Plav
archiv


Čím se dnes děti baví

Lukáš Novosad

Ztracen v samoobsluze. Současné srbské povídky. Ed. Tatjana Micić.
Beograd: IP Beograd a.d., 2007. 1. vyd. 130 s.

Když už jsme balkánské číslo postavili na překladech zejména studentů srbštiny a chorvatštiny z pražské filozofické fakulty, připomeňme obdobný projekt antologie srbských povídek nazvané Ztracen v samoobsluze, jež vyšla koncem loňského roku. Je to svazeček, který edičně připravila Tatjana Micićová, někdejší lektorka srbského jazyka na FF UK. Pod patronací kritika a prozaika Mihajla Pantiće a s pomocí svých studentů vybrala texty a nechala jim je přeložit; tomu se říká škola hrou. Jejich motivace byla zjevná, podobná naší: zpřístupnit českým čtenářům aktuální dění v srbské literatuře. Po válce na Balkáně se totiž z jihoslovanských literatur překládá sporadicky (s výjimkou literatury slovinské, za což zřejmě může zdejší schopná slovenistická lobby, která dokázala Slovinsko prosadit za hlavního hosta na jeden z uplynulých ročníků veletrhu Svět knihy a tak napovědět edičním plánům českých nakladatelských domů), což vyvolává u jejich zástupců pochopitelné pohoršení. Slovy editorky „to, co tento výběr nabízí […], je nové vidění světa a literatury po postmoderním období […, kdy] skupina autorů jako by svou tvorbou chtěla obnovit a vrátit literární postmodernu do středu zájmu. […] Postmoderna měla jistě velký význam pro srbskou literaturu a představila ji světové literární veřejnosti v plném lesku. Vskutku odvážný manifest.
Řečí jmen představují editorčinu charakteristiku Goran Petrović, Ivana Dimićová, Igor Marojević, Snežana Jakovljevićová, Mirjana Mitrovićová, Jelena Lengoldová, Alexandr Gatalica, Vladimir Tasić, Mihajlo Pantić (vyjma vedlejších textů – medailonu, úvodu a ediční poznámky – je jeho křestní jméno trestuhodně uváděno v podobě „Michajlo“), Divna Vuksanovićová, Vladimir Pištalo a nakonec jediný autor zastoupený také v tomto čísle Plavu, Svetislav Basara, jehož povídka dala celé knize titul. Zaskočen jsem byl shledáním, že kromě Rity Akritidisové a Radka Schicha se s Plavem nekryjí ani jména překladatelů. A to jich tam bez zmíněných dvou figuruje ještě sedmnáct! Je to dobrá zpráva o životnosti pražské slavistiky, ale těžko přehlédnout zjevný nepoměr: tolik jmen a přesto se ze srbské literatury takřka nepřekládá? Může za to pouze nezájem nakladatelů, anebo – navzdory tvrzení editorky svazku o „velmi energickém rozvoji v posledních letech“ – průměrná úroveň (současné) srbské literatury? Alespoň dle této knížky bych vsadil na to druhé.
Jistěže jakákoli sbírka přirozeně vykazuje nevyrovnanou kvalitu, stejně tak je samozřejmé, že antologie odrážejí názory, nároky a vkus jejich pořadatelů, nikoli zastoupených autorů (ostatně totéž platí o všech číslech Plavu). V tomto případě však ono „nové vidění světa“ nemá zřejmě znamenat nic jiného než útrpné autorské manýry. Postmoderní a „postpostmoderní“ je tedy dle předkládané knihy takový text, který jednoduše řečeno není formálně standardní – proud vět je minimálně přerušován odstavci, je členěn podle časových údajů, povídka je podána jako interview, kde novinářčiny otázky zůstávají v toku řeči zpovídané herečky nevysloveny a jen naznačeny otazníkem –; anebo je to takový text, v němž je hrdinovi či vypravěči dáno žvanit o plánovaném, probíhajícím nebo už proběhlém setkání s výjimečnou osobností – hercem Jeremym Ironsem, spisovatelem N. V. Gogolem, andělem odvádějícím člověka na smrt, trolem, Hospodinem Bohem nebo vynálezcem Těrmenem (pravda, povídka je podána jako jeho životopis, ale je zahlcena jinými star, Leninem nebo Einsteinem)… Čtenáři tedy musí ke spokojenosti stačit málo. Jen bokem řečeno, bezpečná pojistka v podobě přehlídky celebrit se obvykle používá pro zajištění dobré prodejnosti takzvaných společenských časopisů. Tady je podobný kalkul: opentlení textů o výjimečné postavy má přebít případné nedostatky obsahové. Editoři si tedy sami uvědomují problematičnost textů, o nichž v úvodu píší jako o bezmála velkém zjevení, a vybírají takové, které mají přitažlivý jistič. Což editorka Micićová v závěru své předmluvy zdůvodňuje opatrným: „Myšlenka na překlad této sbírky se zrodila na hodinách srbského jazyka a literatury. Povídky přeložili a upravili studenti […], což částečně mělo vliv i na samotný obsah této sbírky. […] Jelikož jde o debutantskou studentskou práci, všechna kritika a pochybení ať padnou na naši hlavu – studenty a jejich vyučující, Tatjanu Micić.“ Přirozeně, na koho jiného by měla padnout než na autory, byť výběr textů tu editorka nemyslela. Řeči o debutu jsou jen emocionálním atakem na čtenáře, kteří by knížku z jakéhokoli důvodu odmítli. A současně je to také ukázka v knize všudypřítomného relativismu: na jedné straně tohle (je to skvělé), ale na straně druhé toto (jsou v tom chyby). Podobně funguje velká část prezentovaných povídek, což je konečně třetí ukázka toho, jak si editoři představují literární postmodernu.
Na povídkách je znát, že autoři četli Vonneguta, jr. anebo Allena, oproti vzorům jim však chybí samozřejmost podání. Jako by se autoři stále museli ubezpečovat, že nezvyklost si v textu mohou dovolit. Odtud snad ta křečovitost povídek. A také nadhled a vtip aby člověk pohledal. Kupříkladu Basara se zmůže nanejvýš na prohlášení: „Jsem největší filosof, který kdy chodil po tomto světě, vysmívaje se mu, kvůli čemuž se mi svět pomstil tím, že způsobil mé zabloudění v samoobsluze.“ Anebo: „Na počátku bylo jen jedno slovo. Nebo ne? A nyní?“ Co Allen používá jako výchozí situace k vyprávění, na jehož základě by měl k citovaným větám dojít sám čtenář, u toho Basara končí. A to je, řekl bych, největší rozdíl v přístupu k psaní uměleckého textu. V povídce Gogol a já Ivany Dimićové má být humorné zase to, že se hrdinka a vypravěčka setká s duchem spisovatele Gogola a snaží se ho svést a vzít si za muže, přičemž střet vzniká tak, že Gogol se jejím návrhům – jaké překvapení – vzpírá. Opravdu k popukání. Někdy ale jsme téměř na dosah, jako v případě jemně ironického vyprávění o incestním vztahu bratra a sestry vyjádřeném jen letmo mezi vším naříkáním na krutého otce jako zpověď starce stařeně v neodeslaných dopisech (Jelena Lengoldová: Otálení). Není to špatné – že by proto, že nejde o vyprávění nutně postmoderní? – až do chvíle vydřeného tragického finále, ctižádostivé pointy na efekt, která úplně přehluší počáteční taktnost. Dalo by se pokračovat. Jenže to jsem znovu u otázky: Je fér hněvat se na autory, jejichž dílo podrobněji neznám, takže nemohu soudit, zda předvedené je jejich tvůrčí výpadek nebo standard, anebo na editory, že nebyli nároční a nevybrali vhodné a pro české prostředí inspirativní texty? Podobných jako v této knize přece najdeme v každé literatuře hojnost, i v české. Případná námitka, že pomíjím fakt, že jde o studentská cvičení, jak přeložit prozaický text, nemůže obstát, neboť jsou tu ty ambice ohlášené předmluvou.
Nadto se k překladům raději nevyjadřovat. Obecně trpí tím, že je překládali lidé znalí sice původního jazyka, ale už ne tolik češtiny. Absence českého redaktora je holt znát. Navíc knížku nikdo ani nezkorigoval, což bohužel vrhá zlé světlo především na překladatele, kteří nevědí, že v souvětí věty oddělujeme čárkou, že zájmena ženského rodu mají v čtvrtém pádu krátký, nikoli dlouhý tvar, že čeština užívá jeden typ uvozovek atd. Patrik Eichler ve své jugoslávské knihovničce v Literárních novinách vloni 26. prosince napsal (poté, co též vypsal nepřehlédnutelné redakční nedostatky knížky): [206C?]…v tenkém žlutém svazku dostala mnohdy první publikační příležitost řada mladých serbistů, možných budoucích překladatelů z jihoslovanských literatur. Podpořit stokorunou právě tento podnik není špatná volba.“ Tvrdím, že je a že je to od Eichlera nemístné ponoukání. Proč podporovat mladé a začínající autory ve vytváření zmetků? Vždyť bude pro všechny lépe vyžadovat kvalitní zboží. Dá-li i příště srbské ministerstvo kultury peníze na takový projekt – divil bych se, kdyby ano –, bude rozumnější vnutit ho českému nakladatelství, které publikaci redakčně a graficky pohlídá a připraví tak, abychom se příště mohli rozčilovat už jen nad těmi povídkami.






© 2005 občanské sdružení Splav!