Plav
archiv


Dědictví někdejšího domova

Rozhovor s hebraistkou a překladatelkou Jiřinou Šedinovou

Stála u zrodu prvních překladů moderní izraelské literatury. Vychovala novou generaci hebraistů, kteří jsou dnes již úspěšnými překladateli. O dědictví izraelských spisovatelů, o vojácích a kibucnících, o nelehké cestě izraelské literatury k českému čtenáři jsme mluvili s přední českou hebraistkou Jiřinou Šedinovou. 

Marie Iljašenko: Izraelská literatura je u nás v posledních dvaceti letech poměrně hojně překládaná a čtená. Jaká byla situace předtím, v době vašich překladatelských začátků?

Jiřina Šedinová: Díla židovských autorů, kteří náležejí do světové literatury a píší v různých jazycích, se u nás vydávala vždy, třebaže v některých obdobích v omezeném počtu. Překlady z hebrejské literatury naproti tomu vycházely v podstatě jen časopisecky a jen do počátku sedmdesátých let. Izraelská beletrie jako taková u nás tehdy známá nebyla a v důsledku politického vývoje po šestidenní válce 1967 se ani prosadit nemohla. Překladatelé z hebrejštiny, případně jidiš, se proto obraceli k dílům starším, především ke klasické literatuře z diaspory. Jediným knižním svazkem, na který si vzpomínám a který vyšel v šedesátých letech, byla sbírka Rozinky a mandle, kterou přeložil Jakub Markovič z jidiš. Pokud jde o časopisy, šlo především o periodika vydávaná Federací židovských obcí v ČSR, tedy o Židovskou ročenku a tehdejší Věstník (nynější Roš chodeš). Já jsem v té době nabídla právě do Věstníku a Židovské ročenky svoje první překlady, a to několik básní sefardských autorů z 11.–15. století a několik povídek J. L. Perece, který sice patří ke klasikům jidiš literatury, ale jeho tvorba existuje také v hebrejské verzi. S postupem normalizace ovšem i tyto skrovné možnosti vymizely a v plné míře se obnovily až po roce 1989.

MI: A tehdy jste začala překládat izraelskou literaturu? S kým ze spisovatelů se čeští čtenáři setkali – prostřednictvím překladů – nejdříve?

JŠ: Tehdy mě oslovila redakce Mladé fronty s dotazem, zda bych se neujala překladu Černé skříňky Amose Oze. Pak následovalo ještě několik titulů z díla tohoto autora, kterými bylo vlastně prolomeno dosavadní „nepovědomí“ českých čtenářů o izraelské literatuře. Potom se objevil výbor z moderní hebrejské poezie a další.

MI: Mnozí ze současných překladatelů izraelské literatury jsou vašimi bývalými studenty. Motivovala jste je při svém pedagogickém působení na Filozofické fakultě UK i k tomu, aby zkusili překládat?

JŠ: Ve větší míře u nás začala hebrejská literatura vycházet až počátkem nového tisíciletí. Moji studenti tehdy s nadšením přijali návrh, že v rámci literárního semináře zkusí i překládat. V roce 2000 náš seminář publikoval první drobný výbor moderních izraelských povídek Mít si s kým promluvit, v roce 2007 vzpomínkovou knihu J. Bar-Josefa Dárek z lásky a mezitím, v roce 2006, mi moji studenti udělali nesmírné překvapení a obrovskou radost dalším, tentokrát objemnějším výborem povídek Plus mínus. Zatím řada z nich už začala samostatně překládat a své překlady též úspěšně publikovat, takže v současné době se těším z jejich činnosti.

MI: Jaká úskalí a rébusy musí řešit překladatel z hebrejštiny?

JŠ: Hebrejština je jazyk, který existuje a vyvíjí se po několik tisíc let, a každá etapa jeho vývoje jej dodnes ovlivňuje. Překladatel se vždy musí podrobit autorovi a jazykové poloze, ve které se pohybuje. Jestliže spisovatel (např. Šmuel Josef Agnon) záměrně používá archaičtější jazykové vrstvy sahající až k talmudické hebrejštině a biblickému jazyku, je třeba obrátit se k příslušnému stylu i v češtině, ovšem tak, aby převod byl srozumitelný dnešnímu čtenáři. U autorů mladší generace se naopak setkáváme s množstvím hovorových výrazů, s přejatými slovy nebo s vulgarismy, a také s prohřešky vůči gramatice hebrejštiny, což je v hovorové rovině jev stále častější a nepředstavitelný pro toho, kdo studoval klasický jazyk. Jinak platí totéž, co u jiných živých jazyků, tedy vyrovnat se s různými úslovími, slovními hříčkami nebo charakterizačními prvky, jako jsou chyby v pravopisu či stylistické rozlišení jednotlivých postav.

MI: Ve výboru z moderní izraelské poezie Písek a hvězdy, který jste připravila, zaznívají velmi různorodé básnické hlasy. Kam se moderní izraelští básníci obracejí pro inspiraci?

JŠ: Izraelští básníci jdou v jedné řadě se světovými trendy od přelomu 19.–20. století. Nyní převládají moderní formy volného verše, asociativní řazení obrazů atd., ale i přes tyto soudobé znaky se v moderní izraelské poezii setkáváme s klasickými ozdobami, jako je akrostich, anafora, refrén, nebo s typy metafor, které lze číst ve Starém zákoně a u sefardských básníků, kteří tvořili hlavně ve Španělsku tzv. „zlatého věku“, v 10.–13. století. Ovšem málokterý básník se vrací k formálně náročným sefardským vzorům opravdu programově, např. Jehuda Amichaj se rozhodl vytvořit celou sbírku veršů podle vzoru a jako ohlas díla Šemuela Nagida Ibn Nagrely, jednoho z vrcholných autorů sefardského „zlatého věku“.

MI: Moderní Izrael tvoří lidé, kteří se narodili v jiných zemích – a pokud to neplatí o nich, tak o jejich rodičích a prarodičích. Přinesli si s sebou pestré literární dědictví. Jaký to má vliv na vývoj izraelské literatury?

JŠ: Izraelská literatura vůbec není a nikdy nebyla izolovaná od světových a dobových vlivů. Je známo, že už první generace autorů, píšící ještě v mandátní Palestině, byla zároveň generací překladatelskou – z „mateřských“ jazyků do hebrejštiny – a že i většina současných spisovatelů v sobě nese dědictví někdejšího domova dodnes. Amos Oz často říká, že u jeho čtenářských i literárních začátků stála klasická ruská literatura, jiní sledují odkaz francouzský, anglosaský atd. Když čteme moderní hebrejskou prózu i poezii, zdá se, že tato díla, soudě podle obsahového zaměření i formy, mohla vzniknout kdekoli na světě, ovšem přesto má literatura vytvořená v Izraeli nezaměnitelnou atmosféru, danou tradicí i současností.

MI: Co je tmelem, který ji spojuje do jednoho celku?

JŠ: Podle mého názoru je to především samotná země, její minulost, současnost a nezaměnitelná atmosféra. Za všeobecně platné pouto židovského národa v diaspoře se považuje judaismus, náboženská tradice. V případě Izraele je toto pouto spíše ideálem, poněvadž řada přistěhovalců především ze zemí bývalého Sovětského svazu je nábožensky zcela indiferentní a musí se s judaismem jakožto náboženským systémem i tradičním životním stylem teprve seznamovat. Nelze jednoznačně hovořit ani o poutu jazyka, protože opět platí, že většina těch, kdo přicházejí, se jej musí učit. Zbývá tedy to nejpodstatnější – Erec Jisrael, tj. Země izraelská, k níž si Židé uchovali neměnný vztah po celé trvání diaspory.

MI: Existuje v izraelské literatuře typický hrdina, nebo jsou literární hrdinové stejně rozmanití jako Izraelci sami?

JŠ: Typ hrdiny závisí na době, kdy dané dílo vzniklo. V době britského mandátu to byl sionistický ideál chaluce – průkopníka z prvních přistěhovaleckých vln, pak kibucnika, v období boje za nezávislost po vyhlášení Státu Izrael a od přelomu 40. a 50. let, kdy do literatury vstupuje generace těchto bojovníků, je to voják a jemu po bok se staví pováleční přistěhovalci a podobné postavy. Od šedesátých let se láme dosavadní mlčení o šoa a romány i povídky se stále víc soustřeďují na tragédii Židů za druhé světové války, na osobní i obecné utrpení, na statečnost těch, kdo padli i přežili. K tomu přičtěme stále přítomný dopad politických událostí, války, palestinsko-izraelský konflikt, soužití s izraelskými Araby, ale i vnitřní vztahy ve vlastní izraelské společnosti, místo, které v ní zaujímají sefardité, jemanité, severoafričtí a etiopští Židé. V posledních desetiletích se literatura i umění obecně stále více soustřeďuje na jednotlivce a jeho psychologii, a autoři své hrdiny – obyčejné lidi – staví do běžných každodenních situací.

MI: A teď na chvíli opusťme literární hrdiny a vraťme se k vám. Který z překladů byl pro vás nejdůležitější?

JŠ: Určitě ty začátky, sefardská poezie, se kterou jsem si mohla pohrát, vybírat výrazy a vymýšlet, jak co nejvěrněji převést do češtiny pevné metrum a veršová schémata.

MI: Prozradíte nám, na čem pracujete nyní?

JŠ: Ani v době, když jsem intenzivně pracovala na moderní literatuře, jsem neopustila klasickou vrstvu, tedy hebrejskou prózu a poezii vzniklou od středověku do 18. století. Teď mám na stole několik „restů“, které musím dokončit, a pak se ještě rozmyslím, na co se zaměřím dál. Pokud jde o současnou izraelskou literaturu, ráda bych přenechala pole našim studentům a absolventům, kteří kromě jiného vládnou současným, živým hebrejským jazykem.

MI: Co by se podle vás ještě rozhodně mělo přeložit do češtiny a vydat?

JŠ: V Izraeli působí mnoho autorů a nabízí se množství titulů, které už figurují na světovém knižním trhu a které by si zasloužily pozornost českých čtenářů. Mělo by se pokračovat aspoň v reprezentativním výběru a vydávání klasiků izraelské literatury, měli by se také uvádět autoři z mladší a nejmladší generace, kteří nahlížejí izraelskou současnost jinýma očima, a v obou případech bych se přimlouvala za zařazování tvorby izraelských spisovatelek, které jsou neméně talentované a neméně kritické než muži.

MI: Když už jsme u těch spisovatelek, co si myslíte o nedávné diskuzi, která se rozhořela o přechylování cizích ženských příjmení? Přistěhovalci do Izraele si často volí nová izraelská jména, ta pak mají symbolickou hodnotu. Asi by se jim náš současný úzus moc nelíbil…

JŠ: Jednoznačně jsem pro nepřechylování a nezáleží na tom, zda autorka přijala hebrejské příjmení, nebo si ponechává jeho původní evropskou formu. Jméno osobní i rodinné je součástí identity člověka a mělo by se respektovat v podobě, jakou si zvolí.






© 2005 občanské sdružení Splav!