Plav
archiv


Dohánění svobody

Rozhovor s Georgim Gospodinovem

Přeložila Ivana Srbková

Součástí Panevropského pikniku je dvojice textů bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova, který je také jedním z hostů letošního veletrhu Svět knihy. Za pomoci překladatelky Ivany Srbkové jsme s ním ještě před veletrhem mohli krátce pohovořit o událostech roku 1989 a současné bulharské literatuře.
 

Anna Čmejrková: O tom, jak v Bulharsku probíhal převrat v roce 1989, má většina z nás jen mlhavou představu. Mohl byste nám krátce přiblížit, k čemu vlastně došlo?

Georgi Gospodinov: „Revoluce“ byla v Bulharsku nakonec ještě sametovější než ta československá, tak sametová a něžná, že bych ani neužil slova „revoluce“. Nevím, zda to, co se stalo 10. listopadu 1989, bylo jakýmsi druhem vnitrostranického převratu, obchodu apod., jak tvrdí někteří lidé. Byl bych nerad, kdyby tomu tak bylo. Ale pro obyčejného člověka se komunismus zřítil příliš lehce, jakoby sám od sebe, jako starý panelák, z něhož opadává omítka. Trochu bez námahy. A ukázalo se, že ta lehkost byla na škodu. Teď začíná tížit.

AČ: Jak se politické změny promítly do bulharské literatury? Je na tom literární sféra lépe než před revolucí? Změnila se nějak bulharská literatura na úrovni témat či žánrů?

GG: To, co se dělo v bulharské literatuře, a nejen po roce 1989, bych nazval „doháněním svobody“. Učili jsme se za běhu tolika věcem, tolik nám toho do té doby uteklo a bylo třeba to dohnat. Vzpomínám si, jak jsme hltali všechny ty knihy ze Západu, které předtím podléhaly cenzuře – literaturu, filosofii, sociologii. Vzpomínám si na rozkoš, s níž jsme zkoušeli psát novým jazykem, zpracovávat nová témata. Vzpomínám si na polemiky, někdy dost drsné, řekněme mezi „mladými“ a „starými“.

AČ: Jsou události roku 1989 v Bulharsku častým námětem literárních děl?

GG: Častým námětem zatím nejsou. V bulharské krásné literatuře si události z roku 1989 teprve začínají nacházet vážnější místo. Jsme trochu pomalejší v nalézání smyslu své minulosti. Nejprve zkoušíme zapomenout, a až když vidíme, že to tak nejde, vzpomeneme si, že bychom měli „rozhrabat“ to, co bylo. A bez takového „rozhrabávání“ minulosti, bez toho, abychom o ní dostatečně hovořili, jen těžko mohou vzniknout dobré romány.

AČ: Jaké pozornosti se v Bulharsku těší umělecká literatura? Je obecně sledována, nebo je záležitostí jen hrstky intelektuálů?

GG: Ano, je několik bulharských spisovatelů, kteří se těší poměrně vysokým nákladům svých knih. Čtenářské publikum je na ně zvědavé, vyhledává je. Po boomu poezie v devadesátých letech se nyní stal nejvyhledávanějším a prestižním žánrem román. Tak je tomu všude na světě.

AČ: Jaký je váš oblíbený žánr?

GG: Můj oblíbený žánr? Žánr „přirozeného románu“… (směje se) Tak se jmenuje můj román a vyšel dokonce v českém překladu. V něm jsou soupisy rozkoší, přírodní historie záchodu, bible much atd. Nevěřím na čisté žánry, připadají mi záměrné, nepřirozené. Nemáme ani jeden den, který by byl prožitý v nějakém čistém žánru. Kromě toho píšu povídky, které také nejsou klasickými povídkami, a básně, které občas připomínají kuchařské recepty.

AČ: A témata?

GG: Jen jedno. Jak objevit zázrak tam, kde zázraky z principu nejsou, v našem vlastním každodenním životě. A ještě – proč, k čertu, žijeme tak urážlivě krátce.






© 2005 občanské sdružení Splav!