Plav
archiv


Výchova dívek v angličtině

Jan Vaněk jr.

Viewegh, Michal. Bringing Up Girls in Bohemia.
Z češtiny přeložil A. G. Brain.
1. vyd. Londýn: Readers International, 1997. 187 s.
 

Když se ve sporu o Viewegha strana jeho příznivců (v jejichž neposlední řadě bojuje on sám) ohání popularitou v zahraničí, obcházejí slabé místo, ať vědomě, či ne: spojují-li jeho mezinárodní úspěch s pochvalným přívlastkem „evropský“, rubem takové kvantifikace nebo snad druhou polovinou sklenice je, že nemohou říci „světový“ a ve výčtech cizojazyčných vydání kvantita nahrazuje kvalitu. Vieweghova produkce se etablovala na trzích a v kulturách od menších (Chorvatsko, Izrael) po řekněme nadprůměrné (Itálie – i když o prodeji filmových práv lépe pomlčet; Německo – kde ovšem nadšené ohlasy Vybíjené přišly až po několika vlažně přijatých titulech), ale vytrvale mu uniká onen svatý grál, jackpot a první liga spisovatelů moderní doby, vydávání v angličtině, jež zajišťuje nejen přítomnost na lukrativním trhu USA a Britského společenství, ale také další zviditelnění ve třetích zemích, kde českou literaturu nesledují přímo.
Pomineme-li krátké texty pro příležitostnou reprezentační, tedy domácí potřebu (povídka Nos v materiálech Festivalu spisovatelů Praha r. 1999; nejstarší verze webu viewegh.cz, pro jejíž anglickou část byla nepochopitelně vybrána parodie Milana Kundery z Nápadů laskavého čtenáře) a jiné nekomerční užití (delší úryvek z Báječných let pod psa v antologii současné české literatury na webu glasgowské bohemistiky; nedávno odtud zmizel a objevil se na stránkách Vieweghovy agentky, jež nabízí ukázky z několika dalších jeho knih), byla do angličtiny přeložena jedině Výchova dívek v Čechách, už roku 1997. A hvězdy jí zjevně nepřály. Nováček nastupující po (a díky) zhroucení železné opony, které zároveň způsobilo pokles západní poptávky po literatuře zpoza ní, nezaujal žádný z velkých mediálních domů, jež vydávaly a pořád občas vydávají české autory starší generace, a na rozdíl od dnešní internetové doby tehdy ještě nepůsobily čilé nezávislé podniky se zvládnutým marketingem a distribucí, jaké si našly třeba naposledy Petru Hůlovou. Readers International je (či spíš bývalo?) maličké nakladatelství (má sice adresu v USA i Londýně, ale tvoří je P. O. Box a „byt č. 1“), které „od roku 1984 vydává kvalitní současnou literaturu z Asie, Afriky, Latinské Ameriky a Karibiku a východní Evropy“: chvályhodný záměr, ale komerčně sebevražedný (tiráž děkuje za podporu washingtonské Národní nadaci pro umění), a o tom, jak poloamatérská byla realizace, vypoví jediný pohled na webové stránky RI (neaktualizované od počátku století) nebo do knihy samé (sazba působí jako jednoduše nalitá z Wordu: uvozovky i apostrofy jsou rovné čárky, strojopisno-počítačové, místo správně zahnutých anglických, podobně za pomlčky slouží spojovníky a mezislovní mezery jsou kvůli zarovnání pravého okraje roztahovány způsobem, za jaký by se na SPŠ grafické vyhazovalo v prvním pololetí). Tenká brožovaná kniha s prostinkou, i když ne zcela odpudivou obálkou exilového grafika Jana Brychty sice byla široce dostupná v pražských anglofonních knihkupectvích, takže si ji mohla naslepo koupit řada turistů a zřejmě ji i recenzoval Prague Post, nicméně už její obálková cena $ 14.95 / £ 8.99 je citelně víc než u masových paperbacků „konkurenčních“ českých klasiků, jejichž distributoři navíc byli s to nabízet pro náš trh s nižší kupní silou jistý rabat, kdežto maloobchodní cena Bringing Up Girls in Bohemia naopak jakýmisi záhadnými přirážkami vyšplhala ještě nad prostý přepočet (kursem, jejž onoho podzimu devalvoval Klausův-Tošovského balíček) do zcela absurdního rozsahu 400–550 Kč. Není divu, že kniha zapadla bez větší odezvy: nakladatel chytající se stébla hlásá na webu „1999 IMPAC AWARD NOMINEE“, což ve skutečnosti znamená, že na nejlépe dotovanou literární cenu na světě, udílenou beletrii vyšlé anglicky bez omezení původního jazyka (získali ji mj. Michel Houellebecq, Orhan Pamuk a Javier Marías), mohou podávat nominace světové veřejné knihovny a pražská zaslala tento překlad, který se tak ocitl mezi stovkou titulů na „longlistu“.
Přeložit z Viewegha právě Výchovu dívek v Čechách je logické rozhodnutí, před třinácti lety obzvlášť: není tak tlustá jako Účastníci zájezdu ani tak závislá na sdílené české zkušenosti jako Báječná léta pod psa. Nicméně její kvality nejsou pouze takto negativně vymezené; sám pro ni mám značnou slabost a nikdy jsem nepochopil, proč právě ona zpečetila rozkol mezi autorem a kritikou. Soudím, že i v omezeném rozměru funguje na každé ze svých rovin (osobně-milostné, školně-společensko-humoristické a postmoderně-metarománové) způsobem, jakého se pozdějšímu Vieweghovi dařilo dosahovat jen zřídka a zčásti, natož aby všechny ústrojně propojil. Ale dost mých dojmů, přínosnější pro náš článek bude uvést, jak knihu viděl, respektive propagoval nakladatel. Zadní straně obálky vévodí blurb „Satirický pohled na dnešní Prahu od nejlepšího z nových českých spisovatelů“; z drobnějšího textu vynechám dvě úvodní věty shrnující expozici: „(…) Beáta střídá milence za milencem stejně jako ideály ve východní Evropě nové: ekologii, práva zvířat, feminismus, konzumerismus, newageové náboženství. ¶ Tento pikareskní svižný příběh podává drsný, ale komický portrét současné Prahy, jejích mafiánů a jejich tělesných strážců z bývalé tajné policie, přistěhovalých Američanů a nejednoho výjimečného Čecha, od nadšence pro kremaci po beznadějně naivní učitelku sexuální výchovy. ¶ Román je také vážným průzkumem role spisovatele v postkomunistické střední Evropě. Vypravěč, sám spisovatel a učitel, který je do Beáty zamilovaný, musí vykreslit její sebevraždu způsobem, který vysvětlí její nihilismus, aniž by ztratil víru ve své vlastní pozitivní vypravěčské řemeslo. Jeho těžce vydobyté krédo coby umělce je být bavičem ve světě nově procítěné krutosti a utrpení.“ Jakkoli bizarně a mimoběžně taková anotace působí, mám pocit, že s románem a jeho stylem zvláštně souzní: i její didaktická doslovnost a doříkávání zároveň odhaluje a podvrací vyprázdněnost svých formulací, jen se bojím, že na rozdíl od Viewegha v tom není žádná vědoucně ironická distance.
Kniha neuvádí žádné podrobnosti o autorovi, zato následující informaci o překladateli: „A. G. Brain je společný pseudonym anglicko-českého překladatelského týmu Gerryho a Alice Turnerových, kteří si udělali jméno v sedmdesátých a osmdesátých letech jako pseudonymní překladatelé děl zakázaných autorů, zejména Václava Havla, Ivana Klímy, Karla Pecky, Milana Šimečky a Ludvíka Vaculíka. Jejich poslední překlady jsou mj. Klímův román Soudce z milosti a hra Hodina mezi psem a vlkem Daniely Fischerové. Turnerovi jsou čestní členové českého centra PEN klubu a žijí se svými dětmi na venkově hrabství Wexford v Irsku.“ Více lze zjistit zejména na webu anglického vysílání Českého rozhlasu, kde byl Gerald Turner opakovaně hostem: přišel do Prahy roku 1971 jako překladatel z francouzštiny pro Světovou odborovou federaci, rychle pozbyl rodinných iluzí o komunismu, naučil se česky a spřátelil se s příslušníky undergroundu a disentu. Když se s manželkou v 80. letech přestěhovali do Británie, vedle beletrie překládali pro exilové, lidskoprávní atp. organizace – pod pseudonymem, aby jim československý režim nedělal problémy. Turner již řadu let žije v Praze a překládá samostatně; soustavně se věnoval Klímovi, za Europeana Patrika Ouředníka získal grant z fondu amerického PEN klubu na podporu překladů (někdy mylně uváděný jako cena) a naposledy mu vyšly Druhé městoZlatý věk Michala Ajvaze. Některé z jeho medailónků v důvěryhodně působících zdrojích mu připisují i překlad Vieweghovy knihy bez zmínek o manželce, ev. pseudonymu, a je nutno uznat, že se tam vyskytují chyby, které by rodilá Češka nemohla přehlédnout.

Nicméně začněme pochvalou: Celkem vzato nemůže být sporu, že Brain (jak budeme implicitního překladatele pro jistotu nazývat) je talentovaný a zkušený. Anglický text je čtivý, svižný, nebojím se říci kongeniální; svému Vieweghovi dobře rozumí, chápe, v čem spočívá jeho ironie, vtip, duch, esprit budovaný na větné úrovni, a odpovídajícím způsobem ho replikuje. Přitom ovšem, jak je u dobrého překladu nezbytné, se nenechává dotlačit k doslovnosti náhodnými omezeními gramatiky, nad nimiž rozlišuje obsahovou podstatu autorského záměru: kde je potřeba (nebo příležitost ke kompenzaci), neváhá syntaxi razantně přeformulovat (záměny vedlejších vět za rozvité členy a naopak, změna skladby složitějších souvětí atp.; konkrétní citace uvádět nebudu jakožto nadměrně technické a venkoncem samozřejmé). Brain je vynalézavý: v případech – a není jich málo –, kde je vtip založen na slovní hříčce (eventuálně reálii), vymyslí fungující anglickou. Pár příkladů:
Když hrdina o jehovistické příručce Otázky mladých lidí se zlatými iniciálami OML na modré obálce posměšně praví „VUML v tmavě modrém“, anglicky je to The Little Red Book in blue, tedy Rudá knížka předsedy Maa v modrém (využiji toho, že román se skládá z kapitol označených římskými číslicemi, jež se dále dělí na krátké části číslované arabsky, a pro usnadnění vyhledávání budu vedle stránky anglického vydání uvádět i toto určení: XII.4, 182). Podobně posměšný rusismus „Vót dialéktika!“ je anglofonnímu publiku vysvětlen “That's dialectics, comrade!” (To je dialektika, soudruhu; VI.2, 88). Věděli jste třeba, že poučení pro zklamané v lásce „pro jedno kvítí slunce nesvítí“ odpovídá anglické There are as good fish in the sea as ever came out of it (V.3, 74)? V pasáži o prověrce ze sexuální výchovy spočívající v popisování nákresu pohlavních orgánů dle „osvědčeného principu slepých zeměpisných map, (…) jediný rozdíl je (…), že například místo Štiavnické vrchy napíšete stydké pysky“ Brain při převodu na světovou geografii ještě zdůraznil paralelismus využitím anglické pololatinské nomenklatury Asia Minor – labia majora (tj. Malá Asie – velké stydké pysky; III.1, 35). Opakované školní klišé „hudba je jazyk srdce“ Brain překládá volněji music is the food of love (hudba je pokrm lásky; II.1, 35 a níže), aby mohl přesmyčku „jazyk je srdce huby“ vyřešit Mac is love of food (tj. hamburger od McDonalda je láska k jídlu; V.I, 70). Výkřik puberťáka na mozartovském výchovném koncertě „Kozy fan túte!“ převádí Cosy fan titties (IV.1, 50).
Už jsem se zmínil, že Výchova dívek v Čechách je – podstatně víc než nezávazně univerzální bestsellery po spisovatelově přechodu na plný úvazek – ukotvena v reáliích raných 90. let, jež nemusejí být cizí jenom zahraničnímu čtenáři: kolik z dnešních Vieweghových fanynek asi docení třeba rezignovaný sarkasmus „Napsal jsem [o nepravosti] článek do místních novin. ¶ Český deník nasadil na případ jednoho ze svých nejlepších novinářů – dvacetiletého studenta přírodovědecké fakulty. ¶ Haj hou.“? (Brain se nepokouší o vysvětlování, jež by bylo opravdu svrchovaně obtížné, pouze překládá titul jako Czech Daily, třebaže Lidové noviny zůstaly jako součást koloritu v češtině včetně čárky, což je v celé knize jediná zachovaná diakritika. Vysoká škola je mimochodem označena natural history faculty, což je poměrně archaický termín odpovídající spíše výrazu „přírodopis“, ne-li s podtónem „-zpyt“, v této spojitosti nepoužívaný: PřF UK si anglicky říká Faculty of Science, jako ostatně její protějšky na celém světě; IX.7, 145.) Brain je většinou řeší tzv. vnitřní vysvětlivkou, tedy přidáním přívlastku či přístavku do textu: tak v prvním z citátů Petra Piťhy za jménem uvádí Minister of Education (III.1, 38); podobně zmínka o „Klausově ekonomické reformě“ je doplněna o Prime Minister (IX.7, 146). „Hraju [tenis] s Petrem Čermákem“ zůstalo bez funkce (jež by opět sama o sobě zdaleka nestačila), ale bezprostředně předcházející „ODS Open Cup“ je rozveden Civic Democratic Open Cup (II.1, 25). Masarykovo jméno se v knize vyskytuje třikrát, ovšem vysvětleno překvapivě až napodruhé (nepozornost? IX.3, 137; „domáckých sezeních se studenty“ je navíc přeloženo jen meetings with students that President Masaryk used to hold, setkání, která pořádal; podstata, že v bytě, je zřetelná jen z kontextu, kvůli němuž je celá věc vůbec uváděna), takže důraz na to, že Ach, synku, synku byla právě jeho oblíbená píseň (VI.2, 89) nemusí být pochopitelný. Do této kategorie také spadá asi nejkomičtější chyba překladu: historicky prvá zmínka o Vieweghově bête noirečervené niti pozdějších knih „psaní – to přece také posílám věty kamsi do tmy… (Tím si rozhodně nestěžuji; je to koneckonců pořád lepší, než mít při psaní před sebou nedejbože obličej nějakého Jaromíra Slomka.)“ je nepochopitelným způsobem „vysvětlena“ some Polish humorist, some Jaromir Slomek (že by divoký odhad na základě jména? III.3, 42).
„‚Leničko! Libuško! Irenko!‘ zvolala v osobité máchovské variaci“ je pro cizince, jimž neříká nic ani to jméno, upraveno, aby alespoň bylo jasné, že jde o narážku, in her own version of Macha's famous trinity (ve své vlastní verzi Máchovy slavné trojice; I.3, 13). Občas českého čtenáře překvapí, jaké metafory bereme za samozřejmé, ač jsou jen důsledkem dějinné náhody: „Do osmé zbývalo ještě dvacet minut“ je přeloženo s důrazem na podstatnou informaci to the bell (do zvonění, tj. začátku vyučování; V.1, 68). Poněkud překvapivě ale „solidní prvorepublikové obleky obou starých uvaděčů“ zůstaly respectable First Republic costumes of the two elderly ushers (III.1, 48), ačkoli čtenář sotva bude znát periodizaci československých dějin; navíc slovo costumes (kostým[k]y, nanejvýš obecně „odění“) místo pánských suits v kombinaci s tím, že pohlaví není v překladu explicitně uvedeno, budí dojem uvaděček. U méně významných reálií bývají jména vynechána zcela a (p)opis je nahradí, ač se tím ztrácí dobová konkrétnost (již by mohli docenit třeba hypotetičtí čtenáři z řad expatů) a koneckonců i Vieweghův pracovní postup: je pochopitelné, že překlad vysvětlí pars pro toto „Hryzala si spodní ret jako hrdinky knih nakladatele Železného“ bezpečným a heroine in a hot paperback romance (hrdinka ve žhavé brožované červené knihovně – na každé straně Atlantiku zobecnělo jméno jiného velkoproducenta „harlequinek“; V.3, 75), ale když z „časopisů Annonce“ jsou small-ad magazines (inzertní; III.1, 36), není toho jediného slovíčka škoda, a zbytečně? V „Jezdila také za jedním evangelickým farářem na Černý most, ale bylo to daleko“ je místo jména dokonce in the southern suburbs (na jižních předměstích, XII.1, 178. Pro případné mimopražské čtenáře: Sídliště Černý most – dnes už častěji psáno Most jako čtvrť – je na východě hlavního města, na jižním okraji leží naopak Zbraslav, kde se román odehrává. Ostatně, „ji v průchodu paneláku, kde bydlel, pokaždé obtěžovali nějací Romové“ překlad zjednodušuje the passage of the apartments, tedy nanejvýš činžáku, ačkoli koncept sociální výstavby na zelené louce s příslušnými neduhy je znám i v anglofonních zemích.)
Pro studenty mezikulturní komunikace zdůrazněme, že tento postup má i druhou stránku: vzácnější vysvětlení angloamerických reálií v původním textu překlad vypouští jako nadbytečná, ano retardující. „Americký list The Washington Post“ si v angličtině opravdu vystačí jen s názvem (IX.8, 147), a když hrdina svůj proslov „Nemá snad učitel oči? Nemá učitel ruce, ústrojí, údy, smysly, náklonnosti, vášně? (…) Když ho píchneš, neteče mu krev? Když ho lechtáš, nesměje se? Když mu namícháš jedu, neumře?“ uvozuje „pokračoval jsem zapáleně, parafrázuje Kupce benátského“, objasňující část za čárkou je rovněž pro čtenáře obeznámené s originálem ze školy zbytečná (IX.6, 142). Brain po zásluze vypustil poslední slovo z absurdního nápisu na saku „US NAVY FORCES“ (V.4, 78: Vieweghova chabá znalost angličtiny se měla stát další červenou nití jeho textů, byť už ne přímo tematizována jako v této). V souladu s tím následující větu „i důstojník americké armády může mít pupek“ upravuje American naval officer, čímž ovšem posiluje problém v reáliích: oblek je součástí odkoupených přebytků, „které v Německu zanechává odcházející kontingent americké armády“; když Viewegh krátce po sobě napsal „polní lopatkou z výstroje americké armády“ a „jeep i lopatka pocházejí z výstroje americké námořní pěchoty“ (zřejmě podle české zkušenosti pokládaje armádu za synonymum pro ozbrojené síly všeho druhu), Brain to sjednotil na U.S. Army (I.3, 14–15). Ale řekněme, že v USAREUR mohl být i nějaký styčný důstojník námořnictva. Pohříchu v překladu zůstala jiná chyba „polka zbraslavského skladatele Jaromíra Vejvody Škoda lásky (…) ve světoznámé anglické verzi Roll on the barrels“ (až na velké B, III.1, 38): správně je předložka out a singulár Barrel (chyba v čísle je ovšem v českém prostředí častá, asi pod vlivem zavedeného sloganu „Vyvalte sudy“). Konečně třetí jazyk, němčina, představuje pro Braina jistý problém: „ve foyer (…) se (…) vznášela Malá noční hudba“ je internacionalizováno s nesmyslnými koncovkami the strains of Einer Kleiner Nachtmusik (IV.1, 47).
Vieweghovým trademarkem je (nad)užívání, někdo by možná řekl zneužívání kurzívy. Ta je v anglické beletrii hojnější než v české (a například Viktor Janiš odsuzuje její kopírování do překladů jako otrocké), Viewegh ovšem tamní standard daleko překonává. Nejde mu jenom o grafický ekvivalent důrazu nebo vyznačení hojných citátů, jež nejsou uváděny jen samostatně, ale i zapracovány přímo do textu; blíží se (aspoň v přítomné knize; vývoj tohoto prvku v jeho další tvorbě by vydal na samostatnou studii) těm naštěstí nemnoha anglofonním autorům, kteří dost manýristicky vyznačují kurzívou přímou řeč místo uvozovek (tak je ostatně užita např. v odstavci shrnujícím nepřímou řečí rozhovor s paní Doubkovou, V.4, 79). V mnoha případech je zřejmé, že kurzíva ve vypravěčově pásmu má být citace či parafráze dřívějšího výroku jiné postavy, tisku, reklamních sloganů nebo jen zavedených úsloví a frází. Zanedlouho to může iritovat, jako kdybychom vypravěče poslouchali osobně a on neustále po americku naznačoval rukama ve vzduchu uvozovky: Viewegh, jak se říká anglicky, chce koláč zároveň mít i sníst, naschvál použije to nejhorší klišé, za něž by se styděl i jako začátečník, ale hned se od něj distancuje a čtenáře si zaváže spiklenectvím. Brain zjevně soudí, že tolik kurzívy by bylo i pro západní publikum přesmoc, a nejméně polovinu vynechává – zbývá jí pořád požehnaně. Takováto „normalizace“, zahlazování hran příznakovosti, je do určité míry součástí každého překladu a u překladů do angličtiny, z češtiny obzvlášť, je tradičně mnohem silnější než naopak (např. v Obsluhoval jsem anglického krále je pro čtenářské pohodlí nejen proud vědomí rozčleněn do tradičních odstavců hladce spolknutelné velikosti, ale dokonce zmizel refrén „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu“ – „Stačí vám to? Tím dneska končím“; a to ještě není nic proti francouzskému vydání). Soudím ovšem, že zbavovat román takto významného a bez problémů přenositelného prvku jej zbytečně ochuzuje, a to nejen v abstraktně kumulativním ohledu: Když například zmizí kurzíva ze závěru scény slavnostního rozloučení se školou „Projev starosty Šopka byl odměněn potleskem“ (VI.2, 88), nelze se zbýt dojmu, že to její vyznění mění.

A nyní k jednoznačným chybám. Jak upozornil už Peter Z. Schubert z University of Alberta v možná jediné zahraniční recenzi (World Literature Today, číslo Autumn 1997), „zdá se, že překladatel měl problém se jmény“, totiž rozlišit skloňovanou podobu, respektive z ní odvodit nominativ: nejnápadněji u slavného dětského psychologa „v přednášce prof. Matějčka (…) si toho Matějčka znovu přečetl“, z nějž je Professor Matejcka's lectures (…) read Matejcka again (IX.3–5, 137 a 139). Další případ je „projev starosty Šopka“ jako mayor Sopka's speech (VI.2, 88) navzdory „starosta Šopek“ – Mayor Sopek o půl stránky výš; konečně nákup bytových doplňků „v prodejně Díla“ je sice explikován, ale špatně skloňován at the Dila art shop (VII.3, 103), jako by šlo o vlastní jméno ženského rodu nebo snad množné číslo – ostatně i „autoerotickou pomůcku Lačná ústa“ překlad pluralizuje Greedy Mouths (III.1, 35). Naopak snad uvážený, ale rozhodně dezorientující je převod Vodičkovy ulice na Vodicka Street (XI.2, 176). Jelikož Schubertova recenze v průběhu psaní tohoto článku zmizela z webové služby Findarticles.com, kde byla volně dostupná, přeložím zde i její zbytek – byť to bude poněkud zdlouhavé v důsledku nutnosti text parafrázovat a vysvětlovat, ale také s ním polemizovat:
… problém se jmény, o němž svědčí odkaz na Matejcku (…) nebo překlad jména Magor jako Looney. [Výtka mi dlouho nebyla jasná, neboť loon(e)y doopravdy znamená cvok atp., ale zřejmě i Schubert četl špatně: je to přezdívka – a to jen vypravěčova interní – pro Beátina bývalého milence, vzniklá z přání otce Krále, „aby se nestýkala s žádnejma magorama“.] Podobně jen nemnoho čtenářů pochopí odkaz na krakatit (jméno výbušniny v románu Karla Čapka). [Jelikož následuje bezprostředně po replice „Trochu to bouchne“, není to zásadní problém.] Co víc, překlad je někdy dosti volný (z „gym clothes“ se stane „physical training equipment“ [doslova šaty do tělocvičny, resp. vybavení na tělocvik; „mnoha z nich – navzdory diplomovým pracím bádajícím v oblasti žákovských cvičebních úborů – z červených trenýrek vykukovaly svraštělé penisy“ je ovšem přeloženo endless university theses analysing the question of suitable P. E. gear for students, IV.2, 54! Schubert snad převedl britský termín na americký, opomíjí však, že gear znamená výstroj nejen ve smyslu vybavení, ale i oděvu. Je pravda, že obecnější význam může být častější a primární, ovšem v kontextu je opět smysl jasný]; z „mother“ se stane „matronly“ [třináctiletá „pravila dobrácky. Skoro mateřsky“, I.3, 14. Vedle nejpřímějšího významu „matrónovitě“ je ovšem možný i odstín „dospěle/vyspěle“, takže je to spíš otázka vkusu]; ze „17:30“ se stane „half past six“ [půl sedmé: jde o větu „budete začínat v šest. Teď je půl pryč, manželka vám v kuchyni udělá kafe“, přičemž následující scéna začíná „pár minut po šesté“; Brain překládá věrně starting at six. It's gone half past already, II.1, 24. Schubertem uvedené sousloví v úplnosti tedy nezazní, ale zřejmě mu jde o to, že angličtina počítá půlhodiny od předchozí celé a ne česky do následující, takže překlad by opravdu mohl implikovat půl hodiny po šesté]; „18-year-old high-schooler“ je převeden „grammar school drop-out“ [propadlík z gymnázia, III.1, 34: „kolega Stříbrný, osmnáctiletý gymnazista“ je opravdu maturant učící na ZŠ bez absolvování pedagogické fakulty a šikanovaný deváťáky]; z „to further subdivide the half“ se stane „to dismember“ […still further, rozkouskovat, rozsekat; i to mi přijde jako legitimní řešení „Chceš tu ubohou půlku, která mi z tebe patří, ještě dál dělit?“ IX.8, 148]; Hitchcock je shledáván „extremely“ místo „only“ amusing [„ji toliko rozveseluje, zatímco bruslící děti ji z nějakého iracionálního důvodu zraňují“, X.3,161; záměna za „tolik“?] a pravopis je občas dost neobvyklý („bungee-jumping“ je psán „bunji-jumping“ [„skákání na laně“, X.1, 152]; z [„divadelní hříčku Zájezd do Evropy aneb Švanda 1990“] se stalo „Schwanda“ [IX.7, 146. Jak už jsem zmínil, toto je jediný a opravdu záhadný pokus řešit diakritiku jinak než vynecháním kromě palatál „Vláďo“– Vladya, V.1, 68 a Láďa – Ladya, IV.1, 47]), ale ty by neměly čtenáře rušit o nic víc, než budou Američana rušit časté briticismy („knocking shops“ místo „sleazy hotels“ [„hodinové hotely“, VIII.5, 127. Zdá se navíc, že barvitý slangový výraz, doslova snad „bušírny“, se používá pro nevěstince, zatímco zde jde primárně o „milenecký azyl“, takže Schubertovo adjektivum špinavé/pochybné/laciné je na místě spíš] nebo „cep gatherers“ místo „mushroom-pickers“ [„houbaři“, VIII.4, 124; Brain používá opravdu málo známé britské označení pro hřib, i když je omlouvá kurzívou]).
Tolik k Schubertovým výtkám, jejichž natolik detailní rozbor snad napomohl ukázat překlad plastičtěji; uveďme zde ještě ve stručném výběru další nápadnější záležitosti. K pravopisným problémům by asi šla přidat ještě pasáž „na hlavě docela regulérní pankáčský číro“: dotyčný sestřih se anglicky nazývá podle jiného indiánského kmene Mohawk (ve špatných překladech to proniká i do češtiny), ale o generaci starší Brain jako by to snad nevěděl a pouze transkribuje a punk Chero cut (V.5, 82). Zjevně ani jeho znalosti českého místopisu nejdou příliš hluboko (a nečetl Báječná léta pod psa), takže „u rodičů v Sázavě“ atp. překládá on the Sazava, tedy na (řece) Sázavě (VI.1, 84, VII.4, 108 a VIII.4, 122), snad pod vlivem „Na Štědrý večer se na Sázavě sjela celá rodina“ (X.4, 170). Podobně s literární historií: ze Šrámkova Měsíce nad řekou je Month on the River, tj. měsíc (jako časová jednotka) na řece (X.3, 158). Konečně když se Beáta s kocovinou vrací ze zámeckého parku, kde nechala svou třídu popisovat sochy, se slovy „Málem jsem poblila Gutfreunda“, překlad I almost threw up over Gutfreund působí dojmem, že (Brain si myslí, že) jde o jméno žáka: metonymické užití v tomto smyslu vyžaduje před jménem neurčitý člen.
Občas se překlad do spletitější české syntaxe zamotá: z „Nařízení vlády ČR o platových poměrech zaměstnanců rozpočtových a některých dalších organizací ze dne 22. 4. 1992“ je the Decree of the Government of the Czech republic on payment conditions of budgetary employees and certain other organisations (I.2, 12; tj. „platových podmínkách rozpočtových zaměstnanců a jistých dalších organizací“). Občas úplně vypadne přívlastek či příslovce, někdy nejsou převedeny úplně přesně, někdy zbytečně obecně („VIII. C, kde jsem byl zároveň již čtvrtý rok třídním“ je přeloženo jen whose teacher, jejímž učitelem, I.3, 16, třebaže koncept třídnictví není cizí ani angloamerickému školství), občas se význam posune: renesanční šíře aktivit školníka Nedělníčka zahrnuje „nedělní čtení vlastnoručně psaných smutečních projevů při rozptylových obřadech ve zdejším urnovém háji“, což překlad readings of his own handwritten orations (pře)interpretuje, že jsou rukopisné, psané rukou, i když podstata bude jen ve zdůraznění, že je píše sám bez spoléhání na smuteční řečníky (koneckonců seznam dále čítá „ochotnické divadlo, loutkové divadlo (…) a práci v místních novinách“, takže psacím strojem by disponovat měl; V.I, 67). Občas to může i zabít vtip: „‚Kdo má jaký dotaz?‘ zeptal jsem se nakonec, vědomě přitom napodobuje frazeologii i dikci obávaného podplukovníka Brabce“ je přeloženo suchým, leč běžným Any questions? (Nějaké otázky? IV.1, 47). Jakkoli anglofonní čtenář nedisponuje asociacemi na vojenské katedry, umí si představit zupácké či podivínské důstojníky a tento druh gramatického vyšinutí jde přeložit podstatně snáz než Brabcovo zlidovělé „jak vy k my, tak my k vy“. Podobně z „muž zralého věku (…) v tom malém baráčku, kde jediným živým tvorem kromě něj je černá kočka. Moje poslední kočka, říkával“) se doslovným překladem My last cat (I.3, 13) ztrácí dvojsmysl (byť zachovat by se dal jen za cenu větší hrubozrnnosti). Tu a tam se dokonce zdá, jako by do překladu pronikl bohemismus: „vážná hudba“ jako serious music (IV.1, 47) místo mnohem rozšířenějšího classical je ještě na hraně přípustného, ale z „dovedu si představit vaše případné námitky“ je faux ami, před nímž bývají školáci varováni, your eventual objections, tj. konečné, budoucí, následné, takové, které nakonec musejí přijít. A občas je překlad prostě nepochopitelný: Viewegh/vypravěč připomíná, že autobiografický hrdina jeho předchozí knihy se jmenoval Kvido, a zavrhuje myšlenku přepsat svůj příběh do třetí osoby takovéhoto Kvida. Brain mění jméno na Guy (V.2, 73 a VIII.2, 115), jež je povýtce nečeské, o dost rozšířenější a ještě ke všemu totožné se slovem „chlapík“. Je snad důvodem etymologická spřízněnost a to, že Quido se v angličtině prakticky nepoužívá?

Lze shrnout, že jako sama Výchova dívek v Čechách představuje i její anglický překlad pěkného zástupce jedné epochy, čistě historicky měřeno docela nedávné, ale definitivně uzavřené a málem už zapomínané díky pohodlí žhavé současnosti, na něž jsme si rychle zvykli jako na samozřejmost. Při všem Brainově nadání a zkušenostech je výsledek (i když pomineme redakční zanedbání v tomto případě) nepřehlédnutelně poznamenán tím, že pochází z doby nejen před Googlem (s hojnými citacemi nejrůznější provenience se Brain vypořádal celkem dobře a třeba ty z Kerrova Jak nepsat divadelní hru dokázal dohledat v originále i tak, ale hůř dopadla pasáž: „Jeden člověk řekl vesmíru: / Pane, já existuji. / Jenže, odpověděl vesmír, tato skutečnost / ve mně neprobudila / pocit odpovědnosti. ¶ (Nevím už, kdo tu báseň napsal, ale podobnou zkušenost mám s Obvodním školským úřadem pro Prahu 5.)“ Tady se nebylo čeho chytit, a tak je zpětný překlad nepřesný; většinou jde o detaily a synonyma, ale na první pohled je podezřelé nábožensko-submisivní oslovení Master, VI.3, 92, a dnes už je otázkou pár vteřin zjistit, že Stephen Crane opravdu použil zdvořilostně-formální Sir), ale vůbec (těsně) před rozšířením internetu jako nezbytné pracovní pomůcky každého překladatele a v rychlém sledu i do nakladatelství a domácností spisovatelů, což přineslo možnost snadno a obratem řešit nejasné otázky přímo s autory. Mohlo by být přínosné posoudit z tohoto hlediska nějaký překlad z posledních několika málo let, i když výběr porovnatelného zdrojového textu není úplně jednoduchý: Ajvaz, Paměť mojí babičce a vlastně i Ouředník od nejaktuálnějších českých reálií a jazyka utíkají. Snad Haklovo O rodičích a dětech, jež ovšem pro nakladatelství pražských Američanů přeložil z Oxfordu navrátilý syn „asanovaných“ chartistů Marek Tomin?
Měl jsem dojem, že jsem před časem viděl jakousi propagační zprávu o dalším Vieweghově průniku na anglický trh, ale nejsem s to ji dohledat a rozhodně se zdá, že z ní nic nebylo. Nu, naděje umírá poslední: Bringing Up Girls in Bohemia by si bývalo zasloužilo vydání v lepším nakladatelství. A pořád zaslouží. Ovšem, že revidované.

(Vzhledem k těmto pozitivům doporučuji, aby se film i nadále promítal, když už se koupil, ale s mým vysvětlujícím komentářem. – Jan Vodňanský, Analýza Sněhurky)






© 2005 občanské sdružení Splav!