky je tak verš od počátku hotovu materií, stává se ne cílem básníkova snažení, nýbrž pohodlným východiskem k vypodobnění tématu. Těžko něco namítat proti rozhodnutí pracovat navyklým, autorovi příjemným způsobem, jen se při takovém postupu zmnožují případy, kdy v básni stojí za přečtení verš dva, nanejvýš strofa.
„Jenom si mně padni na mysl / Moje myšlenky ti rozškrábou tvář // Jen se přede mnou objev / Moje oči se na tebe rozštěkají // Jenom otevři ústa / Mé mlčení ti rozbije čelisti // Jen se mi připomeň / Mé vzpomínky ti rozmetají půdu pod nohama // Tak daleko to mezi námi došlo“. Křečovitost této vstupní básně cyklu „Vrať mi moje hadříky“ (opět Upíří pole), již s přimhouřením očí můžeme přiznat jednomu z hádajícího se páru jako způsob vyrovnání se s partnerským rozchodem, je vzápětí v jediném a s názvem oddílu totožném verši vystřídána silně poetickým výrazem „hadříky“, obsahujícím a hodnotícím celou historii mileneckého vztahu i bez nápovědy zbytných úvodních výčitek. Jiný příklad: Báseň Škola svatého Sávy (oddíl „Sávův pramen“, znovu Vzpřímená země) začíná dvojverším „Sedí na vrcholku hrušně / A něco si povídá do vousů“. Osvěžující zařazení ovocnanu, který nebývá v poezii obyčejně připomínán, a jednoduchost sdělení jsou v dalších strofách zabity těžkopádnými obraty „medoústé listí“, „vítr ohňonoš“, „kniha pána světa“, „červená dlouhokrká písmena“, jako kdyby básník přestal věřit, že čtenář není blbeček. Máme co dělat se základním básnickým fíglem – ze všech citovaných úryvků by šla adjektiva odstranit a básnička by hned získala přesvědčivý rozměr. Řekl bych, že nijak přehnaný nárok na vyvážené sdělení tu schází na úbytě. Ještě jeden příklad si dopřejme: Báseň Zlomené rohy, oddíl „Živé maso“, stejnojmenná sbírka – 1975: Můj děd Miloš Pepa Němota / Vyslovil prý za celý život / Méně slov než němí od narození // Zato však dokázal podebrat hřbetem / Mladého vola / A pomalu ho zvednout ze země.
Prvé trojverší je hra na efekt. Zaštítěn autoritou dědečka, který má i přes své humorem nadité jméno vyvolat představu nepochybně moudrého starce, vyslovuje básník zdánlivě hlubokou pravdu, jíž by se mělo slušet vzdát uctivý hold. Přitom až druhé trojverší, obyčejný obraz, přináší rozkoš z čtení, neboť není zatíženo jakýmkoli vodítkem. Ukazuji tu na příkladech známý fakt, že není zle, je-li jedna část textu hodnotnější než jiná (koneckonců tematicko-rematickou vazbu strof ve třetím příkladu nelze porušit, druhá strofa není schopna fungovat samostatně). Je však nevhodné, podlehne-li tomuto vědomí autor, což, jak se zdá, se přihodilo v Popově případě.
Postupme dál. „Vedle několika básnických cyklů, vydaných u nás již dříve, přináší [výbor Vlčí stín] zejména ukázky z [Popovy] tvorby novější,“ píše se v nepodepsané ediční poznámce. Z této „tvorby novější“ jsou nejpočetněji zastoupeny Popovy básně věnující se slavné historii srbského národa; jde o oddíly „Nápodoba slunce“, „Dům uprostřed cesty“, „Ćele-kula“, „Kosovo pole“, „Sávův pramen“, „Živé maso“ a „Vlčí sůl“ – tedy přibližně dvě třetiny knihy. Oddíly pocházejí z Popových sbírek Vedlejší nebe (1968), Vzpřímená země (1972), Dům uprostřed cesty, Vlčí sůlŽivé maso (poslední tři z roku 1975). Jak jsem již podotkl výše, slouží překladatelům a editorům ke cti, že se rozhodli českému čtenáři zprostředkovat ukázky z celé Popovy tvorby. Skeptičtěji se však stavím k jejich rozhodnutí nejen položit důraz na Popovy básně alespoň dle předkládaného výboru evidentně nejslabší, ale ještě názvem jedné z nich celý výbor zaštítit.
Četl jsem před lety s velikou chutí romány Davida Gemmella. Vzpomínám ho tu proto, že název Popova výboru mi okamžitě připomněl Gemmellův román Vlk ve stínu. Patří k žánru tzv. heroické fantasy, který při maximálním zjednodušení představme tak, že v centru dění stojí jeden dominantní hrdina vypravující se na dobrodružnou cestu, na níž musí vyplnit různé úkoly a překonat řadu dílčích dobrodružství. Čili ve fantastice základní zápletka. Dle některých teoretiků spadá vznik tohoto žánru kamsi k Eposu o Gilgamešovi, tj. vyvinul se z příběhů mytických a z eposů. Gemmell stejně jako Popa též patřil k autorům variujícím se střídavými úspěchy jednou nalezený recept, zato však vždy nesmírně zábavně; Popa po chvíli nudí. Dovolím si drobný experiment. Uvedu nejprve tři básně ze tří různých, národně orientovaných oddílů:

Černý Djordje

Hlava se na mne už s kůlu dívá
Tak jako tak nejsem ani vy nejste
Chápete?

Nebýt jejich duše jejich rozkoše z hrůz
Rohatého měsíce na čele
Zmije v oku
Což bychom nebyli?

Ke kvetoucímu vřídlu bytí
Na dno moře psí krve
Za mnou bez ohlédnutí za mnou bezbudoucní
Můžete?

Taste nůž na všechno jejich pozemské i nebeské
Smrt se nás dávno už nasytila
Taste nůž vlci moji mazlíčci bezútěšnosti

Hlavy se na vás už s kůlu šklebí
Tak jako tak nejste ani já nejsem
Půjdete?

Boj na Kosově poli

Cváláme s písní na rtech polem
Vstříc obrněným drakům

Náš spanilý vlčí pastýř
S rozkvetlou holí v ruce
Na bělouši nebem letí

Zdivočelé žíznivé zbraně
Samy se prostřed pole koušou

Ze smrtelně raněného železa
Řeka naší krve vyvěrá
Teče vzhůru a vtéká do slunce

Pole se pod námi napřimuje

Doháníme nebeského jezdce
I své hvězdy snoubenky
A letíme společně modří

Zdola nás provází
Kosova píseň na rozloučenou

Vlčí oči

Před pokřtěním mi dali jméno
Jednoho z bratrů
Které kojila vlčice

Babička mi po celý život
Ve svém lněném rumunském jazyku
Říkala vlčku

Dávala mi potají
Jíst syrové maso
Abych vyrostl ve vůdce smečky

Věřil jsem
Že mi oči ve tmě
Začnou svítit

Oči mi ještě nesvítí
Možná proto že se ta pravá tma
Ještě nezačala snášet

Vzápětí bez předchozí přípravy zpřeházím verše mezi básněmi a ponechám (téměř) na čtenářově úsudku, zda se něco změnilo:

Černý Djordje

Před pokřtěním mi dali jméno
Tak jak tak nejsem ani vy nejste
Vstříc obrněným drakům

Nebýt jejich duše jejich rozkoše z hrůz
Ve svém lněném rumunském jazyku
Na bělouši nebem letí
S rozkvetlou holí v ruce

Dávala mi potají
Na dno moře psí krve
Řeka naší krve vyvěrá
Věřil jsem

Taste nůž vlci moji mazlíčci bezútěšnosti
Abych vyrostl ve vůdce smečky
Pole se pod námi napřimuje

Půjdete?
Zdola nás provází
Zmije v oku

Boj na Kosově poli

Hlava se na mne už s kůlu dívá
Náš spanilý vlčí pastýř

Oči mi ještě nesvítí
Cváláme s písní na rtech polem
Doháníme nebeského jezdce

Smrt se nás dávno už nasytila
Tak jako tak nejste ani já nejsem

Za mnou bez ohlédnutí za mnou bezbudoucní
Ze smrtelně raněného železa
Ke kvetoucímu vřídlu bytí

Zdivočelé žíznivé zbraně

Jíst syrové maso
Jednoho z bratrů
Což bychom nebyli?

A letíme společně modří
Teče vzhůru a vtéká do slunce

Vlčí oči

Hlavy se na vás už s kůlu šklebí
Samy se prostřed pole koušou
Začnou svítit

Babička mi po celý život
Říkala vlčku
Ještě nezačala snášet

Taste nůž na všechno jejich pozemské i nebeské
I své hvězdy snoubenky
Můžete?

Že mi oči ve tmě
Které kojila vlčice
Možná proto že se ta pravá tma

Rohatého měsíce na čele
Kosova píseň na rozloučenou
Chápete?

Z původního zůstalo jediné, dvojverší „Babička mi po celý život / Říkala vlčku“, které od sebe nelze oddělit, neboť k němu neexistuje vhodná gramatická alternativa. Připouštím, že má úprava je místy těžkopádnější než originál, ale je to daň výsledku, který si – a to je podstatné – i při rychlém načrtnutí zachovává svůj epický a zdánlivě mytický rozměr, byť ho komentuje jinak. Mám tedy za to, že Popovo zacházení s mýtem jako žánrem je zástupek. To je základní rozdíl oproti Gemmellovi, který si neklade jiný cíl než tvořit zábavný žánr, kdežto Popa má ambice vytvořit veliký národní mýtus. Selhává však v tom, že zapomíná na samotnou literaturu, podléhá svému osobnímu rozhořčení a de facto publicisticky jej zaznamenává.
V období, kdy Popa začíná tuto poezii psát, totiž v Jugoslávii dochází ke krizi – zázrak padesátých a první poloviny šedesátých let mizí, bohatnoucí jugoslávské země se snaží posílit své pravomoci a děje se tak na úkor Srbska, které je obviňováno z centralismu, ačkoli se snaží o opak. Vyvstává také problém Kosova, už tehdy vlastně Srby prohraný. Popova reakce je pochopitelná, literárně jde však o propadák. Je škoda, že Popa nezůstal pouze u poezie, s níž začínal ve sbírce Upíří pole, anebo ještě předtím v melancholicky pojaté Kůře (1953), kde dokázal zaznamenat tak jemné postřehy jako „Jdu / A silnice také jde / Silnice si vzdychne / Hlubokým temným vzdechem“. Dlužno ale podotknout, že podle dat vzniku jednotlivých oddílů je zřejmé, že Popa obě linie své tvorby, národně-agitační i tu hravou, tvořil současně, pouze je porůznu uzavíral do sbírek, a ty také porůznu publikoval.
Kdo má rád dobré konce, toho potěším: Svou poslední sbírku sice Vasko Popa dokončit nestihl, ale oddílem „Krabička“, publikovaným roku 1984 časopisecky, se vrátil ke hravé části své tvorby (krabička představuje jakési univerzum či středobod bytí a jednotlivé básničky zas různá vyrovnání se s touto jedinečnou entitou). Nenajdete v něm sice nic, co by Popa nepředvedl už dříve, ale jeho dobou vzniku vynucené zařazení na konec knížky, srovnané právěže chronologicky, jí mimoděk dodalo happy end. Který soudný čtenář by ho neměl rád?






© 2005 občanské sdružení Splav!