Plav
archiv


Překládat Hrabala je pro mě rozptýlení

Rozhovor s Nives Vidrihovou

Známá slovinská překladatelka Nives Vidrihová hovoří o Bohumilu Hrabalovi, jeho díle a životní filosofii, ale i o dalších českých autorech, které přeložila, a také o tom, jak vypadá dnešní česká literatura ze slovinské perspektivy.
 

Michaela Otterová: Začněme Bohumilem Hrabalem. Ten se nám do čísla dostal z toho důvodu, že jste loni za překlad jeho Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet dostala slovinskou překladatelskou Cenu Antona Sovreho. Kým je tedy pro vás Bohumil Hrabal? Jak na vás osobně zapůsobil? Zajímal se vůbec o osud svých děl v cizině? Nebo třeba i o jazykové nuance překladů?

Nives Vidrihová: Můj nejoblíbenější český spisovatel. Spisovatel, který byl pro mě přínosem nejen po literární stránce, ale také po té duchovní. S nadsázkou bych mohla říct, že hodně ovlivnil můj život. Když mám špatnou náladu, čtu jeho knížky. Osobně na mě zapůsobil různě, poznala jsem ho v různých situacích – sedávala jsem totiž s ním a s dalšími štamgasty u Zlatého tygra. Také jsem s ním udělala rozhovor pro noviny Delo, pozval mě k sobě domů. To bylo velmi krásné. O své překlady se ale absolutně nezajímal, což mě ze začátku hodně překvapovalo, pak jsem to vzala jako součást jeho svérázné osobnosti. Mám ho velmi ráda. Taková hezká vzpomínka: Při jedné své návštěvě Prahy, asi v 80. letech, jsem chtěla i k Tygrovi, a když jsem se blížila k hospodě, na liduprázdné ulici se zničehonic z postranní uličky vynořil Hrabal a řekl mi: „Dnes mají zavřeno.“ A zase zmizel.

MO: Díky Jiřímu Menzelovi a jeho Skřivánkům na niti jsou u nás nejznámějšími povídkami Inzerátu ty kladenské: Divní lidé, Anděl, Ingot a ingoti. Jsou i pro vás jádrem knihy?

NV: Ano. Když jsem překládala tyto povídky, před očima mi běžel ten nádherný Menzelův film. Kdysi jsem totiž ke Skřivánkům dělala slovinské titulky. Inzerát jsem četla až potom. Kladenské povídky jsou mi také mnohem bližší než ty pražské, surreálnější.

MO: V České republice občas máme sklon hodnotit Hrabalovo vidění jeho kladenských let zjednodušeně jako poetizující. Přitom na některých místech, jako i v naší ukázce, je cítit vypravěčovo zoufalství, pocit marnosti… Jak ho vnímáte vy?

NV: Obdivuji Hrabalovu filosofii, ke které se asi dopracoval čtením četných filosofů, nejvíce možná Lao-c’e. Všeobecně bych o Hrabalově poetice řekla, že pro mě jeho vidění světa bylo velkým objevem. Myslím, že hezky to vystihuje jeho neologismus „krasosmutnění“. Že prostě umí vidět a ukázat kladnou stránku života. Že špatné, ošklivé a negativní může být bráno, viděno, interpretováno jako dobré, krásné a pozitivní. Že člověk musí hledat na životě to krásné. Krása ve všem: to člověku pomůže žít. Hrabal je zároveň drastický a poetický, obojí se prolíná, to je jeho filosofický přínos české literatuře. Také jeho pábitelé jsou zároveň nešťastní a šťastní.

MO: Cyklus Inzerátu je zvláštní i tím, že se od sebe jednotlivé povídky výrazně liší stylem. Najdeme tu obrazy nespoutané imaginace, detailní popisy, jiskřivé politické rozhovory, brebtání různých „figurek“… Pro překladatele asi velmi nesnadná práce… Je Hrabal nejnáročnějším českým autorem, kterého jste překládala?

NV: Je velmi relativní, co je náročné (na překlad). Objektivně je asi Hrabal nejnáročnější český spisovatel na překlad, ale já jsem to tak vůbec nebrala. Překládat Hrabala, to je pro mě rozptýlení, zábava, šílené proniknutí do jeho díla, do jeho osoby, jeho myšlenek, vnitřních světů. Asi jde také o jakési souznění. Jinými slovy: nejhůř se překládá špatný autor. Zní to paradoxně, ale je to tak – styl, vypravěčský proud skvělého autora, to všechno překladatele prostě táhne za sebou, překládání je pak hračka.

MO: Inzerát se do Slovinska dostal v roce 2009, tedy více než 50 let po svém vzniku. Jaké jsou ohlasy? Jak je vnímán v kontextu domácí tvorby šedesátých let? Není dnes na takový překlad „pozdě“?

NV: Hrabal u nás vždycky měl a dodnes má vynikající ohlasy. Je mi velkým potěšením, že jsem slovinským čtenářům tohoto velikána české literatury objevila. Že začal existovat v slovinském kulturním povědomí vedle Haška, Čapka, Kundery, Škvoreckého. Neřekla bych, že je na takový překlad pozdě, je to nadčasová literatura. Protože relevantní překlady z Hrabala se u nás objevily až v 90. letech, nemůžeme ho zařazovat do kontextu naší literatury 60. let, je to nesrovnatelné.

MO: Vy ovšem nepřekládáte jen Hrabala, ale řadu jiných českých spisovatelů, hlavně těch současných. V jednom rozhovoru jste řekla, že si většinu autorů vybíráte. Přitom je jejich výčet poměrně heterogenní: Michal Viewegh, Jáchym Topol, Jiří Kratochvil, Zuzana Brabcová, Michal Ajvaz, Magdaléna Platzová, Květa Legátová, Irena Dousková… Máte široké srdce.

NV: Ano, to mám. Asi je to mou povahou. (Nebo horoskopem? Jsem Blíženec). Ze zmíněných autorů jsem na zakázku překládala Květu Legátovou (ta se mi líbila) a zejména Magdalénu Platzovou. Umínila jsem si, dala jsem si za cíl, že přeložím aspoň jedno dílo starších, resp. klasických českých autorů 20. století, kteří u nás – i když je tomu asi těžké uvěřit – dosud nebyli přeloženi. Vyšli už Egon Hostovský, Viktor Fischl, Jiří Šotola a Ludvík Vaculík. Už jsem domluvená i na překlad Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou od Arnošta Lustiga, má vyjít příští rok. Prosazovat starší autory, zvlášť ty nežijící, není ovšem tak snadné. Mám v zásobě například ještě Jaroslava Putíka, Otu Filipa, Jaroslava Vejvodu. A samozřejmě chci přeložit co nejvíce z Hrabala.
Chtěla bych zdůraznit, že jsem nestudovala češtinu, ale slovinštinu a srovnávací literaturu, takže jsem víceméně samouk (navštěvovala jsem český lektorát a pak jsem se v češtině samostatně vzdělávala během svého působení jako lektorka slovinštiny na FF UK v Praze).

MO: Podívejme se teď blíže na jednotlivé autory. Vezměme třeba Michala Viewegha, kterého čeští čtenáři milují a kritici kamenují. Ve slovinštině mu vyšla už třetí kniha, také v jiných evropských zemích je hojně překládán. V čem tkví mezinárodní úspěch tohoto autora? Je to dáno třeba i tím, že na rozdíl od jiných píše romány z české současnosti?

NV: Musím vás opravit: letos na jaře mu vyjde už osmý (můj šestý) překlad do slovinštiny. Myslím, že je to velmi jednoduché: je to převážně žánr populární, oddechové četby, jaká je u čtenářů (vlastně čtenářek) všude na světě velmi oblíbená a čte se v mnohem větší míře než tzv. umělecká literatura. Říkám převážně, protože ne všechno, co napsal, můžeme zařadit do této škatulky. Tou výjimkou není jen román Báječná léta pod psa, ale také některé povídky. Myslím si, že zrovna v povídkové tvorbě je Viewegh hodně dobrý. Překládám ho i proto, že jsme kamarádi (známe se ještě z doby, kdy nebyl slavným spisovatelem, kdy si třeba vypůjčil peníze od babičky, aby mě mohl pozvat na večeři). A taky proto, že nemůžu pořád překládat jenom náročné věci – i já jako překladatelka potřebuji oddech.

MO: Překládala jste relativně hodně děl ženských autorek. Je to náhoda, nebo vědomé směřování?

NV: Velmi stručně: autory a jejich díla na překlad si nevybírám podle pohlaví, ale podle kvality. Mně je úplně jedno, jakého pohlaví byl ten, kdo napsal výbornou knížku. Nenávidím ten falešný feminismus, který implicitně obsahuje pocit ženské méněcennosti, podřazenosti. Nepotřebujeme to: my ženy jsme přece tak skvělé.

MO: Například v roce 2002 se na české literární scéně objevily dvě výrazné spisovatelky, Petra Hůlová a Květa Legátová, a čtenářská veřejnost se rozdělila na dva tábory. Kam byste se přiřadila vy?

NV: Nikam. Přeložila jsem sice Jozovu Hanuli od Květy Legátové, ale ani jedna nepatří mezi mé nejoblíbenější české autorky. Já bych se postavila na stranu Zuzany Brabcové, Terezy Boučkové (tu jsem ještě nepřekládala, ale ráda bych) a Ivy Pekárkové.

MO: Mají tyto tři autorky něco společného?

NV: Jsou to vynikající autorky, svérázné, mají silnou autorskou poetiku.

MO: Je Jiří Kratochvil nejzajímavějším zjevem polistopadové české literatury, jak o něm kdysi prohlásil Milan Kundera?

NV: Možná. Myslím si, že je nesmírně zajímavý svým literárním osudem vůbec, svým vztahem k literatuře, a to nejenom po roce 1989. Jeho osobitý styl, jeho stylistické prostředky jsou pro mě někdy až moc výrazné anebo se opakují. Moc se mi ale líbí jeho poslední román Slib, už ho mám na svém překladatelském seznamu. Pro mě osobně je nejzajímavější postava tohoto období Jáchym Topol.

MO: Jste oceňovanou překladatelkou české literatury, ale zároveň také její propagátorkou ve Slovinsku. Jaká je tedy současná česká literatura ve srovnání s tou slovinskou? („Současnou literaturu“ si pracovně definujeme jako literaturu autorů, kteří začali psát po roce 1989.) Liší se tématy, stylem, žánry?

NV: Je to velmi zajímavá otázka, ale přesahuje meze tohoto rozhovoru.
Jenom namátkou (na tuto otázku částečně odpovídám i v dalších dvou): všeobecné uvolnění po sametové revoluci u vás samozřejmě zasáhlo také do literatury, ovlivnilo její rozvoj, prostě padly různé druhy cenzury, omezení. A já to vidím tak, že nastal takový výbuch všelijakých stylů, témat, asi také žánrů, jaký předtím nebyl možný. Pro mě jsou velmi zajímavým jevem poetiky jednotlivých autorů obsahující četné fantaskní, iracionální, excentrické, morbidní, až nechutné a pornografické prvky, např. u Michala Ajvaze, Jiřího Kratochvila, Miloše Urbana, Václava Kahudy. Je to prostě normální reakce na dřívější zakazování, omezování umělecké svobody, zužování témat a preferování jednoho stylu.

MO: Jsou v mladé slovinské literatuře také „cestovatelské“ tendence? V českých poměrech je tento prvek silný a zdá se, že i vytrvalý (Hůlová, Ryšavý, Pilátová apod.)? Lze to chápat jako důsledek globalizace?

NV: Takové tendence jsem u nás nezaregistrovala, máme samozřejmě uměleckou cestopisnou tvorbu, ale to je jiný žánr. Cestování jako téma u slovinských spisovatelů není generačně omezené, zároveň to ale není nijak nápadný jev. Podle mého mínění nejde o důsledek globalizace, ale trošku jiné minulosti. Jugoslávský komunismus (s lidštější tváří) v tomto ohledu nebyl omezující, mohli jsme úplně volně cestovat do zahraničí – takže cestovatelské motivy, témata se nevynořily až v 90. letech, prostě nešlo o takový zlom (po mnoha stránkách) jako u vás.

MO: A co tematizace komunistické, popř. ještě válečné minulosti (Topolova Noční práce či Kloktat dehet, Hájíčkovo Selský baroko, Andronikové Zvuk slunečních hodin, Denemarkové Peníze pro Hitlera atd.)? Je tato problematika živá i v tvorbě současných slovinských autorů?

NV: Pokud vás můžu doplnit: i poslední Topolův román Chladnou zemí (ve slovinštině má vyjít v těchto dnech) patří do této kategorie. Je velmi zajímavý a aktuální i pro naši situaci – až v poslední době se u nás oficiálně objevují a prozkoumávají poválečné hromadné hroby, kam příslušníci nové, komunistické moci po válce naházeli své popravené válečné a poválečné odpůrce, také civilisty. Černá skvrna našich dějin. Řekla bych, že současné (mladé) autory to téma moc nezajímá, není pro ně nijak žhavé. U nás cenzura v literatuře skoro neexistovala (vyjma některých literátů slovinské poválečné emigrace antikomunistického zaměření), od konce sedmdesátých let to bylo už úplně volné. Velký ohlas měly např. romány o poválečných politických procesech nebo o nechvalně proslulém pracovním táboře na ostrově Goli otok (Igor Torkar: Deseti bratje, 1979; Branko Hofman: Noč do jutra, 1981; ten vyšel i v českém překladu: Noc až do rána).

MO: Časopisecky publikujete i ukázky z české poezie. Které básníky si vybíráte? V minulosti byla česká poezie překládána mnohem více – myslíte si, že současná česká próza je „světovější“, nebo jde o všeobecný odklon od poezie v klasickém smyslu slova?

NV: Asi všude se více překládá a také čte próza než poezie. Je to také věc mých osobních preferencí. Vždycky jsem nejradši četla romány. My Slovinci jsme sice považováni za národ básníků, ale stejně se u nás víc čte próza. Poezie je spíš vyhrazena pro vybrané čtenáře, pro uměleckou, duchovní elitu. Náklady jsou ještě menší než u prózy. Současnou českou poezii nesleduji tak moc jako prózu, příležitostně něco přeložím pro rozhlas, pro literární časopisy. Překládala jsem třeba Skácela (jeho přeložených básní mám na samostatnou knížku), Nezvala, Gellnera, Blatného, Koláře, Hrušku, Borkovce, Trojaka, Zajíčka. Ale pro mne je i Hrabal ohromná poezie.

MO: Poslední otázku jsem v anketě položila i dalším překladatelům, kteří mají v čísle ukázku: Existuje nějaká kritická reflexe uměleckého překladu ve vaší zemi? A potřebujete vy osobně kritiku překladu?

NV: Bohužel ani moc ne, a překladatelům to chybí. Měsíčník Bukla nedávno zavedl rubriku Stručná kritika překladu a já jsem v minulém čísle hodnotila překlady dvou kolegyň, přičemž jedna z nich je vynikající, je to Tatjana Jamniková, na podzim dostala ocenění pro mladého překladatele za překlad Spalovače mrtvol Ladislava Fukse. Takže minulý rok obě slovinské překladatelské ceny dostaly překladatelky z češtiny, což byla velká a krásná náhoda. Poslední Sovretovu cenu za český překlad totiž dostala Zdenka Jermanová už v roce 1970. Já osobně dostávám ohlasy od svých překladatelských kolegů a kamarádů, od redaktorů, koneckonců i od samotných autorů, když je to možné – s těmi všemi se případně i radím a konzultuji problematická překladatelská řešení.






© 2005 občanské sdružení Splav!