Plav
archiv


Tón hlasu

Ladislav Nagy

Ukázalo se už loni po ocenění Jiřího Stromšíka, že sehnat fundovaného autora – schopného obratem a obratně sepsat byť krátkou analýzu způsobu překládání vyznamenaného umělce – je potíž. Nejinak tomu bylo letos. A tak přijměte alespoň krátké zamyšlení jiného překladatele praktika, které dohromady s oběma letos otištěnými nominacemi utváří obraz Miroslava Jindry jako překladatele i člověka, mj. i proto, že se svými předchůdci nachází řadu styčných bodů.
 

Letošním laureátem Státní ceny za překladatelské dílo se stal Miroslav Jindra, člověk, kterého generace anglistů pamatují jako laskavého pedagoga a generace čtenářů… tak, zde je problém. Ze zvyku by se chtělo napsat, že si Miroslava Jindru pamatují generace čtenářů jako překladatele Hellera, Cohena, Ruarka, Kingsleyho Amise, Capoteho, Vidala, Boyda, Malamuda a dalších. Ta věta se doslova dere na jazyk, je tak nějak logická. A přece to tak není.
Úděl překladatele je nelehký – posloužit co nejlépe autorovi a přitom zůstat sám nenápadný, jaksi v ústraní. Když to neudělá a chce strhnout pozornost na sebe, většinou to dopadá špatně: jako když třeba Baudelaire překládal Poea do francouzštiny; anebo Nezval do češtiny. Myslím, že Miroslavu Jindrovi se tenhle úkol podařilo zvládnout dokonale. Tón svého hlasu propůjčil Hellerovi, Updikeovi a teď i Cohenovi, ale vždy skrze češtinu slyšíme je. Možná to bylo i tím, že s těmito autory sdílí podobný smysl pro humor.
Je neuvěřitelné, že jeho překladatelská dráha trvá již přes padesát let. Dodnes si vzpomínám, jak se mi do ruky dostal jeho první překlad – nebyl to Heller ani Amis, nýbrž román mnohem starší, Farář wakefieldský, kterého přeložil ještě se svou první ženou, též renomovanou překladatelkou, v hloubi padesátých let. Mnohokrát jsem se k té knize během let vracel, mimo jiné i proto, že toto půvabné dílko Olivera Goldsmithe mám rád. Znovu a znovu mě překvapuje, jak je ten jazyk dodnes živý. Říká se, že jazyk překladu zastarává rychleji než jazyk originálu. Pokud je tohle kritérium kvality, pak v něm Jindrovy překlady obstojí velice dobře. Možná je to dané i jistou nenápadností. Dějiny české anglistiky znají několik extrovertních překladatelů: ne snad že by chtěli měnit originál, ale prostě pojímali překlad jako něco, v čem se musí projevit, co musí nést jasnou signaturu jejich stylu – zhusta na úkor přesnosti. Je možná spravedlivé, že takové překlady zastarají nejrychleji.
Překladatel je dosti závislý na knihách, které překládá. Vynikajícího překladatele, který se nedostane ke skvostným knihám, nikdo nepozná. Miroslav Jindra měl štěstí, že se k takovým knihám dostal. Kultovní je určitě Hlava XXII, ale bylo by chybou zapomínat i na ostatní: především pak na Ruarka, jehož Medojedky se staly fenoménem české překladové literatury posledního půlstoletí. Člověk by musel dlouho pátrat v paměti a v archivech, aby našel srovnatelný příklad, tedy knihu, která se v českém překladu stala klasikou a vyšla v několika vydáních, zatímco ve své mateřské zemi se z výsluní pozornosti dávno vytratila. Kromě toho, že Miroslav Jindra narazil během své dráhy na autory zajímavé, narazil též na ty, jejichž smysl pro humor a ironii mu byl bytostně blízký. I proto mohl být výsledek takový, jaký je. Odborníci, kteří budou Jindrovo překladatelské umění analyzovat třeba někdy detailněji, jistě ocení vytříbený cit pro dialog, široký rejstřík a hlavně schopnost podat literárně hovorovou vrstvu jazyka, aniž by se text nivelizoval do čistě hovorové roviny, jak se to stává některým současným, zejména mladým překladatelům. Také budou muset – bohužel – zdůraznit vynikající zvládnutí češtiny včetně řady aspektů (aktuální členění větné, základní stylistika), které kdysi byly pokládány za standard a měly by být pokládány za standard i dnes, což bohužel tak není. Nicméně osobně jsem přesvědčen, že ať bude Jindrovo překladatelské dílo analyzováno z jakékoli strany, stejně bude třeba nakonec konstatovat, že nebýt onoho úžasného smyslu pro humor a velkorysosti ducha překladatele, ty překlady by nebyly tak působivé ani dlouhověké.
Možná je tak v souladu s Jindrovou ironií, že se mu ocenění dostalo za knihu, která v kontextu jeho překladatelské tvorby stojí tak trochu na okraji. Jistě, sbírka Cohenových básní stojí za pozornost, už jen kvůli roli, kterou kanadský písničkář sehrál v kulturním vývoji druhé poloviny dvacátého století. Na druhou stranu Cohen není žádný John Donne. A tak se vnucuje myšlenka, zda porota státní ceny literatury nepodléhá modernímu třeštění „aktuálností“. Osobně si myslím, že třeba Květiny pro Hitlera jsou jako básnická sbírka zajímavější a byť toto je subjektivní názor, určitě lze objektivně říct, že Jindrův převod Hellera měl a má pro českou literaturu kontext rozhodně větší. Tím se vnucuje otázka, proč by nemohl překladatel dostat cenu za knihu starou dvacet let či třicet. Vždyť co jiného dokáže ověřit kvality originálu i převodu lépe a nestranněji než právě čas. Tak či onak, letošní cena – ostatně stejně jako ty předchozí – je ve velice dobrých rukou. A nadšený čtenář může s radostí čekat na další překlad Miroslava Jindry.






© 2005 občanské sdružení Splav!