Plav
archiv


Ukrajinské literární sympozion

Tereza Chlaňová
 

Pokud bychom chtěli sezvat na pomyslné literární sympozion nejoriginálnější a nejvýraznější ukrajinské literární osobnosti 20. století, které dosud neměly možnost předvést své kvality českému čtenáři, začali bychom hledat vhodné adepty ve 20. letech. Slavní autoři předchozího období, dnes již klasikové (Ivan Franko, Mychajlo Kocjubynskyj, Vasyl Stefanyk, Volodymyr Vynnyčenko, Olha Kobyljanská, Lesja Ukrajinka), kteří na konci 19. a na počátku 20. století výrazně pozvedli kvalitu ukrajinského písemnictví, byli v různých obdobích ve větší či menší míře do češtiny překládáni. Z autorů let dvacátých se sice překladů do češtiny dočkala rovněž celá řada (např. Pavlo Tyčyna, Mykola Bažan, Maksym Rylskyj, Jurij Janovskyj), ovšem jiní (ač svými literárními kvalitami neméně pozoruhodní) zůstávali dlouhá léta zcela neznámí, a to i na domácí půdě. Důvod byl prostý. Na začátku 30. let se mnozí autoři stali pro sovětský režim nepřijatelní a byli povětšinou fyzicky zlikvidováni nebo uvězněni. Literární tvorba tohoto „popraveného obrození“, jak nazval ono pokolení J. Lavrinenko, byla svým způsobem na určitou dobu „popravena“ rovněž – byla vyloučena z literárního oběhu.
Právě tři z autorů tohoto tragického období bychom rádi představili a umožnili jim předvést, jakým způsobem dokázali v tehdejší době nesourodého kulturního kvasu, tvůrčí spontaneity, pestrosti, ale i čirého grafomanství a narůstajícího ideologického tlaku demonstrovat svůj talent. Každý z nich reprezentuje odlišný způsob reakce na bouřlivou dobu plnou politických a společenských proměn, každý z nich v jiné míře na pozadí zcela konkrétních dějinných peripetií zachycuje věčná dilemata lidského bytí.
Mykola Chvylovyj ve svých převážně drobných prózách chirurgicky přesně, ale zároveň jemně pitvá „duševní vnitřnosti“ tehdejšího člověka zmítaného tragickými rozpory občanské války i nejistou atmosférou poválečného období. Tvorba tohoto autora, o němž se žertovalo, že by mohl od většiny svých současníků požadovat procenta z honorářů (natolik byl jeho vliv patrný), se vyznačuje kromě tematického bohatství také zjevným experimentátorstvím a stylistickým eskamotérstvím. Jeho převážně nesyžetové povídky, často demonstrující destrukci klasické narativní formy, jsou pečlivě harmonizovány různými rytmizujícími prostředky, je v nich citlivě namíchán lyrický prvek. Pro Chvylového je typická „vůně slova“ (výraz J. Šerecha), bravurní práce se slovním asociačním potenciálem. Povídka Já (Romantika), z níž je zde uvedena ukázka, pochází z druhé autorovy sbírky Podzim.
Pouze dvou jeho současníků se podle R. Movčanové nedotkla jeho romantická jiskra. Jedním z nich byl Valerjan Pidmohylnyj, „nejinteligentnější, nejvíce intelektuálně zahloubaný a duševně vytříbený“ spisovatel své generace, jak zdůrazňoval J. Smolyč. Tvorba tohoto nejvýraznějšího představitele ukrajinské intelektuální prózy 20. a počátku 30. let se lišila od tehdy rozšířeného nezralého pseudopsychologizujícího lyrismu či naopak ostré syžetovosti svou ukotveností v psychologicko-realistickém stylu, ač výrazně ozvláštněném moderními uměleckými směry počátku století a znatelně ovlivněném F. Nietzschem a S. Freudem. Nezabýval se vykreslováním celospolečenských kataklyzmat, ale naopak na jejich pozadí vytvářel komorní dramata. Pro jeho postavy (často intelektuály) je typický střet rozumu a iracionality, morálky a instinktu, vědomé a nevědomé stránky člověka, což umožňují exponovat různé druhy mezních situací. Povídka Existenční otázka, kterou v tomto čísle uvádíme, propůjčila název i jeho povídkové sbírce (1927).
Poslední ze zvolené triády – Borys Antonenko-Davydovyč – byl rovněž skvělým analytikem niterných prožitků člověka, ale zároveň dokázal komponovat široká plátna mapující do detailů sociální a politické změny porevolučního období a nemilosrdně obnažovat ta nejzávažnější dobová dilemata. Současně se mu podařilo vytvořit rozsáhlou škálu komplexně pojatých postav, v nichž se koncentrovaly rysy, jež z velké části odrážely tehdejší složitá hledání nových identit. Nechybí u něj však ani celá škála velmi specifických, podivínských, vyšinutých typů. Příkladem neobvyklé postavy je Semen Ivanovyč Paljocha, který dal název celému cyklu novel s podtitulem „myslivecká poema“, z nějž uvádíme první část.
Tři ukázky z prózy vystřídá výběr z poezie pozdějšího období. Prvním přizvaným básníkem je Vasyl Stus, představitel generace tzv. „šedesátníků“, autorů, již dokázali po dlouhém období literární stagnace (30. léta – konec 50. let) opět vnést do literatury nový tvůrčí i kvalitativní impuls. Od svých současníků (např. Ivana Drače, Dmytra Pavlyčka, Liny Kostenkové aj.) se Stus lišil tím, že si zvolil cestu nebývale aktivního odporu vůči sovětskému režimu. Ke stolu pomyslného literárního sympozia tak usedá nejen básník, ale i novodobý mučedník, který se stal symbolem vnitřní nezlomnosti. Jeho poezie, nasáklá nejen angažovaným odporem k totalitarismu jakéhokoliv druhu, ale zároveň i tragikou osamělosti, hořkosti, uzavřenosti a drásajícím vztahem ke své zemi, je naplněna pesimistickými obrazy duše zmítané neklidem, hnané beznadějnou touhou po svobodě a naplněné někdy až sebezničující upřímností. Téma fyzické izolace se postupně mění v téma izolace duchovní; vnitřní rozpory nabývají místy až podob hyperbolizovaného dramatismu či pateticky groteskního ražení, což se formálně promítá do zhuštěného způsobu psaní.
Odklon od poetiky „šedesátníků“ představuje tzv. „kyjevská škola“, skupina básníků, jež vytvořila podle V. Kolesnykové jednu z „nejradikálnějších moderních propozic v ukrajinské poezii druhé poloviny 20. století“ (na území Ukrajiny). V jejich básních, na rozdíl od šedesátníků, mizí tón odporu; jedná se o tvorbu, jež je, řečeno s T. Pastuchem, „injekcí čistých poetických forem“. Je příznačné, že v 60. letech se prezentovali jen časopiseckými vydáními; plnohodnotných knižních publikací se v té době nedočkali, neboť se velmi brzy dostali na index a nesli si s sebou přízvisko nežádoucích autorů, což byl i případ Vasyla Holoboroďka.
Holoboroďkova poezie je poezií čistého vědomí na různých úrovních, ve svých básních nechává ožívat svět pradávných představ o přírodě, jeho hlas je hlasem divícího se dítěte, které přijímá svět kolem s bezprostřední, ničím nekontaminovanou naivitou, snad skrze vzorce nevědomých archetypů. Básník jako by byl zvláštním způsobem netečný k civilizaci a jejímu vlivu, je mu neznámá intelektuální odcizenost k bytí. Svébytné prorůstání se světem přírody (mimo jiné i skrze folklor) se snad nejlépe zrcadlí v cyklu Ukrajinski ptachy v ukrajinskomu krajevydi (Ukrajinští ptáci v ukrajinské krajině). Typické pro Holoboroďka je programové využití volného verše a výrazná kultivace metafory.
Na začátku 70. let, tedy v době, kdy Vasyl Holoboroďko marně čekal na vydání své poezie a Vasyla Stuse čekalo zatčení a věznění, se ve lvovském undergroundu pohybuje talentovaný, sebevědomý básník Hryhorij Čubaj, který kolem sebe shlukuje mladé intelektuály a i navzdory tehdejší politické sevřenosti a izolaci země dokáže registrovat i aktuální tendence světového umění. Jeho tvorba není rozsáhlá, a to nejen proto, že zemřel v Kristových letech. Jak píše K. Moskalec, Čubaj byl spíše mystagogem, „duší společnosti“, než velkým spisovatelem; psal nesoustavně, pouze v okamžicích, kdy pociťoval zvláště intenzivní potřebu sebevyjádření. Jeho tvorba je v důsledku toho nesourodá a vytváří několik velmi odlišných silových polí (politická satira, milostná poezie, variace na biblické příběhy a osobnosti apod.). Jak upozorňuje N. Zubrycká, v jeho poezii na první pohled zaujme její rytmus, na druhou stranu je významově těžká a uzavřená, plná neobvyklých metafor. Většinou je psána volným veršem, případně využívá formy pro ukrajinskou literaturu netradiční.
Ochutnávku poezie uzavírá Natalka Bilocerkivcová, kultivovaná básnířka, ovlivněná francouzským symbolismem a ruským akméismem, která debutovala ve 2. polovině 70. let. Její poezie uchvacuje intenzitou prožitku, vnitřní vypjatostí, pronikavostí „vybásněné“ atmosféry, která za sebou nechává cítit vlastní zkušenost, jež, jak se ukazuje, nemusí zákonitě odrážet konkrétní, prožitou událost. „Nepíšu o sobě, tedy ne přímo o sobě. Básně se nerodí nutně z vlastní zkušenosti (…). Kromě toho, poezie je projevem fantazie, (…) nepíšu o tom, co se se mnou dělo, ale o tom, co by se mohlo dít.“ V poezii N. Bilocerkivcové se tak „dějí“ věci zcela banální, každodenní, zároveň však dokáže vystihovat i důležité neuralgické body současnosti. S touto širokou tematickou amplitudou souvisí i různost formálních prostředků – na jedné straně nalezneme výrazně melodické básně, jindy naopak její poezie skřípe, zadrhává se. Dle autorky v poezii nehraje roli přítomnost či nepřítomnost rýmu, důležité je, aby podstata básně byla vyjádřena s maximální prostotou.
Třetí chod literární hostiny je výběrem ze současné prózy, reprezentované několika generacemi autorů. Uvozuje jej bukovinská autorka, představitelka generace tzv. „osmdesátníků“, Marija Matiosová, která se může pyšnit nebývalou žánrovou rozmanitostí tvorby, počínaje psychologickou prózou a konče bulvárními žánry a knihami kuchařských receptů. Jedním z prominentních žánrů je však historicko-psychologická próza, kam můžeme řadit i román Sladká Darusja, z nějž uvádíme ukázku. Matiosová se zde zabývá historií 30.–70. let 20. století v bukovinské a haličské oblasti, zobrazuje různé okupační režimy a jejich koexistenci s Huculy. Tuto historickou zkušenost přetavuje skrze traumatický zážitek hlavní hrdinky Daryny. Styl Matiosové se vyznačuje výrazně dynamickým syžetem, založeným na rychlém sledu emočně nasycených obrazů, kde probleskuje dramaticko-tragická vyostřenost konfliktu mezi jednotlivcem a totalitním systémem. Syžetovost však nezastiňuje smysl pro jemný psychologismus, jazykovou virtuozitu (využívá i bukovinského nářečí) a výraznou expresivitu – historie zde křičí skrze ticho, mlčení, němost hlavní hrdinky. Dílo Matiosové není pokusem vytvořit široké sociální plátno, naopak, soustředí se na konkrétní lidské tragédie, zakoušení absurdity bytí, odcizenosti, samoty, děsu a zoufalství. Emoční vyhraněnost není pózou, za ní se skrývá živelný autorský prožitek: „Kdyby člověk psal jen takové knížky jako Darusja, mohl by i zešílet,“ říká Matiosová.
Vrstevník Matiosové, dnes pravděpodobně nejznámější ukrajinský autor za hranicemi Ukrajiny, Jurij Andruchovyč, jenž představuje zcela odlišný, hravě-karnevalový postmoderní vektor soudobé tvorby, je zastoupen úryvkem ze svého skandálního románu Dvanáct obručí, jenž uzavírá řadu tří jeho neméně provokativních románů. Tyto prózy jsou, jak konstatuje A. Sevruk, „zářným příkladem uplatnění postmoderních metod, koncepcí a textotvorných postupů: pro ozvučení vážných, zásadních témat současnosti autor využívá masové žánry (dobrodružný a detektivní román, thriller, horor, umělecký rozhovor, anekdotu, apod.); pohrává si s kulturněhistorickými reáliemi; pomocí zjevných a skrytých citací (jak skutečných, tak i fiktivních textů) se zde projevuje metatextovost a intertextualita; v důsledku střídání vyprávěcích strategií dochází k tematizaci procesu psaní“. Andruchovyč s nesmlouvavou důsledností narušuje zaběhnuté kulturní kánony; kromě jiného dráždí tím, že se zabývá i fenoménem spisovatele a otázkami spojenými s institucí autora, pokouší se o vivisekci stereotypů, horizontů očekávání, ustálených představ o člověku-intelektuálovi, člověku-básníkovi a roztíná nerozlučné dvojice „autor-učitel“, „autor-prorok“, „autor – společenská funkce“. „Provokace“ tohoto typu se objevuje právě v již zmiňovaném románu Dvanáct obručí. Pro Andruchovyče je příznačné „středoevropanství“, což jej spojuje mimo jiné i s Tarasem Prochaskem, u nějž se dokonce hovoří o „karpatocentrismu“. Úryvek z Prochaskova nejslavnějšího díla Jinací se objeví v tomto čísle dvojjazyčně. Podle T. Hundorovové představuje autor nový proud ukrajinského postmodernismu – postkarnevalovou etapu. To částečně souvisí i s jeho specifickými „čtenářskými“ zájmy (hagiografická literatura, botanické atlasy a herbáře) a obdivem ke dvěma velkým myslitelům – Františkovi z Assisi a svatému Augustinovi. Jak připomíná V. Lendělová, „autor patří k těm nemnohým spisovatelům, filosofům bytí, kteří se snaží jít cestou ukrajinského myslitele Skovorody, kteří žijí a píší v souladu s vlastními filosofickými principy“. Zároveň upozorňuje i na prozaikův specifický, vysoce poetický styl psaní ovlivněný jeho původní profesí botanika: „lidé, věci, neživé struktury jsou popisovány, jako by bylo vidět jejich jemné žilkování zvnitřku – paralely s vylisovanými rostlinami v herbáři“. Ne náhodou o něm J. Andruchovyč řekl: „Tak pozvolna a přesně by mohla psát rostlina.“ Mistrovské čarování se slovy, nezvyklá imaginace, snaha o vytvoření autorského eposu, to vše můžeme vnímat jako důvody, proč je autor srovnáván s autory latinskoamerického magického realismu. Taras Prochasko bývá spolu s J. Andruchovyčem, Volodymyrem Ješkiljevem, Jurijem Izdrykem a dalšími spojován s tzv. „stanislavským fenoménem“, jevem, který je v nejširším kulturologickém pojetí nahlížen jako specifická sociokulturní situace lokalizovaná v Ivano-Frankovsku (bývalém Stanislavovu), jež se rozvíjela a krystalizovala v letech 1989–1996.
S touto skupinou autorů bývá spojována i skromná autorka introvertního ražení Halyna Petrosaňaková, jejíž esej je uveden na webových stránkách časopisu. Její nerozsáhlá poetická a esejistická tvorba může být pro českého čtenáře poutavá kromě jiného i tím, že je částečně inspirována spisovatelčinými pobyty v Čechách. Jak naznačuje i název jedné ze sbírek (Pokušení mluvit), její tvorba se vyznačuje úsporností, promyšleností a procítěností toho, co je nakonec přeneseno na papír a určeno k zveřejnění. Její poezie i esejistika je velmi osobní. Kromě jiného je pro ni důležité určité etické ukotvení tvorby. Na současné literatuře kritizuje to, že často vyrůstá na destrukci, nezodpovědné hře s příliš vážnými věcmi.
Tato výtka by se mohla částečně týkat předposledního autora našeho čísla, Serhije Žadana, který reprezentuje tzv. „devadesátníky“, autory, již jsou poslední generací psychologicky spjatou se zbytky tvůrčí nesvobody, pro něž rozpad sovětského režimu představoval silný generační prožitek a kteří debutovali v komplikovaných 90. letech. Žadana zná český čtenář z časopiseckých publikací. Tento „věčný výrostek“, jak jej označila T. Hundorovová, bývá kritikou spojován s ukrajinským futurismem a ruským „levým“ uměním, s americkým pokolením beatniků či s punkovou subkulturou. Jak konstatuje R. Charčuková, Žadan reprezentuje duchovní bezdomovectví. Je hledačem záchytných bodů, které však nachází jen zřídka, je pro něj typický fenomén protestu, provokace – rád dráždí, ale vždy za sebou nechává pocit nejistoty, proti čemu či za čím vlastně stojí. Je pro něj typická široká amplituda emocí a postojů, rád hyperbolizuje, využívá paradoxní, groteskní či lehce absurdní situace. Ve své nespoutanosti dokáže Žadan syrově a surově reflektovat vše, co se ocitne před jeho objektivem, ať již se jedná o realitu současné západní Evropy, banální každodenní situace či reminiscence na sovětskou skutečnost ukrajinského východu (mimochodem v souvislosti s jeho tvorbou se někdy mluví o svébytné „(východo)ukrajinské ostalgii“).
Zcela jiný svět odhaluje ve své próze méně známá Kseňa Charčenková, autorka, jež generačně uzavírá náš výběr, neboť patří mezi tvůrce debutující v našem tisíciletí. Její novela Příběh, z níž zde umisťujeme ukázku, vtahuje čtenáře do barvitého, smyslově nasyceného, snového světa, který je tvořen svéráznou „lidskou-nelidskou“ vypravěčkou Hlykérou, jejíž vidění zprostředkovává člověku zcela jiný pohled na reálné události. Zaujme zde právě ono tušení reálného za fantaskním, pravdivého za vymyšleným, což stvrzuje K. Charčenková i ve svém popisu geneze této knížky: „Potřebovala jsem určitý způsob, jímž bych mohla vyprávět určitý příběh, převyprávět to, co se odehrálo ve skutečnosti. Takže jsem nepsala, ale zapisovala, vylhávala, neboť jsem chtěla být i otevřená, ale nechtěla jsem být doslovná. Dávám přednost psaní o tom, co znám a pociťuji. Píšu o tom, co je pro mě důležité. Do textů vtěluji to, co mi chybí, co bych chtěla, určitým způsobem rozvíjím události, dokončuji neukončené rozhovory, prožívám nedoprožité. Moje psaní je velmi egoistické.“
K. Charčenková tak svým mile „egoistickým“ přetvářením světa uzavírá seznam hostů na našem pomyslném ukrajinském literárním sympoziu. Budeme doufat, že každý čtenář nalezne v této široce pojaté paletě literárních pochoutek svoji vlastní delikatesu.






© 2005 občanské sdružení Splav!