Plav
archiv


Nouzový vchod

Halyna Petrosaňaková

Přeložila Marie Podobová

Autobiografická esej ukrajinské básnířky, ve které líčí svou gastarbeiterskou zkušenost a své setkání s českou kulturou, je zajímavou příležitostí „vidět, jak nás vidí jiní“. Autorčinu poezii, navazující na neoklasickou tradici, tvarově vybroušenou a protkanou intertextuálními hříčkami, bychom rádi čtenářům představili v některém z dalších čísel.
 

Každý z vlastní zkušenosti ví, co je to spiknutí osudu, kdy jako by tě život tlačil do slepé uličky, do otevřeného prostoru, neznámo kam. Nešťastná láska (nebo to, co se jí zdá být), fatální shoda okolností, zlomové a rozhodující momenty, bolestivé mezníky, zakázané zábavy (přesněji řečeno, jejich důsledky), co dál ještě? Odpor závisí na intenzitě pudu sebezáchovy, na poměru racionálního a iracionálního v mysli člověka a konečně na krevním tlaku. Někdy se vycvičíš v odporu tak, že jsi schopen přežít jakékoliv spiknutí osudu, tedy pokud se jím neukáže být už sama startovcí rampa, od které se odrážíš.
Útěk je jeden ze způsobů odporu, ne nejčestnější, ale jistý. Způsoby útěku bývají různé, ne všechny představují řešení. Důležité je vybrat ten účinný a… „To“ tě tlačí do zad a ty opravdu vzlétáš, ale ne do prázdna, jak by si „to“ přálo, ale například do jiné země.
Něco podobného se mi stalo chladné zasněžené zimy devadesátého pátého. Když jsem se po tříměsíční nepřítomnosti vrátila do Frankovska, ukázalo se, že ani v práci, ani na ubytovně, kde jsem předtím žila, pro mě už dál není místo. Ocitnout se v zimě devadesátého pátého na ulici nebyla nejpříjemnější zkušenost, obzvláště jsi-li slabá, osamělá žena s orientací na literaturu, s krkem nachlazeným až do naprostého ochraptění a chronicky nízkým krevním tlakem.
Záchranným stéblem a stimulem k útěku se pro mě stala adresa české kamarádky, jež spolu s manželem spravovala turistický penzion v Krkonoších, horách na severu Čech, nedaleko městečka Vrchlabí, trochu východněji od Sudet. Kamarádka (premiantka jedné české školy v období agónie socialismu) mě dobrou ruštinou přesvědčovala, ať přijedu, její sousedé prý vlastní podobný penzion a zrovna potřebují pomoc do kuchyně. Kromě toho v zimě k nim přijíždí hodně Němců, s nimiž se nikdo z personálu není schopný domluvit.
Následujícího dne jsem si koupila lístek do Užhorodu, s pokladní jsem se bavila šeptem, jako bych se s ní dělila o velké tajemství, ve skutečnosti mi prostě nestačil hlas. Jeli jsme celý den, autobus se čas od času porouchával, cesty byly zaváté sněhem. V Užhorodu bylo třeba přenocovat, a to v Intouristu, neboť jinde byl potřeba ukrajinský pas, který jsem s sebou samozřejmě neměla. Nocleh v hotelu stál jeden a půl miliónu kupónů. Celý následující den jsem čekala na užhorodském nádraží na autobus do Košic, kolem dokola špína a úpadek, cenovky byly na žalostném zboží nadepsány jen rusky, povolení k vjezdu do Čech bylo možné koupit jen u vyholených týpků, neschopných spojit pár slov bez nadávky, kolem bezpočet malých žebráků, většina z nich mezi 4–5 lety… Poslední bolestivý šťouchanec do zad a odlétám. Odlétám z tohohle života…, ale jen abych do něj vešla z jiné strany, nouzovým vchodem.

Česko: tak se nazývá nouzový vchod. Pod tím slovem se pro mě tehdy skrývalo jen trochu víc než nic. Zlatá Praha, Tři oříšky pro Popelku, zmínky o tom, že kdosi šťastně sloužil v sovětském vojsku v Československu a kdosi zná pražské jaro osmašedesátého, a to nejen z doslechu. Několik všeobecně známých jmen (ostatně známá mi byla dosti povrchně): Jaroslav Hašek se svým Švejkem, Milan Kundera se svojí lehkostí bytí; pražské aluze z raného Rilkeho, Karel Gott, jehož hlas zněl ze sousedových desek 70. let, a samozřejmě Václav Havel. A to bylo asi všechno. Žádná jazyková zkušenost (sousedův Gott zpíval rusky), žádné hlubší a trvalejší pochopení a uvědomění si, co se to se mnou vlastně děje.
A dělo se to, že jsem se stala jedním ze stovek tisíc ukrajinských gastarbeiterů v Čechách, vojákem tohoto neslavného vojska, jež je předem předurčeno k porážce. Ačkoliv všechno v tomto světě je relativní a porážka také, tato porážka se v konečném důsledku alespoň pro mě ukázala být vítězstvím.
Ale vraťme se k onomu vojsku. Moderní historie ukrajinských gastarbeiterů měla na českém území několik období. Začala hned poté, co si Ukrajina vydobyla svoji velice relativní nezávislost. Jako první vyjeli samozřejmě lidé ze Zakarpatí, k nimž vždycky přinášel vítr ze Západu opojnou vůni země ještě nezapomenuté, nedávno ještě jejich rodné, Československa. Lidé ze Zakarpatí, to jsou zvláštní Ukrajinci. Jsou nejracionálnější, a tedy nejlepší obchodníci, obvykle velice spořiví, poslušní a pracovití, rychle se přizpůsobí, cizí jazyk pro ně při jejich zkušenostech s tolika řečmi není překážkou. Tím spíš, že se ukázalo, že zakarpatský dialekt se přinejmenším ze čtvrtiny skládá z českého nebo slovenského hovorového lexika, dosti zkomoleného, ale dobře rozpoznatelného.
Stručně řečeno, lidé ze Zakarpatí se v Čechách v letech 1992–93 cítili jako ryba ve vodě. Čeští zaměstnavatelé se zase těšili z možnosti získat o dost levnější pracovní sílu. Všem bylo dobře, ale ne dlouho. V táboře dělníků se našli tací, kteří se bleskově zorientovali v tom, jak co možná nejlépe využít situace ve svůj prospěch. Poté co si víceméně osvojili reálie a naučili se trochu mluvit, stávali se prostředníky, takzvanými „klienty“. Přiváželi méně obratné krajany; vyřizovali formality spojené s jejich pobytem, které v té době již zas tak obtížné nebyly, sehnali jim práci pod podmínkou, že se český zaměstnavatel bude vyrovnávat s nimi a s pracovníky oni sami. V jejich rukou se začaly shromažďovat velké peníze, ještě dnes si „klienti“ zabírají čtyřicet až šedesát procent výplaty svých „svěřenců“. Mnozí z nich jsou dnes už milionáři. Někteří začínali svoji českou kariéru na těch nejneočekávanějších místech, například jako pracovníci v pražské márnici nebo na Pankráci, v nejponuřejším českém vězení.
(…)
Moje vlastní první české období začalo v době, kdy se stav věcí trochu změnil. Za pět let dokázali ukrajinští dělníci Čechy přesvědčit, že nejsou Rusové. Ovšem na cti jim to, tedy nám, nepřidalo. Nestačí prohlásit, že Ukrajina není Rusko, je třeba ještě dokázat, že Ukrajina je lepší než Rusko. A to se ukázalo být kamenem úrazu. Ke konci 20. století se v Čechách Ukrajinci chovali často stejně jako o sto let dříve ti „haličtí Poláci“, o kterých píše Ivan Motýl: „Přijeli z nepředstavitelně bídných poměrů… V Ostravě si vydělávali horentní sumy, po výplatě hýřili, jezdili ve fiakrech, aby poznali, jaké je být pánem.“[1] Já měla štěstí, že v Krkonoších ještě nikdo z podobných krajanů nebyl a reputace Ukrajinců v očích majitelů i hostů penzionu „Horský domov“ závisela pouze na mně. Nebudu se přetvařovat a tvrdit, že veškeré své úsilí jsem věnovala tomu, aby tato reputace byla bez chybičky. Ve skutečnosti se toto úsilí deset hodin z každých dvaceti čtyř soustředilo na hory nádobí, které bylo třeba sklízet ze stolů, mýt a znovu nosit na stoly a servírovat. Život ztěžovala také jazyková bariéra, díky níž jsem si připadala v pravém smyslu slova jako nemluvně. Přinejmenším měsíc jsem prostě mlčela a dobře poslouchala, jen zřídkakdy jsem neobratně artikulovala slova cizího jazyka a divila se světu, jenž se za nimi odhaloval. Jedno tehdejší odhalení spočívalo také v tom, že mlčení může být neocenitelným darem.
Darem byly i přestávky mezi prací, které se zaplňovaly zprvu nesmělými a neobratnými a časem čím dál odvážnějšími výlety na lyžích do nitra nezničených hor, v nichž však nechybělo dostatek útulných penzionů s knajpami, tedy s hospůdkami, kde se bylo možné ukrýt před mrazem, dát si voňavé svařené víno, českou Becherovku nebo pivo. Za zimních večerů se hosté i majitelé dívali na video, a právě tehdy jsem pro sebe objevila českou kinematografii, o níž jsem do té doby neslyšela ani slovo. Například film Miloše Formana Hoří má panenko z jeho českého období, natočený v šedesátém sedmém roce v městečku Vrchlabí, kam jsme jezdili pro potraviny. Ve filmu je jen málo profesionálních herců – základ tvoří místní občané. Není divu, že musel Forman ujet do Ameriky.
Nebo filmy Jiřího Menzela, každý z nich by si zasloužil Oskara ve všech nominacích. Zachycují osobité české vidění světa a podtrhují svébytnou „národní poetiku“ – vkusná symbióza dramatického a komického, sebeironie, nekompromisní láska k životu a jemná erotika. Filmy Vesničko má středisková, Rozmarné létoPostřižiny jsou českými hity a to, že jsou u nás neznámé, jen svědčí o krátkozrakosti, ubohosti a zkostnatělosti sovětské a postsovětské filmové distribuce. Za jiných okolností by z nich mohly být hity i u nás.
České filmy (abychom byli spravedliví, je nutné poznamenat, že do roku 1989 byly československými) si není možné nezamilovat také díky hercům. Nejvíce se mi vryli do paměti Rudolf Hrušínský (nejlepší Švejk), Jiří Schmitzer, Jaromír Hanzlík, Magda Vašáryová a Vlastimil Brodský. V jejich společnosti jsem si nepřipadala uprostřed zasněžených českých hor sama…
Sezóna končila a já jsem se měla vrátit domů. Majitelé i zaměstnanci penzionu se stali mými přáteli; nikdy nezapomenu na to, jak mě vyprovázeli. Na léto se chystali přesídlit do východních Čech, do jiného penzionu, kam pozvali i mě.
Toho jara, poté, co jsem se vrátila domů, jsem podlehla pokušení vydat básně prožité za poslední čtyři roky, sbírku Park na stráni. Jsem ráda, že ty básně vznikly. Díky nim vznikly i známosti a přátelství s lidmi, bez nichž by život byl příliš mdlý. Tito lidé byli ukazateli a ladičkami, zřídly a zrcadly, hesly a posly, zázemími a ohlášeními, zašifrováními a rozšifrováními, zjeveními, povzbuzeními, láskami a konečně tvůrci. Dominujícím pocitem této doby byla vděčnost, která se časem zhmotnila do vily s názvem Sola gratia.
Moje druhé české období, které trvalo asi osm měsíců, začalo ve stěnách Bazikovy vily. Kromě nemalého kapitálu a jména, které dávalo tušit možné užvaněné ukrajinské kořeny,[2] měl pan Bazika také vytříbený vkus. Jeho vila na kopci, obklopena starým parkem, který přecházel v les, to jen potvrzovala. Z terasy se odkrýval pohled, který připomínal pozadí renesančních pláten, mírně zvlněná nekonečná rovina s ostrůvky lesíků, s ostřím řeky a v dáli městečko v jemném oparu. Zde požehnaná Morava přecházela do Valašska, severovýchodní části České republiky.
Krátce před druhou světovou válkou získal pan Bazika místo správce železnic této části republiky. Kromě toho mu patřila továrna na výrobu maziv. Majetný pán postavil třípatrovou vilu na kopci, blízko městečka Bystřice pod Hostýnem. Nevím, před kým musel utéct, zda před Němci, či před sovětskými osvoboditeli. Je mi známo pouze, že opustil majetek a usadil se někde v Americe.
Za socialismu zde byl internát truhlářského učiliště. Stříbrné nádobí, francouzský porcelán, starobylý nábytek a ložní prádlo s rodinnými monogramy s tehdejším určením budovy příliš neladily, a proto kamsi zmizely. Avšak zůstalo něco cennějšího – atmosféra, duch, jenž se ukryl ve stěnách, ozdobných klikách, okenních rámech, v zábradlí schodišť. Zůstal starý park s mnoha hlasy, altány a liliovníkem na jednom z palouků. Po sametové revoluci roku 1989 se o svá práva na dům přihlásila paní Baziková, dcera vlastníka, která žije v Praze. Prodala vilu Českobratrské církvi evangelické a církev zde zřídila rekreační centrum, jež nazvali Sola gratia – Jen vděčnost.
Pro mě to bylo již uvědomělejší proniknutí do prostředí cizího jazyka a kultury, jak praví klasik, „učení se cizímu“. Jak jsem se tak seznamovala s cizím, postupně jsem si uvědomovala, kolik „svého“ prostě musíme změnit. Když jsem poprvé viděla malíře pokojů, jak občas u oběda vytahují malé panáky a nalévají si do nich rum, myslela jsem si, že je to vtip, nedorozumění, předehra. Opravdu jsem si myslela, že kromě nich mají ještě normální skleničky, které teď vytáhnou a situace nabude pro ukrajinské oko obvyklých kontur. Ale nic podobného se nestalo. Panáky naplňovali maximálně třikrát. A potom je opět na dlouho ukládali. Během odpočinku se malíři dávali do luštění křížovek. Mezi pracovními nástroji u nich nesměl chybět vikslajvant, který vždy rozprostřeli po podlaze, aby kapičky vápna nepadaly na parkety. A mně se vybavovalo bílení v naší ubytovně, po němž nebylo možné poznat, co je podlaha a co stěna.
(…) Po návratu z Bazikovy vily do Frankovska jsem žila na ubytovně v pokoji spolu se starým tranzistorákem, který jsem si ve stesku po Čechách ladila na krátké vlny, kde bylo před svítáním nebo pozdě večer možné chytit pražské rádio. Jako nějaká nelegální radistka jsem vyčkávala na správnou chvíli, přes ruchy v éteru se složitě probíjela ke správným vlnám a pozorně naslouchala hlasům z Prahy: zprávy, hosté ve studiu, literární pořady, hudba. Jednou za úsvitu, někdy kolem páté (protože později již nebylo možné si krátké vlny naladit), jsem uslyšela píseň, přesněji řečeno baladu, která na mě zapůsobila jak blesk z čistého nebe. Všechno v ní – slova, melodie, témbr a modulace zpěvákova hlasu – bylo pro mne zjevením. Neobyčejné bylo i to, že se v prvních verších písně vzpomínaly haličské pláně a v refrénu znělo slovo Sarajevo. Nevšední byla i slova hrdiny, který slíbil své milované, že postaví dům, aby navždy stvrdil svoji lásku. Ohromena jsem dychtila po tom uslyšet jméno autora, interpreta, cokoliv, čeho by se bylo možné chytit. Ale marně. Později jsem v Čechách obcházela hudební krámky a hledala kazetu zpěváka, který zpívá píseň o Sarajevu. Naštěstí takový zpěvák (a zároveň autor) v Čechách byl a zůstává jediný – Jaromír Nohavica.
Od těchto událostí uběhlo už téměř deset let. Jaromíra Nohavicu jsem viděla pouze na fotografii, hlas slyšela pouze na nahrávce. On samozřejmě nemá ani tušení o tom, že existuji, a asi by se divil, kdyby se dozvěděl, že ho poslouchají i v Haliči, která se místy (asi ne náhodou) vynořuje v jeho textech. Nehledě na to všechno ho jednoznačně vnímám jako někoho blízkého, bez koho by můj život byl výrazně chudší. A to i přesto, že často musím překonávat záchvaty kulturního pesimismu, jehož příčina tkví v tom, že krása nejenže nemůže zachránit svět, ale není schopna zachránit vůbec nikoho, žádnou duši. Ale dobrá vůle, čím absolutnější, tím lepší, ta může zachránit alespoň jednotlivé lidi. Proto je snad lepší své životní síly soustředit ani ne tak na krásu, jako na dobrou vůli.
V této souvislosti mě ovšem v písních Jaromíra Nohavici nic netlačí. Vše, co píše a zpívá, je výrazně víc než vybraná zábava, ačkoliv tou je to také. Na druhou stranu u něj necítíš ten moralizující patos, který kultura tak nemá ráda, obzvláště ta dnešní. Zkrátka je špičkový.
(…)
V tomto městě [v Praze] můžete spatřit bezpočet divů, prožít bezpočet pocitů a uslyšet bezpočet jazyků. Můžete zde být bezmezně šťastní, ale také bezmezně nešťastní. Ovšem existuje i jiná Praha – nemilosrdná a brutální. Praha každodenní otrocké práce, kvůli níž si nevšimneš architektonických skvostů, Praha Výstaviště, kde otroci z ciziny (mezi nimiž Ukrajinci tvoří lví podíl) od rána do večera postávají v očekávání, že je někdo koupí, Praha vymahačů a mafiánů (mezi nimiž je Ukrajinců také po čertech hodně), Praha nelítostných razií, jež v honbě za nelegálními pracovníky pořádá česká policie, Praha márnic, kde se čas od času ocitají neidentifikovaná těla Ukrajinců, jež zahynuli za nejasných okolností, a konečně Praha sklepů a bordelů, které jsou nabity živým zbožím nedalekého východu, ve všech smyslech tohoto slova. Ve svém třetím a posledním českém období jsem se nevyhnula seznámení i s takovou Prahou. Ne, díky Bohu jsem na vlastní kůži nepocítila ani Výstaviště, ani vymahače, Bůh mě také ušetřil před márnicemi a bordely. Ale v roce 1999, když jsem pracovala v jedné české stavební firmě, jsem jednala s dělníky, nad nimiž hrozba vymahačů visela neustále, až do doby, než se náš zaměstnavatel domluvil s mafiány na nedotknutelnosti svých zaměstnanců, za kterou, jak jinak, bylo třeba každý měsíc zaplatit. Ke cti našeho šéfa musím říci, že on sám byl orientován na čestné a zákonné vydělávání peněz, to byla pro něj zásadní věc. Co se týče dělníků, ti všichni se v ivanofrankovské kanceláři tvářili jako bezúhonní otci od rodin, kteří si jedou vydělat na živobytí, vzdělání dětí, auto atd. Ve skutečnosti se takovými ukázala být tak třetina. Většina přeci jen podlehla pokušení a den co den balancovala na hraně mezi těžkou prací a neméně těžkou opilostí.
Naše kancelář se nacházela v jednom městečku u Vltavy, třicet kilometrů od Prahy. Pro mě představovala především zkušenost s úřední češtinou, jako sekretářka jsem vedla dokumentaci firmy. Tehdy poprvé doopravdy začalo překládání úředních papírů, které se stalo mojí další inkarnací. Jednoho ze svých hrdinů (myslím, že Pnina ze stejnojmenného románu) nazývá Vladimír Nabokov „lingvistou z nutnosti“. Co se týče češtiny, pasuje toto označení asi i na mě.
V určitém období života se ukázalo, že jistý rys mého charakteru vyžaduje, aby byly plody práce konkrétní, aplikované, vymezené v prostoru a neutajené v čase. Jak je vidět, vesnická mentalita (na niž si mimochodem v této souvislosti nemám důvod stěžovat) o sobě dala znát. A proto je ze mne teď překladatelka pro chudé. Bez nadsázky, mohla bych vést statistiky toho, kolik mladých Ukrajinek se provdalo a rozvedlo s více či méně mladými Čechy a kolik se jich usídlilo v takzvaných nočních klubech či masážních salonech, kolik Ukrajinců bylo brutálně deportováno po několikaletých nelegálních útrapách, kolik jich bylo hospitalizováno v českých blázincích kvůli záchvatu deliria tremens a kolik se ocitlo v nemocnicích kvůli rakovině jícnu, žaludku, úrazu hlavy či přelámaným kostem. Kolik jich beze stopy zmizelo, bylo uvězněno a kolik se jich vrátilo domů v pevně zatlučených a pražskou hygienou označených rakvích (z těch nejneočekávanějších příčin – jednu ženu například zabila kráva). Kolik manželských i nemanželských ukrajinských dětí je zaregistrováno v českých matrikách… Kolik bolesti, slz, potu a krve stojí za tím vším, ale přesto se mi chce věřit, že také neméně úlevy, neocenitelných zkušeností a radosti. Vždyť pro mnohé, jakož i pro mne, se Čechy ukázaly být nouzovým vchodem, kterého když využiješ, uvidíš život, svět i sebe samého v docela jiném světle…
„Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, směřuje přes všechny dálky hlavně k sobě samému,“ řekl Jan Werich. Na cestu ukrajinské dělníky zdaleka nevolá touha po poznání. Avšak jsem si jistá, že stejně jako je tomu u chuti, i touha přichází ve větší či menší míře až za pochodu. Proto se každý z gastarbeiterů vrací z evropských cest za výdělkem trošku více Evropanem, než jím byl před odjezdem. I toto je způsob integrace Ukrajiny do Evropy. Svérázné kurzy ke zvýšení evropskosti.

Poznámky:

1. Motýl, Ivan. „Kajjake barvy Ostravy“. Týden, 2006, č. 14, s. 45. [Zpět]
2. Sloveso „bazikaty“ má v ukrajinštině význam žvanit, tlachat, kecat. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!