Plav
archiv


Úvodník

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
protože jsme nejednou byli dotázáni, kdy konečně připravíme polské číslo, což je doklad živého zájmu o literaturu našich severních sousedů, a protože čestným hostem květnového veletrhu Svět knihy bude letos Polsko, rozhodli jsme se zabít dvě mouchy jednou ranou a zaměřit se tentokrát na současnou polskou povídkovou a reportážní tvorbu.
Citujme na úvod legendu polské reportážní školy, Ryszarda Kapuścińského, který před pěti lety na festivalu PEN World Voices prohlásil: „Právě proto, že psané slovo toho mohlo vždy hodně změnit, bylo odedávna postrachem každé autoritativní moci, která proti němu bojovala všemi způsoby.“ Jak poznamenává v rozhovoru Helena Stachová, Poláci si sílu literatury jasně uvědomují. Z nějakého důvodu je ovšem polská tradice literární reportáže ve střední Evropě a státech s podobnou totalitní minulostí takřka ojedinělá (silně rozvinutou reportážní tradici mají v regionu už jen Lužičtí Srbové).
Přitom ne že by se také v Česku neozývaly hlasy, že nám taková literárně-žurnalistická reflexe nedávné minulosti i současnosti, která by se pokud možno oprostila od emocí a přišla s racionálně podaným svědectvím doby, chybí. Občas se nějaká vlaštovka objeví alespoň v publicistice, reportáž literární – uměleckou – ale v české literatuře dneška nenajdeme.
Čím to, že se situace ve dvou sousedních zemích, navíc s podobným osudem, tak liší? Zástupci polské školy umělecké reportáže se povětšinou nezaměřují na postavy z titulních stránek a aktuální kauzy, to přenechávají novinářům. Jejich témata vycházejí spíš z každodenního života a starostí běžných Poláků – píší o antisemitismu, chudobě, konfliktech občanů a státu. Ještě za časů komunistické cenzury si dobře osvojili způsob, který šéfredaktor Gazety Wyborcze Adam Michnik pojmenoval jako „ukazování moře v kapce vody“: na osudu jednotlivců, obyčejných lidí zobrazovat nemoci celé společnosti. Toho jako by se u nás spisovatelé a novináři báli. V dobré reportáži přitom autorovi nejde o to, aby ukázal chyby konkrétní osoby, chce především zobrazit mechanismy, příčiny dění. Nepřikrášlená výpověď podložená konkrétní lidskou zkušeností má neopakovatelnou sílu a přední polští autoři reportáží, například Wojciech Tochman nebo Mariusz Sieniewicz, si ji velmi dobře uvědomují. Z příběhů uhlazených, z dějin s obroušenými hranami a ulámanými hroty se totiž těžko někdo poučí.
V příštím čísle se posuneme ještě dále na východ. Svou tvorbu představí současní ruští autoři.

Silvie Mitlenerová






© 2005 občanské sdružení Splav!