Plav
archiv


Estonská literatura v Roce čtení

Rozhovor s Martem Velskerem

Přeložila Petra Hebedová

Jaké jsou nové tendence v estonské literatuře? Co lze považovat za specifikum národní literatury? A lze mluvit o společné východoevropské zkušenosti? Nad těmito otázkami se v rozhovoru, který vedla Linda Püssa, estonská lektorka působící na brněnské MU, zamýšlí estonský literární teoretik Mart Velsker.
 

Linda Püssa: Co se v životě spisovatelů změnilo ve srovnání se sovětskou dobou? Proměnilo se nějak postavení spisovatele? Jak stát podporuje spisovatele? Jaké je postavení literatury ve srovnání s jinými oblastmi umění?

Mart Velsker: Ve srovnání se stavem, jenž v literatuře vládl před čtvrtstoletím, se udály relativně velké změny, které jsou také v lecčem rozporné. Na jednu stranu je pravda, že teď vychází víc knih, máme dostatek dobrých autorů, způsoby psaní a témata jsou různorodější než dřív. Na druhou stranu jsme svědky toho, jak se zároveň s neustále rostoucím počtem vydávaných knih zmenšují jejich náklady, což svědčí o tom, že v oblasti kultury došlo k rozrůznění a pozice literatury ve srovnání s jinými oblastmi umění už zřejmě není tak unikátní. V osmdesátých letech byla sláva spisovatele v Estonsku srovnatelná se slávou filmové hvězdy, teď už to tak zcela určitě není.
Honoráře estonských spisovatelů nejsou zvlášť vysoké, vždyť lidí čtoucích estonsky není zrovna mnoho, proto je v Estonsku jen pár spisovatelů, kteří se živí pouze psaním krásné literatury, a i jejich úspěch hodně závisí na tom, jak rychle píší. Jednou z takových výjimek je Andrus Kivirähk, v současné době jeden z nejúspěšnějších autorů v Estonsku, který má i příznivý ohlas u kritiky.
V situaci, kdy „celonárodních autorů“ typu Kivirähka je velmi málo, hraje pochopitelně velmi klíčovou roli systém různých podpůrných fondů a stipendií. Mezi nimi je zvlášť významný Eesti kultuurkapital (Estonský kulturní kapitál), z něhož jsou podporovány různé oblasti umění. Podstatnou část jeho rozpočtu tvoří určité procento z daní z alkoholu a tabákových výrobků a taky z poplatků za hazardní hry. Zjednodušeně se dá princip Estonského kulturního kapitálu vysvětlit tak, že čím víc Estonec pije, kouří a hraje hazardní hry, tím víc peněz jde na kulturu.

LP: Jaké jsou nejvýraznější nové tendence v estonské literatuře?

MV: Na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let, v době, kdy Estonsko procházelo bouřlivými politickými změnami, nastal přelom i v literatuře, příznačné bylo experimentální hledání. Devadesátá léta byla charakteristická také několika skandály, které se týkaly vazeb mezi literaturou a morálkou. Dnes už literatura není tak skandální nebo jsou skandály spíš rutinním výtvorem bulvární žurnalistiky. Mnohem méně je také experimentů, i když zcela nezmizely: například v poslední době jsme zaznamenali prozaické experimenty u některých zajímavých mladých autorů (Anti Saar, Erkki Luuk aj.), našli bychom i zajímavé básníky, kteří přemýšlejí podobným způsobem a podobně zacházejí i s jazykem (Aare Pilv, Kalju Kruusa aj.). Více se však v literatuře objevují různé syntézy tradičního a modernistického pohledu na svět, dobrým příkladem je Tõnu Õnnepalu, v jehož textech se prolínají rysy realistické a symbolické tradice v takovém pojetí, které lze považovat za příznačné pro 21. století. Ale možnosti syntézy jsou samozřejmě i jiné, například v poezii se oproti dřívějšku více rozšířil kritický způsob psaní, pro nějž je charakteristické hrubé užívání jazyka a psaní o „reálném životě“, jehož předchůdce lze nalézt ve starší literatuře. I na poli prózy bychom našli podobné autory, tady se kritický a „hrubý“ směr objevil zejména v literatuře pro mládež vycházející v posledních letech. Nové století přineslo také novou vlnu dokumentární literatury, i tu lze považovat za projev tendence psaní „o reálném životě“, zároveň v době internetu tady existuje také spojitost s rozšiřující se blogovou literaturou – v posledních letech jsme viděli čilou výměnu mezi mnohými literárními blogy a tištěnou prozaickou tvorbou.

LP: Rok 2010 byl v Estonsku vyhlášen Rokem čtení. Jak ho hodnotíte? Může to ke knihám přivést více zájemců?

MV: Na Rok čtení se v Estonsku vytvořily různé názory – podle kritiků se měly peníze použít spíš na přímou podporu literatury, a ne na takový podnik, podle jiných Rok čtení může kultuře čtení v Estonsku prospět. Argumenty obou stran jsou pochopitelné, celkově vzato si přece jen myslím, že by velkolepá akce tohoto typu mohla být užitečná – především je možné doufat, že to některým mladým lidem, v jejichž životě hrají knihy stále menší roli, pomůže v hledání smyslu čtení. Když na vás na ulici hledí z plakátu nějaká celebrita a na plakátu se říká, že čtení knih je zábava (taková reklama tu opravdu byla), mohlo by to snad ovlivnit jejich rozhodování o hodnotách. Ale náplní Roku čtení nebyla jen plakátová propaganda – já sám jsem si opravdu užíval program na pokračování „Koho jsi četl naposled?“, který v rámci roku čtení běžel v rádiu a v němž autoři řetězově mluvili o svých knihách navzájem – první mluvil o druhém, druhý o třetím atd.

LP: Má estonská literatura nějaké zvláštní rysy, které by ji odlišovaly od jiných literatur?

MV: Nejjednodušší by bylo odbýt takovou otázku tvrzením, že dobrá literatura je vždy neopakovatelná, vždy něčím zvláštní. V estonštině podle mého názoru pořád vychází dobrá díla – a pokud to tak je, měla by zde být i nějaká specifičnost.
Ale dá se samozřejmě odpovědět i jinak, dá se polemizovat o tom, jestli lze nalézt v obecných tendencích, které se objevují v estonské literatuře, něco takového, co by nemělo ekvivalent v jiných literaturách. Nevěřím tomu, že kritický pohled na společnost nebo rozšíření literárních blogů či ochota k experimentování by byly vlastní jen estonské literatuře – to vše bychom našli i jinde. Odlišné mohou být pouze konkrétní způsoby vyjádření těchto experimentů nebo postojů. Myslím, že nejlépe se dá výjimečnosti dosáhnout vyjádřením specifické estonské zkušenosti, další možností je nějakým markantním způsobem využít odlišné možnosti estonštiny. Zprostředkovat světu estonskou tematiku není tak obtížné, obtížné je ovšem v překladech předat dál onu zvláštnost, která vychází z jazyka. Tak je nevyhnutelné, že část experimentální literatury, v níž hraje ústřední roli jazyk, je těžko přeložitelná. Co se ještě týká možností využívání jazyka, pro poslední roky je charakteristický vzestup regionálních literatur a regionálních jazyků. Estonsko je opravdu malé, ale jazykové rozdíly jsou tu překvapivě velké, rozdíl je velký hlavně mezi severním a jižním Estonskem. V poslední době se za kulturně a jazykově nezávislou oblast prohlašuje současné kulturní srdce jižního Estonska – kultura a jazyk võro. Velmi zajímavé texty v tomto jazyce napsali například Madis Kõiv, Kauksi Ülle a jiní. Do jaké míry je tato část literatury přeložitelná, to závisí na konkrétním textu – samo o sobě by to nemělo být nic nemožného, nelze říct, že by jihoestonská literatura byla sama o sobě složitější než literatura severního Estonska.

LP: Dá se mluvit o nějaké společné východoevropské zkušenosti v literatuře?

MV: I tato otázka má více dimenzí stejně jako ta předchozí, ale nějakou měrou cosi společného určitě existuje. Východní Evropu spojuje velmi podobná moderní historie a také podobná kolektivní traumata – pak je jasné, že v literatuře nacházíme zobrazení analogických zkušeností. A možné je i to, že bychom našli i přetrvávající mlčení o podobných zkušenostech, nějaký východoevropský komplex.
Mimochodem, dříve se za specifický rys estonské literatury považoval jistý druh ironického postoje. Nejsem si jistý, zda to bylo vlastní jen Estonsku, ale na základě dosavadních poznatků lze odhadovat, že podobná ironie se v literatuře 20. století objevovala především ve východní Evropě – je možné, že ten vynucený stav nehybnosti mezi různými politickými tábory a cenzura v literatuře vyvolaly na různých místech podobné ironické reakce. Nevím, jak je to v Česku, ale v Estonsku se zdá, že pozadí zkušeností a postojů se začíná měnit, a ironie buď mizí zcela, nebo mění svou formu.

LP: Kdo jsou nejznámější estonští autoři mimo Estonsko?

MV: V Estonsku nikdy nebylo mnoho spisovatelů, kteří by byli známi i jinde – Estonsko nemělo svého Jaroslava Haška, Karla Čapka a ani Franze Kafku. Na druhou stranu vždy existovali autoři, kteří byli překládaní a relativně známí v zemích okolo Baltského moře a občas i jinde. Úspěšný překlad se často objeví nejprve ve Finsku a odtamtud se začíná šířit dál – vždyť jsou si finština a estonština velmi blízké. Jedním z nejznámějších estonských spisovatelů 20. století je určitě Jaan Kross, který zemřel v roce 2007. Z autorů tvořících v současné době je nejvíce překládaným určitě Jaan Kaplinski. Také Viivi Luiková byla v devadesátých letech jednou z nejvíce překládaných autorek, ale udělala ve svém psaní delší přestávku, a to možná ovlivnilo i recepci jejího díla. V jisté míře se překládají i autoři střední a mladší generace – z básníků je to například Kristiina Ehinová se svým esteticko-harmonickým básnickým jazykem a vedoucí postava „tvrdé poezie“ fs (vlastním jménem Indrek Mesikepp).
Občas se objeví i prozaické dílo, které vzbudí ohlas mimo Estonsko. V devadesátých letech byl takovým dílem především román Piiririik (Hraniční země, 1993) Emila Todeho (Tõnu Õnnepalua), po něm již žádný takový román, který by zaujal překladatele, nebyl. Překládal se například Rehepapp (Dráb, 2000) Andruse Kivirähka, ale je evidentní, že ve srovnání s estonskými čtenáři, pro které mělo dílo velký význam, čtenáři v zahraničí tuto velikost nebyli vždy schopni rozpoznat. Pro Estonce se Rehepapp v krátkém čase stal významnou součástí národní identity v sebe parodující podobě – je možné, že právě tato vrstva nemůže být v jiných jazycích tak zjevná.
Zaznamenání díla a jeho přeložení závisí na souhře mnoha faktorů, a proto také může dojít k nečekaným zauzlením. Například v dnešní době je nejznámější prozaičkou píšící o tématech z estonských dějin Sofi Oksanenová, jejíž román Puhastus (ve finském originále Puhdistus, 2008, česky Očista, 2010) byl v krátké době přeložen do mnoha jazyků – jenže Sofi Oksanenová je ve Finsku působící finsky píšící autorka, která má z poloviny estonský původ. Puhastus je obratně napsané dílo, ale nedá se říct, že by téma nebo způsob zpracování byly zcela nové nebo bezkonkurenčně lepší než v mnoha jiných knihách – je to jednoduše dobře napsaný a napínavý román, který se zabývá vážnými tématy. Oksanenová ve své knize zobrazuje hrůzyplné události čtyřicátých a padesátých let a jejich vliv na lidské životy. V Estonsku toto téma před Oksanenovou zpracovala ve svých románech přesvědčivě a možná mnohostranněji například Ene Mihkelsonová.

LP: Kdo jsou nejslavnější čeští autoři v Estonsku? Jaké české texty jsou zde známé?

MV: Chápání české literatury je ze strany estonského čtenáře určitě dost jednostranné. Vždyť často je to tak, že představa o literatuře té či oné země se v lepším případě opírá o znalost tvorby dvou tří autorů. Tak se to stalo i s českou literaturou, představa o ní se teď ve 21. století skládá především ze tří komponentů, a to jsou Václav Havel, Milan Kundera a Krtečkova dobrodružství. Příběhy o Krtečkovi Zdeňka Milera jsou samozřejmě i v Estonsku známy ve své filmové podobě, ale v posledních letech vyšla celá série knižních zpracování, což se poněkud nečekaným způsobem projevilo na povědomí Estonců o české literatuře. Samozřejmě jsou v Estonsku známí i Hašek a Čapek a několik dalších klasiků, ale překlady jejich základních děl jsou už staršího data a teď občas vycházejí dotisky. Můžeme jen doufat, že za několik let tu bude namísto čtyř pěti českých spisovatelů známo už deset. Je to možná utopická vize, ale nikdy nelze předpovědět, jak se takovéhle věci vyvinou.






© 2005 občanské sdružení Splav!