Plav
archiv


Mrożek aneb Rozum beze dna

Michal Špína

Mrożek, Sławomir. Kohout, Lišák a já.
Z polských originálů vybrala a přeložila Helena Stachová.
1. vydání. Praha: Agite/Fra, 2009. 156 stran.
 

My, takzvaní hrdinové, jsme otroci! Používá se nás ke všemu možnému a nerozhodujeme o ničem! Vrazí nás do těch nejpitomějších fabulí a poručí nám pronášet mravní naučení, se kterými vůbec nesouhlasíme. Copak je to spravedlivé?

Kohout, Lišák a já je čtvrtým českým výborem krátkých textů Sławomira Mrożka. Výbor sestavila Helena Stachová, která překládala Mrożkovy divadelní hry již v 60. letech, než byl jejich autor režimem umlčen. Přibližně čtyřicítka promyšleně seřazených textů se žánrově pohybuje mezi povídkou, fejetonem, bajkou, fiktivním dopisem, proslovem či anekdotou.
Kniha vychází v jednotném formátu nakladatelství Fra; provedení je zdařilé a čtenářsky příjemné, přinejmenším oproti polskému soubornému vydání z nakladatelství Noir sur Blanc. V kontrastu vůči rozverným knižním grafikám 60. let, kdy bylo vydávání tehdy třicátníka Mrożka v Československu nejintenzivnější, je vnitřní úprava a typografie velmi střídmá a úsporná. Kniha neobsahuje žádné doplňující informace, neboť vlastně není co vysvětlovat, a koho zajímá Mrożkova osoba, může sáhnout po jeho autobiografii. Na pováženou je ovšem absence jakékoli zmínky o dataci jednotlivých textů, což je přece jen škoda pro toho, kdo chce sledovat, jak se svět Mrożkových krátkých próz proměňoval v čase. U většiny textů jde navíc o novinové příspěvky, jež vycházely například v divadelním časopisu Dialog; vytrhnout je a zbavené časového kontextu přesadit do společné knihy je čin pochopitelný – ale v určitém ohledu také „absurdní“. O tom však níže.
Podstatná část přítomných textů původně vyšla v Polsku v sedmdesátých letech a okolo roku 1980, tedy v době, kdy emigrant Mrożek psal Emigranty (1974), zatímco ti, kdo zůstali doma, zažívali absurdno dosud v polském vydání. Život v Polské lidové republice jistě absurdními situacemi neskrblil: Když Andrzej Stasiuk po návratu z vojenské věznice četl Samuela Becketta, tvrdil, že jde o „čistý realismus“.
Mrożek by patrně nedosáhl takové popularity, kdyby zástupy čtenářů nerozpoznávaly v jeho textech prvky své každodenní zkušenosti. Zároveň by však sotva stál za čtení a překládání, kdyby v něm nebylo víc než kritika malých (polských) poměrů. V této souvislosti je příznačné, že v pozdějších textech ubývá reálií a kulturních odkazů. V textech dřívějšího data byl čtenář často prováděn po konkrétních místech Varšavy a Polska (jako například v proslulé povídce Jaro v Polsku, zahrnuté v jednom ze starších výborů Věrný strážce (1966), kdy létající úředníci podlehnou své přirozenosti a hromadně táhnou z Varšavy na jih), občas se objevovala také jména skutečných osob či institucí; s tím se v přítomném souboru téměř nesetkáme. Zpravidla se tu nevyskytují vlastní jména ani u osob, ani u míst. Polska a jeho politické situace se výslovně týká jen krátký fiktivní dopis s titulem Adresováno ředitelství Muzeumu v Lůvru, cizina.
V odklonu od konkrétního snad můžeme vidět jisté zevšeobecnění vidění světa, související s tím, že diktatury nemají na absurdno monopol. V Mrożkových textech tak ubývá složka „komunální satiry“ a těžiště se přesouvá k čemusi bazálnějšímu, přestože moralistní tón se také občas objeví. Člověk ovšem nemusí žít zrovna v Polské lidové republice, ba ani v totalitním režimu, aby se ocital v situacích, nad nimiž „zůstává rozum stát“. Atributy konkrétních režimů ani zemí pak nejsou v textu nezbytné. A tak se v povídkách, fejetonech a dopisech vyskytují nejen Poláci, a dokonce nejen lidé, ale také zvířata, případně mutanti (povídka Těžký život), například postapokalyptický syn pečárky (žampionu) a nositele Nobelovy ceny, který se zachrání před snězením díky tvrzení, že jeho matkou byla vlastně jedovatá muchomůrka.
Texty, v nichž se objevuje titulní Kohout s Lišákem, se sice žánrově přibližují bajce, ovšem tento tradiční žánr je u Mrożka spíše dekonstruován; zvířata si stěžují na svůj úděl hrdinů a tím, že mezi ně vstupuje spisovatel coby poněkud bezradné „Já“, je celá věc poněkud zkomplikována: Ke konci titulní povídky by nejradši celý příběh škrtl, což by ovšem znamenalo „zlikvidovat i sebe jako spisovatele“.
Polská kritička Anna Nasiłowska v Polityce napsala, že nebýt Mrożkových povídek, nestal by se Mrożek „v Polsku obecně přijímanou jednotkou odchýlení od zdravého rozumu“. Poláci si prý zvykli říkat o jevech a situacích, které jim nedávaly smysl, že jsou jako z Mrożka. Jde o duchaplný bonmot, avšak zdá se, že sází na příliš jednostranné čtení absurdna. Neboť absurdno není jen odchýlením od nějakého kanonického rozumu, není jen označením stavu, kdy něco nedává smysl. Skrze absurdno je „zdravý rozum“ spíše otřásán, a zkušenost absurdního by měla zakoušejícího uvádět do nových vztahů, nikoliv přimět k tomu, aby pouze couvl ke starým.
Vilém Flusser chápe absurdno jako „bezedno“, stav, kdy se není o co opřít, stav vykořenění. Absurdní jsou květiny ve váze, které touží po svých kořenech; „tato touha květin, jež byly zbaveny kořenů, je příznačná pro pocit absurdního života,“ píše pražsko-brazilský filosof ve své „filosofické autobiografii“.
Je možné, že Mrożkova zkušenost odstřižení od kořenů není tak radikální jako ta Flusserova. Mrożek sice také strávil podstatnou část života v emigraci, a to nejen v Evropě, ale také v Mexiku, nicméně zůstává spjat primárně s Polskem. (Mrożkova mozková mrtvice následovaná afázií jako by tuto tezi potvrdila: Kosmopolita, který ovládal několik jazyků, měl co dělat, aby zase dovedl mluvit a psát „alespoň“ polsky. Výsledkem je „terapeutická“ autobiografie Baltazar (2006, česky 2008). V roce 2008 ovšem podruhé opustil Polsko, aby – tak jako Flusser – dožil v Provence, konkrétně v Nice). Hledat v jeho textech vedle „odchýlení od zdravého rozumu“ také „zkušenost bezednosti“ má přesto své oprávnění. S rozumem je to totiž těžké, ostatně připíjí-li v Emigrantech muž jménem AA „na zdraví zdravého rozumu“, neznamená to, že by „zdravý rozum“ měl, ani že bychom věděli, co to vlastně je. Pod pojem „zdravého rozumu“ se totiž schová leccos: podle potřeby může znamenat cosi jako „zvykové právo“, nebo naopak racionální schopnost zpochybnění toho, čemu jsme uvykli. Možná, že v dobách, kdy určitý typ racionálních vzorců přestává dostačovat, objevuje se nejen pocit odchýlení, ale také (řečeno opět s Flusserem) „nesmyslný pohyb v kruhu, jehož pozadím je nic“: to, co tvořívalo pozadí každého smysluplného diskursu, je náhle pryč, a teprve s jeho ztrátou jsme si to uvědomili.
Sluší se ukázat řečené přímo na textu. Přečtěme si závěrečnou polovinu povídky Jediná metoda (54–56):

„Co cítíte, když se na něj díváte?“
„Myslíte na moře? Moc věcí. Strach, nadšení, sebe, nekonečno… V duši mi víří tisíce myšlenek a pocitů.“
„No právě. A ono?“
Ukázal na moře.
„Asi nic…“
„No vidíte. V tom spočívá ta zásadní nerovnováha. Vy přemýšlíte a cítíte bez ustání, dokonce i ve spaní, a jste čím dál tím unavenější. A ono nic. Nikdy nic. Vy se obracíte k němu,“ ukázal zase na moře. „A obrací se ono někdy k vám?“
„Ne.“
„Jednostrannost. Naprostá a nepřekonatelná jednostrannost. Na jedné straně pohyb fantazie a pocitů, na druhé nehybnost a mlčení faktů. My reagujeme na fakty, ale fakty nereagují na nás. To je základní nespravedlnost.“
„Ale…“
„Nepřerušujte mě. Základní nespravedlnost, základní nerovnováha, základní nesmysl. Bilance těchto nezvratných faktů představuje první část mé teorie. Druhá část jsou závěry.“
„Jaké z toho lze vyvodit závěry?“
„Praktické. Takhle to dál nejde. Je nutné navrátit rovnováhu, jinak bude nutno snášet nesnesitelný stav.“
„Co tedy navrhujete?“
„Nemůžeme přirozeně způsobit, aby příroda, vesmír, objektivní svět, podle toho, jak to všechno chcete pojmenovat, si nás začaly všímat, tím méně aby se o nás začaly starat. Ale my můžeme korigovat vlastní postoj k výše uvedeným.“
„Ale jak?“
„Je nutné navrátit rovnováhu. Jestliže nás ničí protivníkova zbraň, obraťme ji proti němu. Veta za vetu a ostří na ostří. Jestli jsou k nám okolnosti dokonale lhostejné, buďme i my lhostejní k okolnostem. Zachránit nás může jedině lhostejnost, mladý muži. Od této chvíle nechť není lhostejnosti nikdy dost.“
„Ale nedomníváte se, že existuje – kdoví – ještě nějaký třetí fenomén mimo nás a moře?“
„Moře? Jaké moře? Neznám.“
Pokrčil rameny a odešel.

Co se zde děje? Logickým usuzováním, tedy za pomoci pouhého rozumu se zde krok za krokem dokazuje zcela nevěrohodná, „absurdní“ etická maxima lhostejnosti (mimochodem: Uvažme, co se stane, pokud ji týž rozum vztáhne na ni samotnou). Stojí za povšimnutí, že prakticky stejným způsobem postupuje již o půlstoletí dříve Pessoův Bankéř anarchista (1922, česky 1998), kde bankéř svému spolustolovníku dokazuje (a to prakticky toutéž pedantskou dikcí), že chce-li se osvobodit, musí být anarchistou, avšak další sérií logických kroků je ukázáno, že skutečný anarchista musí mít moc nad penězi, a udělá tedy nejlépe, stane-li se bankéřem, což je ovšem s anarchismem sotva uskutečnitelná kombinace. Opět: takovéto texty neprezentují odchýlení od zdravého rozumu, spíše ukazují jeho meze – a také poněkud trpké plody, pokud jednu z podob vykořeněného rozumu prohlásíme za zdravou a platnou. Pak zbude v lepším případě pokrčení rameny a odchod, v horším nejspíše koncentrák.
Podobně vyznívá krátký Dopis v lahvi, jehož obsahem je vlastně jen oslovení adresáta a vysvětlení výhod plynoucích z toho, že adresát je neznámý: Naše vztahy by se vulgarizovaly a komplikovaly, kdybych znal charakteristické znaky tvé individuality; jedině proto, že o tobě nevím vůbec nic, můžeme se setkat v širokém, leč sluchu humanisty tak milém pojmu lidstvo. V takovéto parodické podobě je to jistě veselé – avšak zamyslíme-li se hlouběji, můžeme objevit pod povrchem propast. Věděli bychom my sami, jak oslovit neznámého adresáta? Takovým neznámým adresátem je přece i čtenář, o kterém autor nic neví; a uzavírá-li dopis slovy: Adresu neuvádím, abych nesnižoval úroveň našich informací a nekazil výměnu našich myšlenek nechutnými malichernostmi, nejde nakonec o zdařilou expozici absurdního vztahu autora ke čtenáři, k němuž autor náhodou, skrze text mluví, a přitom vlastně „není“?
Pokud je však bezedno spojeno s komikou, což je u Mrożka snad vždy, je jeho tíživost upozaděna, a vyvstává tak jeho osvobozující rozměr. Možná, že se nakonec jako „zdravý“ rozum ukáže ten, který je ochoten bořit svá díla, pokud se z nich stanou modly. Právě o humoru by se snad dalo tvrdit, že je rozkladným, relativizujícím živlem, a snad proto se mu tolik daří ve střetu s fundamentalismy. Tak například v povídce Tvář není klaun přijat do jakéhosi bezejmenného hnutí, protože by relativizoval jeho „absolutní“ ideje, a proto jej předseda musí odmítnout se slovy:
Vaše tvář vždycky souvisí s nějakým vtipem, anekdotou, prostě něčím dvojsmyslným. Jenže naše ideje jsou jednoznačné, absolutně jednoznačné. […] Vaše tvář v našich řadách by mohla tyto řady jedině zesměšnit, a tedy kompromitovat.
Klaun je sice nucen odejít, ale jeho živá, relativizující tvář zůstává – zatímco patetický představitel absolutně jednoznačných idejí se mění ve svůj vlastní pomník.






© 2005 občanské sdružení Splav!