Plav
archiv


Takřka dokonalý

Lukáš Novosad

Faber, Michel. Fahrenheitova dvojčata.
Z anglického originálu The Fahrenheit Twins (2005) přeložil Viktor Janiš.
1. vydání. Zlín: Kniha Zlín, 2008. 282 s.

Stejně tak ten Michel Faber je kandidátem na příští
Nobelovy ceny, protože má velice pestrý život.

Jan Rejžek
 

Málokdy si lze dopřát takovou radost: Fahrenheitova dvojčata je kniha příliš dobrá, než aby při jejím hodnocení recenzent nepocítil ostych ze svého selhání. V Rejžkově případě se zjevně promítl do trapného nepochopení, jak funguje umění a čím je vzácné. Vyjma vytčeného citátu, v němž aby kauzalitu jeden pohledal, představil Rejžek ve svém rozhlasovém Kritickém klubu 9. října knížku takto: „Tohle jsou povídky, které jsou úžasné tím, že každá je úplně jiná. (…) Jedna povídka je horor, druhá je zase taková kafkovsky laděná, další je parodie na Irvina Welshe apod. (…) Zase, pokud máte rádi ten žánr, můžu jenom doporučit, je to jeden z vrcholů překladové literatury tohoto roku.“ Nic tu nenavazuje na nic. (Na vynechaných místech Rejžek nejprve opakuje název knihy, v druhém případě připomíná předchozí český překlad z Faberovy tvorby, román Pod kůží.) Každá povídka je sice jiná, ale překvapivě se hovoří o žánru jediném – sci-fi, kam Rejžek zařazuje Pod kůží. A překlad je sice prý skvělý, jenže není jasné, zda mezi překlady za rok obecně, anebo mezi překlady z fantastiky. V druhém svém projevu k věci, v rubrice 5x5 časopisu Grand biblio 4. listopadu, prohlásil Rejžek toto: „V poslední době mě nejvíc zaujaly povídky Michela Fabera Fahrenheitova dvojčata (Kniha Zlín) v překladu Viktora Janiše, pestrá kolekce všech možných žánrů a prostředí, kterou spojuje znepokojující vidění naší reality.“ Takže nakonec jde o žánrovou soupravu, čímž kritik své rozhlasové tvrzení svrchovaně popřel.
Připomínám tu nešťastného Rejžka ze dvou důvodů. Zaprvé kvůli opakovanému zdůrazňování různorodosti povídek. Nezůstává v tom sám, dvakrát ji připomíná též Ladislav Nagy, v anketě Lidových novin 6. listopadu a v recenzi v Respektu 24. listopadu (v něm už jemněji a účelněji), jakož i další, již se ke knize vyjádřili a většinou opsali její záložku. Pokud je mi známo, pominul ji recenzent jediný, Richard Klíčník na iLiteratuře. Nerozumím té potřebě vyzdvihovat právě tento rys Faberovy sbírky. Patří přece k samozřejmým základům spisovatelské práce, je-li poctivá, dodávat texty různé, co neopakují od těch předešlých osvědčené finesy. Tím se písemnictví liší třeba od zedničení. Jestliže to referenti museli připomenout, je to nedobrá zpráva o úrovni literatury nabízené dnes českými nakladateli, nikoli relevantní hodnocení Faberova psaní.
Druhým důvodem k ocitování Jana Rejžka je přímý rozpor jeho vyjádření s Faberovými záměry: bezohlednost k maličkostem. Jejich váhu předkládá Faber už uspořádáním sbírky. Na první pohled se zdá, že jde o shluk sedmnácti próz, které jejich autor zkrátka považoval za lepší než jiné, a hodné proto knižního uveřejnění. Jenomže Faber je mistr svého řemesla – dvě sousedící povídky vždy tematicky, obrazově nebo scénicky propojuje. Hned první povídka končí hrdinovým probuzením na posteli a rozhlédnutím se po okolí; tak začíná i následující vyprávění. K jeho konci hrdina pozoruje ulici za oknem, načež třetí povídka začíná slovy „Výhled z Jeanina okna“. Jsou i nenápadnější propletence. Je-li jedním z témat povídky Ne úplně dokonalý strach ze ztráty zaměstnání, začíná za ní zařazená povídka Díra o dvou koncích scénou, v níž manželé podnikatelé odmítají dát práci venkovance, která se jim hnusí (přičemž téma leží jinde než v sociální kritice, nakonec se z povídky vyklube roztomilé porno). Dělá Faberovi čest, že na tyto uzly neupozorňuje a snaží se být nanejvýš cudný a nenápadný.
Věcnost a úspornost vévodí zrovna tak popisům: Metafora či expresivněji laděný popis se vyskytují jen zřídkakdy (ale též přispěním překladatele stojí většinou za to: „Zbytek těla ale obnažil a ženu strčil do vody, krásnou jako loď.“; „bledej byl jako kydanec bramborové kaše“; a ovšem mé nejoblíbenější „fotografie těchto korýšů, mimozemsky vyhlížejících tvorů s oranžovými skvrnami na hovnově hnědém pancíři“); funkcí popisů je jednak, pochopitelně, hýbat dějem a jednak zprostředkovávat dění v nitru postav. Nikoli ale popisem přímým, nýbrž atmosférou scény popisující zpravidla prostředí, jež obklopuje postavy. Dva příklady: V povídce Tma tmoucí je otcův strach o dceru v průběhu jejich stopování na neosvětlené dálnici znázorněn detailním popisem jednání projíždějících vozidel. Anebo v povídce Víc než bolest je hrdinova neustupující bolest hlavy přiblížena (jednou, na pohled vedlejší zmínkou) na chování igelitového sáčku plného rybiček při jízdě autem: „Tito exotičtí živočichové plavali ve svém křehkém igelitovém domově sem a tam a voda vibrovala podle vrčení motoru.“ Víc se k tomu Faber nevrací, hrdinův problém před citovanou větou i po ní jen připomíná, nerozmělňuje.
Najdou se však i místa autorských zaváhání. Především je to bezradnost s ukončováním povídek. Faber se obvykle vylže tak, že příběh prostě přestane vyprávět v tom okamžiku, kdy už mu nepřipadá zajímavý – tedy nemá-li výjimečně povídka přece jen své logické dějové finále, k němuž směřuje od počátku (Zkoumání kokosů, Kdo pofouká bebí, Tělo se nezapře) –, a zbytek nechává na čtenáři. Vzpomenutý Richard Klíčník píše ve své recenzi: „Po celou knihu se vlastně neděje nic zvláštního. Žádné mocné efekty (…), žádné dechberoucí popisy, zkrátka jeden poměrně normální příběh za druhým.“ Nesouhlasím. Děje se toho příliš, jenže zaprvé jsou to velejemně podané, pečlivě vybrané a jen načrtnuté osudy a zadruhé hodně se toho děje za textem. Faberovy povídky začasto slouží jako teprve úvod do příběhu, který si má dotvořit až sám čtenář na základě své představivosti, svých zkušeností a tužeb.
Jiný Faberův neduh nazvěme pavlačovým koketováním se čtenářem. Z popisu auly plné mužů čekajících na přednášku o palmách v povídce Zkoumání kokosů: „Proto sem nepřijeli. Přijeli sem kvůli rozkoším, které nejsou k mání nikde jinde na světě. Že by unikátní rituální indonéské podívané? Ne, ne, ne.“ Emoce zdůrazněné trojím závěrem jsou snahou vtáhnout čtenáře do již zmíněné pozice spoluzodpovědnosti za text. Faber se k podobnému nátlaku uvolí dokonce i v promluvě postavy (koneckonců forma přednášky, z níž sestává povídka Zkoumání kokosů především, to umožňuje): „‚Bezpochyby jste zvědaví na rozdíl mezi ronícími a normálními větvemi. Ano, vidím, že jste zvědaví.‘“ Na autora Faberových kvalit je to trik otravný – protože v rozporu s jinými kousky očividný. Podobně je k nevíře, že si tak pečlivý autor nechá občas ujít velikou chybu. Tak v úvodní povídce Bezpečný dům pojednávající o bezdomovci ocitajícím se poprvé v azylovém domě je stěží uvěřitelná hrdinova schopnost sebereflexe. Muž totiž není takřka schopen odpovědět na otázku, přiznává se, jak zapomíná řeč, a přesto jde o jeden dlouhý monolog, protože povídka je psána v ich-formě. Třebaže jde o jednu z nejlepších povídek souboru, toto je rozpor příliš zjevný – správně na něj upozornil už Richard Klíčník – a zpochybňuje druhé místo udělené povídce v soutěži BBC National Short Story Award. Zrovna tak neuvěřitelný je kiks z povídky titulní, vyprávějící o sourozencích žijících za polárním kruhem: „Až na genitálie byli Tainto’lilith a Marko’kain typická jednovaječná dvojčata.“ Vytrženo z kontextu to vypadá jako ironie, leč na této chybě je postavena docela vážná povídka. Ptal jsem se překladatele sbírky, zda Michel Faber o tomto svém omylu ví, neboť šel by napravit docela jednoduše vypuštěním adjektiva jednovaječná; přídomek typická je dostatečné zdůraznění identičnosti. Dle Janišových slov nevěděl a pro vznikající český překlad opravy odmítl s tím, že jde o fikci a vlastně pohádku, takže se to snese ve stávající podobě. Pravda sice, ale zklamání je též na místě.
Přes veškeré výtky si pamatuji jedinou knihu, Smrt krásných srnců, u které jsem byl přesvědčen, že každá autorem odmítnutá možnost, jak by jeho text mohl pokračovat, byla stejně relevantní jako možnosti nakonec vybrané. Dík Michelu Faberovi též za to, že svou sbírkou naplněnou smutkem ukázal, nakolik rozkošný pocit dovede být melancholie.
Nakonec slovo k překladu. Tradičně vynikající Viktor Janiš, dle slov redakční kolegyně „ješita šikovná“, se po autorově vzoru taktéž vyžívá v detailech. Běžně neužívané tvary, jichž občas užije (mis m. mís, nořit se odněkud m. vynořovat se odněkud), to jsou pentle a prostředky nenápadné, ale hezké jazykové výchovy.






© 2005 občanské sdružení Splav!