Plav
archiv


Kudy ne

Lukáš Novosad

Čornakec, Jěwa-Marja. Mezisvěty.
Přeložili František Vydra, Jiří Mudra a Radek Čermák. Redakce Radek Čermák.
1. vyd. Praha: vydali Radek Čermák a Milan Hrabal, 2009. 39 s.
 

Přiznejme hned zkraje, že charakter této recenze překladu a edice má být poznámkový a že má sloužit jako podklad pro další práci (o) Radku Čermákovi, kterému bych jej sice mohl poslat soukromě, avšak slíbil jsem mu už před lety veřejnou reakci na jeho redakční a překladatelské snažení. Rád bych se vbrzku ještě podrobně vyjádřil k jeho literárním přílohám Česko-lužického věstníku (ČLV), neboť vzhledem k jejich počtu a úctyhodnému záběru si to zaslouží a protože kritický minimalismus české sorabistiky k sobě samé je donebevolající. Poznámky k Jěwě-Marji Čornakové tu činím zvlášť proto, že její edice – ač se zmíněnými přílohami vykazuje nejednu podobnost – mezi ně nepatří (vznikla k autorčinu vystoupení na veletrhu Svět knihy 2009) a že mě k vyjádření prostě popouzí (už proto, že v ČLV 7–8/2009 stačilo Lucianu Papazianovi k jejímu zhodnocení nic neříkající adjektivum „pěkná“). Tolik vysvětlení na úvod.
Knížečka tří povídek Čornakové, Co nelze vrátit (překlad František Vydra), Spálená země (Jiří Mudra) a Mezisvěty (Radek Čermák) – vznikla dle slov jejího vydavatele R. Čermáka ve spěchu za pouhé tři dny. Kvalt je na výsledku znát. Obout se lze takřka do všeho, a třebaže je to tuctový výčet chyb, protentokrát má smysl jej podstoupit, neboť je typickou ukázkou přístupu, který ubližuje obecnému vnímání tzv. malých literatur a který vůči nim produkuje čtenářské předsudky. Připouštím přitom svůj díl viny na výsledku, protože měl jsem k dispozici předběžné znění medailonu i zadní tiráže a směl do nich připomínkami zasahovat. Je to pro glosátora nezvyklá pozice, leč zdejší sorabistická louže je maličká. Fakt, že mi řada věcí došla, až když jsem viděl celek knížky, nikoli jen vytržený kousek, nemění nic na tom, že výtky v následujících třech odstavcích činím dobře z poloviny také vůči sobě.
Tiráž: Ačkoli je kniha vypravena fotografiemi, stojí vpředu u copyrightu knihy Illustrations a vzadu v tiráži ilustrace; sice může být, ale je to nepřesné. Přestože tři publikované překlady pocházejí z různé doby a různých pramenů, což správně přiznává tiráž, stojí vpředu shodné datum s copyrightem 2009 (z loňska přitom pochází jen Čermákův překlad; nadto J. Mudra rozhodně nemohl tuto edici ve finální korektuře odsouhlasit, neboť v době vydání byl krátce po smrti) – oba údaje si tedy protiřečí. V tiráži nakonec vůbec nastal veliký nepořádek: Na jejím konci jsem ve své korektuře bůhvíproč ponechal obrat, že kniha je nezisková bibliofilie. Dovedu si představit, že je to formulace poplatná nějakému grantu (ale pravděpodobně ne, žádný donátor v knize uveden není), přesto je její znění nešťastné, neboť atribut je to nadbytečný a sdělení znejasňující. Vprostřed bibliografie povídek přibylo nesmyslné vklínění webovek www.luzice.cz, jež jsou pro jistotu, snad aby nezůstaly přehlédnuty, obsaženy ještě jednou, tentokrát logicky, na protější straně v seznamu webových rozcestníků. Ten ovšem zaráží nejasným systémem řazení. Jestliže je za každým odkazem uvedena charakteristika (chat, časopis atp.), mělo přirozeně být k seřazení užito abecedy. Mimo to v nich nepochopitelně chybí odkaz na web samotné Čornakové (třebaže nijak atraktivní ani informačně vyčerpávající) <http://jewa-marja-cornakec.de/>. Namísto přesné bibliografie všech překladů i originálů jsme v tiráži napáchali spoušť – nachází se tu podivné předznamenání Literatura: rozvedené dále údaji bez ladu a skladu jednak o překladech česky už publikovaných (Vydrův a Mudrův), jednak o originálu titulní povídky.
Zmatečnost bibliografie samozřejmě působí dojmem, že vydavatelé neměli jasno, co pořizují. Ostatně hned u první povídky Co nelze vrátit (s. 7) nevědí – jak vyplynulo z rozhovorů s nimi –, odkud je originál. Tiráž se odvolává na antologii M. Hrabala Strach o moudivláčka (Duchcov: Kapucín, 1996; obsahuje ještě druhý Čornakové příspěvek – Překvapení), ta však žádnou bibliografii originálu neobsahuje, Hrabal sám si na pramen originálu nepamatuje a R. Čermák se zase domníval, že původně je povídka součástí antologie Zwróćane dny (Budyšin: Domowina, 1991; č. třeba Převrácené dny), tj. sbírky poněkud zpožděně reagující na politický převrat v roce 1989. Mohlo by to být logické: Co nelze vrátit je totiž lyrická drobnička zajímavá snad jen tématem, typickým pro vypjaté doby – přikročení k lásce, pokud možno nenaplněné. Půlstránkový subtilní výlev spoléhá na pointu v poslední větě, čímž se velmi přibližuje anekdotě anebo školní slohové práci. Člověk, který se aspoň trochu snaží, dokáže ten jeden odstavec plný osudových a rychlých vět (koneckonců má převratová antologie příznačný, i když vzhledem k roku vydání odvážný podtitul Spěšne zapiski serbskich awtorow) číst v jejich náznakovosti jako metaforu shledání dvou Němecek nebo Lužice a Západu s otevřeným koncem a nevyslovenou otázkou: Jak to bude dál? Odpovídal by tomu i skeptický titul povídky, avšak přece jen je to výklad každému na vlastní triko. Pravda je, že ve zmíněné antologii Čornaková povídku má, leč ta se jmenuje Za woknom (167–176), antologii uzavírá, a jak vidno už dle stránkového rozpětí, je nepoměrně delší než Vydrův překlad. Rovněž obsahově je prozaická, kdepak metafory: žena v NDR shání byt, přičemž se rozhoduje, zda emigrovat na Západ, donosit své druhé dítě a jaký vztah si vybudovat ke stařence, po jejímž velkém bytě prahne. Co se Co nelze vrátit týče, originál jsem též neznal, jen jsem se dohadoval, že půjde o nějaký starší Čornakové text. A opravdu tak, neboť v odpověď na dotaz vznesený k autorce jsem se dověděl, že povídka pochází z „antologije młodeje prozy“ Doma swět (Budyšin: Domowina, 1985; Njenawróćne, 24; patří sem i zmíněné Překvapení, orig. Překwapjenka, 36; poslední autorčinou povídkou v antologii je Na rozpuću, 31–35, č. Na rozcestí).
Autorčin medailon (5) je doklad neporozumění mezi autorem (R. Čermák) a redaktorem (L. Novosad); postrádá totiž informační jednotu, jíž jsme se pokusili dostát, jež je však bohužel naplněna jen způli. Obsahuje kupř. jména čtyř lužickosrbských autorek, ale jen v jednom případě je uvedena (a dobře tak) také česká podoba autorčina příjmení (Čornakec – Čornaková), třikrát stejný dodatek chybí (Mětowa, Šołćina, Młynkowa). U lužickosrbských názvů knih bohužel nejsou uvedeny možné české tituly, někde příklady textů chybí (písňové texty, překlady), zcela absentuje kompletní bibliografie autorčiných českých překladů.[1] Vyhnout se nepodařilo ani povšechnostem nesrozumitelným pro čtenáře neznalého lužickosrbských reálií („je činná i ve spolkovém životě, např. v Matici lužickosrbské“), nedoloženým, a tak nepřesvědčivým charakteristikám („navazuje na tradici ženské psychologické prózy“) či nevím kdy vzniklým hrubkám („úspěšně se věnuje zábavné tvorbě“). Základní problém textu je zřejmý: není jasné, pro koho byl vlastně sepsán – zda pro čtenáře v lužickosrbské literatuře nepoučeného, nebo naopak ostříleného.
Pokud se překladů a jejich redakce týče, naštěstí netřeba ztrácet řádky sáhodlouhým výčtem chybně přeložených slov. Nehledě na zřejmě nikdy neuspokojitelné stesky, že celku knihy by neuškodily korektury – sjednotit např. esové a zetové dubletní tvary, pohlídat uvozovky, interpunkci atd. –, vyskytují se v ní problémy poutavější: buď stylistické, logické/kontextové, nebo vycházející z přehlédnutí podstatných rysů originálů. Kraťoučkému Co nelze vrátit lze vytknout drkotavý slovosled ve větě: Když konečně našel v sobě dostatek odvahy, který redaktorem zůstal přehlédnut, ačkoli jinak se povídka oproti edici v antologii Strach o moudivláčka dočkala změn dvou: Zkrácení zájmena ve větě myslel přitom na tamtu druhou na tu je logické už proto, že vzpomínanou osobu správně činí na scéně fyzicky nepřítomnou (byť políček si zaslouží autorka, protože originál je stejně nelogický jako první české znění: A při jej mysleše přeco na tamnu. – čili považuji tento zásah za důmyslné, povolené, i když vzhledem k redaktorově neznalosti originálu intuitivní a náhodou šťastné napravení nedostatku výchozího textu). Druhý redaktorův zásah už je omyl. Proč oproti původní podobě věty (Poslední kapka toho vychladlého nápoje připadala oběma nesmírně hořká.) zdůrazňovat v nové verzi (Poslední kapka toho vychladlého nápoje jim připadala oběma nesmírně hořká.) přidáním osobního zájmena, že pijí právě tito dva lidé, jestliže je z předchozího textu jasné, že nikdo jiný to být nemůže? Navíc a především, originál toto pochybné zdůraznění neobsahuje: Poslednja kapka wustudnjenjeho napoja bě za wobeju hórka. Pomiňme pak už nedbalý slovní pořádek nové verze české věty (Neměl v úmyslu jí kazit štěstí.), který by potřeboval uhladit, i absenci druhé její půlky, neboť originál zní: Nochcyše do jeje zboža škarać, njechaše je rozškarać. Druhá věta souvětí je obrat ve smyslu „rozvést (přátele)/rozloučit od sebe“, což je důležité poznamenání po poznámce Rozhodl se, že jí ustoupí z cesty, a krátce nato se jí ukázal s jinou., jež proti originálu (Na to dźěše jej z puća a pokaza so tež z cuzej.) nesmyslně obsahuje časové zpřesnění; bezčasí originálu je kousavější a postava koná svému protějšku natruc, v češtině věta náhle vyznívá mírněji a ve smyslu „takové posloupnosti život holt přináší“. Nakonec je tu samozřejmě překlad názvu, jehož proměna také bije do očí. Temporální a objektivizované, tedy co nejkonkrétnější Co nelze vrátit zkrátka neodpovídá zastřenosti původního Njenawróćne (nejspíš Nenávratno/Nenávratné – za nápad, aby paradoxů nebylo málo, díky R. Čermákovi) – což je pro překladatele hříčka bez vidiny vítězství. Sloveso wróćić (jde mi samozřejmě o základní tvar, prefixaci i zápor titulu nechme pro teď stranou) sice znamená „obrátit, vrátit“ atd., jenže bilingvní Lužický Srb může vidět také německé wenden, a jestliže titul není verbální, nýbrž nominální, jde už o tvar wróćny, tedy Wende-, což jistěže znamená „změna, obrat, zvrat“ atd., ovšem také etnické označení „Lužický Srb“. Fatalismus je to pravděpodobně autorkou nezamýšlený, jenže přítomen je, a překlad jej nedosahuje.[2]
U Čermákových Mezisvětů (25–37, orig. je k nalezení v prozatím poslední „antologii lužickosrbské prózy“ Cyblowe suknički, Budyšin: Domowina, 2008, 166 s., č. Cibulové sukýnky; Mjezyswěty, 123–136) je okamžitě znát, že v rozporu s tvrzením tiráže neproběhla ani bazální redakce (ostatně jak by mohl člověk fundovaně redigovat sám sebe), a tak by bylo co napravovat: místy slovosled, neobratnosti (proč bazírovat na spojení cizí muž, když vhodnější je prostě „cizinec“?; kde se přišlo na vazbu s jistotou je o něco mladší on místo „jistě je o něco mladší než on“?; proč namísto spojky „ale“ nepoužít na patřičných místech „jenže“? atd.), výraznou rozkolísanost obecné češtiny hlavní postavy v totožných jevech (např. koncovky sloves, tvary s -ej-/-ej), rozkolísanost stylových vrstev v jednotlivých obratech atp. Obsahem je to příběh tramvajáka Franka, který si neváží sám sebe, hledá lásku, a přece si není jist, že po ní touží, a který narazí na pravděpodobně šíleného vědce, kvantového fyzika, informatika a hudebníka, zkrátka tzv. dreamrealizátora tvrdícího, že dokáže spojit dohromady paradigmata reality a snů právě v tom okamžiku, když se překříží. Což je důležité, protože sny jsou jenom jiná dimenze reality, dá se říct pokračování myšlenek a přání, která člověk ještě nedokázal uskutečnit. Avšak každá myšlenka, která byla myšlena v silných emocích, se v paralelním světě samostatně rozvíjí a spolu s jinými tvoří mezisvěty. Ano, a jemu se podařilo pomocí počítače a zvláštního druhu hudby navázat spojení mezi realitou a těmi paralelními světy. Ale na jeho vynálezu je výjimečné to, že jeho počítač dokáže ze sta paralelních myšlenkových světů vybrat pro každého právě ten, který si pro sebe člověk nejvíc přeje. (31–32) A přesně takový si hrdina povídky (ne)vybere, neboť celou dobu není jasné, zda spí a všechno se mu zdá, případně kdy bdí a kdy spí, a co se mu tedy zdá a co už je realita. Je příjemným překvapením, že by J.-W. Čornaková mohla být fanynkou Total Recallu,[3] každopádně takto dnes vypadá lužickosrbské SF v podání střední autorské generace. Mimochodem, výjimečnost tohoto místa v Čornakové tvorbě je signalizována už odstavcem dlouhým bezmála dvě strany; jinde takový u autorky těžko najít.
Pokud jde o překlad, na rozdíl od zbylých dvou autorů cílem R. Čermáka není text pouze převést a zmnožit česky dostupné položky z autorčina díla, ale chce text skutečně pochopit. Obratně např. vyřešil problém se zmínkami o německé sociální reformě, tzv. Hartz IV, kterou překládá sice různě (reforma sociálního systému, na podpoře, příjemce sociálních dávek), ale vždy účelně a nezatěžuje text (o což šlo také Čornakové, nálepka Hartz IV je v Německu snadno srozumitelná i bez vysvětlování). Pochybení a diskutabilní místa se jistěže rovněž najdou a velkou práci to nedá: Hrdinovu pozici pomocného personálu v tramvaji, tedy neplnohodnotné zaměstnání, jež Frank vykonává jen proto, aby dosáhl na podporu v nezaměstnanosti, originál citlivě tituluje jako servis. Čermák však důsledně užívá služba, ačkoli české slovo konotuje podřízenost, kdežto servis rovnocennost, tolik důležitou právě pro lidi ve Frankově postavení, a ačkoli servis odpovídá dobové zálibě v nadužívání internacionalismů. Oprsklý teenager, s nímž Frank vede ve své tramvaji neustále potyčky, hrdinu oslovuje v českém překladu dědo. Ačkoli originál je také k neuvěření neutrální (dźědo), nedovedu si představit, že by český dorostenec něco takového vyslovil. Když už, tak přinejmenším by měl zaznít expresivní „dědek“, byť i ten by byl úlitbou bohům, nikoli přesným zaznamenáním jazyka chováním problematického teenagera. Při vzájemných potyčkách si Frank v originále drží odstup, mladíkovi oponuje také odlišným kódem, totiž důsledně mu vyká, kdežto u Čermáka sklouzne k tykání hned ve své druhé větě. Prvý ze dvou velkých, povídku rámujících konfliktů končí mladík po své prohře slovy: jutře wječor so w tramwajce zaso widźimoj (…) Potom směš hišće raz tak zmužity być kaž dźensa. čili „zítra večer se tu uvidíme zas (…) A můžeš bejt zase tak statečnej jako dneska.“, což je čistá výhrůžka, Čermákovo Jsem zvědavej, jestli ti to pude tak jako dneska. je přece jen mírnější.
Když pak Frank potkává svou Annu, pozve ji, jak se po společném zážitku v kině patří, do małeje bary, kde se od číšnice dovídá, že zde nesmí kouřit. U Čermáka sice opravdu dvojice vyrazí do malého baru, jenže číšnice jej zde upozorňuje, že kouřit je zakázáno už i v restauracích, což – předpokládám – Franka na jeho barové židli v té chvíli nezajímá. Kéž by šlo o implicitní vyjádření. Snaha nesklouznout ke stejnému slovu dvakrát tu zjevně stvořila logický nonsens. V průběhu rozhovoru s Annou pak ona položí otázku: Maće jenož wutoru chwile abo dyrbiće lutować? čili: „Míváte čas jen v úterý, anebo musíte šetřit?“ Čermák: Máte čas jenom v úterý, nebo šetříte? Vyhozené modální sloveso v druhé větě překladu je tu však problém, neboť – jak víme – Frank je člověk na podpoře a jeho místo tramvajového servismana je pomocné (Čermák si pro vysvětlení této pozice na jednom místě chytře vypomůže v originále absentujícím dovětkem za větou: (…) dostane zaplaceno míň než euro za hodinu. Za veřejně prospěšnou práci.). Frank je se svou situací pochopitelně velmi nespokojen, nemá ani na nájem svého dvoupokojového bytu, proto mu úřad zakáže jednu místnost užívat, a tak šetřit opravdu musí. Aniž by to věděla, dotýká se Anna svými větami Frankova citlivého místa, jenže překlad vypuštěním byť jediného, ovšem podstatného slova toto otupuje.
Další podstatnou chybou začínají hrdinovy vzpomínky na to, jak poznal dreamrealizátora: Frank je jeho zašły tydźeń dwójce w swojej tramwajce widźał. Wčera pak cuzy jeho prěni raz narěča. V Čermákově převodu: Frank ho viděl včera dvakrát ve své tramvaji. Ten cizí muž ho včera oslovil poprvé. Že měl cizince v tramvaji správně uvidět před týdnem, je nasnadě; patrně nepozornost. Z podstatných už jen poslední chybu: Když se vědec Franka ptá: Zažil jste dneska v tramvaji něco zajímavého?, dostane se mu odpovědi: Ně, poprawom bě wšo kaž přeco. Čili: „Ne, vlastně bylo všecko tak jako vždy.“ U Čermáka: Ne, vlastně všechno jako vždycky. Vypuštění slovesa přitom zásadně mění význam věty a Frank tak v překladu vlastně říká, že docela všechno, co kdy v tramvaji zažívá, je zajímavé, což je v naprostém rozporu s jeho rozpoložením a vztahem k vykonávané práci.
Příspěvek J. Mudry, úvodní povídka doposud jediné sbírky Čornakové Hołbik čornej nóžce ma (Budyšin: Domowina, 1999; č. Holoubek dvě černé nožky má) Spálená země (9–23; orig. Spalena zemja, 7–21), řeší známé potíže: nemožnost komunikace mezi mužem a ženou, mužskou nejistotu ze sebejisté ženské emancipace či rozkol člověka odrostlého ve vesnické dřině a člověka toužícího po městském trendy životě, což jsou od poloviny 19. století problémy tradiční též v české literatuře. Že jsou stále aktuální, neznamená bohužel nic jiného, než že Češi i Lužičané ještě hledají, jakou být společností. Na druhou stranu, přes typičnost kulis a fádnost příběhu i jeho zpracování si Čornaková zaslouží pochvalu, neboť ve druhé půli povídky dokáže v jednotlivostech překonat svou obvyklost a dostat se k něčemu podstatnému. Tak situaci rozpadu manželství – kdy ona odchází do města za svým snem a on, jemuž sen takto uniká, bojuje mezi touhou ublíženě a demonstrativně utéci a povinností zůstat na statku – glosuje jakoby mimochodem pronesenou větou: Kolik vlastní půdy člověk potřebuje?, jež jednoduše vystihuje uvažování celé lužickosrbské literatury a společnosti. Hamletovo bytí, či nebytí se v Lužici na rozdíl od jiných evropských územních celků i dnes pojí s grunty.[4]
O překladu si to povězme na rovinu: tolik nekompetentnosti aby člověk – zvláště u vyhlášeného jazykáře, jakým J. Mudra byl – pohledal.[5] Mudrův převod je problematický už proto, že jeho strašlivost si čtenář snadno uvědomí i bez znalosti originálu. Postačí vybrat třeba z prvních čtyř stran: Tak to vždycky říkával děda a, že se Pětr vydařil dočista po otci, skromný a rozumný.; Kromě toho nevypadá jen mladší, ale jako takový se skutečně cítí.; Po bohoslužbách vždycky hleděla, aby ho cestou z kostela potkala, aspoň očima.; Pro Pětra však to byla hotová věc (…); (…) byla po celý život naučená šetřit každým vajíčkem.; Střecha chléva a stodoly sice už dávno potřebovala znova pokrýt, a to nebylo všechno, co by potřebovalo nutně opravit.; dál alespoň rozkošné: raná smrt mužovaKdo nevisí na domově?. A tak by šlo pokračovat ještě dlouho, četné chyby jsou vyjma základní gramatiky na každé jazykové rovině (i když, copak si počít s takovými Drážďanami?).3{Je mi trapné kritizovat někoho po smrti, jenže je prostě fascinující, že takový autor končí svou kvazirecenzi na sborník Stoletý most mezi Prahou a Budyšínem. Společnost přátel Lužice (1907–2007) uveřejněnou v ČLV 4/2009 výzvou: „Cílem těchto poznámek není zlehčovat význam této výborné a záslužné knížky. Chtěly by jen podnítit uživatele češtiny k hlubšímu zamyšlení nad mateřským jazykem.“ – Pravda, Mudrův druhý překlad Čornakové, povídka Osamělá (ČLV 10/2001, viz <http://luzice.cz/clv/2001/10.htm>), už chyb v češtině obsahuje méně (laxní interpunkce, předložky navíc, místy opět slovní pořádek vět, neobratnosti: např. nalila ho mě a sobě místo nalila nám ho atd.). Originál jsem bohužel ještě neviděl, zvědavý na něj ovšem jsem: Titulní hrdinka je v překladu neustále přibližována jako stařenka, důchodkyně atd. Poprvé je představena slovy byla chudák hrbatá, bělovlasá. Potud to s profilem moudré babičky koresponduje, avšak vzápětí následuje upřesnění, že měla za sebou už abrahámoviny. V tuzemsku dnes stáří sice alespoň trošku letí, jenže třebaže věk 50+ může znamenat „být stár třeba devadesát let“, pochybuji, že tak byla charakteristika myšlena; nejspíš byl někdo prostě opojen kořením pěkného slova. Zda autorka či překladatel, tedy prozatím nevím, každopádně za důchod v padesáti by jeden nebo druhý mohli z fleku vést líbivou kampaň. – Existence překladu Osamělé, povídky nikoli horší než jiné Čornakové prózy, která řeší vděčné téma umění a lásky, vzpomínku na válečné roky a líčí setkání Lužické Srbky a Češky, mě ještě vede k dotazu, podle jakého klíče Čermák s Hrabalem vybírali texty do knížky určené k prezentaci autorky na českém knižním veletrhu, resp. proč vlastně do Mezisvětů nezařadili všech pět existujících prozaických překladů? Zdá se ponejprv, že je to záměr, neboť hrdina povídky je nepříliš bystrý a rozhodně nevzdělaný sedlák, který s jazykem zachází velmi neohrabaně a intuitivně (ačkoli, proč by se to mělo projevovat zrovna na řeči všeobecného vypravěče?). Jenže originál takovou důmyslnost postrádá a také charakter Mudrových chyb je náhodný, bez ohledu k celku. Mudra totiž překládá doslovně. A jestliže Čornaková se snaží o jakýsi přerývaný rytmus uvnitř věty, jenž má na čtenáře přenášet nervozitu hrdiny, Mudra větu prostě opíše, aniž by si nejvynalézavějšího rysu povídky všiml, anebo si alespoň uvědomil, že rytmus obou jazyků i jejich syntax jsou přece jen rozdílné.
Problematické je ještě hojné archaizování překladu (z citovaných vět mj. vazba hledět někoho potkat, nebo jinde poznámka: Jednou je [chlapce kouřící na seníku – L. N.] skutečně načapal a pořádně jim vyčinil.), které by sice opět bylo důmyslné – hrdina byl vychováván prarodiči, takže jeho jazyková výchova postrádá ucelený kontakt s aktuálním jazykem –, leč ani tento jev není originálu vlastní. Lze tu však být velkorysý: zatímco úvodní výčet citací jsou evidentní chyby, u archaizace by šlo přimhouřit oči a považovat ji za překladatelův důvtipný bonus. Ovšem neúmyslný – vždyť hrdinova žena mluví stejně jako hrdina sám, není v jejich řeči rozdílu. Překladatel – přibližně stejně starý nebo ještě starší než hrdinovi prarodiče – zkrátka nedokázal jako překladatel příležitostný trvale inovovat svůj výrazový rejstřík a držet krok s neodbytnými proměnami češtiny. Redaktor R. Čermák měl tedy povídku buď zredigovat (ačkoli snazší by bylo přeložit ji znovu), nebo ji pominout. Takto poskytl medvědí službu Čornakové, Mudrovi i sobě. Ostatně věnování knihy J. Mudrovi vyznívá po četbě jeho překladu jako škodolibý vtip. Čermák zato dobře posloužil zájemcům o Mudrovu práci – bude zjevně poučné provést detailní analýzu Mudrových překladů a korigovat jeho pověst na pravou míru.
Na rozdíl od zmíněné antologie Strach o moudivláčka, jejíž zapálený ediční primitivismus je tak odzbrojující, že nemá smysl o sbírce jakkoli seriózně uvažovat, mají Mezisvěty alespoň nějaké jakžtakž regulérní ambice, takže stojí za to se i tak útlou knížečkou zaobírat. Jenže nakonec jde přese všechny sympatie o to, že každý ediční počin podobný tomuto podporuje nedej bože všeobecnou představu o lužickosrbské literatuře jako literatuře nedorostlé, ba bezvýznamné – jinak řečeno příliš malé, než aby zajímala nakladatele. Ačkoli původně je sousloví „malá literatura“ (nedobrou) pomůckou, jak vymezit písemnictví nevelkého počtu mluvčích blízkých si jazykově či kulturně, stává se u podobných, na koleně flikovaných edic kvalitativní charakteristikou literatury i vizitkou nedůvěryhodnosti těch několika málo jedinců, kteří se kolem ní pohybují. Je to vlastně mj. podvod na pravidelných čtenářích lužickosrbské literatury, neboť bez ohledu na svůj opravdový zájem o toto písemnictví dostávají polovičaté zboží. Lze jistě tolerovat tuto knížku jako brožuru k veletržnímu vystoupení (ani tak by ale neměla obsahovat výše uvedené nedostatky), potíž však je, že nepočítaje příležitosti v ČLV vyjde v nejbližších letech řádná edice Čornakové v češtině jen stěží (pozornost překladatelů se právem soustředí na lepší autory), a že Mezisvěty tak nadlouho zůstanou autorčinou jedinou zdejší „reprezentativní“ položkou. Taková vydání si nezaslouží ani veskrze průměrná Čornaková.

Poznámky:

1. Byť jich dle Čermákova článku „Průzor do současné lužickosrbské krátké prózy a jejích skrovných překladů posledních let“ (Literární příloha ČLV, prosinec 2003) existuje jen pět, tři přítomné v Mezisvětech plus zmíněné Překvapení a druhý Mudrův překlad Osamělá; stačilo jen na článek odkázat nebo z něj zkopírovat a aktualizovat příslušné souvětí (třebaže ani to zdaleka není vyčerpávající: „Jiří Mudra z ní [sbírky Hołbik čornej nóžce ma – L. N.] přeložil dvě povídky, které vyšly v Česko-lužickém věstníku (2001/7, 2001/10), dvě krátké prózy nalezneme i ve výboru Strach o moudivláčka v překladu Františka Vydry.“ Ale pořád je to aspoň něco). Anebo šlo odkázat na „Autorský ukazatel (2001–2008)“, jenž je ke stáhnutí na <http://luzice.cz/?rubrika=6>, a dodat, že v ČLV 10/2009 vyšel v Čermákově překladu Čornakové sonet Basnikowy wysk a stysk / Básníkovo výskání a stýskání (překlad vznikl k stému výročí úmrtí básníka Jakuba Barta-Ćisinského). – Mimochodem, je docela možné, že jsem se k tomu překladu redakčně nějakým způsobem vyjadřoval. R. Čermák mi občas své překlady dává k nahlédnutí a opravám. Jenže jednotlivé kusy mi bohužel už splývají, a jist touto básní si proto nejsem. Každopádně nyní vidím následující nedostatky: Oproti originálu, který se pevně drží jambu, se Čermák od tohoto rytmu pravidelně odchyluje, ačkoli si jej také on zvolil jako klíč k básni. Překladatelovo rytmické rozladění je dáno tím, že oproti svému standardu v próze je v lyrice nebývale doslovný (že by – přinejmenším v tomto případě – pro samé soustředění na rýmy?) – viz druhá strofa: Hlej, z wyskom šwiknješ so kaž kral na konja, / kiž po wsy wjedźe holcu z wjerškom meje. / A z radosću wšěch přewodźeš na reje, / wšak w drasće serbskej meja rjeńšo wonja. vs. S výskáním jedeš jak král na svém koni, / co po vsi s májí doprovází dívku. / Radostně všechny vedeš na muziku, / vždyť v srbském kroji krásněji máj voní. V češtině sice zůstala hříčka „máj/máj“, ale zvukomalebná trojice originálu – „meje/reje/meja“ – došla rozbití. Ve vstupním verši básně (Na wěčnym wotpočinku w serbskej zemi) vypouští překlad (Zem srbská odpočinkem je tvé duši) adjektivum „věčný“, i když to tvoří ve spojení se „srbskou zemí“ obraz půdy, která, i kdyby všichni Lužičtí Srbové naráz pomřeli, zůstane jejich národu navždy alespoň coby pohřebiště význačných. Vzhledem k tomu, jak hluboce je v Lužických Srbech vztah k zemi zakořeněn, měl tento obraz zůstat neporušen. [Zpět]
2. Prost pozoruhodnosti není ani druhý Vydrův překlad Čornakové – povídka Překvapení. Konstatoval-li jsem výše pochopení pro napravování drobných autorských chyb, nemám je už pro překladatelovo zbytné domýšlení a šperkování situací a obrazů, jak to F. Vydra s gustem předvádí v tomto svém převodu. Tak když v restaurační jídelně mladá zaměstnankyně (přistajena, u Vydry už konkrétně: uklizečka, což je nepřesné, protože uklizečka evokuje jeden typ práce, kdežto obecné „zaměstnankyně“ jakýkoli, jejž si v jídelně lze představit) zběraše zbytki, je v české verzi specifikováno, že sbírala zbytky jídla. Zákaznice, která si čornu tobołu powěsny na stólc, si v češtině pro případ čtenářova neporozumění, jak vlastně kabelku přes židli přehazovat, tuto černou tašku přehodila přes opěradlo židle. Táž dáma sice wza taler ze šniclom, ale v češtině raději vzala tento talíř s řízkem energicky. Anebo když žona přemyslowaše („žena se zamyslela“), tak snad aby jí z takového výkonu nezaskočilo, navíc přestala jíst. Šlo by pokračovat, zmiňme už jen poslední dva takové rozdíly: v překladu visela černá taška přes židli netknutá, ačkoli originál (čorna toboła wisaše na stólcu) cizí ochomýtání nevylučuje. A když žena skoči k pódlanskemu městnu (čili „doběhla k sousednímu místu/stolu“), v češtině – pravděpodobně též ke svému údivu – se rozeběhla jako uštknutá hadem… Najdou se rovněž chyby jiného kalibru: Překlad věty: Nadobo steješe wón před jej. (čili „Náhle stál před ní.“) v podobě: V tom si všimla, že stojí před ní. mění podstatu scény, protože ve Vydrově verzi je žena ve svém počínání sama aktivní, kdežto správně má do situace být vtažena vnější okolností. – Obávám se, že toto dodělávání textu není v českých překladech z lužické srbštiny ojedinělý případ, možná je to dokonce doklad onoho nesrozumitelného „volně přeložil“, kterého se v ČLV pod překlady lze dočíst několikrát do roka, každopádně vzhledem k délce obou povídek/anekdot (každá má cca dvanáct set znaků) u mě F. Vydra nepřístojnostmi trhl rekord. [Zpět]
3. Už ten konec povídky: „Chodila jsem každé úterý do kina a doufala, že tě tam zase potkám,“ říká Anna šťastně. „To by pak byl zase úplně jinej film,“ směje se Frank s předsevzetím, že jí jednou bude vyprávět, jak se dostali do společného snu… [Zpět]
4. Povídku později Čornaková přepracovala jako „činohru v 5 obrazech“ W sćinje swěčki (č. Ve stínu svíčky, knižně (Budyšin: Domowina, 2009) spolu s „veselohrou v 6 obrazech“ Čumpjelic wowcyne wotkazanje, č. by mohlo být Odkaz babči Bulíkové), jež údajně měla veliký ohlas (na přebalu knihy stojí, že dosud se v lužické srbštině odehrálo v lužickosrbském „národním“, tedy v budyšínském Německo-lužickosrbském divadle pět představení a že v letošní sezóně má být hra uvedena též v němčině). Původní intimita jednoho rozpadajícího se vztahu je tatam, nová verze je ambiciózní freska ukazující na příběhu jedné rodiny proměny uzavírání vztahů v přísně katolické Lužici za posledních sedmdesát let: od někdejšího, ještě poválečného nesmlouvavého diktátu rodičů přirozeně navazujícího na předešlé 19. století k rodičovskému doporučování a pochybám i odmítání rad potomků v druhé polovině 20. století. Veskrze však nejde o nic jiného než o tradiční venkovský realismus (byť rámovaný snovou rovinou) s cílem předvést, že „my lidi na vesnici a od víry to máme těžký i dneska, to byste nevěřili“. Ale buďme féroví: Čornaková tu dokázala překročit svůj stín, je to bezesporu dílo přirozené a místy hluboké. [Zpět]
5. V prvním otištění v ČLV roku 2001 ještě za Mudrova života lze tento jeho překlad číst na webu, viz (toho času přinejmenším v Mozille rozsypaná) strana <http://luzice.cz/clv/2001/07-08.htm>, a porovnat si tak, jaké zásahy redaktor v textu provedl. Prakticky žádné, zdrobnělinu dědeček důsledně nahradil dnes běžnějším tvarem děda a větu hledat nevěstu až jako výměnkář upravil do podoby hledat nevěstu až v důchodu, takže oběma zásahy porušil kontinuitu Mudrovy archaizace a vnesl do ní chaos. Posledním redakčním zásahem je změna úvodního slovesa ve větě Dej dětem, na co mají právo! na Nech dětem, na co mají právo! Nakonec proč ne. – Porovnávat překlad s originálem by mi vzhledem k nekvalitám české verze přišlo originálu nedůstojné, a tak na tuto legraci rezignuji. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!