Plav
archiv


Stromšíkův překlad Mazurských povídek Siegfrieda Lenze

Eva Blinková Pelánová

Letošní Státní cenu za překladatelské dílo obdržel germanista Jiří Stromšík. Do čtenářského povědomí vstoupil především jako překladatel moderních klasiků Eliase Canettiho a Franze Kafky. Připomeňme při této příležitosti jeden z oněch Stromšíkových překladů, které patrně znají jen nemnozí, ale který příkladně dokresluje šíři jeho zájmů a mimořádnou schopnost vyrovnat se i se značně svéráznými stylovými rejstříky.
Tak hezky bylo v Šulákově. Mazurské povídky (1955) Siegfrieda Lenze jsou souborem naivních vyprávěnek v tradici lidových písmáků; vyprávění má rysy orálnosti (vypravěč se přímo obrací ke svému publiku) a pro přímou řeč postav je podle překladatele (viz jeho doslov k českému vydání) příznačná jistá obřadnost a neohrabanost – postavy se oslovují celým jménem a zároveň si tykají: „Něco jsi, Adolfe Abromajte, říkal?“ (s. 14) Lenz zachycuje konkrétní lidské typy, jež vesměs charakterizují rozvážnost, těžkopádná hloubavost, důkladnost a z ní pramenící neústupnost. Postavy se spoléhají na svůj zdravý selský rozum a ten jim často radí dost překvapivě: právě to je jedním z pramenů autentického situačního humoru Mazurských povídek. Když například do Šulákova přijel cirkus, vystoupil v rámci programu vrhač nožů a jal se obsekávat kyprou postavu ředitelky Zájezdní scény: „Nu, tehdy se v šulákovských pánech konečně probudil smysl pro to, co se smí a nesmí. A nejdůsledněji se probudil v rybáři Valentinu Pupkovi. Tento obr prostě povstal z lavičky, vkročil do manéže, přistoupil s andělským klidem k člověku s noži a pravil: ‚Tato paninka pro nás našla tak milá slova uvítání. Proč po ní, k ďasu, házíš noži? Ještě jeden nůž, a budeš mít co dělat se mnou. U nás se nehází noži po lidech. Řek jsem to dobře?‘ ‚Řek,‘ zahučelo to šulákovskou společností.“ (s. 74–75)
Postavy jsou strůjci svých osudů, drží svůj život pevně v rukou. Za všechny uveďme příběh Jadwigy Plockové, jejíž početné potomstvo chtěla okresní komise očkováním uchránit před infekcí hrozící z nedostatku elementární hygieny v domácnosti. Matka naopak pochopila, že potomstvo je třeba systematicky zocelovat a i nadále ho nechat jíst ze země; další vývoj jí dal za pravdu: „Plockovské potomstvo, odsouzené k talíři a lžíci, dostalo horečku, začalo strádat nechutenstvím a scházelo chorobou, která později vešla v známost jako šulákovský střevní neduh. Tak scházel jeden z nejproslulejších šulákovských rodů horečkou a podivnými zažívacími potížemi, a byl by patrně zašel, kdyby Jadwiga Plocková, má prateta, tomuto skomírání nebyla učinila přítrž způsobem sobě vlastním: jednoho dne jednoduše schovala talíře a druhého dne postavila na zem obrovský hrnec zelí.“ (s. 124)
Český čtenář zná Lenze především coby autora románů Hodina němčiny (1968, česky 1974) a Vlastivědné muzeum (1978, česky 1984; Stromšík k oběma napsal doslov); zmíněné základní životní nastavení Šulákovských působí překvapivě v konfrontaci s jedním z ústředních témat Lenzových vrcholných románů, totiž s analýzou pasivní „pruské morálky“. Právě ji román Hodina němčiny volá k zodpovědnosti za neschopnost vzpoury proti nacistickým vůdcům. Ačkoli se Šulákov, Syba, Šisomír, Kvák a další přilehlé obce nacházejí mimo prostor a čas, a také žánrová odlišnost zpochybňuje další paralely mezi zmíněnými romány a Mazurskými povídkami, nelze si na druhé straně nevšimnout, že Mazurské povídky navzdory své nedotčenosti překonáváním nepřekonané minulosti, dalším Lenzovým stěžejním tématem, sdílí postoje a hodnoty Lenzových „vážných“ románů, které můžeme označit jako smířlivost, lidovost a reflexe pojmu vlast.
Pro vypravěče i pro některé postavy je charakteristický smířlivý a chápavý postoj k vlastnímu okolí – tento postoj je nicméně spjat s jistou neústupností a promítá se i do jazyka. Hamilkar Dříst byl jmenován kulkovským mušketýrem a měl se podrobit rozkazu k nočnímu poplachu na pašeráky: „‚Poplach,‘ prohlásil můj děd, ‚přichází v nevhodnou dobu. Nemohl by se, prosím pěkně, vyhlásit až po snídani?‘“ (s. 20)
Dalším rysem Lenzova psaní je lidovost – tento spisovatel píše pro široké publikum, nikoli pouze pro literární kritiky a germanisty. Mazurské povídky jsou extrémní podobou této lidovosti a cum grano salis také pajánem na lidové vyprávění jako žánr.
Poslední a nejzávažnější paralelu mezi zmíněnými Lenzovými „vážnými romány“ představuje snaha o rehabilitaci ideje vlasti. Žánr humorných obrázků ze života jednoho rázovitého kraje dovoluje uvést na scénu ideologicky nezatíženou lásku k rodné hroudě. Tato láska, která je Šulákovským jistě zdrojem pýchy, představuje pro čtenáře především zdroj humoru. Za všechny uveďme „proslulé šulákovské ovce“ (s. 7) či věhlas kulkovských mušketýrů: „Proslulost, která je nejen předcházela, nýbrž i následovala, byla tak velká, že každý, kdo měl tu čest u tohoto útvaru sloužit, vešel neodvratně do psaných kronik Šulákova a okolí, o ústním podání nemluvě.“ (s. 15)
Z výše uvedených citátů vysvítá, že největší úskalí překladu – a zároveň úhelný kámen textu – představuje právě jazykový humor. V první řadě se jedná o vystihnutí celkové stylizace originálu. Jak podotýká překladatel v doslovu, jazyk povídek nestojí na konkrétním dialektu, nýbrž „vytváří jakýsi obecně ‚venkovanský‘ idiom“ (s. 172), třebaže do vlastních jmen proniká slovanské jazykové povědomí oblasti kolem Mazurských jezer, odkud Lenz pochází. Dále jde při překládání jmenovitě o expresivní vrstvu slovníku (např. o oblíbené kletby, k ďasu, cholera apod., kterými mluvčí vždy rádi okoření své komentáře), o konstantní epiteta (např. proslulé o šulákovských ovcích) a vlastně epiteta obecně, neboť autor je volí cíleně a skutečně velmi vtipně. Šlo také o to, najít pro překlad použitelnou verzi více či méně konstantních formulí, které s sebou nese stylizace na pomezí orálnosti (např. Řek jsem to dobře? – Řek.). Stejně úspěšně jako s předchozími nástrahami se Stromšík vyrovnal i s konkrétními jmény osob a lokalit: Šulákov (Suleyken), Šaňo Puch (Alec Puch), Hamilkar Dříst (Hamilkar Schaß). Některé volby v českém čtenáři vyvolají obecnou představu venkovanství a zemité údernosti (Hamilkar Dříst), jindy jména skutečně evokují blíže neurčenou oblast kdesi na východě. Tato evokace je podle překladatele nejblíže originálu, a proto se rozhodl třeba takto: domácká varianta Šaňo zní slovensky. Šulákov odkazuje na východní Moravu (letmá konzultace Zlatých stránek nás poučí, že v pouhém městě Vsetín nalezneme jedenáct rodin s příjmením Šulák, zatímco na celou Prahu jich připadá jen deset). Stromšík obratně mísí obecně lidové vazby (ale zasáhnout, chvála bohu, nezasáhl ani jeden; s. 74.) s moravskými tvary (tož, pojíme apod.).
Mazurské povídky bohužel poněkud zapadly, neboť jak Stromšík připomíná v doslovu, přinášejí neotřelé a v kontextu poválečné západoněmecké literatury neočekávané kvality a vlastně nehrají s představou, jakou jsme si o této literatuře vytvořili: kniha ani není intelektuálská a flagelantská, ani nevychází z reflexe bezprostřední minulosti. Stromšíka dlouhodobě zajímá fenomén německé kultury v jejích společenských a politických přesazích. Lenz je autor zajímavý právě z tohoto úhlu pohledu, a Stromšík ho výrazným způsobem pomohl představit české čtenářské veřejnosti.






© 2005 občanské sdružení Splav!