Plav
archiv


Literární Švýcarsko dál zůstává živoucím organismem

Rozhovor s Irenou Šebestovou

Rozhovor o literárních velikánech i nástupu mladé generace, o zvláštním fenoménu švýcarské ženské literatury a také o nedávném vzniku oboru „švýcarská literatura“ na některých tamních univerzitách.
 

Tereza Hřibová: Ve švýcarském literárním prostoru se míchají čtyři úřední jazyky a široká řada různých dialektů – lze přesto najít nějaký spojující nebo charakteristický prvek, pokud jím není jazyk?

Irena Šebestová: Literatury jednotlivých jazykových oblastí se autonomně vyvíjejí v každém ze čtyř regionů, a tím pádem zůstává literární Švýcarsko jako celek i nadále živoucím organismem, který svou jedinečností vyvolává rostoucí zájem evropské literární vědy. V současné době se stále častěji objevují zmínky o literatuře tzv. „pátého Švýcarska“, tak je nazývána literatura švýcarských autorů žijících trvale v zahraničí. Tematické spektrum literární tvorby švýcarských spisovatelů zůstává i nadále široké a snaha najít sjednocující prvky vyznívá nejednoznačně.
V úsilí o vzájemnou informovanost z oblasti literárního dění v jednotlivých regionech sehrávají nezanedbatelnou roli literární časopisy a sborníky. Jedním z mnoha, který prezentuje ve třech jazycích (německy, italsky a francouzsky) díla jednotlivých autorů, je Viceversa Literatur (ročenka švýcarských literatur). Tento sborník je sjednocujícím svazkem, který zprostředkovává čtenářům přehled nejen o literární tvorbě, ale i o jejím překladu a celkovém literárním dění ve všech jazykových oblastech Švýcarska.
Nelze též opomenout tzv. „Literární dny“, které se od roku 1979 konají pravidelně v květnu v Solothurnu. Jsou místem setkání spisovatelů ze všech čtyř jazykových oblastí, kteří předčítají ukázky ze svých děl, a zároveň i diskusním fórem literární obce.

TH: Je tedy možné mluvit o švýcarské literatuře jako o literatuře „národní“? Nebo lze souhlasit s tvrzením Huga Loetschera z eseje Ein T-Shirt und Bluejeans, že „paralelní rovnoprávné postavení jazykových kultur je zároveň odpovědí na otázku týkající se jedné švýcarské národní literatury: taková literatura neexistuje“?

IŠ: V tomto případě bych se i já přiklonila k Loetscherově tvrzení o neexistenci jedné švýcarské literatury. Zatím jsem se ve své praxi nesetkala s tím, že by se psalo nebo hovořilo o švýcarské literatuře jako o jednolitém celku. Vždy byla totiž spojena s přívlastkem podle jazyka, ve kterém vznikla, tedy například švýcarská německy psaná literatura.

TH: Na internetu jsem náhodně narazila na zprávu, že od akademického roku 2007/2008 je na univerzitách v Ženevě, Lausanne a Neuenburgu ustaven nový studijní obor „švýcarská literatura“. Proč došlo k institucionalizaci oboru teprve nyní? A jaké změny to přineslo – na poli akademickém i na poli literárního provozu?

IŠ: Nevím, jestli v tomto případě dokážu nalézt erudovanou odpověď. Mohu pouze vyjádřit svou domněnku, která částečně souvisí s odpovědí na předcházející otázku. Zmíněné univerzity se nacházejí ve městech francouzské části Švýcarska. V této souvislosti je nutno vzít v potaz, že švýcarská francouzsky psaná literatura se v mezinárodním měřítku neprosadila takovou měrou jako německy psaná, a lze tedy předpokládat, že se zde mohla projevit snaha o emancipaci jednotné švýcarské národní literatury jako „strategického“ celku. Avšak i toto úsilí může vést k nejednoznačným závěrům. Na jedné straně je pod záštitou renomovaných veřejných institucí podporován vznik jedinečného celku pod názvem „švýcarská literatura“, na straně druhé se jednotliví autoři snaží prosadit v širokém jazykovém spektru čtenářů a chtějí vydávat knihy u renomovaných vydavatelství (srov. s německy píšícími autory v Německu).

TH: Jaká je situace současné švýcarské literatury co do témat a motivů?

IŠ: Od počátku nového milénia se situace ve švýcarské literatuře postupně mění, o pozornost literárního publika usiluje nastupující mladá generace. Nejedná se však o žádný revoluční zvrat, který by v krátkém čase vyvolal rozhodující změnu v literární produkci a podnítil vznik literatury zcela nové. Spíše postupně zanikají zavedené tradice. Politický náboj literárních děl ztrácí na intenzitě, žádoucí je vedle schopnosti vystavět nápaditou zápletku i bohatá představivost. Nastupující generace spisovatelů, jako jsou Martin R. Dean, Fleur Jaeggyová či Nicole Müllerová, sice navazuje na tvorbu starších kolegů, ale především dále rozvíjí inspirativní a podnětné trendy. Do centra svého psaní staví vlastní biografické zážitky. Návrat ke kořenům vlastního já je určitou formou odmítání situace ve společnosti, uskutečňuje se však bez mocného vzrušení a bouřlivého nesouhlasu. Mohlo by se zdát, že náhlá ztráta nestorů švýcarské literatury Maxe Frische a Friedricha Dürrenmatta v poslední dekádě minulého století zanechá nadlouho prázdný prostor, avšak ten velmi brzy zaplnila řada nových autorů. Ráda bych zmínila tři z nich, jejichž romány byly velmi pozitivně přijaty nejen odbornou kritikou, ale i širokou čtenářskou obcí: Peter Weber a jeho román Der Wettermacher, Zoë Jennyová a její prvotina Das Blütenstaubzimmer (Pokoj posypaný pylem – viz recenzi v tomto čísle Plavu, pozn. red.) a Peter Stamm s knihou Agnes.

TH: Platí stále návaznost na „zdrojový“ jazyk – platí, že například francouzsky píšící autor se musí nejprve prosadit ve Francii a teprve poté získá věhlas i na domácí půdě?

IŠ: Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět. Již jsem zmínila literaturu „pátého Švýcarska“, která získává na významu. To znamená, že někteří autoři (např. Martin Suter) se odstěhovali z osobních důvodů a našli v zahraničí druhý domov. Někteří spisovatelé (např. Paul Nizon, který odešel do Paříže) volili odchod do ciziny jako formu protestu proti společenským událostem. V cizině žijí, pracují i publikují, opakovaně se však vracejí do Švýcarska, kde mají rovněž své vydavatele, neboť nechtějí se švýcarským čtenářem ztratit kontakt.

TH: Vyskytuje se i v současné švýcarské literatuře „nenávistná láska k vlasti“? Tedy podobný kritický proud, jaký v Rakousku zastupují např. Thomas Bernhard či Elfriede Jelineková?

IŠ: Kritický postoj k patriotickému mýtu „Tellova Švýcarska“ zaujímala především generace spisovatelů, která zažila studentské nepokoje v roce 1968. K této generaci patří např. spisovatelé Peter Bichsel, Adolf Muschg, Niklaus Meienberg, Paul Nizon, Otto F. Walter, Kurt Marti nebo Hugo Loetscher, kteří svými díly výrazně ovlivnili směřování švýcarské literatury. Prolínání politiky a literatury se pro ně stalo samozřejmostí, takže osobní společenská angažovanost se odrážela i v jejich literárních textech. Za základní princip svého psaní považovali vyrovnání se s politickou situací. Diskuse o rodné zemi patřila neodkladně k jejich literárnímu repertoáru a „nenávistná láska k vlasti“ byla hnacím motorem jejich psaní.
Téma helvetského mýtu ztrácí na intenzitě od poloviny osmdesátých let. Nová generace spisovatelů považuje Švýcarsko už jen za místo svého původu: je součástí jejich identity a místem, kde žijí svůj privátní život. Ve svých literárních výpovědích se více přiklánějí k autobiografickému líčení lásky, partnerství a sexu.

TH: Ve švýcarské literatuře najdeme hodně autorek-žen. Je to náhoda, nebo to vyplývá z nějakých hlubších souvislostí, na první pohled skrytých? [1]

IŠ: Švýcarská ženská literatura je zvláštním fenoménem, který se prosadil v sedmdesátých letech 20. století jako součást ženského hnutí a úzce souvisí s bojem švýcarských žen za rovnoprávnost ve společnosti. V nejstarší demokracii světa totiž ženy získaly volební právo až v roce 1971. Emancipační snahy žen v rámci patriarchální společnosti také podpořily vznik vlastní ženské literatury. Tato literatura se rozvíjela jako radikální veřejný protest proti nerovnoprávnému postavení žen ve společnosti. Své individuální zážitky autorky vyjadřovaly nejprve ve formě deníků či autobiografických líčení, což propůjčovalo literárním textům subjektivitu a sebepoznání. Důležitým přelomem se pak stalo vydání kultovní knihy Häutungen (Svlékání z kůže) Vereny Stefanové v roce 1975. Od konce sedmdesátých let se pak švýcarská ženská literatura etabluje na literární scéně jako její nedílná součást, která nepotřebuje dokazovat své umělecké kvality. K nejznámějším spisovatelkám patří mimo jiné Laure Wyssová, Hanna Johansenová, Ilma Rakusaová, Eveline Haslerová, Gertrud Leuteneggerová. Střední generaci autorek zastupují např. Milena Moserová nebo Mellita Brezniková, jako představitelku nejmladší generace lze uvést Zoë Jennyovou.

TH: Jaká je obecně situace na poli překladů do češtiny? A vycházejí spíše „náhodně“, nebo systematicky?

IŠ: Mým osobním názorem je, že vycházejí spíše náhodně: výjimku tvoří projekt pana Radovana Charváta, který přeložil souborné dílo Roberta Walsera, a nelze opomenout ani autora literatury faktu Ericha von Dänikena, který je u nás překládán nejvíce. Zvláštní kapitolu samozřejmě tvoří románová a dramatická tvorba Maxe Frische a Friedricha Dürrenmatta. Do češtiny byly přeloženy jak romány Frische, ve kterých se opakovaně objevuje motiv hledání vlastní identity, tak i detektivní romány Dürrenmatta, u českého čtenáře velmi oblíbené. Dürrenmattova dramata jsou stále nedílnou součástí repertoáru českých divadel a domnívám se, že Návštěva staré dámy byla až na malé výjimky uvedena na všech domácích jevištích.

TH: Mohla byste se o jednom svém oblíbeném autorovi zmínit podrobněji?

IŠ: Chtěla bych zmínit švýcarskou spisovatelku Ericu Pedrettiovou, která patří k nejvýznamnějším představitelkám současné švýcarské literatury a jejíž literární tvorba je velmi úzce spojena s historickými událostmi Československé a později České republiky. Pedrettiová se narodila v roce 1930 v německé rodině ve Šternberku. Po roce 1945 byla rodina na základě Košického vládního programu přinucena opustit domov na severní Moravě. Traumatické zážitky z války i poválečného období, které se staly bezprostředním impulsem pro její psaní, konfrontuje se zkušenostmi z nového domova, ze Švýcarska. V jejích autobiograficky zabarvených dílech hrají témata ztráty a nacházení domova důležitou roli, sem patří romány Harmloses, bitte (Bezstarostný, prosím), Heiliger Sebastian (Svatý Šebestián), Engste Heimat (Nechte být, paní Smrti). Spisy, ve kterých se spisovatelka vrací na místa svého dětství, však tvoří jen část její tvorby. Zajímavá je také kniha o švýcarském malíři Ferdinandu Hodlerovi a jeho ženském modelu, který během portrétování umírá – Valerie oder Das unerzogene Auge (Valerie aneb Nevychované oko). Zde se spisovatelka zamýšlí nad otázkou, kde jsou hranice mezi snahou o dokonalé umělecké ztvárnění a posedlostí vlastním dílem.

TH: Je možné mluvit o některých současných autorech jako o celoevropsky známých?

IŠ: V každém případě lze zmínit v Evropě známé autory, jako jsou např. Peter Bichsel, Adolf Muschg, Paul Nizon, Hugo Loetscher, Urs Widmer, Thomas Hürlimann, Erica Pedrettiová, Markus Werner a další.

TH: Uvedla byste na závěr některý překlad z poslední doby, jenž by neměl uniknout čtenářské pozornosti?

IŠ: Doporučila bych překlad knihy Engste Heimat, který vyšel v českém překladu Lucy Topoľské pod názvem Nechte být, paní Smrti.

Poznámky:

1. Podle průzkumu, který udělala ve spolupráci se Švýcarskou národní knihovnou a Švýcarským národním fondem pro vědecký výzkum Deborah Kellerová, publikovalo v období 1970–1996 alespoň jedno literární dílo (román, sbírku poezie, divadelní hru apod.) přes 650 autorů, nepočítaje v to autory, kteří si onu jednu knihu vydali vlastním nákladem. Ve francouzsky mluvících kantonech (především v kantonech Vaud, Genève a Valais) to bylo přes 400 spisovatelů, z toho třetina žen. Na jednoho spisovatele připadají v průměru čtyři knihy, přičemž alespoň jedno prozaické dílo mají na svém kontě tři spisovatelé ze čtyř. Z celkové produkce připadá na prózu (především romány) 54 % a na poezii 28 %. Zbytek tvoří dramata, literární eseje a další útvary. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!