Plav
archiv


Trnobřichové a kručinka

Rozhovor s Šárkou Grauovou

O brazilské a portugalské literatuře a o zajímavých poznáních, jaká jejich překládání může přinést, hovoří Šárka Grauová, překladatelka, redaktorka, editorka a vedoucí portugalistiky na FF UK.
 

Lucie Koryntová: Z vaší překladatelské bibliografie je patrné, že se zaměřujete na brazilskou literaturu. Přeložila jste romány Posmrtné paměti Bráse Cubase od Joaquima Marii Machada de Assis, Macunaíma od Mária de Andrada, Peklo ráje od Any Mirandové a nakonec jste se podílela na překladu Dějin brazilské literatury Luciany Stegagno Picchiové. Co vás k brazilské literatuře přivedlo? Přitahuje vás něčím, co je pro ni specifické?

Šárka Grauová: K brazilské literatuře jsem se dostala vlastně komparatisticky. Když jsem si kdysi vybírala téma diplomové práce, chtěla jsem se zabývat moderní antiiluzívní literaturou, nejlépe modernismem. Profesor Hilský, který tu práci měl vést, tehdy někde vyčetl, že v Brazílii existoval autor jménem Machado de Assis, který navazoval na Laurence Sternea, jednoho z otců prózy, která nestojí na ději a zápletce, ale spíš na tom, co v člověku vnější děje rozehrávají. Tak jsem se přes angličtinu dostala k Brazílii a místo modernismu jsem se věnovala brazilskému takzvaně realistickému románu. Takže žádný karneval a pistolníci ze sertãa: mou výchozí pohnutkou byla otázka, jak je pro všechno na světě možné, že v Brazílii vznikl v osmdesátých letech 19. století román, který nekopíruje velké společenské skici tehdejší evropské literatury, ale celé tohle chápání literatury převrací naruby a dostává se k tématům a otázkám, které v Evropě stoupenci realismu zčásti pominuli.

LK: Zajímalo by mě, čím se Posmrtné paměti Bráse Cubase tehdy tolik vymykaly. Máte na mysli vypravěčskou perspektivu ze záhrobí?

ŠG: To jistě taky, i když to najdete ve stejné době třeba i u Dostojevského, je to jakási vedlejší tradice přítomná v západní literatuře od Lúkiana. Ale u Machada se objevuje jako součást přesvědčení, že evropský realismus se v tom, co pokládá za realitu, mýlí. Pro Machada realita není něco, co je prostě dáno a stačí to popsat, jako by to byl nějaký vědecký pokus. V Machadových očích má realita pro člověka vždycky rozplývavé kontury, patří k ní bytostná nejistota plynoucí právě z toho, že ve vztazích mezi lidmi žádný Zolův „experimentální román“ nic neprokáže – lidi nelze zkoumat v žádném vědeckém teráriu. Posmrtné paměti Bráse Cubase tohle názorně demonstrují: člověk není schopen poznat svět, „jaký opravdu je“, ani ze záhrobí, protože všude, kde je nějaké vědomí (a posmrtné vědomí je samozřejmě jen důmyslná literární finta, něco stejně nemožného jako „vševědoucí vypravěč“), se neotvírá jen možnost pravdy, ale také nepravdy, přetvářky a vytáčky, a to na vědomé i nevědomé úrovni. Něco podobného mimochodem říkal Nietzsche, když uvažoval „o pravdě a lži ve smyslu nikoliv morálním“ (ačkoli to Machado dost těžko mohl vědět).
A to je právě jedna z věcí, které jsou na brazilské literatuře zajímavé. Stejně jako jiné latinskoamerické literatury patří brazilské písemnictví celou svou vahou k západní tradici, jeho autoři vyrůstají z evropské kultury tak, jak to nemůžeme říct o spisovatelích čínských, arabských nebo třeba konžských. Ale přitom se na tuto tradici dívají a komentují ji trochu zvenčí: s Machadem stojíme na půdě evropského realismu, ale na tento realismus se pohlíží jako na určitý nástroj, který mohu použít, pokud mi vyhovuje, ale mohu s ním taky udělat něco trochu jiného. Tohle paradoxní uvnitř, které je zároveň, v jednom a témž okamžiku venku, to je myslím zdroj trvalé fascinace.

LK: Kromě toho, že překládáte, jste také autorkou studií a doslovů. Využíváte překlad jako způsob poznání literárního díla? Stalo se vám, že jste při překládání odhalila významy, které by vám při čtení unikly?

ŠG: To je dost složitá otázka, protože o tom, jak reálně, takříkajíc bod po bodu čteme literární dílo, nemáme žádný záznam. Do jisté míry je jedinou detailní zprávou o tom, jak člověk „čte“ knihu, právě překlad. Naše poznání textu se při překládání prohlubuje, to jistě ano, především snad vzniká určitý detailní vhled, který člověku dává větší šanci správně se rozhodnout tam, kde se nabízí dvojí možné řešení. Ale ne vždy se prohlubuje to, co můžete vtělit do nějaké stati nebo doslovu – je mnoho skvělých překladatelů, kteří jsou schopni napsat jen průměrný, nebo dokonce i podprůměrný doslov. A jsou skvělí vykladači, nad jejichž překlady člověku vstávají vlasy na hlavě. Je to, jako když s někým žijete a znáte dopodrobna všechny jeho zvyky, jeho nešvary, jeho tělesný pach a já nevím, co ještě – a když na něj máte napsat psychologický posudek. Byly doslovy, které se mi po letitém soužití s textem psaly moc těžko, takže jsem se zapřísahala, že příště napíšu doslov jako první.

LK: Pročítám-li zmiňované Posmrtné paměti Bráse Cubase nebo „báseň v próze“ Macunaíma, historický román Peklo ráje či existenciálně laděný román Navždycky portugalského spisovatele Vergília Ferreiry, říkám si, že originály musely být především velké jazykové výzvy, které se vám soudě podle získaných tvůrčích odměn Obce překladatelů podařilo zdolat. Je zajímavý literární jazyk tím, co vás pohne k překladu? Podle čeho si vlastně tituly k překládání vybíráte?

ŠG: Nejsem typ překladatele, který přeloží cokoli – taky se tím neživím, to by mi šlo asi těžko. Motivace je různá, a někdy dokonce zčásti chybná. Třeba Navždycky byla kniha, která mě oslovila, když jsem ji četla v originále, ale zčásti jsem po ní sáhla i proto, že jsem byla vyždímaná Macunaímou, u něhož se mi stávalo, že jsem překládala celý den, večer jsem byla umořená, jako bych překládala vagon uhlí a ne knihu, a výsledkem bylo pět nebo deset řádků, a ty jsem pak někdy ještě za čas předělala. Měla jsem dojem, že Vergílio Ferreira se bude překládat jako po másle – a teprve při překladu jsem zjistila, že text, který jsem četla jako proud úvah a postřehů, ve skutečnosti rozkládá ve snaze o co nejpřiléhavější vyjádření jazyk na prvočinitele, rozlamuje syntax a vytváří úplně novou jazykovou realitu, která se na povrchu tváří jako běžná próza. Tohle jsou možná ta největší překvapení, která člověku překlad může přichystat – a ten odhad překvapivě není jen otázkou zkušenosti.
Existuje mimochodem velmi zajímavý rozdíl mezi překládáním z portugalské a z brazilské literatury, který možná souvisí s určitým obecnějším rozdílem mezi založením obyvatel Starého a Nového světa. Brazilská literatura mnohem víc přiléhá ke skutečnosti, a i pokud se dostává za ni, musíte tou „zátkou“ reality projít – Guimarães Rosa, kterého teď nedávno novátorsky přeložila Vlasta Dufková, kouzlí s jazykem jako málokterý Evropan a jeho stěžejní sdělení je naprosto univerzální, ale chcete-li ho následovat, musíte se propřekládat palmami, mravenečníky, tinamami a jinými svízelnými místními reáliemi. U Macunaímy je to trochu jinak, protože tam jde o kulturní identitu Brazílie, kterou tahle próza, pro niž Mário de Andrade používal označení rapsodie, vlastně skládá z různých úryvků a úštěpků brazilské reality a jejího dosavadního ztvárňování. Ale ten výsledný jazykový tvar taky nepostavíte, pokud se neseznámíte s nejrůznějšími brazilskými opicemi a trnobřichy (to je čeleď ryb, patří jich do ní docela hodně a portugalsky se každá jmenuje jinak – a jeden pan docent na přírodovědecké fakultě se jednou upřímně smál, když jsem mu řekla, že se prostě v Macunaímovi budou jmenovat česky).
Naproti tomu portugalská literatura, to je nefigurativní krajka. S výjimkou některých autorů, kteří se objevili v devadesátých letech a kteří se snaží psát pro velké publikum a konkurovat evropským bestsellerům, sestává z textů, které stojí na precizní práci se slovem, odstínem, odlišením takřka tón v tónu. Jednou nohou stojí v poezii, druhou v reflexi. Konkrétní popis Portugalska skoro chybí, zvířata se nevyskytují, a je-li tam už keř, bude to nejspíš kručinka, takže když se vám nepodaří transponovat tuhle poeticko-reflexivní linii naprosto přesně, text je ztracen – žádná realita, žádný příběh to nezachrání. Je to jedna z portugalistických svízelí, že člověk musí být opravdu nadaný a asi už i trochu zkušený překladatel, aby se tohohle dokázal zhostit se ctí. Proto taky vychází z portugalštiny tak málo překladů, i když na rozdíl od jiných zemí Portugalci věnují šíření své kultury v zahraničí opravdu velkou péči.

LK: Jelikož se pouštíte do překladů vyžadujících velký jazykový záběr, který sahá od 19. století přes modernu po současnost, říkám si: jak se asi na překlad konkrétního titulu připravujete? Spoléháte se na svoji znalost českého jazyka, nebo chodíte „nasávat“ k českým autorům, překladatelům… Kam chodíte pro slova a vazby? S tím souvisí druhá otázka: při převádění starších textů v překladu spíše archaizujete současnou češtinu, nebo překladem jazyk originálu aktualizujete?

ŠG: Tak jako v překládání nikdy, ani tady neexistuje jediná možnost: možné polohy jdou – užiju-li terminologie Jiřího Pelána – od překladu konformního, který ctí originál, po překlad adaptační, který ctí časový a místní kontext, do nějž se překládá. A taky záleží na typu textu a na čtenářském zážitku, který si přejete zprostředkovat. Třeba kvůli románu Any Mirandové, což byl jediný text, který jsem překládala takříkajíc na zakázku, jsem načetla kdeco z barokní literatury, protože tam literární efekt na neobvyklosti starých slov stojí – bez nich by to byla jen historická detektivka. Potíž je v tom, že čeština prošla na rozdíl od portugalštiny poměrně dramatickým vývojem a je velký problém ty firhaňky a merhyně nějak uspokojivě zapojit do tkáně současného jazyka.
Osobně mám za to, že v překladech historických textů má ducha doby něco signalizovat. Kdo četl Malostranské povídky, ví, že paní Bavorová sází do lutrie a klíčem jí k tomu je kumbrlík. Zrovna tohle jsou slova, která jsou pro překlad nepoužitelná, ale je spousta jiných, která o poznání méně nápadně dokáží textu vtisknout určitou patinu, kterou čtenář mnohdy vnímá vlastně jen podvědomě.
Ale problémem historického textu není jen slovní zásoba: před lety jsem začala překládat Putování, což je dost zvláštní, víc než tisícistránkový cestopis Fernãa Mendese Pinta z 16. století. Jeho košaté věty se někdy dost složitě vinou třeba přes půl stránky: máme je, jako Pintova americká překladatelka, dělit na kusy, aby se čtenář neztrácel, nebo se máme snažit čtenáře trochu napnout na syntax originálu? Ta druhá možnost je pochopitelně mnohem náročnější, protože když se vám do té dlouhatánské věty vloží aktuální větné členění a donutí vás dát, co je vepředu, dozadu a naopak, skládáte to celé hodiny jako puzzle. Ale podívejte se třeba, jak vypadá cestopis Kryštofa Haranta, a rozhodněte sama, jestli vás to takhle baví nebo ne. Podle mne je ta složitá šroubovice věty výrazem určitého typu myšlení, a když si ji nepředěláme, aby byla stejná jako my, může naše vlastní myšlení inspirovat a obohacovat.

LK: Ač bych s vámi o zákrutech překládání ráda hovořila do aleluja, musím odvést řeč k nakladatelské praxi. Říkala jste, že u nás vychází málo překladů z portugalštiny; vy sama jste založila edici Lusobrazilská knihovna, kterou vydává nakladatelství Torst. Jak se vůbec u nás překladová lusofonní literatura vydává – má dostatek finančních prostředků a čtenářů? A jaké máte v edici výhledy do budoucna?

ŠG: Lusobrazilskou knihovnu jsem vymyslela jako pokus, jak morálně podpořit překladatele, kteří mají do překládání chuť, ale potřebují ještě odbornou oponenturu. Protože „druhé oči“ redaktora samozřejmě potřebuje každý překladatel, ale když člověk začíná, je důležité pracovat s někým, kdo se může podívat, jak je to v originále. A zčásti jako pokus prosadit knihy, které jsou nevýdělečné a nakladatelé se do jejich vydávání nehrnou, a přitom rozšiřují náš výhled do portugalské a brazilské literatury. Je mi líto, že stranou zůstává nesmírně zajímavá literatura, která dnes vzniká v portugalsky mluvící Africe – ale tohle pole už musí počkat na někoho jiného.
Mám radost ze dvou věcí: jednak jsou všechny čtyři dosud vydané svazky rozebrány, u Burití Joãa Guimarãese Rosy dokonce děláme dotisk, a jednak se zatím podařilo vydat všechno, s čím někdo jako se svým návrhem přišel. Ve třech případech nás podpořilo pražské centrum Camõesova institutu, dnes v čele s Joaquimem Coelhem Ramosem, jehož všestranná pomoc je pro portugalistiku naprosto nedocenitelná, v jednom případě jsme získali jistý obnos od brazilského velvyslanectví. A protože všechny knihy mají také obsáhlou studii a kalendárium, jehož cílem je poskytnout představu o kontextu autorova díla a jeho doby, mohli jsme se v neposlední řadě opřít o výzkumný záměr řešený na Filozofické fakultě UK.
Právě teď přišel z tiskárny pátý svazek, Mlčení portugalské autorky Teolindy Gersãové, takový portugalsky křehký příběh o vztazích, o možnosti dorozumění mezi muži a ženami. Pak je na řadě knížka brazilského zpěváka a skladatele, ale taky čím dál lepšího spisovatele Chica Buarqua, která se jmenuje Budapešť a je to taková chytrá postmoderní hříčka o situaci literatury ve věku kulturního průmyslu, ale taky například o vztahu jazyka a myšlení. Ještě letos by měla vyjít v revidovaném překladu Vlasty Dufkové další novela Guimarãese Rosy, Dál-dál a dál.
Na příští rok mám zatím v plánu historické drama brazilského romantického básníka Castra Alvese Gonzaga aneb Revoluce v Minas, které se vrací k odporu skupinky brazilských intelektuálů bojujících proti portugalským kolonizátorům. Tuhle hru roku 1959 přeložil dávno zesnulý portugalista Zdeněk Hampl a byla bych ráda, kdyby se konečně dostala ke čtenářům. A pak mám v plánu ještě jedno romantické historické drama, jehož autorem je pro změnu Portugalec Almeida Garrett, překládá ho Marie Havlíková a česky se možná bude jmenovat Tajemný poutník, ale jisté to ještě není.

LK: Vedle překladatelské, redaktorské a editorské činnosti učíte lusofonní literaturu na FF UK, kde také vedete oddělení portugalistiky. Nebudu se vás ptát, jak to všechno zvládnete, řekněte mi tedy prosím: jste se současným stavem portugalistiky u nás spokojená?

ŠG: Spokojenost asi není to pravé slovo, ale když se něco podaří, mám radost. Paradoxně mám radost taky proto, že podmínky k práci na humanitně zaměřených univerzitách jsou tak žalostné, že když v nich někdo něco dobrého a hodnotného dokáže, je to vlastně zázrak, jehož základem je poněkud starožitná a nepravděpodobná etika oběti, nic předvídatelného ani daného hmotnou „základnou“. Mám radost, když je Vlasta Dufková nominována za překlad Guimarãese Rosy na Magnesii literu a moderátorky se učí vyslovovat portugalská jména. Mám radost, když Marie Havlíková v rámci Jungmannovy ceny dostane tvůrčí cenu za překlad, kterému se léta věnovala, a když Vlasta Dufková stane mezi laureáty, k nimž právem patří. Mám radost, když se ve studentovi podaří vykřísnout jiskřičku pochopení pro literární dílo. Mám radost, když se nám k doktorskému studiu hlásí další a další lidé, když někoho osloví portugalská knížka… Portugalistika je na tom lépe, než kdy byla – a v tom je velká naděje. Ale taky strach, abychom ji nepromarnili.

LK: Poslední zvědavá otázka: na čem právě pracujete?

ŠG: Teď zrovna po několika letech práce dokončuji poslední stránky překladu anglicky psané knihy George Steinera Po Bábelu, což je vzdor všem možným výhradám fascinující pokus zjistit, co to vlastně znamená překlad, a to z hlediska jazykového, literárního, kulturního, psychologického, filosofického a různých dalších. Steiner se jako rodilý mluvčí cítí doma ve třech jazycích a v několika dalších je častým hostem, takže leckdy se tu promlouvá vpravdě babylonsky. Kniha má skoro 600 stran textu, k překladu jsem přečetla desítky odborných knih i literárních děl – a teď se zrovna třesu hrůzou, jaké nesmysly tam po mně přes to všechno Václav Jamek, který knihu rediguje, objeví.






© 2005 občanské sdružení Splav!