Plav
archiv


Vytržení známostí. Devět povídek o rolích, naději a upřímnosti

Milena M. Marešová

Blecher, George. Jsou i jiní lidé.
Z anglického originálu Other People Exist přeložil Marek Sečkař.
1. vydání. Brno: Host, 2010. 240 s.
 

Galerie podivínů, kteří zarputile vyprávějí o svých obsesích? Jen zdánlivě. Kniha amerického spisovatele, novináře, překladatele a herce George Blechera (nar. 1941) Jsou i jiní lidé je soubor výpovědí o zvláštním pocitu, který sám autor nazývá „sdílenou izolací“. Je to jakási podoba dobrovolné či samovolné destrukce rodinných i partnerských vztahů, vyskytující se v nitru současného člověka, která se ale neuvolňuje jako zvláštní psychická porucha, ani jako pozitivní následek psychoanalýzy, ale jako způsob, jímž lidské myšlení reaguje na hektický styl dnešního světa, kdy si jedinec spíše uvědomuje a chrání své osamění, odpoutanost, než aby pěstoval „spolužití“.
Společný tón charakterizující devět povídek v knize Jsou i jiní lidé je možné pojmenovat jako vytrženost z běhu. Paradoxně však v principu nejde o vržení do výjimečnosti nebo vytržení díky nějaké zvláštní odvaze či odhodlání jednotlivých protagonistů. Postavy nevystupují ze své běžnosti. Čtenář je potkává, naslouchá vyprávění, poznává okolnosti a souvislosti, a teprve postupně se dovídá, oč v celku jde. Anebo ani všechny příznaky neodhalí a jenom přibližně tuší, co právě konkrétního člověka pohlcuje. Každá z hlavních postav už je v proudu řeči a my jen jako bychom šli mimoděk kolem. Stává se přece, že člověk zaslechne útržek hovoru, část příběhu ve zkratce, ve chvíli, kdy vypravěč a dobrovolní i náhodní posluchači tráví čas v jediném prostoru, třeba jde kolem ulicí nebo společně jedou veřejným dopravním prostředkem. Přitom situace vyplývající z jednotlivých povídek jsou plastické, téměř připomínají kulisy.
Ostatně Blecherovy povídky jsou podobné improvizovaným scénkám či představením a jejich extrovertní, sebeočistná role je jejich nespornou devízou. Možná proto také jako ústřední povídka působí ta, která je předposlední v obsahu, tedy povídka nazvaná Štěstí: život podle Čechova. Jednoznačný odkaz k ruskému dramatikovi i divadelní prostředí, v němž se příběh odehrává, to jsou první pomůcky a nápovědy, které autor nabízí. A zároveň protipóly, mezi které zde spisovatel napnul dění; zavěsil ho mezi vnitřním světem dramatu a vnějškem, všedností herců. Oba prostory jsou v souhře a představitel doktora Dorna, vypravěč, si často pomáhá citacemi z Čechovovy hry, aby jimi ilustroval své líčení nebo aby je použil jako hybatele, oddělující jednotlivé akty, z nichž skládá svůj příběh.
Herecký part a denní život a starosti se propojují, společně s kostýmem jako by se oblékal i cizí život. Ale zároveň se civilní postava nikdy docela nezmění, „neupadne“ do své role. A tak je to i v ostatních Blecherových povídkách v tomto souboru. Ten, kdo vychází „na scénu“, zároveň jako by se nahlížel z jiného úhlu, zvnějšku studoval své chování a jednání, komentoval a ujasňoval si svoji pozici. A přitom si držel odstup – což působí v povídkách, které mají velmi silný emocionální náboj, zvláštním způsobem přitažlivě. Trochu je to terapie a trochu bezhlavé obviňování bez možnosti nalezení někoho, na něhož by bylo možné „svalit svoji vinu“, neboť dotyčný tu vždy stojí tváří v tvář jen sám sobě. Ale je to asi právě ona výše pojmenovaná „sdílená izolace“, díky níž se každý zdá být v bezpečí, protože své okolí zkrátka nevnímá, nevidí a soustředí se na osobní projev, mnohdy podobný automatickému záznamu. Jako by se protagonistům v určitém okamžiku „zvedla stavidla“ zábran, pro které dlouho drželi svůj odstup, mlčeli, tišili v sobě své běsy i hlasy, stížnosti, bolesti. Teď se stávají „jinými“, protože se v proudu nepřemýšlivého chvatu zastavují, dokonce ohlížejí, reflektují.
Ovšem způsob, jakým je vedeno vyprávění, nenasvědčuje tomu, že by vypravěčům šlo primárně o to, aby svět seznámili se svým trápením. Exprese tu není extravagancí, a už vůbec ne exhibicí. Naopak, tyto povídky mají jistou intimitu, díky níž čteme téměř opatrně. Zde hraje roli opět ona náhodnost zaslechnutého, která působí možná jako rozhovor (nebo jen hovor), který k nám proniká bez vědomí svého původce, jako když stojíme za tenkou přepážkou. Postavy přes divadelnost stylu nepotřebují a nevyhledávají publikum. Ano, často mluví tak, že je zřejmé, že proti nim stojí naslouchající, ale ten je vnímán jako někdo, kdo „patří do hry“, koho se problém nějakým způsobem (třeba jen tak, že je o tom vypravěč přesvědčen) týká.
Divadelnost má v sobě už první povídka – Indická božstva na Upper West Side. Připomíná loutkové představení. Jde o pohled na jednu rodinu, v níž je rozhodující matka a její vztah k dětem, a skrze ně se postupně vyjevuje proměnlivý poměr k manželovi. Vypravěč tu není přímým účastníkem, ale pozorovatelem, což onu „loutkohereckou“ pozici podporuje. Matka svého syna bezvýhradně miluje, a i když si je vědoma horizontu jeho závislosti na ní, jako by se ho snažila svojí láskou „infikovat“. Zvnějšku tato rodina jistě působí spokojeně, bez nesnází. Zesílením osvětlení a soustředěním se na jednotlivé role vyplouvá na povrch závažnost jednotlivých rodinných pout, včetně toho, že je třeba se smířit s faktem, že jakmile dítě dospěje, bude nutné je ve formálním projevu více skrýt. Zbývá jen naděje, že budou dostatečně silná, že se nepřetrhají.
Jestliže herecké party a čechovovské téma mají přímou úlohu v již jmenované předposlední povídce Blecherova souboru, tak další herečka promlouvá v povídce s názvem Strach ze zemětřesení. Zde ale autor používá svůj zvláštní, nejasný způsob výpovědi. Nevíme, jestli je to role, kterou si postava přeříkává, fantazie osamělé bankovní úřednice, anebo projev duševní choroby. Jazyk povídek George Blechera je strohý, odsýpá, téměř jako by někdo měřil čas, což přispívá k zvýšené razanci výpovědi, která jistě vyžaduje dávku odvahy a odhodlání:

Celý den jsem seděla zabedněná v bytě, měla jsem puštěnou televizi a čekala jsem na zprávy o tom zemětřesení. Na scénář jsem se nedokázala ani podívat. Nebyla jsem schopná nic dělat.
Další, co si pamatuju, se stalo až uprostřed noci. Tentokrát jsem si byla jistá, že cítím další otřesy. Ale všechno v bytě bylo pořád na svém místě. Začínala jsem si myslet, že něco není v pořádku se mnou! Možná něco spadlo a přerušilo mi míchu, takže teď nic necítím. Celou noc jsem seděla a sotva dýchala. Snažila jsem se vydržet.
Ráno jsem zdaleka nebyla ve stavu, abych mohla číst ze scénáře, ale aspoň už jsem nebyla tak ochromená. Všechno bylo klidné. Ten pocit zemětřesení zmizel.

Podobně nejasná poloha je v povídce Bota jako každá jiná, kdy jde o jakousi fantazii chlapce, který se dostal do světa Staré dámy, někoho, kdo hraje úlohu v „zasvěcení“ mladistvých do životních tajů. Ovšem ne jednoduše – není to nějaké primitivní objevování sexuality, ale opravdu kouzelné podobenství připomínající „čarodějnického učně“, který je unesen do jiné dimenze, aby se mu zpětně „rozšířilo“ vědomí a on mohl poznávat svět skutečnosti. I když ten pocit chlapecké iniciace je plně funkční a přirozený, přece ho autor vede v lince nejistoty, na které straně vnímání se právě čtenář nachází:

Stoupali jsme po schodech nahoru. Naše úzkost se rozdrobila v drobné hádky, na což jsme byli experti. Tváře nám hořely nadšením a všichni jsme voněli jako řádně opečovávané děti: neodolatelně. Jak bychom mohli nemilovat svoji schopnost působit bolest? Právě tato schopnost především nás povede životem.
Vystoupili jsme, jak nejdál to šlo. Hluboko, hluboko pod námi, takřka v nedohlednu, zůstaly prázdné stoly, opuštěné malířské stojany, otevřené knížky, postele, v nichž jsme nespali už celé měsíce. Všechno to vypadalo mírumilovně, jaksi zaprášeně a naprosto nedůležitě.
Je život, když skončí dětství, antiklimax? Jak by nebyl?

Podobnou otázku – jestli je tohle opravdový život, jeho meta-reflexe, absolutní přetvářka nebo duševní choroba – nastoluje George Blecher v povídce Okamžiky erotického toužení nerozlišitelné od lásky. Opravdu je to radostná výpověď skvělého fotografa, který dokáže odhalit ženskou krásu a zachytit ji na fotografii? Anebo se tu popouští uzda představivosti někoho, jehož mysl zachvátila úchylka, kohosi, kdo není naopak vůbec schopen konfrontace s opravdovou ženou a ke svým výlevům používá erotické fotky v pochybných časopisech? Dokladem jsou fotografie, které jsou v knize opravdu přetištěné. Jenže ouha – pro udržení napětí to jsou jen prázdné rámy, do kterých je nutné si dosadit správnou volbu: …anebo je to jen otázka úhlů a protiúhlů: trojúhelník tvořený hlavou a levou paží té dánské dívky, když si bradu podepřela dlaní; způsob, jímž její nohy v džínech značky Guess přehozené přes žulové okruží fontány slouží jako protiváha jejího trupu oblečeného v pruhovaném bavlněném svetříku bez rukávů; tupý úhel jejího pravého lokte spočívajícího na jejím pravém stehně, zakázaná cigareta v její jemné útlé ruce; ospalý třicetistupňový sklon její zakloněné hlavy s čelem vystaveným slunci a rty roztaženými v snivém úsměvu?
Ostatně styl Blecherových povídek neusiluje o nějaké průzračné resumé. Podobně jako jeho postavy čtenář doprovází výsečí jejich cesty, posléze je i opouští. Žádný happyend, ve většině ani nějaké jednoznačné řešení. Výstupem, který je tu prezentován, nic nekončí. Příkladem je dívka Wendy v povídce Ó Wendy! Ó Amy! – teprve v závěru, ve chvíli, kdy se z ní vyřinula všechna skrývaná zášť vůči sestře, a v okamžiku, kdy objasnila, jak k ní našla ztracený vztah, ale jak její život stejně neuchránila před sebevraždou, teprve tehdy se před ní otevírá realita života. Až odloží roli „rebelky“, dospěje k vyrovnanosti. Přitom pochopitelně nejde o nějaké explikované otevření se a vyvržení obsahu. Odehrávají se zde věci přirozené: dospívání, smiřování, rozchody a nalezení, rodičovská i partnerská láska.
Hra, kterou spouští ve své knize George Blecher, se neděje před roztaženou oponou, ale za ní, v různých zákoutích. Různorodá společnost – je tu Korejka i ghanský básník, lidé různé barvy pleti i sociálního postavení – jenom vypadá jinak. Sdělují své poslání a převlékají se „do civilu“. Jejich „jinakost“ nakonec plyne z toho, že jsou svérázní a uzavření do sebe, ale zároveň neodolají nutkání své ke výpovědi. Skládají momentky a nastavují zrcadla. Upřímně hrají, a tak je snadné jim odpustit občasné přehánění, podobně jako dobrému herci tolerujeme silnější vrstvu líčidla.






© 2005 občanské sdružení Splav!