Plav
archiv


Drzé čelo lepší než poplužní dvůr

Z práce O českých překladech a „překladech“ Dona Quijota

Miloslav Uličný
 

Pouhé čtyři roky po vydání Kosterkova Dona Quijota v Družstevní práci[1] se na pultech českých knihkupectví objevuje verze Marie Luisy Kühnlové, publikovaná u I. L. Kobera.[2] Toto nakladatelství, založené Ignácem Leopoldem Koberem (1825–1866), vydalo, jak známo, vůbec první český překlad Dona Quijota v letech 1866 (1. díl v překladu Josefa Bojislava Pichla) a 1868 (2. díl v překladu Kristiána Stefana). Šedesát let po vydání 2. dílu Dona Quijota tedy vychází takzvané třetí vydání, které „přeložila prof. Marie L. Kühnlová“. Pro podivné číslování této edice není jiného vysvětlení, než že Koberův nakladatelský dům, ztrativ dominantní postavení ještě před rokem roku 1896, kdy vdova po zakladateli prodala podnik novým majitelům,[3] chtěl dodat firmě zdání dlouhodobé kontinuity a započítal tedy jako „druhé vydání“ právě druhý díl Dona Quijota, vydaný roku 1868. Takovéto číslování mělo nejspíše i propagační cíl – mělo zájemci naznačit, že kniha je tak úspěšná, že vychází již potřetí. Vydavatel přitom zamlčel, že od prvního vydání ve verzi jiných překladatelů uplynulo již šedesát let a nepřiznal fakt, že žádné „druhé vydání“ neexistuje. V době vydání Dona Quijota ve verzi M. L. Kühnlové byla firma I. L. Kober již jen reklamní slupkou – od roku 1920 patřila Josefu Salačovi.
Knihkupec L. K. Žižka (1866–1969) se ve svých memoárech[4] vyjadřuje o vnukovi I. L. Kobera se značným despektem, například takto: Mladý pán, vychovaný v hojnosti, nepovedl se. Když mu zemřela i babička, kdysi velká dáma pražského světa, hrával po hospodách na piano a obcházel pražské knihkupce o podporu.[5] Mezi důvody krachu firmy dále uvádí: Paní Karolina Kobrová a nemocný syn Karel Bohuš Kober nedovedli to, co uměl Ignác Leopold Kober, totiž šetřit. Žilo se stále stejně, i když byl závod na kraji propasti.[6]
„Profesorka“ Marie Luisa Kühnlová[7] si jako jedna z nemnoha českých překladatelů i původních tvůrců nechávala ve svých vydaných pracích tisknout titul před jméno,[8] ač mohla být nanejvýš profesorkou pouze středoškolskou, ale o tom nemáme žádných zpráv. Oproti ní nikdo z vysokoškolsky vzdělaných překladatelů Dona Quijota (J. B. Pichl, A. Pikhart, H. Kosterka, V. Černý, Z. Šmíd) své akademické tituly neuvádí. V Lexikonu české literatury je prezentována jako překladatelka Dona Quijota nebo Malé Fadetky G. Sandové i jako autorka divadelních her a gramatiky a slovníku esperanta. Heslo se nezmiňuje o její adaptaci Boccacciova Dekameronu (výbor z nejkrásnějších povídek). M. L. Kühnlová tedy navazuje na praxi svého otce, který hojně upravoval texty jiných autorů, a to i bez jejich souhlasu. Známý je soudní proces proti němu ve věci úpravy Psohlavců bez souhlasu A. Jiráska (1899); Kühnlovi dědicové pak vydali (1920) tuto úpravu znovu a opět se dočkali soudního procesu.[9]
Verze M. L. Kühnlové vyšla, jak jsme již uvedli, v brožované podobě (pod heslem: !!! NOVÉ LACINÉ VYDÁNÍ!!!) i v pevné vazbě, a to s obrazy Q. Manesa, G. Dorého a Karla Purkyně, jak hlásají obálky obou dílů laciného vydání. Jde o zvláštní směs ilustrátorů, z nichž čeští jsou ovšem oni původní, kteří vyzdobili vydání Dona Quijota z let 1866 a 1868; Gustave Doré pak je nejznámější klasický ilustrátor francouzský. Navíc je do obou verzí, brožované i vázané, vloženo několik barevných ilustrací jistého J. Gotha. Jeho barvotiskový výjev s donem Quijotem na Rocinantovi, se Sanchem Panzou táhnoucím osla a s větrnými mlýny v pozadí zdobí též obálky obou dílů brožovaného vydání. Na přední desce vazby luxusnějšího vydání je barevně pojednán týž modifikovaný výjev od jiného, nepodepsaného autora. Výzdoba je však ještě komplikována vloženými fotografiemi ze stejnojmenného filmu, k nimž je obligátně připojen popisek Zfilmováno spol. Palladiumfilm v Kodani. Uvedla Moldaviafilm.[10]
Verze Kühnlové vynechává, tak jako všechny dosavadní české převody a adaptace, náročné úvodní verše prvního dílu, a navíc i věnování vévodovi de Béjar. Hned v úvodu první kapitoly se Kühnlová dopouští frapantní chyby, když – podobně jako Grossmannová-Brodská, o jejíž adaptaci pro děti z roku 1902 jsme se zmínili u jiné příležitosti[11] – považuje koně Rocinanta za kobylu (jeho majetkem bylo kopí zavěšené na stěně, brnění, stará hubená kobyla a věrný pes[12]). Zvláštní však je, že v dalších kapitolách Kühnlová postupně dochází k poznání, že Rocinante je jméno rodu mužského a rytířovu herku již nazývá koněm (aniž je explicitně řečeno, že jde o hřebce).[13] Zde je namístě uvést některá naše zjištění o nejstarších českých představách, že Quijotův Rocinante je kobyla. Zatím nejstarší námi zjištěná zmínka o Rocinantovi jako kobyle Rocinantě pochází z Básní Emanuela Züngela (1840–1894), vydaných v Praze vlastním nákladem roku 1868:

Již odpusť, Muso, brkům těm, / jež kazí píseň Tvoji; / jsouť z perutí, jež zpěvů bůh / dal Rosinantě mojí.[14]

Zde je třeba připomenout, že překladatel Stefan (1868), podobně jako Pichl (1866) dobře pochopil, že rytířův kůň je hřebec, a že i Josef Pečírka ve své adaptaci Dona Quijota (1864) ponechává Rocinantovi jeho pravé pohlaví. Nezbývá tedy než spekulovat, z které cizojazyčné (nejspíše německé či francouzské) verze Züngel, sám pilný překladatel i autor zvláště dramatických, operních a operetních textů, mohl představu o kobyle Rocinantě převzít. Podobně se – pouze na základě ženské koncovky jména – u nás zaměňoval za kobylu Cidův bájný hřebec Babieca. Proto i Vrchlický, který sám přeložil výběr ze cidovských romancí,[15] zjevně považuje ve vlastních cidovských ohlasech hrdinova koně za kobylu, což je ovšem neodpustitelná urážka každého rytíře, jehož válečný oř musel být už jen z důvodu cti hřebec; na krotkých kobylách přece jezdívaly dámy! Jaroslav Vrchlický ve vlastní romanci Cid v klidu (z básnické sbírky Zlomky epopeje, 1883–86) píše: Cid jak svoji Babiecu / hladí po šíji a pleci, / oves kterak pěkně míchá, / ze žlabu jí píti dává, / hovoří s ní jako s děckem, / líbá ji a poklepává.[16] Představu o Quijotově koni jako kobyle Rocinantě pak sdílel nejeden český umělec, například Jan Rambousek, grafik a editor souboru reprodukcí Quida Manesa, vydaného v Družstevní práci roku 1923. S takovou představou se setkáme i po druhé světové válce – v knize maleb V. Tittelebacha s názvem Španělská předehra,[17] kde praví autor předmluvy: Smutné, srdceryvné zaržání Rocinanty.[18] Zcela aktuálně se pak v denním tisku[19] dovídáme o českém překladu komiksového zpracování klasických literárních děl, v němž je donu Quijotovi opět přisouzena – kobyla.[20] V otištěných ukázkách čteme: 1) Útočí na větrné mlýny, protože je považuje za obry, a i jeho kobyla má pocit, že je pošuk. 2) Zjistí, že na světě není pro hrdiny místo, a vrací se domů. Kobyla děkuje nebesům. Větrné mlýny jakbysmet. Český mýtus o kobyle Rocinantě má tedy tuhý kořínek.

Po této nutné odbočce se již můžeme věnovat analýze verze M. L. Kühnové a jejímu porovnání s originálem i s výkony jiných českých překladatelů Dona Quijota. V 1. dílu chybí dedikace vévodovi z Béjaru a ovšem – stejně jako třeba ve verzi Pichlově (1866), Pikhartově (1899) a Kosterkově (v 1. vydání z roku 1924) – jakékoli verše mezi úvodem a 1. kapitolou. Již soudě podle české verze Úvodu můžeme konstatovat, že text Kühnlové nemá nic společného s pojmem překlad – je to totiž pouhá parafráze originálu (a též verze Pikhartovy a Kosterkovy). V českém textu jsou četné vynechávky, Kühnlová originál vůbec nerespektuje a v podstatě se ho snaží převyprávět, přestože titulní strana její verze praví: Přeložila prof. Marie L. Kühnlová. Jedním z jejích motivů je jistě snaha původní text zjednodušit a zkrátit, druhým nepochybně nutnost zakrýt „inspiraci“ verzemi svých předchůdců. K ilustraci ryze adaptačního postupu Künhlové jsme zvolili závěrečnou část Úvodu:

Con silencio grande estuve escuchando lo que mi amigo me decía, y de tal manera se imprimieron en mí sus razones, que sin ponerlas en disputa las aprobé por buenas y de ellas mismas quise hacer este prólogo, en el cual verás, lector suave, la discreción de mi amigo, la buena ventura mía en hallar en tiempo tan necesitado tal consejero, y el alivio tuyo en hallar tan sincera y tan sin revueltas la historia del famoso don Quijote de la Mancha, de quien hay opinión, por todos los habitadores del distrito del campo de Montiel, que fue el más casto enamorado y el más valiente caballero que de muchos años a esta parte se vio en aquellos contornos. Yo no quiero encarecerte el servicio que te hago en darte a conocer tan noble y tan honrado caballero; pero quiero que me agradezcas el conocimiento que tendrás del famoso Sancho Panza, su escudero, en quien, a mi parecer, te doy cifradas todas las gracias escuderiles que en la caterva de los libros vanos de caballerías están esparcidas. Y con esto, Dios te dé salud, y a mí no olvide. Vale.[21]

Všecek jsa zaražen vyslechl jsem tuto dlouhou řeč svého přítele a rozhodl jsem se, že ji napíšu; tedy jemu máš co děkovati, vzácný čtenáři, za to, že mne obdařil touto předmluvou a že jsem se odhodlal vydati životopis tohoto nesmrtelného rytíře Dona Quijota de la Mancha, o němž se až do dnes vědělo jen to, že jest nejen cudným, ale i zamilovaným a přestatečným rytířem bez bázně a hany. Lichotím si, když pravím, že ti touto knihou prokazuji ohromnou službu; kromě toho povím ti mnoho o počestném jeho zbrojnoši Sancho Panzovi, jenž může dozajista slouti vzorem všech zbrojnošů, o jakém se ti nikdy ani nesnilo. Přeji ti tedy, bys ve zdraví užil této četby a Bůh budiž s tebou. Salve!

Zkrácení – byť každý španělský text bývá o něco delší než český – je v parafrázi zřetelné na první pohled. Změny jemu máš co děkovati, Lichotím si namísto „nechci přehánět cenu své služby“, Bůh budiž s tebou za náležité „a Bůh ať mne provází“, jakož i Salve místo „Vale“ jsou snadno identifikovatelné a neurovnanost stylu se vyjeví již při letmém srovnání s originálem. Evidentní jsou přídavky bez bázně a hany a jenž může dozajista slouti vzorem všem zbrojnošům, o jakém se ti nikdy ani nesnilo. Takto Kühnlová „pracuje s textem“ i v prvních kapitolách, přičemž typickým znakem jejího stylu je archaizace užíváním infinitivů na -ti, inverzí a zastaralých výrazů (neť za neteř, bys za abys). Převod španělského Pero esto importa poco a nuestro cuento větou Ale na tom málo sejde v naší povídce indikuje inspiraci překladem Pichlovým, kde se praví Avšak na tom naší povídce málo záleží, a je indicií faktu, že Kühnlová se opírá o první český překlad, již šedesát let starý. Aniž bychom ztráceli čas výčtem dalších mělčích i hlubších stop vlivu Pichlova převodu, ocitujeme jednu pasáž z kapitoly XXIII., kde je „inspirace“ starším překladem více než zjevná.

Kühnlová:
Ty jsi rozená baba, Sancho, pravil na to D. Quijote; ale abys nemohl říci, že jsem neústupný a že neuposlechnu nikdy tvé rady, učiním teď, co mi radíš a vyhnu se nehodě, které se bojíš; avšak to jen pod tou výminkou, že jakživ ani na smrtelné posteli neřekneš nikomu, že jsem to učinil z bázně před nebezpečenstvím, nýbrž toliko na tvé prosby. (142)
Pichl:
Ty jsi zrozená baba, Sancho, pravil nato D. Quijote; ale abys nemohl říci, že jsem neústupný a že nikdy tvé rady neuposlechnu, učiním teď co mi radíš a nehodě, které se bojíš, se vyhnu; však to jen pod tou výminkou, že jakživ ani na smrtelné posteli nikomu neřekneš, že já z bázně před nebezpečenstvím, nýbrž toliko na tvé prosby to učinil. (134)

Další odstavec pak vypadá ve dvou českých verzích takto:

Kühnlová:
„Milostpane,“ odpověděl Sancho, „vyhnouti se není utéci a bylby to nerozum, čekati, když je nebezpečenství větší, než jsme se nadáli; moudří lidé šetří se dnes pro zítřek a nevydávají jedním dnem celé své štěstí v šanc a, ačkoli jsem toliko sprostý sedlák, přece vždycky jsem vyhledával svou čest, abych jednal rozumně. Proto jenom mi to učiňte k vůli, uposlechněte mne a vsedněte na Rocinanta, můžete-li, a pakli ne, pomohu vám, a jeďte za mnou nebo mám tušení, že nám bude zapotřebí nohou více než rukou.“ (143)
Pichl:
„Milostpane,“ odpověděl Sancho, „vyhnouti se není uteci a bylby to nerozum, čekati, když je nebezpečenství větší než nadání; moudří lidé šetří se dnes pro zítřek a nevydávají jedním dnem celé své štěstí v šanc a, ačkoliv já toliko sprostý chlap a sedlák jsem, přece vždycky svou čest jsem tu vyhledával, abych rozumně jednal. Proto jenom mi to učiňte k vůli, uposlechněte mne a vsedněte na Rocinanta, můžete-li, a pakli ne, já vám pomohu, a jeďte za mnou, nebo já mám tušení, že nám nohou více než rukou bude zapotřebí.“ (135)

Zajisté není zapotřebí obšírně komentovat tuto frapantní shodu, při níž Kühnlová dokonce zachovává starý pravopis tvaru podmiňovacího způsobu bylby; několik málo inverzí nemůže zastřít pravou podstatu počinu Kühnlové, která nepřekládá, nýbrž s nepatrnými úpravami opisuje, tedy plaguje nejstarší českou verzi v naději, že ji už málokdo zná a rozezná. V citované pasáži jsou dvě další tiskové chyby (odpovědl a nerozdělená slova sednes). Jinou tiskovou chybu nalézáme kupodivu i u Pichla (vyhledável).
Kühnlová v opisování s mírnými úpravami slovosledu pokračuje až k poslednímu odstavci kapitoly, kde ta, jež sama sebe nazvala překladatelkou, pro jistotu změnila a různým způsobem zkrátila závěrečné řádky. Předtím však opsala téměř doslova překlad sonetu, který don Quijote našel v tlumoku u nalezeného sedla; nahradila pouze Pichlova Milka Amorem a pozměnila pár slov, zachovala však celé rýmové schéma svého předchůdce, s nepřípadnou výjimkou osmého a posledního verše, v nichž opakuje rým, který je identický s rýmem verše druhého. Celý takto slátaný „převod“, který navíc postrádá rytmus, je důkazem žalostného stavu nejen etiky, ale i slovesné kultury „úpravkyně“. Výše popsaným způsobem pak Kühnlová plaguje celý první díl Pichlova překladu. Tak například v kapitole XXXIV. se řídí stejnou strategií – převypráví první odstavec a počínaje odstavcem druhým opisuje s nepatrnými změnami (inverzemi, často přesunem slovesa z konce souvětí na místo, které více odpovídalo úzu dvacátých let 20. století) celý text kapitoly až na závěr, kde opět sáhne k osvědčenému prostředku – převypráví ho svými slovy na osnově převodu Pichlova. V prvním ze sonetů v této kapitole zužitkovala Pichlovo řešení z 99 procent: nejenže plně zachovala rýmové schéma Pichlovo, ale kromě dvou případů, kdy a nahradilo tak a výraz ačže vystřídal výraz třeba, naprosto věrně znělku opsala.
Nezbývá než dodat, že Kühnlová postupuje stejně ve všech kapitolách prvního dílu až na poslední tři, kdy pasáže parafrázované (nikoli již doslova převzaté) podle cizího překladu zaujímají většinu místa. Až do té chvíle má však její obmyslná intelektuální krádež neměnnou strukturu: 1) parafráze úvodního odstavce či prostě počátku kapitoly, 2) opis Pichlova překladu s občasnou inverzí či vynecháním nebo přidáním bezvýznamného slovíčka nebo sousloví, 3) parafrázování závěru kapitoly (někdy včetně převedení z pásma dialogů do pásma vypravěče, jako je tomu v závěru kapitoly XXXV.).
V kapitolách padesáté až padesáté druhé si Kühnlová již připravuje půdu po případ, že by si někdo (Odborník? Nebo starší čtenář, který ještě mohl znát Pichlův převod?) chtěl obě verze porovnat. A tak zde parafrázuje na téměř celé ploše textu, včetně závěrečných veršů. Tam však ještě více odhalí svou nekulturnost, když místo čtyř sonetů (jeden je se strambottem) nabízí čtenáři třikrát tři sloky a jednou pět slok, každou o čtyřech verších. Dvě z těchto básní klopotného obsahu a klopýtavého rytmu, jež mají s originálem pramálo společného, pak bez uzardění označila za znělky… Buďme však spravedliví – ani Pichlův převod závěrečných veršů (ale i jiných, rozesetých po celém 1. dílu Dona Quijota) není z nejskvělejších, a toto hodnocení se nezmění, ani když přihlédneme k rysům dobové normy.
Zbývá nám pojednat o 2. dílu Dona Quijota. Čtenář našich závěrů z analýzy 1. dílu zajisté snadno dospěl k myšlence, že verze Kühnlové bude opsaná i v tomto druhém případě. Je tomu skutečně tak, a dokonce v míře ještě větší než u dílu prvního. Zdá se, že „překladatelka“ se buďto již zcela přestala obávat možných výtek ze strany kompetentních čtenářů, nebo ji tlačil čas, a tak opsala překlad Kristiána Stefana z roku 1868 naprosto bez zábran. Již si ani nedávala záležet na kamufláži počátků a ukončení kapitol, zvláště pak kapitol úvodních a závěrečných, jako to činila v 1. dílu.[22]
Konfrontujeme-li pak její shrnutí děje pod jednotlivými kapitolami s verzemi K. Stefana, vidíme, že i zde opisovala buďto doslovně, nebo jen s malými obměnami, zatímco v prvním dílu se občas snažila od své české předlohy odlišit. Porovnejme několik těchto shrnutí děje.

Kühnlová: Kapitola I., která vypráví o tom, co dělali farář a lazebník s Donem Quijotem při jeho nemoci.
Stefan: Kapitola první. O tom, co činili farář a lazebník s D. Quijotem při nemoci jeho.
Kühnlová: Kapitola IV., jež vypráví o tom, kterak Sancho Panza vyhovuje pochybnostem a otázkám bakaláře Samsona Carrasca, i o jiných důležitých věcech.
Stefan: Kapitola čtvrtá. Kterak Sancho Panza vyhovuje pochybnostem a otázkám bakaláře Samsona Carrasca, i o jiných pamětí a připomenutí hodných věcech.
Kühnlová: Kapitola XXVII., v níž se vypravuje o tom, kdo byl mistr Pedro a jeho opice, i o zlém výsledku dobrodružství s hýkáním, jež se neskončilo, jak si přál a myslil D. Quijote.
Stefan: Kapitola dvacátá sedmá. O tom, kdo byl mistr Pedro a jeho opice, i o zlém výsledku dobrodružství s hýkáním, jež se neskončilo, jak si D. Quijote přál a myslil.

Künhlová opisuje od Stefana i Sanchovo občasné oslovení Vaše Slovútnosti a stejně jako Stefan zkracuje běžnější Vaše Milost či s Vaší Milostí na Vaše Mst a s Vaší Mstí. Na druhé straně kopíruje (s další chybou) i Stefanovu chybu; zatímco Stefan komolí jméno zrádce Vellida (Bellida) Dolfose, známého z romancí, tak, že píše Vellido Delfos (164), Kühnlová je opisuje jako Vallido Delfos.
Jen pro ilustraci uveďme ještě malou ukázku jejího opisování z počátku první kapitoly 2. dílu.

Kühnlová:
V druhé části této povídky a o třetí výpravě D. Quijota vypravuje Cid Hamet Benengeli, že farář a lazebník nenavštívili jej asi měsíc, aby neobnovili a na paměť mu nepřivedli minulé věci.
Stefan:
V druhé části této povídky a o třetí výpravě D. Quijota vypravuje Cid Hamet Benengeli, že farář a lazebník asi měsíc jej nenavštívili, aby neobnovili a na paměť mu nepřivedli věcí minulých.

Na první pohled vidíme jedinou změnu – pouhé nahrazení dobového genitivu záporu akuzativem v závěru souvětí. Zajímavá je shoda na začátku souvětí, kde Kühnlová kopíruje nepříliš šťastné (doslovné) řešení Stefanovo (a o třetí výpravě). Přijatelnější překlad začátku souvětí (Cuenta Cide Hamete Benengeli en la segunda parte de esta historia, y tercera salida de don Quijote…) by mohl znít například takto: „V druhé části tohoto příběhu, kde don Quijote vyjíždí na třetí výpravu, hovoří Cid Hamet Benengeli o tom, že…“ Další ukázka identity Stefanova překladu a opisu Kühnlové pochází ze začátku kapitoly XVII.

Kühnlová:
Historie vypravuje, že když Don Quijote volal Sancha, aby mu přinesl přilbici, zbrojnoš právě kupoval mazlavý sýr, jejž prodávali pastýři. Polekán silným voláním svého pána, i nevěda co činiti se sýrem a kam jej dáti, vzpomněl si, aby ho nezničil, poněvadž jej zaplatil, že jej dá do přilbice svého pána a s tímto pamlskem chvátal zvědět, co jeho pán chce.
Stefan:
Historie vypravuje, že když Don Quijote Sancha volal, aby mu přilbici přinesl, zbrojnoš právě kupoval mazlavý sýr, jejž pastýři prodávali. Polekán silným voláním pána svého i nevěda co se sýrem činiti a kam jej dáti, zpomněl si, aby ho nezmařil, poněvadž jej zaplatil, že jej dá do přilbice pána svého, a s tímto pamlskem chvátal zvědět, co pán chce.

Opět je ihned zřejmé, že Kühnlová text pouze pozměňuje inverzemi, jednou náhradou synonymního výrazu a jednou vynechávkou přivlastňovacího zájmena.
V kapitole XV. pak nacházíme téměř dokonalý opis slavného, více než padesátiveršového proslovu víly s maskou smrti na alegorickém voze, z něhož se dozvídá Sancho, že má-li zachránit začarovanou Dulcineu, musí si na holý zadek vysázet tři sta šlehů. Až na záměny maličkostí (povždy za vezdy) opsala „překladatelka“ půl stovky veršů doslova. Totéž platí o 76 verších v kapitole čtyřicáté čtvrté a samozřejmě o pásmu vypravěče i dialogů až do konce druhého dílu, jen s občasnými úpravami, například když Bledoměsíčný je nahrazen rytířem Bledého měsíce (kap. LXV). Místy se objevují zásahy úpravkyně s cílem učinit dikci starého překladu (v němž najdeme archaismy typu anaž za která) poněkud modernější. Naše tvrzení opíráme o sondy provedené v kapitolách I, III, VI, XI, XXVII, XXXV, XLVI, XLVII, LIII, LX, LXII, LXV, LXIX, LXX a LXXIV.
Závěrem musíme konstatovat, že „překlad“ M. L. Kühnlové je kamuflovanou intelektuální krádeží díla prvních českých překladatelů Dona Quijota, J. B. Pichla a K. Stefana. U prvního dílu se „překladatelka“ ještě pokoušela alespoň na začátku a na konci knihy předstírat a texty skutečně upravovala, zkracovala a doplňovala vlastními výmysly, kdežto u druhého dílu se již nerozpakovala opsat starší překlad téměř doslova. Tím se zařadila po bok dalších tří „překladatelů“, z nichž první těžil z úpravy Pečírkovy, druhý plagoval tak jako ona překlad J. B. Pichla a třetí si vzal za nepřiznanou předlohu ke svým úpravám překlad A. Pikharta.

Tento text je upravenou kapitolou rozsáhlejší studie o českých překladech a adaptacích Cervantesova Dona Quijota, z níž autor vydal již stať týkající se 19. století („Nejstarší české překlady a adaptace Dona Qujota“. Don Quijote v proměnách času a prostoru / Don Quijote a través del tiempo y espacio. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta, 2005. 55–76.), a článek zabývající se nejznámější českou adaptací („Johnovo převyprávění Cervantesova Dona Quijota“. In: Setkání hispanistů / Encuentro de hispanistas. Brno, 9.–10. října 2009. Brno: Masarykova univerzita, 2010. CD-ROM. 41–58). V tisku je španělská verze textu „Nejstarší české překlady a adaptace Dona Quijota (19. století)“. Po dokončení (zbývá zhodnotit překlady V. Černého a Z. Šmída) by měla celá práce vyjít spolu s dalšími, rozšířenými a aktualizovanými verzemi již dříve publikovaných autorových statí z dějin českého překladu („České verze Shakespearových Sonetů“; „Petrarkovy sonety v české překladatelské tradici“; „Cid v zrcadle českých překladů a adaptací“; „České překlady poezie Federica Garcíi Lorky“) v nakladatelství Karolinum.

Poznámky:

1. Cervantes, Miguel de. Duchaplný rytíř don Quijote de la Mancha. Přeložil Hugo Kosterka. Ilustrace Quido Mánes a Karel Purkyně. Praha: Družstevní práce, 1924. 4 díly (251, 303, 328, 312 s.). [Zpět]
2. Cervantes, Miguel de. Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Přeložila Marie Luisa Kühnlová. Praha: I. L. Kober, 1928. 2 díly (392, 455 s.). Vázané vydání (1928) ve dvou dílech má formát 21,5 × 16 cm, brožované 23 × 17 cm. V pamětech současníků najdeme skloňování „u Kobra“ nebo „s Kobrem“. [Zpět]
3. Zach, Aleš. Stopami pražských nakladatelských domů. Praha: Thyrsus, 1996. 14. [Zpět]
4. Žižka, L. K. Paměti a osudy. Praha: Jan Kanzelsberger, 1999. [Zpět]
5. Ibid. 17. [Zpět]
6. Ibid. 302. [Zpět]
7. Narozena roku 1891, zemřela v roce 1945. V Lexikonu české literatury 2/II K–L (Praha: Academia, 1993) je přiřazena k závěru hesla věnovaného jejímu otci Janu Baptistu Kühnlovi (1849–1904). [Zpět]
8. Například v adaptaci (ač uvádí, že jde o překlad) Boccacciova Dekameronu, vydaného rovněž u Kobera (nedatováno). [Zpět]
9. Lexikon české literatury 2/II K–L. 1050. [Zpět]
10. Tyto celostránkové fotografie filmových záběrů jsou ve druhém dílu originálně vázaného vydání (na zadní desce vazby je slepotiskem vtlačen název firmy) řazeny zcela nesystémově, ač s jistou snahou přilepit ten který výjev k příslušnému ději. V brožované i vázané verzi prvního dílu je vložených celostránkových reprodukcí šest (5 černobílých, 1 barevná); všechny nesou matoucí číselné označení 1 nebo 2. V druhém dílu brožované verze je již situace přehlednější – za stranou 128 jsou filmové záběry s čísly 7–14, za stranou 304 pak fotografie č. 15–22. [Zpět]
11. Uličný, Miloslav. Historia de las traducciones checas de literaturas de España e Hispanoamérica. Praha: Karolinum, 2005. 21, 38, 42, 257. Delší pojednání o této adaptaci je součástí autorovy rukopisné stati věnované českým verzím Dona Quijota. [Zpět]
12. Op. cit. 1. [Zpět]
13. Vše nasvědčuje tomu, že autorka české verze si s korekturami nelámala hlavu. [Zpět]
14. Op. cit. 10. [Zpět]
15. Cid v zrcadle španělských romancí. Parafrase J. Vrchlického. Praha: Bursík a Kohout, 1901. [Zpět]
16. Černý, Václav. Studie o španělské literatuře. Praha: Cherm, 2008. 72. [Zpět]
17. Praha: Svoboda, 1946. Předmluva Karel Konrád. [Zpět]
18. 4. řádek od konce textu. [Zpět]
19. (značka oh). „Kniha pro ty, kteří nemají čas číst“. Praha: Lidové noviny. 18. srpna 2009. 8. [Zpět]
20. Lange, Henrik. 90 klasických knih pro lidi v kalupu. Praha: Albatros, 2009. Přeložil Petr Onufer. [Zpět]
21. Cervantes, Miguel de. Don Quijote de la Mancha I. Edición de John Jay Allen. Madrid: Cátedra Letras Hispánicas, 2003. 85. [Zpět]
22. Ve své verzi vynechala Předmluvu k čtenáři, kterou Stefan naopak přeložil, a začala opisovat téměř slovo od slova jeho převod I. kapitoly. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!