Plav
archiv


Po smyslu

Také rozhovor jsme věnovali redakčním radním, a tak jsme (z rozsahových důvodů pouze) některým z nich položili hrst otázek ptajících se po smyslu překladu, jeho kritiky a vydávání světové literatury časopisecky.
 

Lukáš Novosad: V květnu 2010 to bude pět let, co Plav začal vycházet. Je to myslím vhodný okamžik položit si otázku: má takový časopis vlastně smysl? Je účelné a věcné vydávat časopis specializující se pouze na světovou literaturu, když té se částečně věnuje vlastně každé větší literární periodikum? Je dostatečným ospravedlněním existence takového časopisu jeho zaměření na překladatelské umění?

Libor Dvořák: Mezi smutným koncem Světové literatury, která v posledním roce svého života opravdu zacházela na úbytě, a zrodem Plavu uplynulo deset let. Ne že by ta pauza prezentaci překladatelského kumštu nějak zvlášť uškodila – jsme malá země s malou vlastní literaturou a překladatelskou práci a světový literární kontext budeme zřejmě potřebovat vždycky – ale vlastní profesní časopis má své opodstatnění v každém případě. Rozhodně taky platí, že takovýto časopis začne fungovat v okamžiku, kdy se najde alespoň jeden, ale ještě lépe pár lidí, kteří si vezmou do hlavy, že ho budou dělat – a je lhostejné, zda je věnován předpojatému betonu, broušenému sklu či překladové literatuře, důležité je, aby byl ve svém oboru dobrý a aby ho příslušná profesionální obec nejen akceptovala, ale také podporovala, především autorsky.

Viktor Janiš: Jistěže má smysl, protože je právě díky tomu překladatelskému akcentu jediný svého druhu. Co číslo, to většinou malá antologie jedné národní literatury. Další střípek do české literární mozaiky, která je díky tomu pestřejší. A ohromný prostor pro kritiku překladu, dnes už se tedy nikdo nemůže vymlouvat, že by mu reflexi překladu beztak nikde neotiskli. Naopak: Hic Rhodos, hic salta.

Jiří Josek: Na takto sugestivně položenou otázku nelze odpovědět jinak než kladně. I když, přiznejme si, časopis tohoto typu nesdružuje početné houfy čtenářů. Jeho hlavní smysl je asi v tom, že dělá kvalifikovaný předvýběr toho, co stojí za pozornost, informuje a dává čtenářům výsadu členství v jakémsi exkluzivním klubu lidí, které zajímají podobné věci. Specializace je v tomto směru spíše výhodou než nevýhodou, protože lze očekávat hlubší ponor a kvalifikovanější soudy.

Jovanka Šotolová: Nemá cenu spekulovat – jasnou odpověď, myslím, dává počet prodaných výtisků. Ten jednoznačně odráží poptávku po časopise a jistě i pro Plav může být zpětnou vazbou vypovídající o tom, zda nasazení celé redakce nese nějaké plody a má opodstatnění… Je samozřejmě otázkou, jestli se „vyplatí“ (nemyslím finančně, to jistě ne – ale zda se to prostě má dělat) vydávat literární časopis v zemi s poměrně malou čtenářskou obcí (nás Čechů je málo, navíc publikum mimo větší města je velice omezené – buď pro nezájem, nebo pro špatnou informovanost). A další věc je, kolik podobných periodik tenhle prostor má mít. Na škodu dnešní situace je, že každý z časopisů – A2, Host, Labyrint, Literární noviny, Plav, Revolver Revue, Tvar… – se navenek příliš neliší nějakou vyhraněnou koncepcí o čem a jak psát, separace vychází čistě z toho, kdo časopis vede a dělá… Každý z nich má svůj okruh čtenářů a svůj okruh autorů (zajímavé by bylo zjistit, která z těch dvou skupin je početnější). Jsou to takové uzavřené komunity, ostrůvky, které mají k sobě daleko a nestaví navzájem mosty, spíš naopak.

LN: Od počátku existence Plavu se objevovaly pochyby, zda čísla koncipovaná většinou podle regionálního klíče a nikoli třeba žánrového či tematického jsou ideálním tahem v bitvě o čtenáře. Já si i po letech stále myslím, že ano, protože se tak pravidelněji dostane na tzv. malé jazyky nebo na texty ze starších období. Bojím se, že při tematicky laděných číslech by se přirozeně sklouzávalo k jazykům „velkým“, protože z nich je přece jen snazší vybrat ukázky i najít dobré překladatele. Jak to vidíte vy?

LD: V zásadě souhlasím, ale znovu upozorňuji, že stojí-li za činností takovéhoto periodika externí spolupracovníci, kteří v oněch malých jazycích pracují a jsou dostatečně agilní, tak nadvláda „velkých“ nehrozí. Riskuji, že na plno lidí zapomenu, ale stačí vzpomenout, co v této překladatelské tradici a kultuře vůbec udělala pro arménskou literaturu Lída Motalová či později Ladislav Křehla, pro estonskou bohužel zesnulý Vladimír Macura, pro gruzínskou Václav A. Černý, pro litevskou Alena Vlčková, pro finskou Markéta Hejkalová a Vláďa Piskoř – ten seznam by mohl být ne snad nekonečný, ale v každém případě hodně dlouhý, a je to každopádně důkaz toho, že Česká republika je překladovou velmocí.

VJ: Výhody čísel koncipovaných podle regionálního klíče jsou zjevné: dostane se i na menší literatury, které ta anglosaská jinak „utlačuje“, a z čistě praktického hlediska je jednodušší získat na taková čísla z kulturních institucí daných zemí nějakou tu dotaci. Nevýhody jsou rovněž zjevné: čtenářská přitažlivost jednotlivých čísel značně fluktuuje; čím obskurnější literatura, tím menší pravděpodobnost, že se dané číslo bude líbit většinovému čtenáři literárních časopisů. Ona ta anglosaská literatura není dominantní úplně náhodou; kdyby ji Plav upozaďoval, činil by tak k vlastní škodě.

JJ: Myslel bych si, že nevýhodou regionálního klíče bude geografická omezenost, nutná akademičnost, a tím pádem menší čtenářská atraktivita. Přesto obsah čísel takto koncipovaných tuto hypotézu vyvrací. Podstatný totiž není klíč, ale citlivý výběr z textů, které jsou k dispozici. I tak bych se ale přimlouval za proměňování přístupu a prokládání regionálně koncipovaných čísel občasným číslem tematickým či žánrovým.

JŠ: Plav musí především vědět, pro koho je a co je jeho cílem. Časopis přece – má-li po něm být poptávka a má-li mít své čtenáře – táhne na jednu bránu, a podle toho si vybírá velikost a povrch hřiště, a taky hráče. „Regionální“ čísla mají nedocenitelnou roli v tom, že v kontextu periodika s určitým jménem a zajištěnou distribucí dostanou „malé“ literatury slovo a taky poměrně velký prostor. Je možné, že dané číslo nakonec kupují jen studenti daného oboru, a je otázka, o kolik čtenářů s takovým minoritně zaměřeným číslem přijdete. Na druhé straně nevím, jestli uděláte díru do světa např. s číslem představujícím americký komiks nebo fantasy? Tedy tematikou, která sice má celkem početné publikum, to je však saturované jinými prostředky: svými časopisy, mnohem početnější knižní produkcí, dnes už nakonec i dostupností zahraničních vydání.

LN: Od ledna 2007 se začaly v Plavu objevovat pravidelné rubriky. Patří k nim od té doby také kritika překladu – původně nazvaná obsáhleji „kritika, teorie a dějiny překladu“ –, tedy žánr vlastně opomíjený a přitom nezřídka autory, překladateli i redaktory vzpomínaný ať už v tištěných médiích nebo v internetových diskusích. Po třech letech je vlastně nutno si přiznat, že přes vznešenost záměru stále nevíme, jak takové ideální recenzování překladů vypadá. Ostatně že se na rubrice prozatím vystřídali tři redaktoři, je výmluvné dost. Nepůjde kritikovi vždy jen o to, předvést se před publikem a ukázat, že on by vybraná místa přeložil lépe? V případě vyloženě špatných překladů to jistě nehrozí, ale jako v každé činnosti také v překladu dominuje šedý průměr, tedy díla nijak výborná, ale taky ne pokažená. Co potom s tím? A dovolte mi ještě podotázku: Po občasných polemických střetech (např. v roce 2009 s autory publikujícími na serveru iLiteratura.cz) se mi zdá, že jinak rozumějí kritice překladu a něco jiného od ní očekávají překladatelé a jinak a něco jiného literární vědci. Je to vzájemné nepochopení, nebo zkrátka každá skupina hledá v překladu něco jiného, jiné kvality? Lze to vůbec?

LD: Problém kritiky překladu je věčný a dle mého soudu nebude nikdy do důsledku vyřešen – zejména pak ke spokojenosti všech zúčastněných, protože to ani nejde. Vzpomínám si, jak v 80. letech naši slovenští přátelé řešili nedostatek opravdu kvalitních recenzí překladu, jež by si všímaly otázek koncepce překladatelské práce, schopnosti správné volby tzv. překladatelského klíče, adekvátnosti zvolených jazykových vrstev jazyka cílového atd., tím, že za článek z oboru kritiky překladu, za který redakce příslušného časopisu či novin platila třeba 400 Kčs, bylo možné z fondů tehdejší slovenské překladatelské organizace poskytnout prémii ve výši až desetinásobné. Což pro kolegu, který se do takové práce pustil, znamenalo, že může, ba musí odvést práci opravdu kvalitní a časově podstatně náročnější, než jakou vyžaduje běžná recenze překladového titulu, v níž se obvykle konstatovalo, že překlad je „vynikající, dobrý, adekvátní, čtivý, mluvný; popř. rozpačitý, prkenný, těžko stravitelný“ atd. Nemýlím-li se, tato praxe poměrně rychle zašla na úbytě, a není divu. Popravdě řečeno si myslím, že literárněkritický provoz prostě musí mít štěstí na kolegy, kteří budou ochotni se konkrétním překladem zabývat do hloubky hlavně proto, že je takovýto způsob práce bude bavit a budou dokonce cítit potřebu o překladovém literárním textu uvažovat právě takto.

VJ: „A zajímá to opravdu někoho?“ zeptám se kacířsky. V Souvislostech 1/2009 napsala Alena Dvořáková, že jejím cílem jakožto kritičky překladu je „znejistit čtenáře natolik, aby o věci začal přemýšlet, případně aby si přečetl originál“. Obávám se, že přesně o to (většinový) čtenář vůbec nestojí. Ten chce číst překlad tak, jako by šlo o originál, ne po každé větě zmučeně uvažovat, jestli to autor náhodou nechtěl říct trochu jinak, či horečnatě listovat dokoupeným originálem, aby se o tom přesvědčil. Čtenář chce překladateli důvěřovat, že to, co čte, je skutečně to, co autor napsal, nejlépe vůbec zapomenout na existenci překladatele jako mezičlánku. Obávám se, že kdyby články Aleny Dvořákové vycházely systematicky, tohle pouto důvěry mezi čtenářem a překladatelem by bylo značně naleptáno. (Odhlédněme nyní od nepopiratelného faktu, že zmíněné pouto ještě fatálněji naleptávají mnozí překladatelští nedouci, jejichž nekompetence je vidět i bez originálu.)
Ale pokračujme. Chtějí kritiku překladu nakladatelé? Obávám se, že jen čestné výjimky mezi nimi. Jde totiž proti jejich komerčním zájmům. Dobře vědí, že při produkci sto a více překladových knížek ročně se jejich překladatelé a redaktoři tu a tam nějakých chyb skutečně dopustí, u renomovaných nakladatelství sice méně, ale pořád dost, aby to v tisku vypadalo hloupě (a aby se tím snížily prodeje nejen té či oné konkrétní knihy, ale obecně i knih z daného nakladatelství, protože i čtenáře a nakladatele pojí ono pouto důvěry a i to může být naleptáno).
Kardinální otázka: stojí o kritiku překladu sami překladatelé? Podle mě ano (už jen proto, že škodolibost je silný povahový rys), ale nesmí být těmi kritizovanými. Jen málokdo totiž pochopí kritiku „především jako projev zájmu o jeho práci, ba jako projev dobré vůle a jako jedinečnou možnost vytěžit z ní něco ve svůj prospěch“, jak to formuloval Václav Jamek. Jakmile jde o ně, je kritik veden mrzkými osobními motivy, vytrhuje ojedinělé chyby z kontextu, chce likvidovat konkurenci a tak podobně.
Má tedy tahle těžká a nevděčná kritická práce smysl? Určitě ano, zejména pro překladatele, kteří se chtějí poučit, pro redaktory, kteří se chtějí nejen poučit, ale ušetřit si trápení s překladatelskými neuměteli (totéž platí i pro nakladatele, kteří si nechtějí nechat zničit knížky), a pro osvícené čtenáře, kteří nechtějí vynakládat svoje peníze za nedodělky. Všeobecně je kritiků potřeba všem profesionálům v nakladatelském odvětví, aby věděli, že jejich práce může být kdykoli nemilosrdně pitvána, a snažili se tedy odevzdat co nejlepší práci – když je totiž důkladná oponentura interní, na tu externí, mediální, nikdy nedojde.
A co naopak chtít od kritiků samotných? Možná aby nebyli tak negativističtí, aby se nespokojili s tím, že z vod románu vyloví menší hejno chyb – ona ta čistá voda, která jejich kritickými sítěmi proteče, je taky důležitá.

JJ: Kritika překladu stejně jako kritika každého jiného uměleckého žánru je pochopitelně věc nanejvýš ošemetná. Vynáší totiž objektivní či aspoň objektivně vnímané soudy na podkladě subjektivního vkusu, naturelu, zkušenosti. Tak jak v literárním díle každý čtenář hledá sám sebe, a co v něm samém není, nevidí, tak je tomu i s kritiky. Proto co kritik, to mnohdy jiný názor. Pokud nevede k objektivnějším soudům větší erudice posuzovatele, síla je v množství. Čím více kritických hlasů, tím větší naděje k objektivitě. Kritika překladu ve specializovaném časopise má sice menší dosah, ale měla by mít větší váhu. Dá se totiž čekat, že kritik zde nebude dávat na povrchní dojmy, hledat ojedinělé lapsy, vézt se na vlně módních trendů nebo kompenzovat své mocenské ambice.

JŠ: S kritikou překladu se potýkáme i na serveru www.iLiteratura.cz. Také se jí věnujeme cíleně, navíc u nás mají čtenáři možnost zapojit se do diskuse o článku – a zrovna v těchto případech ji hojně využívají. Kritika překladu se na filologických oborech okrajově i učí, dají se k ní sehnat různé starší i zcela čerstvé vědecké publikace. Nerozumím moc představě, že by měl každý v překladu hledat jiné kvality. Jediný rozdíl je možná v tom, že „vědecká“, tedy akademická kritika překladu se dělá v mnohem širších souvislostech než článek, který publikujete v literárním časopise a je určený širšímu okruhu čtenářů, z nichž většina nejsou ani překladatelé, ani literární vědci. Formát vás pak nutí k určitým omezením a zjednodušením. V otázce je to přesně pojmenované: kritika překladu by nikdy neměla být exhibicí typu „já bych to uměl lépe“. Ale spíš polemikou s překladatelem – je dané řešení skutečně správné?
Kritika především neznamená za každou cenu překlad rozcupovat. Je škoda, že většina kritik překladu rozebírá hlavně „nepovedené“ překlady. Úkolem kritiky by mělo být i upozornit na skvělé překlady, ať už vysloveně tvůrčí (pokud takový přístup originál vyžadoval), anebo ty zdánlivě snadné. I stylově nevyhraněný, celkem banálně napsaný text vyžaduje od překladalete zkušenost a disciplínu – už jen aby se udržel a originál nevylepšoval, neprosazoval svůj „dokonalejší“ styl, idiolekt. Zkrátka aby odhadl a dodržel záměr autora.
Každý recenzent, kritik i překladatel prochází určitým vývojem, sám sbírá zkušenosti a učí se. Školáckou chybou je snažit se za každou cenu objevit místo, kde se překladateli něco nepovedlo – to najdete v každém, i sebelepším překladu. (Přitom ani nemyslím na krajní situace – týkající se vybraného detailu nebo celého textu – kdy se prostě liší subjektivní interpretace původního díla nebo představa o tom, co „ustojí“ český text.) Kritika by podle mě měla v prvé řadě hodnotit překlad jako celek – objektivně posoudit, jestli v české verzi čteme co možná nejadekvátnější variantu původního díla. Přičemž „adekvátní varianta“ má mnoho způsobů chápání, a každý překladatel, redaktor, nakladatel, ale i čtenář si ji bude představovat jinak. Stejně jako má každý text tolik způsobů čtení, kolik najde čtenářů – v případě překladu je to ještě o vrstvu složitější… Proto je důležité, aby kritik odhadl, kolik prostoru ve svém elaborátu věnuje zhodnocení kladných prvků daného překladu a nakolik se věnuje záporným. Aby jeho posouzení věrohodně odrazilo jak kvality, tak nedostatky přeloženého díla. (A obojí je třeba posuzovat především ve vztahu k originálu – pokud tedy zůstáváme v rovině kritiky překladu.)
Zcela nedávno jsme i na iLiteratuře znovu řešili další problém: když totiž v rámci běžné recenze její autor jen tak na okraj ocituje dva tři příklady, kdy se mu zdálo, že překlad „skřípe“. – Takový přístup, který sice vychází z omezeného prostoru „obyčejné“ recenze, bohužel většinou vede k tomu, že celý překlad úplně shodí. Proto nemám ráda ani nicneříkající hlášky typu „kongeniální překlad z pera XY“, ani tyhle zmínky, kterým chybí řádná argumentace a často i srovnání s originálem. Protože kritika překladu vyžaduje opravdu pečlivou přípravu, hlubší analýzu originálu, a teprve na ni může navázat kritické zhodnocení nové verze textu.
Pokud jde o zmíněnou polemiku (nenazývala bych to střetem, spíš právě rozšířením pohledu, zmíněním dalších otázek), ta myslím narážela spíš na to, že pokud se kritice překladu věnuje člověk, který sám nemá s překládáním potřebnou zkušenost, nutně se to projeví. Jsou sice věci, které lze v překladu těžko tolerovat (nezáměrné pravopisné chyby, neporozumění originálu, neadekvátní nasazení stylové roviny), ale jinak je každý překlad sumou nesčetného množství subjektivních řešení, která je třeba posuzovat v kontextu celého textu, díla, doby… Jazyk vnímáme každý trochu jinak, každé slovo a každá věta může mít i několik vhodných řešení překladu. Spousta toho, co povrchně považujeme za „chyby překladu“, může skutečně plynout třeba z chvilkové nepozornosti překladatele či unáhleného zásahu redaktora. Spousta těch zdánlivě zvláštních řešení může však také vycházet z pečlivé překladatelovy analýzy originálu a zvážení možností češtiny, z nutnosti řešit věci v kontextu určitého úseku nebo celého textu a také s ohledem na specifičnost daného jevu v původní a domácí literatuře, na úzus, na čtenáře. Svým studentům třeba říkám, že u každého kritizovaného místa musí navrhnout vlastní řešení – při tom si totiž často člověk uvědomí, že vyčítat je snadné, ale vyřešit daný ekvivalent nebo pasáž složitější. Kritika překladu by se měla vést s určitou úctou k překladatelově odvedené práci, se snahou proniknout co nejdůkladněji do jeho přístupu k originálu a odhadnout motivy každé jeho jednotlivé volby. Což je samozřejmě trochu iluze: překladatel sám často postupuje intuitivně, aniž by jasně formuloval, co a proč dělá. Už jsem kdysi někde psala, že překladatel je při své práci vrcholovým manažerem. Volba každého slova vyžaduje nutnost rychle a operativně rozhodovat, jinak byste hotový text nikdy neodevzdali. A určité procento z těch řešení nemusí být nutně to nejlepší. Důležité ale je, aby stavba měla pořádné základy, jasné kontury, pevně stála. A to je to první a hlavní, co by měla kritika reflektovat.

LN: Literární historička Jaroslava Janáčková v literárních dějinách Česká literatura od počátků k dnešku v kratičké kapitole o konci devatenáctého století mimo jiné píše o „vystupňovaném překládání“, které v tehdejších Čechách souviselo s „úsilím o nadnárodní součinnost a porozumění“ (a které se prý promítlo do zvýšeného zájmu o literatury severské, belgickou, čínskou či japonskou). Je to myslím definice nutně zkratkovitá, avšak snad pochopitelná v učebnici dějin krásného písemnictví. Jak byste však charakterizovali dnešní vysokou poptávku po světové literatuře, která jistě je dědictvím nástupu České moderny i pozůstatkem hladu po světovém dění z dob socialismu, a které literatury podle vás dnes stojí v centru pozornosti?

LD: Už jsem v podstatě odpověděl. Kdyby se malá kultura (myslím fyzicky, nikoli co do kvality) utápěla jen sama v sobě, k ničemu dobrému by to nevedlo. To se u nás dle mého soudu nikdy nestane. Česká kultura se bude zejména dnes, kdy to není (snad kromě finančního) žádný problém, směrem ven vždy otevírat.

VJ: Pravda, překládá se u nás hodně, v roce 2008 to bylo 5 546 titulů, a to číslo pořád stoupá. Ovšem co se objemu týče, poptávka je pořád konstantní, takže každý rok se sice zvyšuje počet přeložených titulů, ale snižuje se jejich náklad – ten u drtivé většiny kvalitní beletrie dnes činí kolem 1 200 kusů a považuje se za úspěch, když se jich prodá přes 900. Dominantní je vliv angličtiny, z té se ročně přeloží 2 969 knih, následuje němčina s 1 168 tituly a francouzština s 270 knihami. Proporčně se překládá hodně i z holandštiny (35) a severských jazyků (36),1 bezpochyby i díky velmi štědrým dotacím tamějších kulturních institucí. Hlad po světové literatuře je myslím už zasycený, dluhy minulosti jsou vyrovnány, knihy tu vycházejí mnohdy s minimálním zpožděním. Moc pěkně na podmínky na knižním trhu pasuje citát z obecné úvahy Jana Macháčka: Ale tržní ekonomiky žijí z neustálého přísunu iracionálního optimismu. A když se čas od času nějaký experiment vydaří, je pak rychle imitován.

JJ: Neznám statistiky a nevím, jestli je dnes poptávka po světové literatuře skutečně o tolik vyšší než dříve a která literatura je na špici. Je pravda, že se vydává nesmírně mnoho titulů, byť v malých nákladech. Spíš to tedy svědčí o větší diverzifikaci čtenářské obce a možná i proměně hodnot. Čtenářů náročné kvalitní literatury myslím ubylo. Za socialismu si lidé houfně vedle chalup budovali i jistotu zdravého rozumu ve svých knihovničkách. Dnes se z potřeby čtení stává trochu spotřeba, která podléhá svým známým zákonitostem. Proto je nanejvýš žádoucí existence takových časopisů, jako je Plav, které sice neřídí čtenářský vkus, ale pomáhají ho kultivovat.

JŠ: „Vysoká poptávka po světové literatuře“ u nás vůbec není jen „dnešní“ záležitostí. „Malá“ česká literatura prostě potřebuje širší kontext a čtenáři větší nabídku. I když je otázka, zda všechno to, co česky vychází, je důsledkem poptávky českých čtenářů, nebo to vychází spíš z představy nakladatelů, že je třeba dané dílo vydat. Přičemž ta jejich představa může jistě být vedena snahou rozšířit čtenářské obzory, někdy však čistě jen cíli komerčními.
Zajímavější otázka je, jak vlastně známe světovou literaturu, když ji čteme jen v překladech? Čímž se vracíme na začátek… k výběru děl, která se překládají a o nichž referují třeba literární časopisy, a k otázce, co je a jestli existuje adekvátní překlad…

Poznámky:

1. Uvedené údaje jsou k roku 2008 a~vycházejí ze statistik Národní knihovny ČR, dostupné na <http://www.nkp.cz/pages/page.php3?page=weba_vykazy.htm>. zpět






© 2005 občanské sdružení Splav!