Plav
archiv


Sámská literatura v Čechách

Michal Kovář

Překlady sámské slovesnosti se zabydlely v našich luzích a hájích dřív než například překlady z finštiny nebo dalších menších ugrofinských jazyků. Se Sámy se mnozí naši cestovatelé setkali a jejich pohled na tento národ kolísal mezi opovržením a zájmem o sámskou kulturu. Více se dozvíte v následujícím textu, jenž přináší komentovaný přehled již téměř dvousetletého pronikání sámské slovesnosti do českého povědomí, její recepce a četných českých parafrází.
 

Kromě literatur psaných v ugrofinských či obecněji uralských jazycích, jež se staly jazyky státními vně Ruska (finština, estonština, maďarština), je v českém prostředí již delší dobu přijímána pouze sámská slovesnost.
První překlad sámské slovesnosti do češtiny vznikl mnohem dříve než překlady například literatury finskojazyčné. Sámská slovesnost byla též v českém prostředí vždy ve větší míře parafrázována. Zatímco české parafráze literatury finské se omezují na převyprávění Kalevaly, parafráze sámské slovesnosti se neomezují na jeden text a i jejich žánrový rozsah je pestřejší – od písní a pohádek až po povídky a romány.

Jako první uvedl sámskou literaturu do češtiny František Ladislav Čelakovský roku 1839 překladem dvou básní – Jezero Orra (Morse faurog, Krásy nevěsty) a Opět jízda k milé (Kulnasatz niraosam, Kulnasadž, má sobice). K těmto ukázkám laponské literatury řadí i báseň Jízda k milé; ta je však pouhou parafrází z pera švédsky píšícího finského básníka Franse Michaela Franzéna (v originálu Spring, min snälla ren!, 1810). Obě původní básně vyšly poprvé tiskem roku 1673 v dnes zaniklé kemijské sámštině s doprovodným latinským překladem a brzy byly přeloženy do všech tehdejších světových jazyků. V době romantismu byla jejich popularita značná a mnozí básníci si je brali za vzor. Do svých Stimmen der Völker in Liedern je zařadil i Johann Gottfried Herder. Právě od něj je s největší pravděpodobností znal i Čelakovský.
Autor zápisu a překladu básní byl sámský student bohosloví Olaus Sirma. Je možné, že básně sám vytvořil, či alespoň upravil, každopádně však o nich píše jako o příležitostných písních sámských pastevců sobů. Zvláštní je skutečnost, že se v originálu liší pravopis obou básní. Těžko říct, co nedůslednost v zápisu mohla znamenat, spíš se zdá, že podporuje domněnku o folklorním původu básní. Už v Herderově překladu, a stejně tak i u Čelakovského, se některé folklorní rysy ztrácejí (např. paralelismus, sevřenější písňové metrum), jiné se doplňují. Kupříkladu tam, kde v originále je ponecháno místo různým výkladům (melancholie i radost, vzpomínky i naděje), Čelakovský často sahá k jednoznačné interpretaci. Analogicky zdůrazňuje folklorní polohu básní již zmíněný Franzén ve své parafrázi, kde konkretizuje některé obrazy původních básní – nepřímé znaky zimy nahrazuje sněhem, touhu po křídlech vznášejícím se orlem a podobně.

Roku 1874 vyšla v Národních listech jako fejeton nepodepsaná zpráva o ústní slovesnosti Sámů. [1] Zprávu napsal rusista a cestovatel Jaromír Hrubý (1852–1916) a beze změny ji publikoval ve své cestopisné monografii Ze světa slovanského z roku 1885. Zpráva obsahuje i překlad písně a převyprávění několika pověstí. Zajímavá je také postřehem dělení žánrů podle přednesu na mužské (pohádky, pověsti) a ženské (písně) a zmíněním motivů cesty a okolnostmi sběru. Autor píše: „Jednou z hlavních příčin, proč mne zajímalo murmanské Lapsko, bylo rozšířené mezi ruskými učenci mínění, že Lopaři nemají národních podání, nemají národní poesie.“ Těžko říct, kdo byli oni učenci; zjevně do dějin lappologie nevstoupili, když nic nesebrali. Dále Hrubý píše, že si byl jist, že Sámové ústní slovesnost mají, jen se ji stydí před Rusy přednášet, poněvadž ti se jim vysmívají. Toto své tvrzení dokládá i z vlastní zkušenosti s Rusy takto: „Přišed do Koly (…) seznámil jsem se s dvěma ruskými popy, kteří delší již dobu mezi Lopaři žili. Jeden z nich, vzdělaný člověk a pilný ethnograf, jenž se zabýval bedlivě skoumáním těchto krajin, tvrdil mi zcela určitě, že pátrání mé je zcela marné, že Lopař pohádek nepovídá a zpívá toliko písně ruské. Obrátil jsem se k druhému popu. Ten se zadumal: ‚Drahoušku, kamž vás to vede? Divoký lid! Neřku-li jich písní poslouchat, i mluvit s nimi je mně na moje vzdělání stydno a protivno. Příčí se mi jejich divokost. To jediné mne tu zdržuje, že mzda tu jde dvojnásobná.‘“ Následuje setkání se sámskou písní a se Sámy, kteří autora dojali svým mírným, kultivovaným vystupováním a zajímavou, a jak autor i píše, „světovou“ slovesností. Podobný kontrast mezi charakterem Sámů a majoritního obyvatelstva byl cizinci zaznamenán vícekrát, přímo jej rozebírá i ruský spisovatel Michail Prišvin (viz níže) nabádající Rusy, aby se od Sámů učili, jak žít. Toto, mimochodem řečeno, zcela odpovídá již popisu Fennů (Sámů) v Tacitově Germanii.
Stálo by za to někdy srovnat přístup různých cestovatelů k Sámům a jejich dojmy z nich. Vedle nadšení totiž v české literatuře existuje ještě pohled značně přezíravý. Zástupcem tohoto druhého pólu může být Karel Čapek. Ve své Cestě na sever pohlíží na Sámy jako na zvířata, jejichž roztomilá mláďata by si případně rád koupil a odvezl domů. Takový hrůzný obchod už dříve uzavřel jiný cestovatel z Čech, totiž Johan Ferdinand Körningh, jezuita české provincie, v 17. století. O osudech sámského chlapce v Čechách, kterého Körningh odvezl od rodiny, aby jej vzdělal, není nic známo. [2] Lze se domnívat, že základem pro různost dojmů není ani tak samotná zkušenost se Sámy, nýbrž rozdíl mezi civilizací Sámů a majoritní skupinou. Až do poloviny 20. století je totiž polarita v pohledu na Sámy určena většinou tím, nachází-li se cestovatel ve Skandinávii, nebo v Rusku.
Další osobou uvádějící sámskou slovesnost do českého prostředí byl spisovatel a cestovatel Josef Kořenský se svými překlady tří pohádek Lišák a medvěd, [3] Obr, jenž život svůj uschovával ve vejci [4]Čertův dárek, [5] jež pravděpodobně sám zaznamenal na svých cestách po Laponsku – pohádku velmi podobnou pohádce Obr, jenž život svůj uschovával ve vejci jen čtyři roky předtím sebral známý norský folklorista Just Knud Qvigstad, který své první sbírky vydal až na konci 80. let 19. století.
Kořenský se v článku Podruhé ve vlasti Laponců [6] rozepisuje velmi podrobně o knize sámského spisovatele Johana Turiho Muitalus sámiid birra (Vyprávění o životě Sámů, 1910) a cituje i část z předmluvy Turiho mecenáše i Turiho samotného. Zmiňuje především okolnosti sepsání díla a jeho možný dopad pro národopisce i soužití Sámů a majoritního obyvatelstva a také hodnotí některé zahraniční ohlasy. V článku Kořenského máme vlastně první a zároveň i celkem obsáhlé představení první publikované autorské knihy psané v sámštině, a to jen sedm let po jejím vydání, ovšem recenzent patrně čerpal z německého překladu, jenž vyšel roku 1912 a jejž i sám zmiňuje.
Na přelomu 30. a 40. let pak publikuje několik vyprávění z prostředí finského Laponska Vojta Válek, spisovatel a novinář. Jeho vyprávění jsou zjevnými parafrázemi sámských příběhů ústní slovesnosti, ovšem v běžném žánru povídky západní literární tradice. Povídka Stařík Oolu a medvěd [7] rozvíjí celkem častý námět setkání s medvědem, oproti tomu v povídce Zlato z Luttojoki [8] se popisuje tragický příběh finského zlatokopa na laponské zlatonosné řece Lemmenjoki. [9] Nejzajímavější je převyprávění jakési sámské verze mýtu o potopě, [10] doprovázené zajímavými ilustracemi a „znaky negramotných Laponců.“ Tuto pověst Válek vydal ve třicátých letech hned dvakrát. Jako předlohu uvádí v obou vydáních vyprávění sámské dívky Ney Alanderové z Vaitolahti (či Salmijärvi) v nejsevernější části předválečného Finska na hranici s Ruskem. Válek na konci 30. let podnikl cestu po severských i baltských zemích a navštívil i oblast kolem Petsama. Všechny tři povídky jsou tak přímo inspirované laponským prostředím.
V roce 1939 vyšla ještě sámská pohádka Jelen Zlaté růžky v překladu Josefa Kojeckého, učitele a překladatele z ruštiny. [11] Zcela identickou pohádku sebral ruský etnolog V. V. Čarnoluskij při své výzkumné cestě roku 1927 na Jokonze a publikoval ji, pokud vím, poprvé teprve roku 1962 pod názvem Oleňka Zolotyje Rožki (Sob Zlaté Růžky). [12] Je možné, že Čarnoluskij vydal pohádku už dříve samostatně v jiné monografii či časopisecky a Kojecký ji převzal odtamtud.
V průběhu 2. světové války vyšel v českém překladu cestopis rakouského antropologa Huga Adolfa Bernatzika Země sobů: Laponsko s překlady několika sámských pohádek. [13] Tyto pohádky jsou vybrané ze sbírek Qvigstadových.
V roce 1940 vyšly tiskem dvě sámské písně Na vysokou horu šel jsemPřišel ke mně starý rybář v Seifertově výboru Láska v písních celého světa. [14]
Další přes cizojazyčný zdroj zprostředkovaný překlad sámské slovesnosti najdeme až v roce 1956 v cestopise Kouzelný vdoleček ruského spisovatele Michaila Prišvina. [15] Mezi zápisky z cesty na Kolský poloostrov roku 1905 se nacházejí dvě stručná vyprávění o posvátných útesech Imandry a Kolského zálivu. Prišvin začal již dříve na svých cestách sbírat sámská vyprávění, jež publikoval v Ončukově sborníku Severnyje skazki v roce 1908. Vyprávění o posvátném útesu Velrybím kameni na Imandře obsahuje také tato antologie. Právě odsud je přeložil Václav Marek. [16] Vyprávění je tedy do češtiny přeloženo dvakrát.
Václav Marek byl zjevně nejvšestrannějším a nejpovolanějším prostředníkem sámské kultury v Čechách. Kromě počátečních reportáží z prostředí jižního Laponska, kde strávil nepřetržitě téměř celá 30. a 40. léta 20. století, publikovaných v různých českých novinách a časopisech, vytvořil antologii překladů sámské ústní slovesnosti, komentáře k ní, rozsáhlé kulturně historické studie i románové parafráze sámských pověstí.
Antologii sámských pohádek a pověstí Marek připravil již na konci 40. let. Ve svém článku o specifikách sámských pohádek a o podmínkách svého sběru z roku 1961 [17] odkazuje na hotové překlady zahrnuté do výboru, jenž prý byl tou dobou v tisku. Výbor však vyšel až v roce 2000 po smrti autora. [18] Marek jej v průběhu čtyřiceti let nabízel mnohým nakladatelstvím. Jejich redaktorům se však vyprávění zdála příliš vzdálená středoevropským vzorům, jak je známe ze sbírek upravených spisovateli národního obrození. Redaktoři podle toho Markovi navrhovali dodatečné úpravy – příběhy rozvést a převyprávět tak, aby se zvýraznila jejich moralia, případně vůbec doplnil chybějící didaktický rozměr. Panovaly obavy, že vyprávění výrazově i obsahově tak vzdálená západní tradici nebudou českým čtenářem pochopena a přijata. Marek však takové nabídky odmítal a argumentoval v tom smyslu, že případné úpravy by bránily pochopení kulturních odlišností a poznání něčeho nového a že by šlo jen o podbízení se čtenáři línému, který se chce nechat při četbě vést. Vzhledem k tomu, že Marek ve svých nepublikovaných strojopisných komentářích navíc kontrastně rozebírá podstatu sámských vyprávění, některé tyto komentáře zde ocituji.
V anotaci k výboru pohádek asi z roku 1989 Marek píše: „Dovoluji si předložit k publikaci soubor laponských pohádek, přeložených podle různých autorů z různých dob po celém Laponsku. Vytvořil jsem tuto práci již v roce 1949, poprvé pro nakladatelství Odeon, kde však neuspěla pro několik zásadních nedorozumění. Redaktor Lužík a někteří lektorové se domnívali, že práce je nejednotná, podle různých autorů a z celé oblasti Laponska. Měla to být přednost této sbírky, byla to však výtka, která měla znemožnit další plánování publikace. Přesto měla být vydána, ovšem v jiné formě. Lužík se nabídl, že by několik látek upravil na zkoušku. K dosažení estetické plynulosti vkládal do textů různé krátké věty, které však vybočovaly z obvyklých laponských tradic a byly spíše jen nevkusným balastem. (Proto jsem tuto spolupráci odmítl.) Původní pohádky jsou totiž prý jen krátké útržky, regesty (…).“
Na obranu redaktorů je třeba říct, že literární adaptace byly v té době zcela běžnou praxí vycházející snad pouze z jistého dobového didaktismu podmíněného politickou ideologií nebo předpokládanou všeobecnou čtenářskou nezkušeností.
V Markově pozůstalosti se nachází i následující souhrnný komentář z 8. 8. 1989 k rozsáhlé korespondenci s Albatrosem a k rozhovorům s jeho redaktory (Dagmar Sekorovou a Janem Petrem Velkoborským):

„Albatros. Do nakladatelství jsem donesl své 3 literární práce z Laponska. Pohádky, román Tažní ptáci v bouři a etnograficko-historickou úvahu Laponsko včera a dnes (…). Pohádky dostala k posouzení pí redaktorka Sekorová. Pozvala mne na 7. 8. 1989. O věci bylo již rozhodnuto a pí redaktorka mne měla jen přesvědčit, jak je to nemožné: Jak to četla a procházela, vidí, že laponské pohádky stylem neodpovídají našim pohádkám, není to boj dobra a zla, nemají morální základ, jsou hrubé a surové atd. ‚My však máme nyní příkaz vydávat malé knížky s bohatou obrazovou výzdobou, které by sváděly děti, aby je četly. Naše děti přestávají číst a my je máme k tomu přivést zpátky.‘
Co na to říct? To je zbytečná práce, která se nepodaří! (…) Bylo by snad dobře, kdybyste vydávali knížky s ještě vtíravějšími obrázky a hoření desku případně pomazali marmeládou a do zadní desky zastrčili několik lízátek (…).
Ale jistě, laponské pohádky jsou surové a hrubé a liší se od našich pohádek asi tak, jako se liší život od hezké knížky. Krásné pohádky s morálními poučkami nabízené v měšťáckém neupřímném stylu. Po druhé světové válce se u nás objevilo mnoho takových knížek. Ale kdo tomu má věřit? (…)
Laponské pohádky jsou příběhy z laponských dějin. I způsob, jak jsou vyprávěny, ale i to, jak Laponci trvají na každém slově. Laponci jsou mírumilovný národ. Ale neústupný ve všem. I v takovýchto detailech. Kdyby někdy v minulosti začali ustupovat, už by dávno nebyli! Ne protože žijí na drsném Severu. Ale s drsnými sousedy! Jinak řečeno: Už dávno by nebyli, ne protože žijí v té drsné severské, ale nakonec většinou laskavé přírodě, ale protože žijí uprostřed laskavých a vždycky tak spravedlivých, bezohledných sousedů – od vikinských dob, od Čudů až po naši osvícenou dobu.
Kriteriem pravosti pohádky není ani hrdina, ani počet úkolů do tří, ani morální příkaz a boj dobra se zlem – a vůbec ne estetické hledisko. Ale především původnost a pravda. A pohádky přírodních národů především mají ukázat, jak lidé v dávnověku žili, jak mluvili, jak se stýkali, a nemůže se tedy porovnávat a spojovat s pohádkami měšťácké společnosti a upravovat podle nich. Mělo by být ukázkou národní cti vydávat cizí pohádky s původním koloritem a nezfalšované do našich estetických forem (…).“

Markovi posléze dali za pravdu mnozí recenzenti.
Jak již bylo řečeno, do výboru ústní slovesnosti Sámů byla zařazena vyprávění z více sbírek – kromě dalších od již zmíněného J. K. Qvigstada i z Turiho knihy Muitalus sámiid birra. Vedle vyprávění převzatých z jiných sbírek i časopiseckých vydání Marek do výboru zařadil třicet vyprávění, jež sebral sám. Některá z těchto vyprávění vyšla i v norštině v Markově monografii o dějinách Sámů v údolí řeky Susny s názvem Samene i Susendalen, publikované v roce 1992 v Bodø.
Na motivy pověstí i vlastních zkušeností z norského Susendalu Marek napsal románovou trilogii, z níž pouze první díl byl publikován. [19] Druhý díl s názvem Tažní ptáci v bouři Marek nabízel několika nakladatelstvím, všechna jej však odmítla. Přitom například nakladatelství Albatros ve stejné době, tj. v roce 1989, kdy mělo Markův rukopis k posouzení, připravovalo k vydání román pro dívky Dcera polární noci [20] od australské spisovatelky Margaret Baldersonové o postavení Sámů v severním Norsku během německé okupace. Je škoda, že o podobné téma – postavení Sámů s rozšířeným záběrem zpětně až do 19. století – v původním českém díle neprojevili redaktoři Albatrosu s osobními i profesními vazbami na Sever zájem, přestože by vydání Markova románu s sebou bezpochyby neslo velké redakční úsilí – s ohledem na charakter textu i autora. Dopadem druhé světové války na sámské osudy se pak Marek zabývá v posledním dílu trilogie s názvem Dva světy.
Markovo nonkonformní psaní – stafáž, časté výrazové prostředky evokující mluvené slovo apod. – lze srovnávat s vypravěčskými postupy sámských spisovatelů, například Kirsti Palttoové. Markovy prózy je tak možné chápat jako výsledek setkání se sámskými vyprávěními nejen po stránce obsahové.
V 70. letech s výjimkou prvního dílu Markovy trilogie nevyšlo v češtině žádné dílo s odkazem na sámské literatury. Tento nedostatek nahrazuje ve slovenštině Blažej Belák komentovanou „miniantologií“ sámských písní, joiků, s názvem Poézia v speve a reči Laponcov. [21] Belák neurčuje své zdroje, každopádně v předmluvě zmiňuje sbírky Jaakkoly, Lagercrantze a Tiréna. Jeden z joiků – Vlk – je známý i od Turiho. Až v první polovině 80. let vydává své překlady sámské poezie Helena Kadečková v časopise Světová literatura. [22] Do svého výboru zařazuje básně Pauluse Utsiho a Britty Marakattoové a přikládá k nim též stručné životopisné anotace. Sámskou literaturu v roce 1984 krátce zmiňuje Markéta Pražáková (Hejkalová) ve své diplomové práci Obrazy Laponska v současné finské literatuře. [23] Hejkalová publikuje v roce 1992 ukázky z tvorby Nilse-Aslaka Valkeapääho opět v literární revui Světová literatura. [24] O rok později vychází jedno sámské vyprávění s těžko určitelným zdrojem v překladu Věry Halászové. [25] Na konci 90. let se autorská sámská poezie vrací v překladu Ivany Mukové v kometovaných výborech Sámská moderní poezie [26]Náležím větru a domov nosím v srdci s předmluvou Minulost a současnost sámské literatury. [27] V prvním výboru je zařazen joik Srdce moje hořící od neznámého autora a básně od Rauni Maggy Lukkariové, Nilse-Aslaka Valkeapääho, Mari Boine Persenové, Inger-Mari Aikio-Arianaickové a Kirsti Palttoové. Druhý výbor má podobné složení jako první, chybí v něm však poezie Mari Boine Persenové a Kirsti Palttoové, již nahrazují básně od Oktjabriny Voronovy. Ivana Muková je také jediná překladatelka, která u svého díla prohlašuje, že překládá přímo ze sámských originálů. Posledním překladem sámské autorské poezie ve druhém tisíciletí je báseň Slunce, můj otec Nilse-Aslaka Valkeapääho, již přeložil Jakub Majer. [28]
Sámské pohádky jsou roztroušeny po různých antologiích z druhé poloviny 20. století. Za zmínku stojí alespoň O srdnatém střelci Andrejovi. Pohádky evropských národů Sovětského svazu Václava A. Černého, Michaely Tvrdíkové a Ivo Vaculína. [29] Na vydání výše uvedené antologie sámské ústní slovesnosti Noidova smrt. Pověsti a pohádky z Laponska Václava Marka navazuje v roce 2006 výbor ze čtyřdílné sbírky sámských vyprávění J. K. Qvigstada (vyšla 1927–1929) podle pozdějších úprav a překladu Brity Pollanové (1997) v překladu Violy a Zdeňka Lyčkových pod názvem O muži, který si koupil svědění. Pohádky a pověsti Sámů. [30] Mezi vydání obou zásadních sbírek sámské ústní slovesnosti jakoby vstupuje sešit Čtrnáctero legend saamijských od Riku N. Podzemského. [31] Příběhy jsou zčásti jistě inspirované sámskou tvorbou, zčásti autorovým pobytem v laponské krajině – Podzemský hojně využívá staré sámské náboženské motivy a topografické znalosti. Po Čelakovském, Válkovi a Markovi je Podzemský dalším parafrázistou sámské ústní slovesnosti.
V roce 2006 vydávám svoji Zprávu o sámské literatuře a jejích specifikách, [32] o rok později pak stručný přehled dějin sámské literatury v rámci článku Sámové. Jejich původ, dějiny a literatura. [33] Vývojem sámské literatury se zabývám ještě v článku Poznámky k problému sámského (národního) eposu ve sborníku Sámové: Jazyk, literatura a společnost. [34] V tomtéž sborníku vyšel český překlad přehledového a interpretačního článku sámského literárního historika Haralda Gaskiho [35], reedice pohádek a povídek Kořenského, Kojeckého a Válka, jedno vyprávění zapsané Václavem Markem a dosud nezařazené do žádného výboru a několik překladů norsky píšících sámských spisovatelů – povídka Laily Stienové, epická báseň Sigbjørna Skådena a dvě povídky Mattiho Aikia v překladech Hany Kučerové, Petry Hajmanové, Zuzany Tesaříkové a Zuzany Jiříčkové.

Z přehledu lze vypozorovat několik tendencí. Po výjimečném vydání snad autorské (ovšem obvykle chápané jako „lidové“) poezie Olause Sirmy v první polovině 19. století je představování původní sámské slovesnosti až do konce 20. století omezeno na slovesnost ústní – písně, pohádky, mýty a pověsti. Tuto přímo zapsali jen někteří – Jaromír Hrubý, Josef Kořenský, Vojta Válek a Václav Marek. Zbytek tvoří překlady vyprávění vybraných z různých sbírek či časopisů. Ústní slovesnost je i v současnosti hlavním zástupcem sámské slovesnosti v češtině.
Během 20. století byla ústní slovesnost Sámů v českém jazyce vícekrát parafrázována. Parafráze se s původním žánrem buď shodovala, nebo bylo původní dílo převedeno do žánru úzce literárního – povídky (Válek, Podzemský, Marek) či románu (Marek). Do češtiny se překládaly i parafráze cizí. Teprve v 80. letech 20. století vznikají první překlady autorské literární tvorby. V ní dodnes převládají překlady poezie; sámská próza, ovšem psaná Sámy, nikoli sámsky, je zastoupena jen v jednom sborníku. Výjimku tvoří překlady částí Turiho knihy Muitalus sámiid birra. Ta se však často chápe jako sbírka slovesnosti ústní – pověstí, joiků a pohádek – spojených autorským komentářem. Překlady přímo ze sámských jazyků lze doložit pouze u Marka a Ivany Mukové. Všechny ostatní jsou pravděpodobně překlady zprostředkované přes jiný jazyk.

Poznámky:

1. Hrubý, Jaromír. „Národní písně a pohádky Lopařů“. Národní listy 10. 12. 1874: 1–2. [Zpět]
2. Srov. „Relace o poslání do země laponské [Výbor]“. Česká touha cestovatelská. Cestopisy, deníky a listy ze 17. století. Ed. Simona Binková a Josef Polišenský. Praha: Odeon, 1989. 267–293; „Hodně silná pálenka. Zpráva o laponské misii roku 1659“. Přel. Zdeněk Hojda. Dějiny a současnost 8.28 (2006): 33–36. [Zpět]
3. V rámci článku „Laponské pohádky“. Malý čtenář 5 (1885–1886): 84–87; reedice ve sborníku Sámové: Jazyk, literatura a společnost. Ed. Vendula Hingarová, Alexandra Hubáčková a Michal Kovář. Praha: Mervart, 2010. 256–258. [Zpět]
4. Malý čtenář 6, 4 (1885–1886): 59–60; reedice ve sborníku Sámové: Jazyk, literatura a společnost. 259–260. [Zpět]
5. České slovo 27. 7. 1924 : 14; reedice ve sborníku Sámové: Jazyk, literatura a společnost. 261–263. [Zpět]
6. Zlatá Praha 21. 2. 1917: 249–251; 28. 2. 1917: 262–263; 7. 3. 1917: 274–275; 14. 3. 1917: 285–287; 21. 3. 1917: 297–298; 28. 3. 1917: 309–310. [Zpět]
7. Lidové noviny 4. 1. 1940: 1–3; reedice ve sborníku Sámové: Jazyk, literatura a společnost. 266–270. [Zpět]
8. Lidové noviny 1. 2. 1940: 2; reedice ve sborníku Sámové: Jazyk, literatura a společnost. 271–274. [Zpět]
9. Zlatá horečka na řece Lemmenjoki se objevila již počátkem 20. století. Zlato se tam těží dodnes. [Zpět]
10. „O potopě. Laponská pohádka podle vyprávění laponské dívky Ney Alander z Vaitolahti“. Lidové noviny 22. 12. 1935: příloha, 8; reedice ve sborníku Sámové: Jazyk, literatura a společnost. 275–280; 2. vydání: „O laponské potopě. Podle vyprávění laponské dívky Ney Alander ze Salmijärvi“. Eva 11.8 (1939): 9–10. [Zpět]
11. Venkov 12. 3. 1939: Dětská zahrádka – příloha, 7; reedice ve sborníku Sámové: Jazyk, literatura a společnost. 264–265. [Zpět]
12. Čarnoluskij, V. V. Saamskie skazki. Moskva: Gosudarstvennoje izdatělstvo chudožestvennoj litěratury, 1962. 159–161. [Zpět]
13. Bernatzik, Hugo Adolf. Země sobů. Laponsko. Přel. B. S. Havlovský. Praha: Orbis, 1943. [Zpět]
14. Praha: Družstevní práce, 1940. 213–214. [Zpět]
15. Prišvin, Michail. Kouzelný vdoleček. Přel. Olga Bojarová a Pavel Bojar. Praha: SNKLHU, 1956. [Zpět]
16. Marek, Václav. Noidova smrt. Pověsti a pohádky z Laponska. Praha: Triáda, 2000. 110. [Zpět]
17. „Laponské pohádky a pověsti a jejich zhodnocení pro všeobecnou folkloristiku“. Československá Etnografie IX.2 (1961): 177–191. [Zpět]
18. Marek, Václav. Noidova smrt. Pověsti a pohádky z Laponska. Praha: Triáda, 2000. [Zpět]
19. Kočovníci věčné touhy. Brno: Blok, 1972. [Zpět]
20. Originální titul When Jays Fly to Bárbmo. Pro úplnost dodejme, že ze sámského prostředí vyšel v češtině jistě kromě dalších také román norského lappologa Jense Andrease Friise Laila (Praha: Otto, 1919), povídka finského spisovatele Kyösti Wilkuny Mezi Lopaři (Praha: Vilímek, 1915), dva romány finského spisovatele Arviho Järventause Opuštěná ves (Praha: Družstevní práce, 1941) a Tichá země (Praha: Vilímek, 1941), román finského spisovatele E. N. Manninena Hory hrozí (Praha: LUK, 1942), román finské spisovatelky Anu Kaipainenové Má panenka pentli rudou (Praha: Melantrich, 1980) a ve slovenštině několik pohádek na sámské motivy od finského spisovatele Sakariho Topelia ve výboru s titulem Laponček Sampo (Přel. Mária Ďuríčková. Bratislava: Mladé letá, 1974.). [Zpět]
21. Revue svetovej literatury 1 (1977): 131–135. [Zpět]
22. „Zvuk sobích zvonců. Současná laponská poezie“. Světová literatura 28.6 (1983): 193–196. [Zpět]
23. Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK v Praze. [Zpět]
24. „Laponský vlastenec Nils-Aslak Valkeapää“. Světová literatura 37.4 (1992): 61–63. [Zpět]
25. „Příběhy doby snění. Z ústní slovesnosti Eskymáků, Laponců a Čukčů“. Světová literatura 38.3 (1993): 30–33. [Zpět]
26. Almanach severských literatur. Praha: FF UK, 1997. 62–64. [Zpět]
27. Host 14.1 (1998): 40–42. [Zpět]
28. Cargo 1 (2000): zadní přebal. [Zpět]
29. Praha: Lidové nakladatelství, 1983. [Zpět]
30. Praha: Argo, 2006. [Zpět]
31. Severské sešity 1. Příloha Severských listů. Dřenice: Severská společnost, 2004. [Zpět]
32. Opera Academiae Paedagogicae Liberecensis. Series Bohemistica. Eurolitteraria & Eurolingua 2005. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006. 106–111. [Zpět]
33. Suomi a my. Ed. Michal Švec a Lukáš Snopek. Moravská Třebová: Aegyptus, 2007. 66–70. [Zpět]
34. Sámové: Jazyk, literatura a společnost. 203–209. [Zpět]
35. „Obrazy v textech. Stručný přehled starší a současné sámské literatury“. Sámové: Jazyk, literatura a společnost. 175–201. [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!