Plav
archiv


Putování básnictvím Arménie

Lucie Koryntová

Písně země Nairi – Lidové a trubadúrské písně středověké Arménie.
Básně vybrala a přeložila Petra Kohoutková.
1. vydání. Praha: DharmaGaia, 2006. 216 s.

Fotografie na obálce, na níž je zachycen starý křesťanský klášter rýsující se proti mohutné zasněžené hoře, čtenáře láká exotičností dálky času a místa. Avšak očekávání cizího se brzy promění v rozpoznání společného. Poezie jihokavkazské země rozkládající se pod biblickou horou Ararat má své zvláštní rysy, v její stavbě a motivice však nacházím podobnosti s českou lidovou poezií a slovanskou poezií vůbec. „Antologie arménské lidové a trubadúrské poezie, poprvé v češtině“, jak je představena na záložce, přináší nevšední a příjemný čtenářský zážitek.

Z hory stéká čistý pramen
dopadá na bílý kámen
tvá láska v mém srdci plamen
bez tebe je se mnou ámen

K obrazu přírodního jevu je beze spojky a zdánlivě bez významové souvislosti připojeno konstatování o vnitřním stavu duše. Obraz, který v antologii není ojedinělý, vyzývá k symbolickému čtení čirého pramene jako mužského elementu a bílého kamene jako elementu ženského. Oceňuji, jak umně překladatelka rýmovou čtveřicí usouvztažnila představy spojené s láskou: tři živly představující postupně muže, ženu a touhu, a obavu ze smrti, důvtipně umístěnou na samotný konec. Paralelismus přírodního a lidského dění je typický rovněž pro českou lidovou poezii:

Na našem sádečku
je travička,
žádnej ji neseče, je drobničká,
je drobničká,
jen se plazí: po ní mě má milá
vyprovází.

Avšak obraz nepožaté travičky symbolizující mladou dívku není připojen juxtapozičně, jako je tomu v arménské sloce, nýbrž funguje i jako místo pro odehrávání námluv.

Země Hajů
Převážnou část antologie tvoří poezie toužebná: písně o lásce a písně vyhnanců. Písně vyhnanců, které se ve své motivice prolínají s písněmi o lásce, pramení ze zvláštního „národním osudu“ arménské diaspory. O ní se čtenář poučí díky předmluvě pojednávající o arménských dějinách, ty počínají mytickými vyprávěními o postavě Hajka Lukostřelce a zastavují se u konfliktu se sousedním Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach. Země Hajů, neboli Hajastan, jak Arméni sami svou zemi nazývají, zažila svůj politický a kulturní rozkvět ve dvanáctém století v Kilíkijském království. Avšak po jeho rozpadu na konci čtrnáctého století dochází ke vzniku velké arménské diaspory, jejíž příčinou je dlouhé období nejrůznějších invazí, kdy se o území Arménie přetahovaly Rusko, Persie a Osmanská říše. Arménskými kulturními centry mimo vlast se stal například mnišský klášter na ostrůvku San Lazzaro poblíž Benátek nebo komunita v Istanbulu. V devatenáctém století byly z arménských dialektů vytvořeny dva spisovné jazyky: východoarménský, jímž hovořili obyvatelé staré vlasti kontrolované carským Ruskem, a západoarménský, jehož mluvčí obývali východní Anatolii podléhající nadvládě turecké. Na konci devatenáctého století došlo na území Osmanské říše nejprve k ekonomicky a později k nábožensky a etnicky motivované genocidě arménského obyvatelstva, která vyvrcholila masakry a deportacemi během první světové války, jež si vyžádaly kolem milionu obětí. Na základě těchto událostí se rozrostla stará diaspora, například ve Spojených státech dnes žije přes milion Arménů, ve Francii kolem tří set tisíc. Roku 1918 vnikla samostatná Arménie. Po období přináležitosti k Sovětskému svazu počínajícím rokem 1920 byla její autonomie obnovena v roce 1991.

Země Nairi
Antologie je rozčleněná do chronologicky uspořádaných oddílů, které jsou vždy uvozeny krátkým výkladem přibližujícím daný žánr či období. Nejprve je představena lidová poezie a následně poezie trubadúrů. Lidové písně země Nairi, básnicky tak přezdívané Arménie, žily v ústní tradici arménských bardů, tzv. gusanů. Mezi nejstarší patří předkřesťanské písně spojující mýty o vzniku světa s hrdinskými eposy. Jedním z jejich hrdinů je zakletý král Artavazd, kterého někteří badatelé považují za kavkazskou obdobu Prométhea. Prastarým žánrem jsou písně pracovní, tzv. horovely, písně oráčů, kteří si jejich zpěvem rytmizovali práci. Tyto písně byly individuální a zdůrazňovaly vztah mezi oráčem, zvířetem a půdou. Lidové písně provázely člověka po celý život, antologie tento fakt dokumentuje výběrem ukázek z ukolébavek, písní svatebních, žertovných, tanečních a pohřebních pláčů. K nejoblíbenějším žánrům arménského básnictví patří písně milostné, vyznačující se ustáleným motivickým repertoárem: mladík bývá zobrazován jako orel, sokol nebo lev, chová se jako pravý džigit (tedy kavkazský bohatýr), dívka na sebe bere podobu plaché gazely nebo krásné růže. V české lidové poezii se spíše setkáme s připodobňováním milého k sokolovi nebo mírnějšímu holoubkovi. Jelikož je výběr přirovnání dán odlišnými reáliemi, v české lidové poezii se rovněž nesetkáme s takovýmto ztotožněním milé s majestátem přírody:

Aragacká úbočí
oči temné
oblouky tvých očí
já uprchnout od tebe bych chtěl
na lásky pouta však nestačím.

Dalším oblíbeným žánrem jsou v souvislosti s arménskou diasporou písně vyhnanců, tzv. gharibů, vyjadřující stesk po staré vlasti. Atributem ghariba je jeřáb oddělený od svého hejna, kterého se vyhnanec ptá na osud těch, jež musel opustit:

Kam letíš, jeřábe
jsem sluhou tvého hlasu
jeřábe
nemáš zprávu z mé země?

Gharib pak často splýval s mladíkem toužícím po své milé, který býval symbolizován slavíkem hledajícím svou růži. Z české lidové poezie známe posílání „vzkazů“ po letících husách:

Bílé husy, bílé,
vysoko letíte,
daleko vidíte!

vs.

Zatočte se kolem
nad milého dvorem,
zkažte tam milému,
nech pro mne přijedou,
že se vdávať budu.

Na pomezí mezi lidovou a trubadúrskou poezií stojí písně prvního známého trubadúra, přesněji ašugha, Nahapeta Khučaka, potulného pěvce z šestnáctého století. Khučakovy písně byly tak oblíbené, že zlidověly. Postupem času byly tomuto legendárnímu pěvci připisovány skoro všechny písně vzniklé v té době. Většina z nich je psána ve formě čtyřverší nebo hajrenu, tedy kompozičně propracovanější formě tvořené několika čtyřveršími, vycházející údajně z arabské poezie. Čtyřverší má vyjadřovat ucelenou myšlenku nebo cit básníka, vzniká náhle, a tudíž by mělo odrážet bezprostřední stav jeho mysli. Podobně jako evropští trubadúři opěvovali ašughové krásné ženy, avšak na rozdíl od evropských rytířů, kteří za jistých okolností milovanou dámu mohli získat, se jejich arménští protějšci na svou vyvolenou nesměli ani toužebně podívat, natož se jí dotknout, jinak by byla dívka považována za zneuctěnou a její rodina by vyvolala krevní mstu. Na rozdíl od lidové poezie (která dvě představy, symbolickou a přímou, klade více méně paralelně vedle sebe, jak jsme viděli výše, případně obě spojí v jedno v symbolickém oslovení, nebo v rámci strofy rozvine jediné přirovnání) se Khučakovy básně vyznačují zhuštěnou, rafinovanou obrazností. V následující ukázce jsou ňadra přirovnávána současně k jablíčkům a k moři, přičemž dochází ke ztotožňování představ jablíček a moře (jak moře jsou tvá jablíčka); milý touží být jak pánem jablíček, tak rackem kolébajícím se na jejich vlnách; strofa touto zdvojenou obrazností vyjadřuje dvojí touhu vlastnit něco pevného (jablíčka) a touhu po utišení v neuchopitelnu (vlny, stín). Strofu interpretuji jako přirozeně paradoxní spojení touhy po vládě nad druhým s touhou po zapomenutí sebe sama:

Pověz mi, má maličká, kdy ňader tvých budu pán
jak moře jsou tvá jablíčka, můj lék proti horečkám
kéž rackem bych mohl být, vlnami tvými kolébán
usednu ti na víčka, ve stínu řas ať usínám

Rozkvět tradice středověkých ašughů spadá do sedmnáctého a osmnáctého století, tedy paradoxně do téže doby, která je v evropském kontextu označována za novověkou. K takovému „zakonzervování“ středověké kultury došlo v důsledku rozpadu Kilíkijského království na konci století čtrnáctého. Vzkvétající středověká kultura se uchýlila do klášterů a neměla možnost se dále přirozeně vyvíjet. Arménii tak vlastně minula renesance, jakou zažila evropská vzdělanost. Jedním z novodobých ašughů byl Naghaš Hovnathan (1660–1722), dvorský pěvec opěvující krásu gruzínských princezen. Dodnes velmi oblíbeným, a to i mezi mladší generací, je Sajath Nova (1722–1795), který tvořil na dvoře královského města Tbilisi. Za posledního z ašughů je některými považován Dživani (1846–1909/1912). V jeho poezii se však objevují vlastenecké motivy (jeho předchůdcům neznámé) a je psána moderní arménštinou. Teprve na začátku dvacátého století byla středověká témata opuštěna a do literatury pronikl moderní svět, avšak tato poezie už není předmětem antologie.
Básně vybrala a přeložila Petra Kohoutková. Zdá se, že je rovněž autorkou historické předmluvy a literárně-historických pojednání, ač jméno jejich autora není v knížce nikde uvedeno. V krátké poznámce se vyjadřuje ke svému způsobu překládání. Překladatelka se nesnaží zachovat po sobě jdoucí významy jednotlivých slov, nýbrž dojem z četby původního textu. Prozodii neodsouvá do podřadného postavení, ale dbá na zprostředkování hry rytmu, rýmů a zvukomalebnosti. Poetiku původního jazyka sugerují doslovně přeložené typicky arménské obraty, jejichž význam je vysvětlen v poznámkách, a dále zachovaná původní slova, jako např. zvolání dle jaman znamenající v turečtině „hrozivě krásná“.
Ač knížka na první pohled působí spíše jako cestovní průvodce po Arménii (fotografií na obálce, typem písma i historickou předmluvou), skrývá kvalitní překlady krásné poezie promlouvající o základních věcech člověka. A koneckonců jedná se o průvodce, leč po básnictví země Nairi.






© 2005 občanské sdružení Splav!