Plav
archiv


Tvůrčí osobnost mnoha světů

Rozhovor s Kao Sing-ťienem

Jediný čínský autor, jenž byl ověnčen Nobelovou cenou za literaturu. Mnohaletý disident, dnes už prakticky napůl Francouz. O exilu, divadle a pozoruhodných rozdílech mezi čínštinou a francouzštinou přitažlivě vypráví Kao Sing-ťien.
 

Zuzana Li: Co bylo impulsem k vašemu odchodu do exilu: čistě subjektivní vnitřní potřeba svobodně tvořit, nebo i nějaké konkrétní perzekuce?

Kao Sing-ťien: Když jsem odjížděl z Číny, nesměla se má díla již publikovat. Byl jsem tehdy opravdu rád, když se objevila nabídka vycestovat do zahraničí. Alespoň jsem mohl odjet na chvíli pryč. Obdržel jsem pozvání do Německa a později do Francie. Ale vycestovat pro mne nebylo vůbec lehké, dlouho mi nechtěli dát povolení. Čekal jsem osm měsíců. Pak se ministrem kultury stal jeden můj starý přítel, spisovatel Wang Meng, až to mi vlastně umožnilo odjet do zahraničí. Když jsem odjížděl, ani ve snu mě nenapadlo, co se v Pekingu v červnu 1989 stane. Říkal jsem si, že využiju svého pobytu v zahraničí a v klidu budu psát svou Horu duše, zároveň budu mít dost času a prostoru se se Západem seznámit. Tenkrát jsem na exil nemyslel. To zapříčinila až náhoda. Když jsem přijel na Západ, měl jsem pocit svobody a potřebu tvořit a dělat spoustu věcí. Po tolika letech, kdy jsem byl v Číně neustále omezován a kritizován, jsem měl najednou volné ruce. Pak přišel červen 1989 a incident na Náměstí nebeského klidu, který naprosto změnil můj život.

ZL: Měla exilová zkušenost vliv na dokončení vašeho románu Hora duše?

KS: Nebýt exilu, byl bych býval psal Horu duše možná mnohem déle. Nevěděl jsem, jestli se román bude někdy publikovat, neměl jsem to vlastně vůbec v plánu. Horu duše jsem psal způsobem pomalého ukládání, vrstvení, které mohlo bez problémů pokračovat deset, dvacet let. Měl jsem spoustu materiálu, roční prázdniny a obrovskou radost z toho, že bez jakýchkoliv tlaků mohu v klidu pracovat na své knize. Netušil jsem, kdy knihu dokončím. Po událostech na Náměstí nebeského klidu jsem se rozhodl, že už se do Číny nevrátím. Pro mou tvorbu by návrat v mé situaci znamenal pohromu a konec. Takže jsem se rozhodl pro nový život v exilu. Uvědomil jsem si také, že do nekonečna psát knihu nemohu, že se musím tváří v tvář poprat s novou situací a začít nový život. Měsíc po událostech na Tchien-an-menu jsem tedy knihu dokončil.

ZL: Zajímáte se o čínskou exilovou literaturu?

KS: Exil není cíl, je to jen prostředek k získání prostoru k tvorbě. Je však také mnoho čínských intelektuálů, kteří po roce 1989 emigrovali, ale v exilu již nejsou schopni psát, mlčí. Nikdy se vnitřně nesmířili s odchodem, nedokázali se oprostit od Číny a jejich odchod z vlasti byl čistě politickým činem. Navíc někteří z nich si na Západ nezvyknou, neumí si najít své místo v novém životě. Když něco napíšou, je to politická záležitost, politický protest. Já si myslím, že toto spisovateli nestačí. Pro spisovatele by měla být na prvním místě jeho vlastní tvorba. Jsou ale také spisovatelé, kteří po odchodu z Číny velmi rychle pochopí svou exilovou situaci a jsou vděčni za prostor pro svobodnou tvorbu, nechtějí tuto jedinečnou příležitost promarnit. Já si například velmi vážím času, který mi byl dán. Za těch dvacet tři let jsem neměl žádnou dovolenou, stále pracuji. Ani víkendy nepěstuji, raději pracuji, protože to je to, co mě baví, chci to dělat, není to žádná otročina. Mám toho tolik, co bych chtěl udělat. V roce 1989, když jsem se pevně rozhodl zůstat v exilu, jsem napsal divadelní hru, jmenuje se Exil. Tehdy to byla objednávka jednoho amerického divadla, jako reakce na události na Náměstí nebeského klidu. Když jsem hru dopsal, nebyli spokojeni. Nebyla totiž napsána podle běžné americké představy, nebyl tam ani hrdina, ani politický protest, byla to vlastně filosofická hra o exilu, který jediný dává možnost přežít. Exil totiž nemá jen politické konotace, má také filosofické a existenciální konotace, jako vztah k okolí či k sobě samému. Problém, který tato hra nastolila, byl mnohem hlubší než jen politický azyl. Dnes je tchienanmenský incident historií, ale jelikož tato hra přesahuje rámec politického významu, je dodnes hrána. Navíc její téma není jen čínský problém, je to obecně lidský problém. Exil byla moje první hra napsaná v exilu. Druhou hru jsem psal už ve francouzštině. Nejsem jen exilový spisovatel. Jsem přesvědčen o tom, že spisovatel žijící v exilu se nemůže stát jen a pouze exilovým spisovatelem. Je hlavně spisovatelem. Takže druhou hru Hranice mezi životem a smrtí jsem hned psal ve francouzštině, i když to pro mne nebylo lehké. Dělal jsem to ale rád a ze své vlastní vůle, chtěl jsem psát francouzsky. Tato hra nemá s Čínou vůbec nic společného. Je to univerzální hra a jako taková se také hraje všude po světě. Byla přeložena do mnoha jazyků a stále se hraje. Je to ženský monolog o utrpení žití, je to také filosofická hra psaná na pozadí západní kultury, nemá vztah k Číně. Letos v březnu v Paříži začali hrát mou hru Ballade Nocturne. Ve francouzštině jsem napsal celkem pět divadelních her. Ani jedna z nich nemá přímou spojitost s Čínou, nejsou však ani typicky francouzské, všechno to jsou hry o lidské existenci v současném moderním světě. Kladu v nich mnoho různých otázek, například o současném umění či o krizi současného myšlení, dotýkám se také archetypálních vztahů mezi mužem a ženou, vztahem života a smrti, vztahem člověka k okolí a k sobě samému, samozřejmě tam jsou také politická a společenská témata.

ZL: Spisovatel Milan Kundera – možná jste se s ním ve Francii setkal – je původem Čech, dnes ale žije ve Francii a píše francouzsky. Ve vašem životním příběhu je v pojetí exilu jistá analogie. Milan Kundera se dnes již za Čecha nepovažuje. Jaký je váš vztah k Číně?

KS: S Milanem Kunderou jsem se nikdy nesetkal, ale některé jeho knihy jsem četl. Čechy, ke kterým si Milan Kundera utváří vztah, jsou úplně jiná země než Čína. Čína je stále zcela jinde, než je dnes Česká republika. Je v tom obrovský rozdíl. Čína se pro mě uzavřela. Dodnes jsou tam moje díla zakázána. To vlastně Čína přerušila styky se mnou, úplně mě odstřihla. Nemám důvod se o cokoli snažit. Letos to bude již dvacet tři let, co jsem z Číny odešel. Veškerá má tvorba, všechny důležité hry a knihy vznikly v exilu. Za oněch dvacet tři let jsem toho napsal a vytvořil tolik, kolik bych v Číně zřejmě neměl šanci vytvořit za několik životů, a chci toho ještě mnoho udělat. Čínská zkušenost je pro mě dnes již nesmírně vzdálená, už k ní nemám téměř žádný vztah. Můj život je dnes Paříž. Stále někam jezdím, předevčírem jsem byl ve Španělsku, před třemi týdny v Belgii, před měsícem na Tchaj-wanu, předtím Belfast, na počátku roku Londýn. Takhle vypadá můj život již kolik let. Čína mě zakázala, nemám chuť ani důvod o něco usilovat. Navíc si nemyslím, že by spisovatel musel náležet nějakému národu. Státní příslušnost je požadavek politické moci. Umělec nemá povinnost se hlásit k nějakému státu. Považuji se za „světoobčana“. Mám sice francouzské občanství, ale sám sebe vnímám především jako člověka, obyvatele planety. Je to lepší jak pro můj vlastní pocit, tak pro mou tvorbu. Stejně tak se v tvorbě neomezuji jen na identitu spisovatele. Dělba povolání je záležitostí moderní společnosti. Ve staré Číně, stejně jako v evropské renesanci, bylo psaní jen jednou z činností. Podle toho, co a jak chci vyjádřit, věnuji se té či oné činnosti. Kromě psaní románů se věnuji také divadlu, malbě, filmu, eseji. Stejně tak se nechci omezovat v tom, kterému státu patřím. Navíc si myslím, že to v dnešní době nemá velký význam.

ZL: Vy tvoříte nebo jste tvořil ve dvou naprosto odlišných jazycích, čínštině a francouzštině. Dávají vám tyto dva jazyky různé možnosti tvorby? Cítíte se v některém z nich svobodnější?

KS: Když budeme mluvit o způsobu uvažování, tak ten samozřejmě s jazykem úzce souvisí. Struktura jazyka ovlivňuje způsob myšlení. Rozdíl mezi východní a západní kulturou leží primárně v odlišnosti struktury jazyka. Ať píšu čínsky nebo francouzsky, já sám mám velký problém to posléze přeložit. Trvá mi to hrozně dlouho a nejsem s výsledkem vůbec spokojen. Proto tomu neříkám překlad, ale říkám tomu jiná verze, jiné vydání. Raději napíšu druhou verzi v čínštině, přičemž se samozřejmě snažím o co největší soulad s francouzským originálem, ale nemohu tomu říkat překlad v pravém slova smyslu. Už z toho je zřetelné, jak rozdílné oba jazyky jsou. Překlad je sice možný, ale musí najít kompromis, jak na jednu stranu zůstat co nejvěrnější originálu a na druhou stranu zvolit co nejvýstižnější způsob vyjádření v cílovém jazyce. Není však možné zachovat originální chuť, stejně jako není možné zachovat fonetickou zvučnost, původní prosodii jazyka, hudebnost nepřeložíte, je třeba ji vytvořit jinak. Já mám na jazyk vysoké nároky. Ať píšu čínsky nebo francouzsky, mám potřebu najít a plně rozvinout jazykové vlastnosti charakteristické pro onen jazyk, nestačí mi jen vyjádřit myšlenku nebo popsat děj. Hudebnost a libozvučnost francouzštiny se od čínštiny zásadně liší, mám velmi rád fonetickou stránku francouzštiny, je jako píseň. Mé věci psané francouzsky mají určitou melodičnost básně, mé hry jsou vlastně francouzské básně. Melodičnost čínštiny je naprosto jiná. V prvé řadě má čtyři pevně dané tóny a pravidelnou distribuci rytmu a melodie. Také gramatická struktura je naprosto odlišná. Čínština sama o sobě nikdy gramatiku neměla, to je až moderní import, kdy vznikla potřeba skrz západní gramatiku vysvětlit čínštinu, až pak vzniklo něco jako gramatika čínštiny, předtím nic takového nebylo. Ovšem z jazykovědného hlediska je struktura čínštiny ohromně zajímavá. Současná jazykověda vyrůstá ze západní teorie. Já mám takovou vizi: bylo by nesmírně zajímavé, kdyby nějaký lingvista našel jinou teorii jazyka vycházející z původní struktury čínštiny, nemuselo by se tomu říkat gramatika, byla by to vnitřní struktura jazyka, která odráží strukturu lidského myšlení. Poskytla by nový prostor a nový nástroj ke zkoumání rozdílu mezi Východem a Západem. Jsem přesvědčen, že pokud se chceme dopátrat skutečných rozdílů mezi východní a západní kulturou, musíme kořeny hledat ve struktuře jazyka. Vytváří různé mentální a duchovní světy.
Když píšu francouzsky, čínsky vůbec nečtu, čtu a poslouchám jen francouzštinu. Když píši čínsky, nemohu a nechci myšlenky vyjádřené francouzsky překládat do čínštiny, chci se vyjadřovat čínsky. Při psaní v čínštině není logika nejdůležitější, to je nejzřetelnější rozdíl mezi oběma jazyky. V západních jazycích jsou logické vazby přesně stanovené − čas, místo, podmět, předmět, to vše má jasnou distribuci. Ve slovanských jazycích to je stejné. Ale čínština, nejlepší čínština právě naopak přesahuje logické vazby a vztahy, v klasické čínštině to je nejzřejmější. Když chcete překládat text z klasické čínštiny, musíte tam logické vazby doplnit, dodat, vytvořit je. Ale v originálu logické vazby nejsou. To je krása čínštiny, že dává prostor čtení. Dobrá moderní čínština by měla takto fungovat. Ve francouzštině takovou svobodu nemáte. Tam svoboda spočívá v jasnosti a přesnosti vyjádření myšlenky, v tom je její síla a krása. To zase nemá čínština, která je postavená na volnosti spojení, její přitažlivost spočívá v dvojznačnosti a možnosti evokovat co nejvíce představ. V čínštině můžete volně skákat, přelétávat, odběhnout a zase se vrátit, v západním jazyce je zase třeba jasně postupovat od počátku ke konci, od teze k závěru. Proto je logika a racionální myšlení na západě mnohem přirozenější než v Číně, proto také vnímáme určitou nadvládu západní vědy, má to své opodstatnění již ve struktuře jazyka a způsobu uvažování a kognitivního vnímání světa. Od antiky až po současnost vládne logika myšlení. Ovšem neexistuje třeba i jiný způsob nazírání světa? Myslím, že čínština nám takovou možnost dává.

ZL: Říkal jste, že nemáte rád současnou čínštinu coby silně poevropštělý jazyk, dokonce v této souvislosti mluvíte o krizi čínštiny. Znamená to, že veškerá moderní čínská literatura je psána pochybným jazykem?

KS: Samozřejmě že ne. Existují čínští spisovatelé, kteří dovedou se současným jazykem velmi dobře pracovat. Fenomén, o kterém mluvím, se v čínské literatuře vyskytuje od Májového hnutí v roce 1919. V moderní literatuře můžeme hovořit o dvou jazykových tendencích. Jedna tendence spočívá ve vytříbeném archaizování čínštiny, ve využívání možností a potenciálu klasického jazyka. Tito spisovatelé byli a jsou sečtělí v klasické literatuře a stále tvoří. Jejich díla a jazyková erudice jsou výborné. Druhý proud je silně ovlivněn překladem. Čínština, kterou mluvíme, je jazyk s pouze stoletou historií. Vytvořili jej spisovatelé několika generací, kteří roubovali západní gramatiku a větnou výstavbu na čínštinu, tomu říkáme poevropšťování čínštiny. Lu Sün byl jedním z propagátorů tohoto směru. Sám psal výborně, ale jeho překlady západních děl jsou hrozné. Ovšem on je extrémní příklad. Později čínští spisovatelé, hlavně ti z lidové Číny, ztratili cit pro čínštinu, četli překlady a tyto texty podvědomě utvářeli jejich jazykové vědomí. Není to tak, že by vědomě chtěli psát v poevropštělé čínštině, to ne. Oni prostě na přeložených textech vyrůstali, takže tuto poevropštělou čínštinu považují za běžný a přirozený jev. Já osobně nemám tenhle způsob psaní rád. Čínština potřebuje tvořivost, ale tvořivost neznamená, že zaneseme formální prvky západních jazyků do čínštiny.

ZL: Na jakých textech jste vyrůstal vy sám?

KS: Já jsem se narodil před rokem 1949, má rodina mě navíc silně ovlivnila, takže jsem četl hodně klasických děl. Když jsem byl malý, četl jsem kromě textů, které patřily ke kánonu vzdělanců, také staré příběhy a vyprávění, zápisky a podobně. V tomto ohledu mám naštěstí dobrý základ. Později jsem se také naučil západní jazyk a právě srovnání obou jazyků mě teprve přivedlo k přesnějšímu jazykovému vědomí. Rozdíl mezi evropským jazykem a čínštinou je obrovský. Já se vědomě snažím o nalezení moderního čínského jazyka, ale ne cestou formálního poevropšťování. Snažím se posouvat hranice možností jazyka, chci se pokusit jazykem vyjádřit to, co je běžně považováno za nevyjádřitelné, tak, aby to plně odpovídalo jeho přirozeným vlastnostem a co nejlépe využilo potenci jazyka. Myslím si, že moderní čínština se stále ještě utváří a hledá svou pravou podobu.

ZL: Jste člověk, který žije nejen ve více jazykových a kulturních světech, ale také se pohybujete mezi několika různými uměleckými žánry. Vyjadřujete odlišnými médii něco jiného, nebo vlastně různými způsoby vyjadřujete to samé? Podle čeho uvažujete o výběru žánru?

KS: Každé umění vychází ze svých formálních vyjadřovacích prostředků. Literatura se vyjadřuje jazykem. Malba jazyk přesahuje, je čistě vizuální. Malba má schopnost vyjádřit to, co jazyk vyjádřit nedovede. Pro mě malba začíná tam, kde končí jazyk. Malba není prostředkem vyjádření názoru nebo myšlenky, malba má svou samostatnou existenci. Pak tu máme samozřejmě tanec, divadlo, hudbu atd. Když chcete cokoli tvořit, musíte velmi dobře rozumět výrazovým prostředkům, které to či ono umění používá. Takže pokaždé vyjadřujete něco jiného. Je to úžasně zajímavé a právě v tom spočívá krása tvorby. Když přemýšlím o novému díle, velmi pečlivě zvažuji, jaké jsou podmínky existence toho kterého umění, a z těchto primárních podmínek vycházím. Například divadlo. Co je základem divadla? Samozřejmě jsou dramatici, kteří kladou důraz na libreto, pak je tam režisér, ale co je nejdůležitější složkou? Herci. Divadlo je herecké umění. Vše ostatní je tu pro herce, vytváří jim to podmínky. Mé hry nejsou ke čtení, to bych psal knihy. Chci psát hry pro herce, abych jim vytvořil co nejlepší podmínky k hereckému výkonu, vytvářím jim herecké možnosti, aby mohli plně rozvinout své herecké schopnosti a možnosti vyjádření. Nepíšu proto, abych něco vyjádřil já, ale aby to mohli plně vyjadřovat herci svou hrou. To je moje idea o divadlu. V malbě se naopak chci oprostit od myšlení, od konceptů, ne jako současné tzv. konceptuální umění, já se naopak schválně zbavuji jazyka a myšlení. Jsem přesvědčen o tom, že malba nemá ve své podstatě žádný vztah k jazyku. Takže i když jsem to všechno já, v každém umění, kterému se věnuji, chci najít vyjádření, které nejlépe odpovídá podstatě toho kterého umění, chci nalézt jeho vlastní jazyk, to je mým cílem. Pak je malba skutečně čistou malbou, divadlo je divadlem. Dnes máme tolik her, kde herci chodí po divadle a mluví a mluví, konceptuální drama pro mě není skutečné divadlo, dokud herci nemají možnost vytvořit působivé drama svým herectvím. Vloni vyšla na Tchaj-wanu má nová kniha Lun si-ťü, kde jsem vyjádřil své názory na divadlo a na možnosti současného dramatu.

ZL: Kdyby chtělo některé české divadlo uvést vaši hru, kterou byste doporučil?

KS: Česko má také zkušenost s vládou komunistické strany, takže Exil by jistě rezonoval i s vaší vlastní zkušeností. V Polsku byla tato hra uvedena. Je to hra pro tři herce. To by mohla být jedna. Pak také Hranice života a smrti, tam jsou také tři postavy, je to existenciální hra o obecně lidské situaci moderního žití. Pak je tu taneční hra, ta poslední Ballade Nocturne, to je také univerzální hra, loni ji dávali na festivalu v Itálii, letos ve Francii; to vše jsou hry, které nejsou omezeny státními hranicemi. Navíc o České republice můžeme říct, že se zde kulturně setkává Východ se Západem, patříte ve větší či menší míře k oběma světům. Když se díváte z Východu, vidíte západní zemi, když se díváte z pohledu západního Evropana, nazýváte ji východní Evropou. Jste vlastně také mostem různých kultur, takže předpokládám, že si můžete vybrat cokoli.

ZL: Mluvil jste o sobě jako o ateistovi, ale ve vaší Hoře duše, stejně jako v obrazech, je prostor, který přesahuje hranice čistě reálného světa a naopak zabíhá do buddhismu, taoismu a šamanismu. Skutečně se považujete za ateistu?

KS: Přiznávám, že dříve jsem byl ateista. Bylo to i vlivem marxismu, který byl v té době v Číně vnímán jako obecná pravda. Později mé pochybnosti o marxismu narůstaly, až přerostly v přesvědčení, a já marxismus úplně zavrhl. Má filosofie a vše, co vyjadřuji, marxismus pohřbilo. Ovšem západní svět se ještě s marxismem zcela nerozloučil. Stále má ještě velký vliv. Proto je v západní Evropě ateismus běžným jevem. Náboženství hned navozuje představu útlaku. Levicově smýšlející intelektuálové a umělci jsou hluboce ovlivněni marxismem. Také proto jsem dříve zdůrazňoval, že jsem ateista. Dnes na to nahlížím jinak. Ateismus a víra – vždyť ty kategorie nejsou tak přesně vymezené. Budoucnost, která lidstvo čeká, je čím dál tím nejasnější. Stále více si uvědomujeme, že ji nedokážeme předpovědět. Co se stane zítra, pozítří? Vědci často hovoří o fenoménu nejistoty z toho, kam lidstvo směřuje a kam nás současný vývoj zavede. Já si myslím, že tu máme i určitou krizi myšlení, totiž že přílišné zdůrazňování ateismu nemá smysl. Proto říkám, že mám náboženské cítění, říkám tomu náboženské cítění nebo cit pro nadpozemské, já sám nejsem věřící, nehlásím se k žádné církvi ani k žádnému náboženství, ale náboženské cítění současná společnost potřebuje. Lidé toho o světě vědí velmi málo. Myslíme si, že víme všechno, ale ve skutečnosti nevíme téměř nic. Například ekonomická krize, která v poslední době postihla západní svět − který ekonom, politik nebo myslitel ji dokáže uspokojivě a přesvědčivě vysvětlit? Kdo může říct, co bude příští měsíc? Denně se potýkáme s problémy a otázkami, na které vlastně nemáme odpovědi. Jaká bude naše budoucnost? Kam lidstvo směřuje? Proto si myslím, že v dnešní době je náboženské cítění přirozené. Jinými slovy: člověk se potýká s nevědomostí, malý omezený jedinec vnímá nemožnost skutečného poznání světa, a tak přirozeně získá určité náboženské cítění. V tom je pokora, úcta k nepoznatelnému, strach ze smrti. Pak je v tom také soucit. Soucit je nezbytná lidská emoce. Pokud by člověk ztratil schopnost soucítit, to by byla tragédie. Všichni víme, k jaké pohromě vedlo potlačení mezilidského soucítění v Číně za vlády Komunistické strany. Pokora, soucit, skromnost. Skromnost je vědomí lidské maličkosti, člověk není bůh. Skromnost je naprosto nutná lidská vlastnost, kdo ji nemá, ten je hrůzný. Tyrani nemají skromnost. Diktátoři si o sobě myslí, že jsou bohové. Tyto tři kategorie – soucit, pokora a skromnost – jsou základem náboženského cítění. Proto si myslím, že v současné době krize myšlení se lidé bez tohoto cítění nemohou obejít. Nemluvím o náboženské víře, ale o náboženském cítění, a to má své opodstatnění. Z tohoto pohledu opravdu nemá smysl tvrdošíjně trvat na ateismu.

ZL: Od roku 2000 jste nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Je to pro vás nejvyšší ocenění, jakého jste mohl dosáhnout, nebo máte další plány a ambice do budoucna? Slyšela jsem, že se chcete nově věnovat hlavně filmu.

KS: Poslední desetiletí nazývám „postnobelovým obdobím“ nebo také mým třetím životem. Prvním životem byla Čína, druhým exil do roku 2000, třetím životem je „postnobelové období“. Nobelova cena mi přinesla celosvětové uznání, to je samozřejmě skvělé. Na druhou stranu mi přinesla také mnoho starostí a těžkostí, dostávám neustále nějaká pozvání, jsem pracovně velmi vytížen. Jsou spisovatelé, kteří po takovémto ocenění již nemohou nic napsat. Tlaky a společenské povinnosti, které z toho plynou, vám vlastně zabrání v další tvorbě, pokud si neumíte velmi efektivně uspořádat čas. Je to tak. Já sám jsem v roce 2003 vážně onemocněl, těšně kolem mě prošla smrt. Zamyslel jsem se a uvědomil si, že takhle dál pokračovat nemohu, že musím dál tvořit. Takže posledních deset let je sice stále obdobím tvořivým, ale kvůli zdravotním problémům − mám vysoký tlak a podobně, píšu už jen málo. Divadlo již také omezuji, protože příprava a uvádění her jsou fyzicky poměrně náročné. Film, nebo alespoň takový druh filmu, jaký chci dělat, točit mohu, nechci dělat žádné velké filmy, stačí pár lidí a nechci toho natočit mnoho. Pak jsem se také hodně věnoval malování. Dělal jsem stále větší formáty a mohu říct, že mé obrazy začínají být poměrně známé a uznávané, stejně jako to bylo s divadelními hrami. V době, kdy byla malba prohlášena za mrtvou, jsem měl svou vizi, že se chci naopak vrátit k malbě, jít proti proudu. Chci dokázat, že malba mrtvá není, naopak že žije. I když to vypadá, že v postmoderním světě není pro malbu místo, já jsem si svou cestu našel, navíc se mi dostalo i uznání významných galerií. To je můj další velký životní úspěch po Nobelově ceně. Jako malíř jsem již vlastně také spokojen s uznáním, kterému se mým dílům dostalo. A teď se chci věnovat především filmu.






© 2005 občanské sdružení Splav!