Plav
archiv


Dvojí běh na dlouhou trať

Šárka Grauová

Podle mezinárodních norem má překladatel za jeden pracovní den převést do mateřského jazyka šest až osm normostran běžného textu. To vypadá jednoduše: 30 stran týdně, 120 stran měsíčně, 1400 stran ročně, vezme-li si toho roku překladatel dovolenou. Netroufám si a možná ani nechci odhadovat, kolik člověku mezinárodní norma stanoví na celý život – kolik toho máme nažít a napřekládat. A přestože normy někdy bývají užitečné, je snad dobře, že jsou i lidé, kteří překlad pojímají jinak.
Cenu Josefa Jungmanna, již poosmnácté udělenou za literární překlad, získalo v letošním roce poprvé portugalsky psané dílo. Zasloužila se o to Vlasta Dufková svým převodem rozsahově nevelké novely Burití brazilského spisovatele Joãa Guimarãese Rosy (1908–1967). Pracovat na něm zkusmo začala v první polovině osmdesátých let a závěrečné tažení k výsledku, při němž se musela mnohdy nořit až k společnému základu indoevropských jazyků a pak zase stoupat zpět do počeštěného brazilského sertãa, trvalo několik let. V rámci téže soutěže se mezi pěti dalšími oceněnými objevil ještě další překlad z portugalštiny: tvůrčí odměnu za převod útlé Knihy stesku dosti tajemného portugalského spisovatele 16. století Bernardima Ribeira získala Marie Havlíková. Ta se na tento překlad připravovala dvacet let a dlouze kvůli němu pobývala v portugalských knihovnách, aby zjistila, zda snad přece jen někdo neporozuměl některým kryptickým pasážím (jediné dva překlady, o nichž vím, byly před nedávnem pořízeny do románských jazyků: španělštiny a francouzštiny). Není těžké dojít k závěru, že Cena Josefa Jungmanna se neudílí překladatelům, kteří zvládnou nároky své profese, ale spíš těm, kterým se zaměstnání stane povoláním, životním posláním.
Jiným závěrem ale může být také zjištění, že má-li být překladatel schopen vrcholných výkonů, musí mít možnost dlouho zrát, protože v takových překladech jako je Burití či Kniha stesku vlastně zúročuje celou svou životní i literární cestu. Protože do takových textů se může pustit, až když je co zúročovat. A obvykle i překladatel, který má dar od Pána Boha, podmínky k zrání, touhu být partnerem velkému autorovi a píli, která je k tomu nutná, potřebuje v závěrečné fázi svého díla podporu vstřícného redaktora, který mu nabídne to, čemu psychologové říkají „ozvučná deska“, a třeba mu i pomůže rozvinout to, co se v překladatelské počítačové samotce do konce dotáhnout („dosedět“) nepodařilo. Hezky a důtklivě o tom mluvil ve své řeči u příležitosti předávání Jungmannovy ceny předseda poroty Zdeněk Beran.
A platí-li to obecně, v takzvaně malých či exotických literaturách to platí dvojnásob. Portugalsky psané literatury jsou sice dohromady projevem mezinárodního společenství čítajícího odhadem 200 až 250 milionů mluvčích, u nás ale mají status jakéhosi slovesného „etna“, jehož bytostnou odlišnost v lehce popovém duchu stírá za Brazilce ve velkém Paulo Coelho, za Portugalce v malém José Rodrigues dos Santos – a ty by zase leckdo neoznačil v pravém slova smyslu za spisovatele. Překladatel, který se začal učit portugalsky až v postpubertálním věku na některé ze tří univerzit, na nichž se u nás portugalistika pěstuje jako samostatný obor, musí i dnes, v době široké nabídky studijních pobytů, internetu a digitálních výkladových slovníků, dlouho zrát, už jen má-li dospět nikoli ke standardu šesti stran průměrně obtížného textu denně, ale vůbec k překladu, který je možno knižní publikací sdílet s druhými. A i on k tomu potřebuje „ozvučnou desku“, byť na trochu jiné úrovni, než je tomu u překladatele ztékajícího osmitisícovky.
Právě proto v letošním roce vznikla ve spolupráci oddělení portugalistiky Ústavu románských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a portugalského Instituto Camões cena pro začínající překladatele z portugalštiny nazvaná Hieronymitae Pragenses. Název soutěže na první pohled sice odkazuje k patronovi překladatelů svatému Jeronýmovi, od něj se ale rozbíhá dvěma různými směry, jimiž se ubírají česká a portugalská jeronýmovská tradice. Na jednom pólu stojí Hieronymus Pragensis alias Jeroným Pražský, reformační myslitel, který v mládí studoval jako český stipendista v Oxfordu a na Sorbonně. Na pólu druhém pak portugalští jeronymité, příslušníci řeholního řádu Ordo Sancti Hieronymi neboli Hieronymitae, od jejichž lisabonského kláštera – jedné z mála památek manuelského renesančního stylu, která přežila lisabonské zemětřesení roku 1755 – odplouvaly v době objevných plaveb karavely do Afriky, Asie a později i Brazílie. Hieronymitae Pragenses jsou tedy současně Jeronýmovci Pražští i pražští jeronymité, pomyslné bytosti nepřeložitelně spojující nejprve dvě země, které se v dějinách spojovaly spíše výjimečně, posléze ale i Čechy a celý portugalsky mluvící svět.
Smyslem soutěže otevřené všem českým a slovenským portugalistům studujícím na českých vysokých školách je, jak praví statut, „motivovat mladé portugalisty k zájmu o literární překlad a v oblasti překladu rozvíjet jejich dovednosti a odborný růst“. Porota sestávající z pěti překladatelů a portugalistů ze tří českých univerzit (Prahy, Brna a Olomouce) letos v prosinci poprvé ocení tři nejlepší přihlášené překlady a rozdělí mezi ně odměny v celkové výši 27000 Kč (12000, 9000 a 6000 Kč). Nejvroucnějším přáním zakladatelů ceny však je, aby mezi soutěžícími našli kolegy zároveň nadané i cílevědomé, protože každý obor, portugalistiku nevyjímaje, je schopen dalšího života jen tehdy, nemá-li pouze překladatele zralé, ale i překladatele dozrávající.






© 2005 občanské sdružení Splav!