Plav
archiv


O překladatelském „přístupu“ a laickém překladateli

Jiří Starý

V časopise A2 (2010/2) jsem se kriticky vyjádřil k překladu Ságy o Hervǫr a králi Heiðrekovi Moudrém od Miroslava Černého, který vyšel loňského roku v nakladatelství Perplex. Vzhledem k tomu, že pan Černý reagoval na mou recenzi svou odpovědí v posledním čísle časopisu Plav (2010/2), rád využívám nabídku téhož periodika, abych se k jeho reakci vyjádřil. Mé poznámky k jeho reakci lze celkem přirozeně rozdělit na dvě části.

Ad personam

Pan Černý upozorňuje na to, že jsem profesními kontakty spojen s několika osobami, které se k celé kauze tak či onak vyjádřily, mj. s Janem Kozákem, jehož překlad téže ságy vyšel též v loňském roce v nakladatelství Herrmann & synové, s Kateřinou Ratajovou, která oba překlady srovnávala (též v časopise A2) a Marií Novotnou, jež recenzovala Kozákův překlad v Plavu 2009/9. Tomu se ale lze sotva divit. Staroseverské literatuře se v České republice věnuje nevelké množství lidí, a je proto jen přirozené, že se badatelé v oboru znají a navzájem spolupracují. Překvapující by byl spíše opak. Proto vyznívá poněkud pitoreskně i požadavek, aby se do odborných hodnocení staroseverských překladů nepouštěli lidé „osobně angažovaní“, protože pak by se do nich nemohl pouštět vůbec nikdo.
Pokud se ale pan Černý ptá, zda se za tím, že jsem „vyzvedl překlad Kozákův, naopak Černého překlad podrobil zdrcující kritice (…), neskrývá něco trošku jiného než nutkání podělit se o své vnitřní přesvědčení a názor“, rozuměj snaha vyzdvihnout překlad spřátelené osoby, pak se plete hned dvakrát. Zaprvé proto, že v mé recenzi – jak se každý snadno sám přesvědčí – není o Kozákově překladu ani slovo, zadruhé proto, že pana Černého neznám a žádné osobní sympatie ani antipatie k němu nechovám. Ani má výtka vůči Obci překladatelů (již pan Černý označuje jako „pochybnou“) nebyla vedena žádným osobním záštím a cílila v první řadě na to, že byl cenou za překlad ze staré severštiny oceněn druhopřeklad z Tolkienova anglického překladu. A pokud tohle někomu nepřijde „pochybné“, pak asi nemá smysl o věci dále diskutovat.

Ad rem

Ve své recenzi jsem se snažil uvést alespoň několik důvodů, proč považuji překlad pana Černého za nedostačující a jeho publikaci za omyl. Z reakce pana Černého soudím, že většina z nich nepadla na úrodnou půdu, a proto se v následujícím pokusím alespoň tři z nich vysvětlit dostatečně podrobně.
Společnými jmenovateli Černého reakcí na mou kritiku je poukazování na „laickou veřejnost“ či „nejširší čtenářskou obec“ jakožto potenciálního příjemce překladu a na „překladatelský přístup“, který si může každý překladatel svobodně zvolit. Tak lze ale právě v tomto případě argumentovat jen ve velmi omezené míře. „Laická veřejnost“ či „nejširší čtenářská obec“ jistě nemusí být nutně informována o všech konotacích a nuancích překládaného textu, právě ona by ale neměla být matena zjevnými omyly, které mají s nějakým „překladatelským přístupem“, jak alespoň já tomuto výrazu rozumím, jen málo co dělat. Tvůrčí domýšlení a „volnější přebásnění ságy“ lze jistě připustit v okamžiku, kdy překladatel pochopil, co se v originálním znění říká. To ale není Černého případ, jak celkem jasně ukazuje už tak jednoduchá věc, jakou je Černého „překlad“ tří staroseverských jmen.
Sáze o Hervǫr a králi Heiðrekovi je zmíněn švédský král Bjǫrn z Haugu (Bjǫrn at Haugi) jeden z patronů nejstaršího známého skalda Bragiho Boddasona a pravděpodobně i hostitel svatého Ansgara. V převodu staroseverských místních jmen existují tři cesty: ponechávat je v počeštěném originále (tj. Haug), nahrazovat je současnými názvy skandinávských lokalit (tj. Håga) a konečně překládat je. Touto cestou se v našem případě vydal Tolkien, který ve své bilingvě překládá Haugr jako Barrow, neboť staroseverské substantivum haugr znamená „mohyla“ či „pahorek“. To je relevantní překladatelský přístup. Když ale Černý ponechává Tolkienův anglický překlad místního jména ve svém českém překladu, je to zjevný nesmysl, který nemá co dělat s překladatelským přístupem, nýbrž s neznalostí jazyka originálu i prvopřekladu. Anglický překladatel slovenského románu jistě může nechat jeho hrdinu cestovat do Newcastlu namísto „do Nových Zámkov“. Český překladatel může udělat totéž a poslat ho „do Nových Zámků“. Pokud ale bude český překladatel vycházet z angličtiny a odešle jej „do Newcastlu“, vznikne pitoreskní a matoucí spojení, které nemá co dělat s Černého překladatelskou devízou‚ že se „věci dají dělat jinak, a přitom dobře“. Jistě se na to můžeme dívat tak, že čtenáře čerta starého zajímá, jestli se příběh odehrává ve Švédsku, Anglii či na Měsíci. Právě vůči „laické veřejnosti“, která má dost malou šanci si podobné údaje ověřit a kriticky se k nim postavit, to ale není dvakrát čistá hra.
Obdobně považuje Černý za nutné změnit jméno Šípový Odd na „Pavouk Šípák“, a to z důvodů zcela mysteriózních, neboť Odd bylo naprosto běžné staroseverské jméno. O nějakém přiblížení „duchu originálu“ jde přitom stěží: staroseverské oddr znamená „kopí“, „hrot“, „čelo vojska“ či „vojevůdce“ a vlastní jméno Odd zřejmě vychází z posledního z uvedených významů. Černého „Pavouk“ je tedy možná „jinak“, určitě ale ne „dobře“. Musíme si přitom uvědomit, že Šípový Odd či Ragnar Lodbrók nejsou románové postavy v moderním smyslu slova, nýbrž postavy legendární, či přinejmenším legendarizované, jako v případě Ragnara Lodbróka (v Černého překladu Ragnara Chlupaté zadnice), který byl historickou osobností doby vikinské. Příběhy podobných hrdinů se vinou celou staroseverskou literaturou od skaldských básní přes ságy až po latinské historiografie a přejmenovávat je na Chlupaté zadnice, Pavouky, Sviště, Jezevce či Konipasy je sice ohromně vtipné, ale právě „laickému čtenáři“ to cestu k alespoň nejzákladnějšímu proniknutí do staroseverské hrdinské literatury spíše uzavírá. A když pan Černý popisuje, že se pokoušel o překlad‚ který by mohl „čtenáře bavit a nadchnout pro germánskou slovesnost“, pak se mu jistě povedlo to první, stěží ale to druhé.
Věc je totiž trochu komplikovanější, než jak ji Černý staví: na překladu staroseverského textu z angličtiny není závadný samotný fakt druhopřekladu, ale spíš to, že překladatel nezná konotace daného textu, reálie, které se v něm vyskytují, a kontext, v němž celé dílo stojí. Ságy o dávnověku odkazují k poměrně dlouhé skandinávské hrdinské tradici a zmiňují celou řadu historických společenských i náboženských fakt, jež znal dobře starý Seveřan, nikoliv ale moderní čtenář. Ten je sice nutně nepotřebuje znát pro čtení díla, neměl by ale být od jejich původního významu odváděn omyly překladatele, který by je naopak znát měl. Znamenitým příkladem této skutečnosti může být Černého překlad příjmí Haralda Hálfdanarsona, norského krále v letech 872–930 a jednoho z nejslavnějších norských vládců vůbec. Jeho příjmí hárfagri je do angličtiny tradičně překládáno jako Fairhair, které vskutku může znamenat i „světlovasý“, což už ale neplatí pro staroseverský originál. Co je ale ještě důležitější: příjmí „Krásnovlasý“ (jak se v češtině tradičně a správně překládá) se vztahuje k Haraldovu slibu nemýt a nečesat si vlasy, dokud ve svých rukou nesoustředí moc nad Norskem, což je jedna z emblematických událostí norských dějin, kterou tak či onak zachycuje celá řada textů, výtvarných děl a jiných artefaktů od doby vikinské až po současnost. Že to překladatel neví, je jistě jeho věc, že však svým překladem brání v pochopení i čtenářům, už ne tak docela. Překlady starých textů by měly dle mého názoru otvírat dveře ke kulturám, v nichž tyto texty vznikly, ne z nich za pomoci inovací a fantazií vytvářet zábavné pohádky naší doby.
Mohli bychom pokračovat ještě hodně dlouho a postupně procházet řadu obsahových, metrických a jiných nesmyslností, jež Černého překlad obsahuje, bylo by to ale asi zbytečné. A pokud se pan Černý snaží odpovídat na výtky vůči kvalitě svého překladu poukazem na jeho prodejnost a na to, že „do Velikonoc bude vyprodáno“, řadí sám své dílo do poněkud nelichotivého sousedství.






© 2005 občanské sdružení Splav!