Plav
archiv


Vojna a mír / Война и мир

Předmluva k ukázkám

Nejvelkolepější výtvor světové literatury v 19. století, mistr básník, veliký epik a realista – takovými superlativy bývá častována Vojna a mír, románová epopej, která na 1500 stranách vypráví příběh Ruska za napoleonských válek, a její autor, neboli kníže z Jasné Poljany. Děj románu popisuje události mezi lety 1805 a 1813 (v epilogu dojde až do roku 1820) a vedle historických postav v čele s Napoleonem, při jejichž charakteristice se opírá o historické dokumenty, líčí život rodů Rostovových, Bolkonských a Bezuchových. Od svého prvního knižního vydání v roce 1869 (ještě předtím vyšel časopisecky) se román dočkal nespočtu reedic, překladů do jazyků velkých i malých, divadelních přepracování (v češtině máme k dispozici překlad dramatizace ruské od G. P. Ansimova a britské od A. Neumanna a E. Piscatora) i filmových verzí, z nichž nejslavnější je americká z roku 1956 v režii Sergeje Bondarčuka s Henrym Fondou a Audrey Hepburnovou v hlavních rolích. Konečně nelze pominout ani operní zpracování Sergeje Prokofjeva.
Vzhledem k rozsahu a celkové překladatelské náročnosti Vojny a míru je překvapivé, kolik českých překladů tohoto díla máme v češtině k dispozici. První český překlad vyšel již devatenáct let po vydání originálu (tedy v roce 1888) a jeho autorem je spisovatel Vilém Mrštík. V roce 1908 vychází překlad trojice autorů Pavla Papáčka, Karla Frypése a Akima Seta. Ve dvacátých letech minulého století spatřilo světlo světa několik překladů téměř současně: jejich původci byli Václav Cháb, Adolf Pohl a Bohumil Mužík. V roce 1949 vychází čtyřsvazkové vydání, kde pod každým dílem je podepsán jiný překladatel: jsou jimi po řadě Jan Mareš, Lída Durdíková, Václav König a Bohuslav Ilek. V roce 1959 pak byl poprvé vydán překlad Tamary a Viléma Sýkorových, na kterém vyrostlo několik současných čtenářských generací. Náš výčet uzavírá letošní nový překlad Libora Dvořáka s přispěním Veroniky Sysalové, která přeložila francouzské pasáže.
À propos francouzština. Vojna a mír obsahuje rozsáhlé pasáže stejně jako izolované věty či slovní spojení ve francouzštině, ať už jde o promluvy francouzských vojáků, nebo o výrazivo ruské smetánky. Již při časopiseckém vydávání čelil Tolstoj kritice, že dílo se tím stává nesrozumitelným. Autor svůj přístup hájil tím, že by považoval za zradu realismu, kdyby Napoleona nechal mluvit rusky. Jedním dechem ale přiznává, že se možná dal strhnout francouzským způsobem myšlení více, než bylo třeba. Nakladatelé však velmi brzy došli k tomu, že bez poznámek pod čarou, které francouzské pasáže přeloží do ruštiny, se čtenář neobejde. A tuto skutečnost pak museli reflektovat i překladatelé. Vypořádali se s ní různě. Tak například Vilém Mrštík francouzštinu zcela vypouští, stejně jako Václav Cháb – u něj je to o to pikantnější, že se již na předsádce „holedbá“, že knihu přeložil „přesně podle ruského jazyka“. Věrně originálu, tedy francouzsky s českými poznámkami pod čarou, se s problémem naopak vypořádávají Pavel Papáček a kol. i Tamara a Vilém Sýkorovi. Jakkoli se může zdát, že tím je výčet možností vyčerpán, s originálním řešením přichází nový Dvořákův překlad. Francouzské pasáže překládá do češtiny, ale nezamlčuje, že jde o francouzštinu. Uvádí je zásadně kurzívou a s odkazem na poznámku za textem (tedy na konci svazku), kde je francouzský originál uveden. Libor Dvořák navíc svého čtenáře nepodceňuje a zároveň zachovává kouzlo francouzských „vysokých“ promluv ponecháním občasných oslovení či zvolání ve francouzštině. Je nutno uznat, že takový přístup vyžaduje od překladatele dobrý odhad hranice běžné znalosti francouzského jazyka mezi veřejností. Ponecháváme na čtenářích nového vydání Vojny a míru, aby sami posoudili, nakolik se tento nelehký úkol podařil.
Následující ukázka pochází z třetího dílu, druhé části. Odehrává se během bitvy u Borodina 7. září 1812 (26. srpna podle juliánského kalendáře), kde je Andrej Bolkonský vážně zraněn a v ošetřovacím stanu dojde k jeho překvapivému setkání s Anatolem Kuraginem, se kterým soupeřil o lásku Nataši Rostovové, aniž by měl příležitost vyzvat ho na souboj. Ukázku vám předkládáme v porovnání překladu Viléma Mrštíka (tedy nejstaršího českého překladu), Tamary a Viléma Sýkorových (jako jistým způsobem kanonického překladu) a Libora Dvořáka (jakožto překladu zbrusu nového).

Nelly Pelc Vostrá






© 2005 občanské sdružení Splav!