Plav
archiv


Spisovatelé ve vězení

Olga Lomová

Zdá se vám, že o čínské literatuře nemáte ani ponětí? Pak je pro vás následující esej perfektní možností, jak si rozšířit obzory! Kromě komentáře ke kompozici tohoto čísla se zde předkládá mnoho zajímavých a často překvapivých informací o klasických čínských literárních žánrech a způsobu užívání jazyka.
 

V rámci tohoto čísla literárního měsíčníku Plav čtenářům předkládáme překlady básní, esejů a povídek čínských autorů, kteří jsou nebo donedávna byli ve vězení. Jedná se o výbor z antologie, která vznikla v roce 2006 pod hlavičkou iniciativy nazvané „Spisovatelé ve vězení“ a byla sestavena za účasti Nezávislého centra čínského PEN klubu (www.chinesepen.org). Na přípravě výboru se podílela řada čínských autorů dnes žijících v exilu, včetně pana Čchen Maj-pchinga, spisovatele (píše pod pseudonymem Wan Č’), spoluzakladatele a dlouholetého redaktora časopisu Ťin-tchien a jeden čas také tajemníka Nezávislého centra čínského PENu. Velký díl práce vykonal koordinátor projektu „Spisovatelé ve vězení“, který vystupuje pod pseudonymem Ťing Wa (Žába ve studni). Ten k původní antologii napsal krátkou předmluvu, z níž ocitujeme podstatnou část:

„Spisovatelé ve vězení – při těch slovech člověka přepadá smutek.
Jsou to lidé, na které čínská většinová společnost zapomněla, které společnost zradila. Jsou násilím drženi v temných čínských vězeních na různých místech země. Zády se k nim obrátil nejen oficiální establishment, ale mnohdy i jejich nejbližší příbuzní a přátelé. Vězení je uvrhlo do těžko představitelného osamění. Navzdory všemu se však díky svému ušlechtilému snažení ocitají v duchovním společenství s těmi na svobodě a stávají se symbolem dnešní Číny.
Spočívá v nich naděje na to, že se čínský osud v budoucnosti změní. V miliardové Číně je jich zdánlivě jen nepatrná hrstka, přesto však představují mocnou výzvu. Výzvu vládě, která spravuje zemi násilím, výzvu lidem, kteří setrvávají v zaslepenosti. V literárních dílech vězněných autorů můžeme zahlédnout pravdivý obraz krize čínské kultury i zdejšího politického systému.
V této knize nám dávají věznění spisovatelé to, co mají nejcennějšího – své dílo. Zůstávají angažovanými intelektuály, odmítají lež a bouří se proti násilí. Ukazují nám neštěstí čínského lidu a odvrácenou tvář dnešní politické reprezentace.“

Ťing Wa v předmluvě vyjadřuje postoj těch čínských čtenářů doma i v exilu, kteří s vězněnými autory sdílejí jejich přesvědčení a soucítí s jejich utrpením. Patos, k němuž Ťing Wa místy sklouzává a který českému čtenáři může připadat frázovitý, působí v čínském prostředí, které vždy kladlo důraz na to, aby v jazykovém projevu byly podle okolností rozlišeny různé úrovně zdvořilosti, jako přirozený výraz úcty a sympatií a je pro tento typ textů charakteristický. Pro současné opoziční intelektuály v Číně je dále příznačné usilování o pravdu a spravedlnost, přesvědčení o ušlechtilém poslání angažovaného intelektuála a víra ve smysl osobní oběti, zatím neotřesená postmoderní skepsí, jak o tom letmo hovoří také Ťing Wa.
Původní antologii sestavenou Nezávislým centrem čínského PEN klubu tvoří dvě části – část literární, z níž jsme vybírali i pro toto číslo Plavu, a část publicistická, obsahující řadu zajímavých článků o současné čínské společnosti a jejích problémech. Do této části přispívaly význačné i méně známé osobnosti čínského opozičního hnutí. S ohledem na literární charakter časopisu Plav jsme publicistické články mezi přeložené tituly nezahrnuli a vybírali jsme pouze z děl, která editoři Nezávislého centra čínského PENu označili jako texty literární.
Z povahy věci vyplývá, že autoři, které zde představujeme, jsou nesourodí věkem, volbou žánrů i povahou svého díla. Jsou zde příslušníci různých generací (nejstaršímu je šedesát sedm, nejmladšímu třicet devět let), kteří zastávali či zastávají různá povolání – dělník, majitel stánku s občerstvením, vědecký pracovník, novinář, malíř atd. Všichni jsou zároveň spisovateli na volné noze a soustavně se věnují literatuře. Jelikož jsou možnosti, kterak v Číně publikovat nezávislé názory, velmi omezené, tito autoři většinou dosud neuveřejnili svá díla v běžných tištěných médiích, jejich texty se šíří především prostřednictvím internetu. Společným rysem těchto spisovatelů je jejich společenská angažovanost, za kterou byli nebo stále ještě jsou vězněni.
Mezi těmi, jejichž díla jsme přeložili, jsou také někteří autoři, kteří v době, kdy byli zatčeni a souzeni, upoutali mezinárodní pozornost. I v českých sdělovacích prostředcích, jejichž zpravodajství o Číně je ve srovnání se světem mnohem skromnější, se svého času psalo o zatčení Tu Tao-pina, následně odsouzeného ke třem letům vězení za článek publikovaný na internetu, a zejména o novináři a básníkovi Š’ Tchaovi, kterého čínským úřadům prozradila firma Yahoo! a jehož odsouzení k deseti letům vězení zvedlo vlnu nevole po celém světě. Většina jmen zastoupených v čínské antologii vězněných spisovatelů je však českému čtenáři zcela neznámá.
Absence těchto autorů na oficiální literární scéně má vedle cenzury a pronásledování i další příčiny. Nejedná se totiž primárně o spisovatele, kteří by literaturu považovali za hlavní smysl svého životního úsilí. Nemají ambice prosadit se v oficiálních médiích a stát se známými autory, stojícími po boku uznávaných literárních celebrit. Jsou to především nonkonformní lidé, pro něž je literatura nepostradatelným způsobem vyjádření osobního postoje, nástrojem reflexe neradostné reality dnešní Číny, výrazem politických požadavků či způsobem, jak nahlas pojmenovat věci, o kterých je přikázáno mlčet. V případě děl vznikajících přímo ve vězení se pro tyto autory literární dílo stává také deklarací vzdoru či záznamem vzpomínek na jiný život. Literatura se tedy také stává prostředkem, jenž pomáhá překonat tíhu vězení a jehož prostřednictvím o sobě vězeň dává vědět lidem venku a vstupuje do imaginárního společenství ducha, o němž hovoří výše citovaný Ťing Wa.
Čtenářům zde tedy především představujeme angažovanou literaturu vznikající v těžkých podmínkách a souvislostech, jimž musí čelit nelegálně působící autoři, kteří se snaží dosáhnout politického uvolnění a prosadit spravedlnost. Tomu odpovídá volba žánrů i převážně skromná forma. V původní antologii, z níž jsme vybírali, jsou pouze dvě povídky. Je zřejmé, že autoři dávají před fikcí přednost těm literárním žánrům, které umožňují bezprostřednější vztah ke skutečnosti. Převažují různé typy osobních esejů – v čínském žánrovém označení formálnější a propracovanější eseje san-wen i zcela neformální suej--pi. V těchto žánrových kategoriích nalezneme lyrické úvahy, vzpomínky na přátele ve vězení či krátké, osobně pojaté nekrology věnované památce těch „spolubojovníků“, kteří odešli navždy. V kategorii suej-pi jsou zastoupeny ukázky politického eseje v podobě fiktivního dopisu úřadům, ve kterém se poukazuje na bující korupci a útisk bezbranných lidí, dále črty, jež s faktografickou přesností zaznamenávají nekalé praktiky čínského vězeňství, či apelativně koncipovaný Manifest zdravotně postiženého člověka, jenž se obrací k většinové společnosti s výzvou, aby respektovala lidi s tělesnou vadou. Poslední zmíněnou ukázku jsme zařadili i do českého výboru, zejména pro její až téměř básnické kvality a také proto, že poukazuje na velké, avšak zpravidla všemi zcela opomíjené téma současné Číny – vyloučení zdravotně postižených z běžného života a obecně rozšířené pohrdání ze strany majoritní společnosti. V případě některých politických esejů je mnohdy těžké odhadnout, co vedlo editory antologie k tomu, že je zařadili mezi krásnou literaturu a ne do druhého dílu vyhrazeného publicistice.
Druhým nejvíce zastoupeným žánrem, co do výrazových prostředků nejrozmanitějším, je poezie. Převládá lyrická forma a postupy různým způsobem rytmizovaného volného verše, které se v čínské literatuře začaly prosazovat pod svérázně interpretovaným vlivem evropské poezie kolem roku 1919. Verš není rýmovaný, metaforika je jednoduchá a ustupuje věcnému konstatování. Častým formotvorným prostředkem je opakování a variace.
Básník promlouvá v první osobě a přímočaře hovoří o světě i o sobě samém. Charakteristická, pro čtenáře neznalého čínské poezie zpočátku nezvyklá, je zjitřená emotivnost ve vztahu ke světu. Ta se projevuje ve volbě části slovní zásoby, a především pak ve zvoláních, jimiž se básník obrací ke čtenáři, ale také k předmětu, o němž píše – ať už jsou to lidé, nebo neživé věci.
Poezie dnešních čínských autorů obecně, nejen těch, kteří jsou představeni v tomto výboru, se po všech stránkách vymezuje vůči klasické čínské básni. Užívá odlišný jazyk i formu, vytváří novou obraznost a na první pohled nemá s klasickou básní nic společného. Vzhledem k tomu, že klasické básnické formy jsou vinou neblahého vlivu Mao Ce-tunga v Čínské lidové republice obvykle spojovány s oficiálními vystoupeními nejvyšších stranických a státních představitelů, většina současných čínských básníků se od nich distancuje. [1] Přesto i v básních zařazených do antologie vězněných autorů jisté styčné body s klasickou poezií přece jen nalézáme. Jedná se především o přítomnost osoby autora v přímočaré a minimálně stylizované podobě. Autor v těchto básních dává najevo, že chce, aby jeho osobnost byla dobře viditelná, neskrývá se za „lyrický subjekt“, promlouvá sám za sebe a chce, aby mu tak také bylo rozuměno. Autenticitu básní ještě posiluje jejich přesné datování, zvyk známý z klasické poezie. Také výše zmíněná zjitřená emocionalita je rysem určitých proudů v klasické čínské poezii, zejména v písňové formě cch’. Ostatně i to, že si autoři v dané osobní situaci a společenském ovzduší zvolili právě básnický žánr, se samo o sobě podobá postojům tradičních básníků.
Vedle společenské angažovanosti a potřeby promlouvat sám za sebe se v původní antologii vězněných spisovatelů u řady autorů opakovaně objevují ještě dvě témata příznačná pro Čínu na začátku 21. století. Jednak je to vědomí dávné minulosti Číny a ambivalentní vztah k ní; na jedné straně pohled na historii jako na břemeno tížící současnost, na straně druhé optimismus z ní čerpaný; starobylost vlastní kultury je v očích básníka důkazem pomíjivosti všech útrap a zároveň probouzí víru v trvání lidského rodu. Druhým tématem, které se vynořuje v pozadí řady děl současných čínských autorů, zejména těch neoficiálních, je křesťanské poselství lásky a smíření.
Nejznámějším dodnes vězněným spisovatelem je Liou Siao-po, loňský držitel Nobelovy ceny míru. V roce 2006, kdy vznikala antologie, z níž jsme překládali, byl Liou Siao-po na svobodě, a proto editoři ukázky z jeho díla do antologie nezahrnuli. Dnes je však Liou nejznámějším vězněným spisovatelem v Číně i mimo ni, a proto zařazujeme i několik jeho básní psaných ve vězení.
Liou Siao-po je především autorem útočných esejů a publicistických článků. Zpočátku proslul jako literární kritik a filosof, který se soustavně věnoval úloze intelektuálů v moderní Číně. Ve svých dílech se pohybuje na pomezí odborných studií a veřejné polemiky se zavedenými kulturními veličinami a za použití vyhrocené rétoriky poukazuje na spoluodpovědnost inteligence za tragický vývoj po roce 1949 a zejména za Kulturní revoluci. V posledních letech se z Liou Siao-poa stal na prvním místě kritik společnosti, který se věnuje dokumentaci a zveřejňování křiklavých příkladů sociální nespravedlnosti, korupci, případům porušování lidských práv i svobody slova. Liou Siao-po před rokem 1989 publikoval v oficiálních časopisech a vydal i dvě knihy. Od devadesátých let ale také on publikuje výhradně na internetu. Liou Siao-poovo literární dílo má však ještě jednu polohu – je autorem emotivních milostných básní adresovaných manželce. Z nich přinášíme ukázku na na stranách 42–44.

Poznámky:

1. Mao Ce-tung se roku 1957 představil čínské veřejnosti jako autor básní v klasických formách. Jejich zveřejnění bylo mj. jedním z prvních projevů oficiální kritiky modernistických tradic čínské poezie, která za Kulturní revoluce vyvrcholila odmítnutím veškeré moderní poezie. Existuje český překlad prvních osmnácti Maových básní, který pořídil Josef Hejzlar ve spolupráci s Vítězslavem Nezvalem (Osmnáct básní na staré nápěvy, vydal Československý spisovatel v roce 1958). Roku 1977 zveřejnil svůj neoficiální překlad Egon Bondy. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!